Indiáni v ohrožení: Historie a současnost

Vztahy mezi Native Americans, jak jsou dnes indiáni v USA oficiálně označováni, a Američany byly dlouho dramatické a komplikované. Američané píší svoji historii od roku 1492, nicméně Native Americans přišli na americký kontinent mnohem dříve.

Obyvatelstvo asijského původu přišlo přes Beringův průliv z Asie díky suchozemskému mostu v čase poslední doby ledové (před 40 000-20 000 lety). Hladina oceánu tehdy klesla a přirozený suchozemský most umožnil přesun obyvatelstva z Asie. Tito první obyvatelé byli primitivní lovci a rybáři. Na svém putovaní za potravou se v průběhu řady století přesouvali pobřežní, tichooceánskou a vnitrokontinentální větví ze severu přes dnešní Střední Ameriku až na americký jih.

Nejvyspělejší kultury se vyvinuly v civilizaci Mayů na Yukatánském poloostrově v Mexiku, na výšinách Guatemaly a v andské říši Inků.

Způsob kolonizace Severní a Latinské Ameriky probíhal odlišným způsobem. Španělé si nová území ve Střední a Jižní Americe podmaňovali kvůli moci a obohacení španělského trůnu. Až násilné obracení na křesťanství přivedlo indiány k prudkému odporu.

Slzavá cesta a další tragédie

Nejtvrdší zásah do indiánské kultury přišel po vzniku USA, kdy se osadníci přišli nejen usadit a vyvlastnit půdu, ale i zbavit indiány práva na život podle vlastních hodnot a tradic.

Čtěte také: Indiánské jazyky a biodiverzita

Indiáni nebyli nikdy sjednocení, což kolonizátorům jen ulehčilo přivlastnění si jejich půdy. Evropané pronikali od východu na západ a součástí jejich kolonizace bylo i vyhlazování a přesídlování indiánů. Tento proces přetrvával století, nejdramatičtější však bylo období let 1820-1864. Násilný exodus neslavně známý pod názvem Slzavá cesta byl už jen špičkou ledovce. Tyto hromadné deportace se dotkly téměř každého kmene a pro některé z nich byly důsledky obzvlášť tragické.

Například kmen Čerokiů v roce 1838 při přesunu za extrémně špatných podmínek ztratil čtvrtinu svých členů. I pro kmen Navahů se toto období řadí do historie existenčního boje o přežití. Vyvražďování americkou armádou a následně poté Long Walk, jak Navahové nazvali 600 kilometrů dlouhý přesun ze svého území do Fort Summer v Novém Mexiku, značně snížil početní stav kmene. Pro Navahy však bylo nemyslitelné opustit svůj domov a tím změnit i způsob života. Silné nomádské kořeny je po čtyřech letech přivedly zpět na místo jejich současné rezervace.

Až Dawesův plán v roce 1887 vrátil indiánům jejich půdu, samozřejmě v jiném poměru než před rokem 1492. Od roku 1924 jsou indiáni prohlášeni za občany USA a osvobozeni od placení daní státu. Výrazný zvrat nastal až po roce 1975 přijetím zákona o sebeurčení indiánů (The Self Determination Act) a v roce 1978 uznáním práva na své vlastní náboženství. Tím pro indiány začala nová éra.

Masakr ve Whitmanově pevnosti

Dne 29. listopadu 1847 zaútočila malá skupina indiánů z kmene Kajusů na severozápadě Spojených států na takzvanou Whitmanovu misii. Následoval několikadenní masakr, jemuž padli za oběť zakladatel misie Marcus Whitman, jeho žena Narcissa, devět dalších mužů a dva dospívající chlapci. Ženy a dívky indiáni odvlekli. Onoho rána dne 29. listopadu 1847 se ve Whitmanově misii nacházelo více než 60 lidí, včetně osmi čerstvě dorazivších přistěhovaleckých rodin. Byl chladný a mlhavý den.

Někdy po 13. hodině se u vchodu do misijního komplexu objevila malá skupina indiánů kmene Kajusů - podle většiny pozdějších odhadů jich bylo 14 až 18. Na sobě měli tradiční přikrývky a vešli volně dovnitř. Dva indiáni vstoupili do kuchyně Misijního domu a dožadovali se léků. Whitman zaslechl hluk a šel se podívat, co se děje. Následovala drastická scéna, jejímž bezděčným očitým svědkem se stala dvanáctiletá míšenka Mary Ann Bridgerová, dcera indiánské ženy a legendárního lovce kožešin, stopaře a horského průzkumníka Jima Bridgera. Whitman se stal první obětí vraždění, jež vzápětí vypuklo po celé misii. Do západu slunce bylo v komplexu pobito devět lidí, včetně obou manželů Whitmanových. Narcissa, kterou indiáni zastřelili, se stala jedinou ženskou obětí vraždění, ostatní ženy a dívky odvekli indiáni s sebou.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Masakr ve Whitmanově pevnosti se stal záhy klíčovou událostí v historii amerického Severozápadu, protože vedl k několikaleté kajuské válce, po níž americká federální vláda rozšířila významně svou kontrolu nad dnešními státy Washington, Oregon, Idaho a nad částmi Montany a Wyomingu.

