Ilustrace Ničení Přírody a Dopady

08.12.2025

Vizi budoucnosti lidstva navždy změnilo vědomí problémů spjatých s intenzivním využíváním přírody ve prospěch člověka. To trápilo celou průmyslovou civilizaci na obou stranách železné opony.

První část dokumentární série Rozděleni klimatem? vypráví o tom, jak se měnil vztah české společnosti k přírodě od přelomu 60. a 70. let do současnosti. Tehdejší ideologie se snažila skloubit vymoženosti techniky a krásy přírody. Člověk už neměl stát nad přírodou, ale být její součástí. Spisovatelé, jako byl Jaromír Tomeček, opěvovali krásy jejich harmonického soužití třeba při stavbě jaderné elektrárny v Dukovanech.

I když o přírodu se začali více zajímat i samotní marxisté, českoslovenští přírodní vědci našli inspiraci spíš v kybernetice, která popisovala svět jako složitý systém zpětných vazeb. O tom, že jednotlivé systémy, včetně toho politického, selhávají, pak mluvil v roce 1989 i ekolog Josef Vavroušek. Tehdy část československých ekologů věřila, že právě trh svou schopností dát přírodě cenu by situaci mohl vyřešit.

O problémech, které polistopadová doba přinesla, mluví v rozhovoru doktorka Naďa Johanisová. Environmentalistka z Masarykovy univerzity vzpomíná nejen na rok 1989, ale i na počátky svého zájmu o přírodu, který si spojuje s dovolenou u moře ve Španělsku ve svých šestnácti letech.

Přihlížíme proměnám krajiny probíhajícím nebývalou rychlostí. Nemáme nyní na mysli mnohokrát skloňované dopady změny klimatu, ale zejména důsledky změn v užívání krajiny člověkem. Ještě před sto lety, kdy se živila zemědělstvím a lesnictvím třetina obyvatel České republiky a průměrná velikost zemědělského podniku nedosahovala ani 5 hektarů (Kučera 1994), bylo využívání krajiny v řadě ohledů intenzivnější, ale zároveň mnohem mozaikovitější. Výsledkem je pokračující homogenizace krajiny, proměna a zánik řady biotopů a společenstev a alarmující plošný úbytek až vyhynutí řady druhů. Pokud máme tomuto trendu čelit, musí ochrana přírody usilovat o obnovu historických forem hospodaření nebo jejich účinků dosahovat realizací vhodných náhradních opatření.

Čtěte také: Přírodní Ilustrace: Krása a Poselství

Součástí „ochranářského managementu“ je tak již standardně snaha o obnovu pastvy na vhodných lokalitách, provádění mozaikové a různě časově a plošně diferencované seče travních porostů usilující o náhradu pestrosti, kterou přirozeně generovalo maloplošné hospodaření apod. Součástí využívání krajiny však byla i pestrá paleta dalších činností, včetně mnoha různých forem využívání dřevin a jejich částí. Mezi opatření na podporu biodiverzity je potřebné zahrnovat i obnovu těchto historických způsobů hospodaření nebo náhradní postupy iniciace a vytváření biotopů pro druhy organismů (zejména pro saproxylický hmyz), které jsou na takové prostředí specificky vázané.

V pařezinách byly ponechávány vysoké pařezy, přechod mezi pařezením a vrškovým hospodařením je nejednou plynulý. Dřevní hmota byla před nástupem fosilních paliv mnohem vyhledávanějším zdrojem energie. Byla získávána i na vzdálených a obtížně dostupných místech, a to co možná nejjednodušším způsobem. Zároveň byl les využíván jako zdroj nejrůznějších materiálů a lesní i nelesní porosty dřevin jako zdroj doplňkové biomasy. Zejména obecní pastviny, někde i zádušní pozemky a světlé lesy, byly užívány intenzivně pro pastvu a hojně zde docházelo k pařezení, ořezávání větví apod. Využívala se i letnina a opad stromů.

V případě stromů rostoucích podél cest, v plotech a na hranicích pozemků bylo běžně prováděno vrškové hospodaření. Zároveň byly dřeviny vystaveny působení dobytka a v neposlední řadě též ohně. Tyto činnosti, spolu s věkově a druhově více rozrůzněnými lesy a vyšším zastoupením věkovitých solitérních stromů (vč. starých ovocných stromů) v krajině byly zárukou kontinuálně přetrvávajících vhodných podmínek pro výskyt saproxylického hmyzu a dalších organismů vázaných na osluněné kmeny, dutiny, praskliny a další mikrohabitaty typické pro senescentní stadia dřevin. Dnes jsou bývalé obecní pastviny, vysokokmenné sady a pařeziny zarostlé hustými porosty dřevin, často převedeny na lesní půdní fond a obhospodařovány pasečně, případně tvoří lesy ochranné ponechané bez úmyslných těžeb.

