Horká Místa Ochrany Přírody: Co to Je?

Druhové bohatství na Zemi čelí v posledních desetiletích zásadním hrozbám, které jsou způsobeny činností člověka. Cílem moderní ochrany přírody je chránit co nejvyšší počet ohrožených druhů v co nejefektivněji vymezených chráněných územích. Jedním z využívaných přístupů je vymezení tzv. horkých skvrn biodiverzity.

Ty zahrnují cenné oblasti výskytu endemických druhů rostlin a živočichů, které však zároveň procházejí mimořádnou ztrátou přirozeného prostředí.

Biodiverzita znamená rozmanitost živých organizmů na Zemi, která zahrnuje jak rozmanitost druhů, tak i biotopů nebo genetickou rozmanitost. Pokud chceme žít v prostředí, na které jsme adaptovaní a které nám poskytuje vše potřebné, měli bychom jeho stabilitu úzkostlivě chránit.

Co jsou to horká místa biodiverzity?

Biodiverzita není na planetě rozprostřena rovnoměrně. Existují tzv. hotspots („horká místa“) biodiverzity, které se vyznačují vysokým počtem druhů v dané oblasti. Jak si ale biodiverzitu představit konkrétně? Pokud narazíte na místo, kde je vysoká druhová bohatost, doslova to kolem vás žije.

Představte si třeba extenzivně obhospodařovanou louku během červnových dní. Kolem vás létají motýli, z různých míst zpívají ptáci, pod nohama skáčou kobylky a sarančata. Louka krásně kvete a hraje všemi barvami. A pak si tuto scénu srovnejte s krátce sečeným trávníkem, se kterým se čím dál častěji setkáváme na zahradách i na zelených plochách obcí.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Česká krajina nejvíce trpí ztrátou jemnozrnné pestré mozaiky krajiny, která se stává čím dál více stejná a jednolitá. Velké lány polí, sklady s travnatým okolím i smrkové monokultury dávají prostor jen několika druhům, které se dokážou takovému prostředí přizpůsobit.

Jedním z hlavních cílů působení Českého svazu ochránců přírody je zlepšovat stav biodiverzity České republiky. Za tímto účelem byl zřízen Národní program ČSOP ochrana biodiverzity, ze kterého lze každoročně financovat desítky až nižší stovky drobných projektů. V rámci těchto projektů lze realizovat prořezávání křovin, kosení luk, mapování druhů, instalaci budek pro ptáky a mnoho dalších.

Proč je biodiverzita důležitá?

Čím více druhů žije na určitém místě, tím je toto místo stabilnější a více odolné vůči jakýmkoliv rušivým faktorům (disturbancím). Třeba horko a sucho daleko více ublíží krátce a intenzivně sečenému trávníku než louce, na které je mnoho druhů rostlin a kde je stín z okolních stromů. Druhově i věkově rozrůzněné lesy jsou mnohem odolnější proti jakýmkoliv nemocem než stromové monokultury.

Mezi nejméně 20 způsoby stanovení globálních priorit ochrany přírody zůstává koncept horkých míst biodiverzity nejoblíbenější a nejznámější.

Myšlenku suchozemských horkých míst globální biodiverzity poprvé představil britský ekolog Norman Myers v roce 1988, když určil 10 horkých míst v biomu tropického lesa.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

V roce 2000 byla schválena definice horkých míst globální biodiverzity. Uvedené oblasti musejí splňovat dvě kritéria: musejí hostit 1 500 nebo více druhů cévnatých rostlin, které jsou tamějšími endemity, a musejí ztratit alespoň 70 % původních primárních stanovišť.

V současné době se více než polovina všech endemických druhů rostlin a suchozemských obratlovců vyskytuje pouze ve 36 horkých místech celosvětové biologické rozmanitosti, která dohromady tvoří pouhých 2,5 % zemského povrchu.

Nejohroženější jsou horká místa v tropické Africe a některých částech Asie, kde je demografický tlak a poptávka po zemědělské půdě největší.