Podle autorky Cassandry Tateové z webu History Link byly vztahy mezi misijním manželským párem a místními indiány zpočátku velmi srdečné. Kmen Kajusů také oslavil s manželi narození jejich prvního a jediného dítěte, dcery Alice Clarissy, která se narodila v roce 1837. Mezi indiány, kteří přišli vzdát malinké novorozenkyni svůj hold, byl i náčelník jménem Tiloukaikt, kterého Narcissa popsala jako „laskavého a přátelského indiána“. Ten přivítal holčičku jako novou „Kajus te-mi“ (kajuskou dívku), protože se narodila v zemi Kajusů. „Celý kmen velmi potěšilo, že dovolujeme, aby se jí říkalo kajuská dívka,“ napsala Narcissa v dopise z 30.

Postupem času však začalo na obou stranách přibývat zklamání a deziluze. Whitmanovi očekávali, že Kajusové budou toužit po tom, aby se naučili sami farmařit, že budou chtít přestoupit na křesťanství a žít jako bílí lidé. Ke vzrůstajícímu napětí také přispívala sílící kulturní nedorozumění. Whitmanovi si jako podobně jako jiní křesťané potrpěli ve svém domě na soukromí, čímž se dostávali do rozporu s komunitním způsobem života indiánů, kteří byli zvyklí svůj životní prostor sdílet.

Smrtí holčičky bylo přerváno nejdůležitější pouto, které vedlo Kajusy k dosavadní toleranci. A věci se horšily pořád dál. A Whitman se snažil překonat bolest a pocit prázdnoty po vzniklé ztrátě usilovnou činností, bohužel ale takovou, jež se jen stěží mohla u indiánů setkat s pochopením. Odvrátil totiž od nich zcela svou pozornost a začal se místo toho soustředit na přilákání a podporu dalších bílých osadníků.

„Chtěl vidět tuto zemi osídlenou,“ napsal o Whitmanovi reverend Henry K. Perkins (1812-1884), metodistický misionář, který ho dobře znal. „Toužil vidět nádherné údolí Walla Walla, jak se hemží bílým obyvatelstvem,“ uvedl Perkins v dopise Jane Prentissové z 19. Na podzim roku 1840 Whitman nadšeně uvítal první skupinu horalských průkopníků s rodinami, kteří projeli se třemi vozy přes hory Oregonskou stezkou, čímž se tyto vozy staly prvními, jež tuto později slavnou vystěhovaleckou trasu zdolaly.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Kmen Kajusů zatím s rostoucí obavou sledoval, jak se jejich zemí valí stále více osadníků, jak tito lidé spotřebovávají vzácné palivové dříví, sešlapávají trávu na půdě využívané k pasení indiánských koní a dobytka a vybíjejí lovnou zvěř. V roce 1844 jich přišlo asi 1500; o rok později už dvojnásobek. Hodně vyčerpaných rodin zimovalo v misii, než se na jaře rozhodli jít dál. K misijnímu komplexu tak přibyly další hospodářské budovy, v okolí bylo stále více pastvin zabíráno pro nová pole a oplocováno. Dosavadní přátelské vztahy mezi oběma manželi a indiány se začaly stále více vyostřovat. Kmenoví náčelníci se několikrát pokusili přimět Whitmanovy k odchodu, a když manželé odmítli, sahali i k fyzické konfrontaci.

Wounded Knee: Masakr a okupace

Americká osada Wounded Knee má tragickou minulost. V 19. století byla dějištěm brutálního masakru indiánů americkými vojáky. Masakr u Wounded Knee byl posledním větším ozbrojeným konfliktem mezi Siouxy - Lakoty a federální vládou. Po předchozích šarvátkách 29. prosince 1890 příslušníci 7. kavalerie armády Spojených států amerických obklopili skupinu indiánů kmene Siouxů na území rezervace Pine Ridge.