Ořez hlavatých vrb by měl nejlépe probíhat v pravidelných, zhruba 5letých intervalech tak, aby se hlavy pod vahou větví nezačaly rozlamovat. Mnoho druhů, živočišných i rostlinných, je na biotopy spojené s tradičními formami hospodaření svou existencí vázáno (Šebek et al. 2013). Zřejmě to souvisí s faktem, že přinejmenším některé z těchto forem jsou obdobou přírodních procesů, které stromy ovlivňovaly i bez člověka. Ořez stromů může být obdobou působení velkých savců, kroužkování a výmladkové hospodaření vytvářejí zase podobné biotopy jako oheň.

O to větším problémem je fakt, že takto ovlivněné stromy z krajiny postupně mizí. Nevyhnutelně tak ubývají stanoviště nezbytná pro přežití mnoha ohrožených organismů (Čížek a kol. 2016). Moderní ochrana přírody proto hledá cesty náhrady tradičních forem hospodaření s cílem udržet podmínky nezbytné pro příznivý vývoj populací jednotlivých ohrožených druhů a společenstev. Mezi takové postupy patří také řízená veteranizace a další typy zásahů na dřevinách, které umožňují urychlit tvorbu stanovišť vázaných na pokročilejší fáze vývoje (stárnutí a rozpadu) dřevin (popis jednotlivých způsobů blíže viz box).

Čtěte také: Recenze: Albi Člověk a příroda

Vzhledem k míře ohrožení jednotlivých druhů vázaných na odumírající dřeviny (či jejich části - dutiny), jejich zpravidla pomalému vývoji a nízké populační dynamice (např. u tesaříka obrovského, páchníka hnědého či roháče obecného s několikaletým vývojovým cyklem) a také vzhledem k nerovnoměrnému zastoupení „nástupnických“ dřevin v odpovídajícím stáří a stavu, je potřebné vytvářet biotopové podmínky s delším časovým výhledem a nelze se omezit pouze na konzervaci současného, často reziduálního stavu, kdy by po dožití a rozpadu, byť vhodně udržovaných dřevin, došlo také k zániku populací na ně vázaných druhů.

Takový scénář bohužel v řadě případů hrozí a mnohdy bude obtížné mu zabránit (např. v případě výskytu druhů vázaných na aleje apod. Jedinec lípy srdčité dokáže díky pařezení přežívat staletí. Pařez může dosahovat i 10 m v průměru a je vhodným biotopem pro řadu druhů. Snímek pochází z NPR Děvín. V mnoha státech jižní a západní Evropy se tradiční formy hospodaření částečně udržely dodnes; v jiných (např. severských) již řadu let probíhá jejich obnova z iniciativy ochrany přírody (Alexander 2012, Cavalli, Mason 2003, Speight 1989, Read 1996, Unrau a kol.

Zákonná omezení ochrany nelesní zeleně mají u nás základy již v prvorepublikovém okrašlovacím hnutí. Současná zákonná úprava (od r. 1992 v § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) obecně zakazuje „poškozování a ničení“ dřevin. Zároveň zmocňuje MŽP, aby prováděcím právním předpisem vymezilo (konkretizovalo), které zásahy mají či mohou mít povahu „poškozování“ nebo „ničení“ dřevin, a je tedy nutné je považovat za „nedovolené“. Toto zmocnění logicky umožňuje vymezit druhy či případy takových zásahů také „negativně“, tedy stanovit, v jakých případech lze z legitimních důvodů dané zásahy považovat za dovolené.

MŽP zohlednilo současné odborné poznatky a potřeby ochrany ohrožených druhů a v rámci vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, stanovilo (konkrétně v § 2 odst. Kroužkování (girdling, ring-barking) spočívá v odstranění borky po celém obvodu kmene stromu a přerušení vodivých pletiv (floému). V případě zvláště chráněných druhů živočichů či rostlin je tak potřebné vycházet z odborných podkladů, kterými mohou být nejen záchranné programy či regionální akční plány, ale i další odborné návrhy péče formulované v rámci konkrétních projektů či opatření (viz dále).