Podle některých názorů jsou však horká místa globální biodiverzity v prostorovém měřítku pro ochranu biologické rozmanitosti a péči o ni příliš rozsáhlá.

Kromě rozpadu, ničení a ztráty původních biotopů sužují horká místa globální biodiverzity také invazní nepůvodní druhy.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Ochránci přírody vytvořili seznam nejohroženějších přírodních společenstev na naší planetě, uvedl časopis Nature. Do seznamu ohrožených lokalit neboli HOT SPOTS zahrnuli londýnští vědci celkem 20 oblastí.

Podle předpovědí ochránců přírody vyhyne právě v těchto oblastech téměř 4000 druhů suchozemských živočichů. Všech dvacet nejohroženějších oblastí světa má jedno společné. Nízkou populační hustotu a nízkou úroveň rozvoje. Právě to se v budoucnu s velkou pravděpodobností změní. A tím vzrostou také nároky na úživnost krajiny, čímž dojde k degradaci stávajících biotopů a k poklesu biodiversity.

Chráněná území a jejich účinnost

Exponenciální nárůst chráněných území, a to jak jejich počtu, tak rozlohy pokračuje. Podle údajů, shromážděných ve Světové databance chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA), existovalo na konci roku 2007 na naší planetě nejméně 113 707 chráněných území, pokrývajících více než 19,6 milionu km2, tedy přinejmenším 13,2 % souše (UNEP--WCMC 2007).

Do databanky jsou zařazeny lokality a plochy, splňující definici IUCN - Světového svazu ochrany přírody: chráněné území je území souše nebo moře, zvláště určené k ochraně a zachování biologické rozmanitosti a přírodních a přidružených kulturních zdrojů a spravované právními a jinými účinnými prostředky (IUCN 1994).

Uvedené údaje zahrnují i Antarktidu. Pokud ji z našich úvah vyloučíme, v chráněných územích se v současnosti nachází více než 14,7 % souše. Na druhou stranu přírodu šestého kontinentu chrání Úmluva o Antarktidě a její Protokol o ochraně životního prostředí (Madrid 1991).

Ačkoliv se jedná o vůbec nejucelenější a nejautoritativnější zdroj informací o chráněných územích, WDPA má k dokonalosti daleko; informace v ní obsažené jsou správcem nepravidelně aktualizovány z nejrůznějších zdrojů. V případě chráněných území z České republiky proto zahrnuje i lokality ze Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vyhlášené na našem území jako je historická část Prahy, brněnská funkcionalistická vila Tugendhat či jihočeská vesnice Holašovice a 33 chráněných krajinných oblastí včetně slovenských. Na druhou stranu WDPA uvádí pro ČR jen tři národní parky.

Jen u 86 % do ní zařazených lokalit máme k dispozici údaje o jejich rozloze (CHape et al. 2005), u 56 % víme, kdy byla vyhlášena (UNEP-WCMC/00000UNEP 2007). Počet chráněných území ve světě se od roku 1993 zdvojnásobil a jejich celková plocha se za stejnou dobu zvýšila o 60 % (UNEP 2008). Na první pohled se zdá být vše v nejlepším pořádku.

Původní cíl, aby chráněná území zabírala 10 % světové souše (III. světový kongres o národních parcích, Bali 1982), byl později rozšířen na 10 % každého biomu (IV. světový kongres o národních parcích a chráněných územích, Caracas 1992) a, alespoň pro smluvní strany Úmluvy o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity, CBD), na přinejmenším 10 % každého ze světových ekoregionů (7. zasedání konference smluvních stran CBD, Kuala Lumpur 2004).