Jelikož indiáni zřejmě kvůli nedorozumění neodevzdali zbraně, plukovník James W. Forsyth nařídil indiánský tábor s bezbrannými lidmi postřílet. Přestože původně strůjce krveprolití dostal pokárání, nakonec vyvázl v podstatě bez trestu. Po čase násilnosti ve Wounded Knee připomínal jen masový hrob obětí. A osada se zařadila mezi vládou i Bohem zapomenutá místa.

A právě toto městečko se v roce 1973 stalo místem opětovného vykopání symbolické válečné sekery, když se zhruba dvě stovky indiánů vzbouřily proti postupům americké vlády. Indiánská okupace Wounded Knee a obléhání osady policejními jednotkami se ale změnily v další tragédii. Přestřelky na denním pořádku, zranění a mrtví, silniční zátarasy, braní rukojmí. Obléhání Wounded Knee nakonec trvalo celých 71 dní a zůstali po něm dva mrtví na indiánské straně a jeden doživotně postižený americký maršál. Dění ve Wounded Knee sledovala celá Amerika a dokonce ovlivnilo i tehdejší odevzdávání Oscarů.

Mezitím se v 60. letech 20. století v Americe opět dostala na přetřes indiánská otázka. Protesty proti válce ve Vietnamu a rozmach hnutí hippies a černošského hnutí náhodně přitáhl do centra pozornosti i zájem o příběh domorodých Američanů. Všeobecná atmosféra nahrála vzniku Amerického indiánského hnutí (American Indian Movement, AIM). Jelikož vláda hnutí ignorovala, a nedařilo se mu prosadit žádný z politických požadavků, organizace se postupně změnila v paramilitární hnutí. Organizovala patroly, aby předcházela policejní diskriminaci indiánů, dokonce obsazovala budovy.

A právě Americké indiánské hnutí si přivolali v únoru 1973 na pomoc zoufalí Oglalové (podkmen Lakotů) obývající rezervaci Pine Ridge, ve které se nachází i osada Wounded Knee. Pod pokličkou dlouho bublající napětí vyeskalovalo a místo se podruhé stalo svědkem střelby a umírání. Rezervaci Pine Ridge svíraly léta trvající problémy. Oglalové čelili rasismu a špatnému řízení tamní kmenové vlády. Usilovali především o sesazení kmenového předsedy Dicka Wilsona, kterého mnoho Oglalů považovalo za zkorumpovaného. Jenže to se nestalo. Kmen se rozpadl na politicky znepřátelené tábory, načež Wilsonem řízená kmenová policie přizvala na pomoc americké jednotky.

Další kmenoví vůdci Oglalů se obrátili se žádostí o pomoc na AIM. Odpovědí hnutí bylo obsazení osady s pohnutou minulostí Wounded Knee (pro její symbolickou hodnotu, pozn. red.). 27. února 1973 skupina zhruba 200 oglalských aktivistů a členů AIM získala kontrolu nad městečkem. Karavana aut a náklaďáků přijela v noci, obyvatele osady vzala jako rukojmí a začala požadovat, aby americká vláda projednala mírové smlouvy s indiány z 19. a 20. století. Do několika hodin policejní jednotky obsazené Wounded Knee oblehly, a postavily silniční zátarasy, aby vzbouřenci nemohli odjet pryč a nikdo se k nim nemohl přidat.

Vzbouřenci požadovali, aby zástupci americké vlády vyslechli, co indiány trápí. Už neřešili pouze zkorumpovaného Wilsona, ale upozorňovali, že americká vláda selhává v dodržování dříve uzavřených dohod s domorodci a ti jsou vystaveni neustálé šikaně. Hned první pokus o jednání ztroskotal a situace uvízla na mrtvém bodě - Wounded Knee stálo obklopené obrněnými transportéry, na nichž číhali příslušníci maršálů a FBI s útočnými puškami a kulomety, proti nim stáli puškami ozbrojení a odhodlaní indiáni.

Krveprolití bylo na spadnutí. Vzbouření indiáni a členové hnutí na straně jedné a američtí maršálové a příslušníci FBI na straně druhé pak po sobě denně stříleli. V březnu byl pak při přestřelce zasažen americký maršál Lloyd Grimm, následkem čehož ochrnul. Situace byla stále vyhrocenější. Aby vzbouřence vyhnali, přerušili maršálové dodávky elektřiny a vody do města, a bránili tomu, aby se tam dostávaly zásoby potravin.

V dubnu pak padnul první z indiánů. Obětí byl Frank Clearwater, příslušník kmene Čerokijů. Zasáhla jej kulka, která prorazila zeď místního kostela. O osm dní později pak byl při přestřelce zabit Oglala Lawrence "Buddy" La Monte. Pátého května obě strany podepsaly dohody, a 8. května přesně před 50 lety okupace a obléhání Wounded Knee skončily. Některým vzbouřencům se v nocích předtím podařilo uniknout.