V každém jednotlivém případě je obecně třeba posoudit, zda je zachován právní princip proporcionality. Tedy jestli je zásah vhodný (objektivně způsobilý vytvořit podmínky umožňující posílení populace cílových druhů v dané lokalitě), potřebný (v dané lokalitě nejsou možná jiná, alternativní opatření, která by umožnila dosáhnout v rámci péče o dané druhy srovnatelného cíle) a přiměřený. Odborné podklady pak tak měly poskytovat informace potřebné k zodpovězení těchto otázek.

Čtěte také: Krásné podzimní ilustrace

Samozřejmě je potřebné zásahy také vyhodnotit ve vztahu k dotčeným dřevinám - většinou bude možné považovat zájem na záchraně druhu za větší přínos než újmu vzniklou na běžných dřevinách, ale mohou existovat opačné situace (vzrůstem mimořádné exempláře dřevin, s vysokou kulturní hodnotou apod.). Pokud není iniciátorem opatření přímo orgán ochrany přírody, je vhodné, aby potřebnost a odbornost návrhu orgán ochrany přírody aproboval a iniciátor opatření měl jistotu, že zásahy nebudou kontrolními orgány vyhodnoceny jako nežádoucí a nepřiměřené.

Letnina je hmota určená pro zkrmení hospodářskými zvířaty získaná vysečením porostu na pasekách a světlinách tvořeného ostružiníky, výmladky necílových dřevin, travinami, kapraďorosty apod. Pokud opatření nevyplývá z plánovací dokumentace ochrany přírody (plán péče, souhrn doporučených opatření, záchranný program), je účelné zpracovat projekt, ze kterého bude patrný cíl realizace opatření, potřebnost a způsob sledování účinnosti.

Je třeba také vyhodnotit, zda projekt nevyžaduje jiné posouzení a povolení (např. výjimky v ZCHÚ nebo s ohledem na přítomnost ZCHD) či zda dotčené dřeviny nepodléhají památkové ochraně (např. v zámeckém parku). Z hlediska ochrany dřevin se k samotným zásahům prováděným v souladu s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 189/2013 Sb. povolení nevydává (nejedná se o kácení), nicméně je vhodné o zásazích informovat místní obec, resp. vhodným způsobem i širší veřejnost tak, aby byla zajištěna potřebná akceptace.

Vrškové hospodaření (pollarding) byl v kombinaci s pařezením nejběžnější způsob hospodaření v minulosti. Ořezávaly či osekávaly se vršky, výmladky dřevin. Projekt může vycházet z existujících odborných metodik, viz např. metodika AOPK ČR „Ochrana saproxylického hmyzu a opatření na jeho ochranu“ (Krása 2015) nebo „Metodika zajištění ochrany a lokalit výskytu vybraných druhů brouků“ (Konvička a kol. 2017), v případě evropsky významných, saproxylických druhů brouků pak z MŽP certifikovaných metodik pro tyto druhy (Čížek et al. 2015). V současné době se zpracovává standard „Péče o stromy jako biotop vzácných druhů organismů“ (Pešout, Štěrba 2013).

Pařezení (coppicing) patří k nejstarším způsobům obnovy porostů dřevin. Pařezy (často vysoké) byly ponechávány k zmlazení. Tak jak se mění užívání krajiny člověkem, musí se vyvíjet i nástroje soudobé ochrany přírody a krajiny. V tomto případě je zjevné, že konzervativní ochrana dřevin rostoucích mimo les a řada nástrojů ochrany lesa ještě z dob Rakouska-Uherska jsou v mnohém překonané.

Je také zřejmé, že naznačené biotopové úpravy dřevin bude vždy možné plánovaně realizovat z kapacitních a ekonomických důvodů jen ve velmi omezeném rozsahu a zejména v chráněných územích. Chráněná území však existenci mnoha druhů živočichů i při nejlepší péči nespasí. Je proto třeba tradiční formy využívání krajiny, které jsou ekonomicky realizovatelné zemědělci a lesníky, podporovat úpravou subvenčních nástrojů, případně i legislativy, aby mohly být realizovány mnohem plošněji.