Limit 10 % vychází z předpokladu, že desetina určité plochy může obsahovat až polovinu její celkové biologické rozmanitosti (UNEP-WCMC/UNEP l.c.). Ačkoliv se řada odborníků domnívá, že tato mezní hodnota nemá žádné vědecké opodstatnění a navrhují jiné, většinou podstatně vyšší (kupř. 19,8 % ± 11,9 % celkové rozlohy souše, Brooks et al. 2006, podrobný přehled viz Svancara et al. 2005), všechny tři cíle byly přijaty politiky a řídícími pracovníky a první z nich již byl před časem splněn.

Obdobné limity by měly vycházet z objektivních, na důkazech založených vědeckých podkladech a současně brát v úvahu širší společenské a ekonomické souvislosti (Wilhere 2008). Nicméně ani počet chráněných území, ani jejich celková rozloha nevypovídají vůbec nic o tom, nakolik jsou chráněná území v péči o přírodu skutečně účinná.

V této souvislosti se nabízejí přinejmenším dvě otázky (Hockings et al. 2006):

• Kolik a jakou biodiverzitu chráněná území zahrnují?
• Jsou chráněná území řízena dostatečně účinně, aby splňovala cíle, pro něž byla zřízena?

V souvislosti s potřebou systematického přístupu k zřizování a péči o chráněná území vzniklo ochranářské plánování. Jde o součást ochrany přírody, jejíž cílem je určit, jaké části přírody mají být chráněny.

Zahrnuje mj. propracované metody, kterými vytváříme soustavu chráněných území tak, aby zahrnovala co nejvíce cílových částí přírody včetně druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Navrhování chráněných území často vyžaduje rozsáhlý objem věrohodných a aktuálních informací, které bývají málokdy k dispozici. V praxi se proto uplatňují zástupné ukazatele, pro něž potřebujeme mnohem méně údajů.

Analýza mezer (gap analysis) představuje v případě chráněných území přístup ochranářského plánování, založený na hodnocení úplnosti existující soustavy chráněných území a určení v ní chybějících nebo nedostatečně zastoupených jevů. Vycházíme přitom z postupů optimalizace soustavy chráněných území, využívající soudobou výpočetní techniku.

Protože se analýza mezer zabývá výrazně prostorovými jevy, jako je zemský pokryv, rozmístění existujících chráněných území nebo vlastnictví pozemků, bývají údaje nejčastěji prezentovány jako vrstvy GIS (Margules & Sarkar 2007).

Pouze u 62 % chráněných území, registrovaných ve WDPA, známe jejich formální zařazení do jedné z kategorií IUCN - Světového svazu ochrany přírody pro klasifikaci chráněných území podle jejich péče (IUCN l.c.). Z nich jen polovina patří do kategorie I-IV, vyhlášených výlučně pro ochranu biodiverzity. Jinak řečeno, jen 5,7 % souše tvoří chráněná území, která najdeme na mapě a která slouží vysloveně k zachování biodiverzity (Soutullo et al. 2007). A ještě jeden údaj: v 84,5 % chráněných území na světě, jimž byla přiřazena kategorie IUCN, jsou povoleny různé způsoby jejich využívání lidmi (Nau­ghton-treves et al. 2005).

Chráněná území většinou vznikala bez systematického plánování, nárazově a z estetických pohnutek. Zejména rozlohou větší plochy bývají nezřídka vyhlašovány v oblastech, kde se jejich existence nedostává do rozporu s jiným využitím území, jednoduše řečeno tam, kde nikomu nevadí. Často se jedná o lokality s nižší produktivitou, kterou obvykle doprovází nižší biologická rozmanitost.

Není náhodou, že dvě nejrozsáhlejší chráněná území na světě, Grónský národní park na největším ostrově světa a oblast péče o planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy Ar-Rub'´ al-Chálí v Saudské Arábii, pokrývající dohromady více než 1,6 milionu km2 (9,1 % celkové rozlohy všech chráněných území na světě), uchovávají arktickou, resp. pouštní krajinu s minimální druhovou bohatostí (počtem druhů neboli alfa-diverzitou) a rozmanitost ekosystémů.