Přestože po obléhání zůstali mrtví a zranění, indiánům se povedla alespoň jedna věc - ještě nikdy dříve se nemluvilo o diskriminaci domorodých obyvatel tak moc. Kmenový vůdce Wilson byl dokonce opětovně zvolen do funkce. Po obléhání se mezi opozičními frakcemi indiánů v rezervaci Pine Ridge rozpoutala svého druhu občanská válka, která měla podobu množství vzájemných napadení, vražd a přestřelek, po níž zůstalo více než sto mrtvých indiánů. Zásah FBI a vnitřní problémy Amerického indiánského hnutí znamenaly konec vlivu organizaci v Pine Ridge.

Současnost

V současnosti jsou indiánské rezervace volně přístupné. Je dobré si uvědomit, že vcházíme na území s vlastní vládou, jež je nezávislé na americké vládě. V USA je 326 federálních rezervací a 11 státních rezervací, kde trvale nebo přechodně žijí dvě procenta indiánů. Jelikož se rezervace často nacházejí uprostřed jednotlivých států, nejednou k nim vedou hlavní silniční tahy, kde je vliv americké kultury nejsilnější. Pokud chceme zažít skutečnou atmosféru rezervace, je potřeba dostat se do odlehlejších částí.

Je jen málo tak magických míst na americkém kontinentu, kde bezprostředně vnímáme přesah indiánské historie a dnešní americké kultury. Takzvané Four Corners není jen pomyslný střed čtyř současných států (Arizona, Nové Mexiko, Colorado, Utah), je to i spirituální centrum amerického jihozápadu, kde indiáni Navahové, Hopiové, Zuniové a další udržují a chrání své zvyky a tradice, jež vytvořili jejich předkové před stovkami let.

Množství všudypřítomných indiánských ruin a zároveň každodenní rytmus života v současných rezervacích jednoznačně prozrazují, že Native Americans si i dnes zachovávají svou identitu. Z těchto důvodů se jihozápad USA považuje za spirituální centrum indiánů. Oblast Four Corners je místo, kde díky početnosti rezervací máte stále ještě možnost zažít trochu z původní atmosféry „země rudého muže“, i když pocity tu často budete mít velmi smíšené.

Na jedné straně uvidíte prvky původních tradic a na straně druhé můžete pozorovat vliv americké kultury. Někdy je pohled na takovou hybridní společnost až tragikomický. Často potkáte indiána, který je napůl oblečen v tradičním oděvu, ale zbytek má v moderním americkém stylu. Jsou to dva světy, které se nedají od sebe oddělit.

Novodobým zdrojem finančních příjmů pro indiány jsou kasina. Je to rozhodně jeden z největších kontrastů a paradoxů. Herny a peníze byly doménou bílých v době, kdy přicházeli na indiánská území. Tehdy to bylo pro indiány zcela nepřijatelné a nepřirozené, a dnes se to stává podstatnou částí jejich příjmů. Z celkového počtu 562 federálně uznaných kmenů vlastní čtyřicet procent z nich herny binga nebo kasina, které dohromady vynášejí zisk až patnáct miliard dolarů ročně. Nejvíce z nich vlastní kmeny Čerokijů, Čipevajů a Apačů. Pozitivní je, že část těchto peněz směřuje na podporu kmenového rozvoje (školství, administrativa, opětovné zakoupení půdy, kterou vlastnili předtím...).

Jedno je však jisté: původní Američané byla přirozeně silná komunita, jež měla vlastní dynamiku vývoje, lišící se kmen od kmene. Zachovávali si velmi těsné sepětí s přírodou i soudržnost uvnitř klanů. To vše bylo násilným vstupem evropských kolonistů přerváno a ohroženo. Zároveň se ale ukázalo, že odpor a odhodlání původních obyvatel Ameriky se zcela zlomit nedá.

Mapuchové: Odbojný národ

Zatímco velké indiánské říše i menší státy rychle podléhaly španělským jednotkám, chilští Mapuchové se proslavili svou odbojností, houževnatostí a rozhodností. Dodnes jsou hrdým národem, který brání své tradice a jazyk. Španělé je nikdy nepokořili a po sto letech pokusů o dobytí mapuchských území byli nuceni podepsat s Indiány mírovou smlouvu.