S konceptem „klimatické spravedlnosti“ přišel poprvé navažský ekologický aktivista Tom Goldtooth. Klimatická krize, která dnes ničí planetu, není pouze jednou z největších soudobých výzev pro přežití civilizace, jedná se také o obrovskou nespravedlnost. Největší břemeno klimatické krize nesou často ti, kdo jsou za rozvrat klimatu odpovědní nejméně (chudí lidé, ženy, děti, lidé jiné než bílé barvy pleti a další již tak znevýhodněné skupiny). Klimatická krize tak kopíruje a dál prohlubuje nerovné rozložení bohatství a moci ve světě.

Ačkoli většinu emisí stojících za klimatickou krizí vypustily do ovzduší bohaté státy globálního Severu, 90 % úmrtí souvisejících s dopady klimatické krize (v důsledku hladu, nemocí a extrémních projevů počasí) nastává v zemích globálního Jihu. Ty se kromě adaptace na zhoršující se klima musí potýkat i se zničující chudobou svých obyvatel a s neúměrnou dluhovou zátěží. Sever zatím těží z kapitálu nashromážděného rozvojem průmyslu a koloniálním vykořisťováním. Náklady na dekarbonizaci by měly nést především bohaté státy globálního Severu, které svého rozvoje dosáhly díky extrakci globálních zdrojů, často ze svých kolonií, a v rámci vlastní industrializace spotřebovaly většinu uhlíkového rozpočtu, který máme k dispozici.

Nejvíce emisí zatím vypustily do ovzduší Spojené státy americké, Evropská unie a Čína. Česko je v množství celkových historických emisí 24. nejvíce znečišťující země na světě. Spravedlivým přístupem vyspělých zemí (včetně Česka) je zejména kompenzovat své historické emise tím, že rychle snížíme emise a dosáhneme uhlíkové neutrality dříve než rozvojové země.

Kromě toho bychom - jakožto bohaté státy - měli na základě mezinárodních závazků finančně pomoci rozvojovým zemím jak s adaptací na dopady klimatické krize, tak i s transformací ekonomik. Pro období do roku 2035 slíbily bohaté země každoroční podporu klimatických opatření v rozvojových zemích světa částkou 300 miliard dolarů. Většinu těchto peněz je třeba poskytovat formou grantů, nikoli půjček (jak tomu často bývá v praxi).

Úspěchem pro klimatickou spravedlnost bylo také zřízení fondu pro klimatické ztráty a škody na klimatické konferenci OSN v Egyptě v roce 2022. K příspěvkům do mezinárodních klimatických fondů je zavázáno i Česko, které ale tuto povinnost dlouhodobě neplní či zanedbává. Jednou z cest, jak mohou obyčejní lidé požadovat klimatickou spravedlnost a hájit svá práva (například na příznivé životní prostředí), je nástroj tzv. klimatických žalob. Ty mohou mířit na škodlivé aktivity nadnárodních fosilních korporací, ale také na nečinnost vlád v otázce snižování emisí.

Česká republika dlouhodobě neplní své (a evropské) klimatické závazky. Ohrožuje tím základní lidská práva svých občanů. V roce 2021 se proto této nečinnosti postavil spolek Klimatická žaloba, když spolu s individuálními žalobci a obcí Svatý Jan pod Skalou podal žalobu na vládu a několik ministerstev.

V rámci zelené transformace se někdy objevují snahy snížit emise za každou cenu. Nemělo by se to ale dít na úkor kulturních, sociálních nebo ekonomických potřeb ohrožených skupin a znevýhodněných zemí. Pod zeleným kolonialismem si můžeme představit třeba solární farmy v Africe stavěné výhradně pro potřeby Evropanů nebo offsetování emisí nadnárodními korporacemi (například výkupem původních lesů v rozvojových oblastech), které sice zlepší uhlíkovou bilanci firem, ale zároveň znemožní místnímu původnímu obyvatelstvu tradiční obživu.

Jen co se omezila těžba uhlí, Krušnohoří čeká další těžba: tentokrát lithia. Hřeben Krušných hor zakrývají mraky. Mlha a chlad se valí ze smrkových lesů do rašelinných luk. Že je léto, připomínají jen rosou obtěžkané luční květy a neutuchající zpěv ptáků. Přímo pod hřebenem se rozprostírá koruna smrkového lesa. Za ní stojí nepropustná bílá hradba mlhy. Když konečně mlhu rozežene poryv větru, otevře se nám výhled na podhůří Krušných hor. Sloupec dýmu až vysoko do nebe vypadá, jako by napájel temná mračna. Hledíme na hnědouhelnou elektrárnu Ledvice. Uhlí určovalo dění ve zdejších horách a širokém okolí po dlouhou dobu. Kraj doplácel zdravím lidí i přírody na energetické potřeby zbytku republiky.