Více než čtvrtina chráněných území v USA se nachází v oblastech nejméně úrodných půd a více než polovina v nadmořské výšce nad 2 400 m (Scott et al. 2001). Současně četná chráněná území, zejména v Evropě, udržují cenné části přírody, ale na malé, z pohledu účinné péče nevyhovující rozloze.

Více než 54 % ve WDPA vedených chráněných území je menší než 1 km2 a jejich omezená plocha ztěžuje účinnou ochranu obratlovců (Rodrigues et al. 2004a).

Podívejme se nyní podrobněji, jaké rozdíly existují v počtu a rozloze chráněných území v jednotlivých částech světa a jak jsou v chráněných územích zastoupeny cílové druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, ekoregiony a biomy. Nejvyšším podílem chráněných území z celkové rozlohy (25,6 %) se může pochlubit Střední Amerika, následovaná Amerikou Jižní (22,1 %) a Severní (17,8 %). Na opačné straně žebříčku stojí severní Eurasie (8,1 %) a jižní Asie (7,6 % - CHape et al. l.c.).

Jestliže budeme uvažovat jen chráněná území, u nichž známe datum vyhlášení, největší podíl chráněné plochy má západní Asie (18,2 %), naopak nejmenší hodnotu vykazuje Oceánie (1,3 %) a post-sovětské státy (3,1 % - UNEP-WCMC/UNEP l.c.).

Nejznámější analýzu mezer pro druhy fauny a flóry provedli Rodrigues et al. (2004b). Ukázalo se, že 12 % z více než 11 600 hodnocených druhů obojživelníků, sladkovodních želv, savců a celosvětově ohrožených ptáků nemá žádnou část areálu rozšíření v chráněném území. Plných 764 druhů savců, ptáků, obojživelníků, jehličnanů a některých skupin savců se vyskytuje pouze na jediné lokalitě: jen třetina těchto ploch požívá formální zákonné ochrany (Ricketts et al. 2005).

Celkem u 549 (63 %) ze suchozemských ekoregionů světa nepřesahuje podíl chráněné rozlohy výše uvedený kvantitativní cíl, tedy 10 % (Soutullo et al. l.c.) Podíl chráněných ploch z celkové rozlohy nepřekračuje u 158 z celkem 810 suchozemských ekoregionů světa 2 % (Hoekstra et al. 2005). Mezi biomy je nejvíce, alespoň formálně, chráněna tundra (22,1 % celkové rozlohy), následovaná tropickým vlhkým pralesem (18,9 %) a smíšenými horskými systémy (16,2 %). Naproti tomu nejmenší ochrany se v globálním měřítku dostalo jezerům (2,6 %) a travinným porostům mírného pásu (6,0 % - CHape et al. l.c.).

K obdobným zjištěním dospěli také Brooks et al. (2004) s jedinou výjimkou, kdy nejvyšší podíl ochrany je podle této analýzy dopřán jehličnatým lesům mírného pásu (25 %). U devíti ze 14 hodnocených biomů se po­dařilo dosáhnout již zmiňovaného cíle chránit 10 % jeho celkové rozlohy. Poměr mezi podílem biomu, který již byl člověkem pozměněn na zemědělskou půdu nebo zástavbu, a podílem chráněné plochy je nejvyšší u travinných porostů mírného pásu, savan a křovinných porostů: nao­pak nejlépe je z tohoto pohledu na tom tundra (Hoekstra et al. l.c.).

Kam dál směřovat ochranu přírody?

Naše současné znalosti naznačují, že světová soustava chráněných území vykazuje při ochraně cílových druhů a ekosystémů značné mezery. Dokážeme proto rozumným způsobem určit části zemské souše, které by měly být chráněny přednostně?

Až dosud bylo pro tento účel navrženo devět přístupů, založených na zástupných ukazatelích (Brooks et al. 2006):

1. území divočiny s vysokou biodiverzitou,
2. rozsáhlé, málo dotčené původní lesy schopné udržovat biodiverzitu,
3. 200 globálních ekoregionů
4. poslední z divočiny,
5. země s megadiverzitou,
6. oblasti ptačího endemismu,
7. centra rostlinné rozmanitosti,
8. „horká místa“ biodiverzity a
9. krizové regiony.