Konec autonomie Mapuchů tak přišel až v roce 1883, kdy chilský stát dokončil kolonizaci území a Mapuche plně podrobil své správě. Pro Mapuche se dokonce vžilo označení „raza militar“ (válečnická rasa). Jeden z důvodů, proč si Mapuchové udrželi autonomii, byla jejich odbojnost.

Když conquistador Pedro de Valdivia založil v únoru roku 1541 budoucí hlavní město Santiago, patrně netušil, jakým potížím bude nové španělské sídlo čelit. Už za půl roku se zformovala armáda Mapuchů, která město oblehla. I když se Španělům podařilo útok odrazit (také díky Inés de Suárez, milence Pedra de Valdivii, která se nerozpakovala Indiánům sekat hlavy), bylo jasné, že s Mapuchi nebude tak snadné pořízení jako s jinými etniky. Odbojnost tohoto indiánského národa se proměnila v permanentní stav.

Mapuchové se dokázali velice rychle přizpůsobit nové situaci. Začali používat střelné zbraně, které získávali jako válečnou kořit. Zároveň se naučili jezdit na koních, které odchytávali během střetů s Evropany. Schopnost používat koně představovala důležitý faktor v boji. Mapuchové se tak mohli vyrovnat Španělům. Stačí si vzpomenout na to, jaký strach i obdiv vyvolávaly pušky a koně u Aztéků. Mapuchové začali se Španěly bojovat jejich vlastními zbraněmi, a to je dostalo do sedla. Doslova.

Ihned po založení Santiaga jako centra španělské populace se rozhořel konflikt, který do historie vstoupil jako araukánské války. Nekončící ozbrojená střetnutí vyvrcholila bitvou u Curalaby v roce 1598, kdy Mapuchové rozmetali španělské jednotky a následně vyplenili sedm španělských měst. Prohra představovala zlom ve vývoji války a donutila Španěle upustit od snu o kompletním podmanění si indiánského území.

Přesně sto let po založení Santiaga, v roce 1641, pak Španělé uzavřeli s Mapuchi mírovou dohodu, která stanovovala hranici mezi indiánskými a kolonizátorskými teritorii na řece Bío-Bío. Na sever od toku směli žít Španělé, jih patřil Mapuchům. Dohoda také stanovovala, že se Mapuchové nesmí spojit s nepřáteli Španělů (pojistka proti případné kolonizaci jiným evropským národem) a že musejí dovolit křesťanským misionářům šířit víru. Kolem břehů Bío-Bío se vytvořila zajímavá společnost, v níž čile obchodovali Španělé s Mapuchi. Během osmnáctého století se pořádala setkání (tzv. parlamentos) mezi Španěly a indiánskými předáky, při nichž se domlouvaly podmínky soužití v hraniční oblasti.

Mapuchové se rozhodně neztotožňovali s nějakým chilským státem, byl pro ně stejně cizí jako předtím španělská kolonie. Díky své odbojnosti tak mohli umožnit, aby se Aurelio I. nestal jen úsměvnou epizodou dějin, ale proměnil se ve vládce suverénního státu. Chilani tak zapracovali na tom, aby o dva roky později Aurelia I. svrhli a donutili k odchodu ze země. Chilské vládě začalo stoupat sebevědomí a její jednotky pronikaly dále do mapuchských teritorií.

Stát budoval infrastrukturu a v roce 1883 porazil peruánsko-bolivijskou koalici v ledkové válce. Tento rok znamenal i finální ránu pro mapuchskou autonomii. Chilanům se podařilo Mapuche plně integrovat pod svou správu. Indiáni začali ztrácet půdu, na níž byli závislí. Kompletní podmanění tak dokončily evropská imigrace a zabírání indiánských pozemků.

Mapuchové ale o svou odbojnost nepřišli. Je to etnikum, které nerado sklání hlavu. Když se v polovině minulého století pokusily chilské úřady nastěhovat Mapuche do nově postavených domů, Indiáni začali dar od chilského státu využívat jako chlívky a dál bydleli ve svých tradičních chýších. Zachovávají svou kulturu i náboženství, mapudungun, jejich jazyk, se vyučuje na univerzitách. V posledních letech se konflikt v jižním Chile prohloubil, některé mapuchské skupiny sáhly k terorismu. Mapuchská vlajka se objevuje na mnoha místech v Chile jako symbol odbojnosti. Za svou ji často berou i mladí Chilané, kteří si ji našívají na batohy nebo bundy.

tags: #indiani #ohrozeni #7. #února #historie

Oblíbené příspěvky:

• Zelená domácnost: smetáček s lopatkou
• Nakládání se stavebními odpady
• Příklady environmentálního podnikání
• Zdroje pro environmentální výchovu
• Alarmismus v klimatické debatě