V zemi pod horskou osadou Cínovec leží skála obsahující právě tento chemický prvek - a vůbec nejlehčí kov na Zemi -, který je klíčovým materiálem pro výrobu baterií do vozů s elektrickým pohonem. Zastavujeme na jednom z vyasfaltovaných odpočívadel u silnice spojující město Dubí s česko-německou hranicí. Zdravíme se s Kamilou Vítek Derynkovou, předsedkyní spolku Cinvald, což je název odvozený od německého jména obce Cínovec. „Jsme jen pár metrů od místa, kde má vzniknout vstup do dolu,“ ukazuje nám po krátkém výstupu do kopce březový hájek uprostřed smrkového lesa. Svah před námi podle údajů těžařů obsahuje v průměru 0,19 procenta lithia. Může se to zdát málo, jde však o jedno z nejvýznamnějších evropských nalezišť.

Společnost Geomet, která by zde chtěla těžit, odhaduje, že by zde mohla získávat až 2,3 milionu tun rudy ročně po dobu dvaceti osmi let. Z té chce ročně zpracovat 25 tisíc tun využitelného lithia, což je v hrubých odhadech Evropské komise polovina předpokládané evropské poptávky po lithiu v roce 2030. Evropská poptávka po lithiu bude dle odhadů Evropské komise v roce 2030 osmnáctkrát vyšší, než byla v roce 2020. Aktuálně je hlavním světovým zpracovatelem lithia a z něj vyrobených technologií Čína. Špičky evropské politiky a průmyslu proto vyvíjejí tlak na otevírání nových ložisek v členských zemích Unie.

„Z portálu na svazích Krušných hor, asi čtyři kilometry od města Dubí, povede pod povrch více než kilometr dlouhá štola,“ popisuje Kamila Vítek Derynková způsob, jak chce těžební společnost Geomet dostávat svá těžební zařízení k lithiovému ložisku. Firmu Geomet kontroluje skupina ČEZ s jednapadesátiprocentním majetkovým podílem. Zbytek vlastní australsko-britská skupina European Metal Holdings se sídlem v australském Perthu. Podle údajů dostupných z procesu posuzování vlivu na životní prostředí chce Geomet z podzemí pod Cínovcem vytěžit dohromady 55 milionů tun rudy.

„Tak obrovské množství lze těžit hlubinným způsobem jen prostřednictvím odtěžování velkých hranolů horniny, čímž vzniknou velké podzemní komory,“ vysvětluje Deníku Referendum ložiskový geolog Zdeněk Zícha během rozhovoru v Praze. Zícha z regionu pochází a upozorňuje, že má jít o projekt ohromných rozměrů. Podle informační brožury těžařů má těžká technika v hloubce 150 až 450 metrů vyrubat systém různě dlouhých komor o výšce dvaceti a šířce šestnácti metrů.

Podle Zíchy by bylo pro těžaře nejvýhodnější těžit takové objemy horniny povrchovou těžbou. „To by ale znamenalo devastaci obce Cínovec i chráněných přírodních oblastí v okolí,“ upřesňuje. „Hora pod našimi domy na Cínovci je jako ementál,“ stěžuje si Kamila Vítek Derynková. Ostatně název Cínovec nese horská osada právě po stovky let dlouhé těžbě nerostných surovin, především cínu. Za staletí zde horníci vytvořili dosud ne zcela zmapované bludiště chodeb a štol, které jsou zčásti zatopené a zavalené. Díky tomu jsou dnes relativně stabilní.

Místní se ale podle Vítek Derynkové obávají, co se stane v případě těžby lithia se statikou domů, vodou v studních a zdrojem pitné vody nedaleko za osadou. Společnost Geomet v informačních materiálech ujišťuje, že žádné narušení povrchu nehrozí. Těžební komory chce postupně zaplnit „tuhnoucí betonovou směsí“. Dle studie vypracované v roce 2023 agenturou Integra Consulting v rámci procesu aktualizace Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje nezpůsobí hlubinná těžba „zásadní deformace“ na povrchu. Studie odhaduje pokles terénu „v řádu jednotek centimetrů.

Podobně je to i s úbytkem vody ve studnách i zdrojem pitné vody pro horskou osadu, který je jen pár stovek metrů za Cínovcem. Autoři studie nicméně nevyloučili, že zdroj pitné body může v důsledku těžby zaniknout.