Většina z uvedených přístupů upřednostňuje nenahraditelnost určitého území, přesněji řečeno endemismus. Rozbor údajů z nové celosvětové databáze hnízdního rozšíření všech známých ptačích druhů potvrdil, že „horká místa“ druhové bohatosti, ohrožení a endemismu se jen málo překrývají: pouze 2,5 % těchto ploch je společných pro všechny tři uvažované charakteristiky (Orme et al. 2005).

Studie na žijících druzích obojživelníků, ptáků a savců potvrzuje, že navržení účinné soustavy chráněných území vyžaduje údaje s velkým rozlišením pro více taxonů a zároveň pochopení toho, jak souvisejí s ekosystémy. Mapování rozšíření druhů by mělo být prováděno v měřítku srovnatelném s jednotlivými chráněnými územími (Grenyer et al. 2006).

Poznatky o obojživelnících, plazech, ptácích a savcích podporují názor, že oblasti s velkým počtem endemitů u jmenovaných tříd obratlovců zahrnují celkově větší počet druhů než by odpovídalo náhodnému výběru (Lamoreux et al. 2006).

Jinou možností, kam nasměrovat vyhlašování nových chráněných území, jsou části souše s omezeným lidským tlakem na přírodu, velkými souvislými výseky biotopů, vhodných pro ochranu přírody, a malým potenciálem pro zemědělskou výrobu. Přibližně tři čtvrtiny území, které by měly být prioritně vyhlášeny chráněnými územími, stále ještě skýtají velké výseky souvislých ploch málo osídlených lidmi (Gorenflo & Brandon 2006).

V podstatě totéž platí pro ekosystémové služby. Ekosystémové služby jsou definovány jako procesy a podmínky přírodních ekosystémů, které podporují činnost člověka a udržují existenci lidské civilizace na Zemi (fotosyntéza, udržování poměru prvků v atmosféře, omezování záplav, půdotvorné procesy apod.). Zahrnují i produkty poskytované ekosystémy a využívané lidmi (kupř. dřevo, ryby, přírodní vlákna nebo léčivé rostliny).

Někteří autoři přitom pokládají ekosystémové statky za podmnožinu ekosystémových služeb (MA 2005, český přehled Plesník 2007). Překryv mezi oblastmi prioritními pro ochranu biodiverzity a plochami souše, poskytujícími lidem ve velké míře ekosystémové služby, se v jednotlivých částech světa liší: nejvyšší je v tropických lesích (Turner et al. 2007).

Účinná péče o chráněná území

I přes značný rozvoj ochranářské biologie a ochranářského plánování zatím neexistuje všeobecně uznávaná veličina pro hodnocení účinnosti péče o chráněné území. Nejčastěji se používá přístup navržený IUCN (Hockings et al. l.c.).

Podle této představy vychází dobrá péče o chráněné území z porozumění jeho existujícím hodnotám a hrozbám, kterým čelí, následovaná rozumným plánováním a získáním finančních prostředků. Vlastní péče podporuje ekosystémové služby, jež vyúsťují v dopady na chráněné území včetně lidí a také v konkrétní přínosy.

Uvedený koncepční rámec byl rozpracován do několika podrobných metodik. Nejpoužívanější z nich, RAPPAM - Rychlé hodnocení a určení priorit péče o chráněné území, využívané WWF International, oceňuje nejen, zda určité chráněné území dosáhlo cílů ochrany, pro něž bylo zřízeno, ale i možné ohrožující činitele a jeho zranitelnost.

tags: #hot #spots #ochrana #přírody #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Přírodopisný test: Louka
• Lidské oko a optika
• Cesia v Přírodě
• Vliv pěstování rýže na klima
• Likvidace odpadu v Česku