Dne 1. června 1992 nabyl účinnosti zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V letošním roce si tedy připomínáme 30 let od přijetí tohoto nejvýznamnějšího právního předpisu pro ochranu přírody.
Nedlouho po vzniku Ministerstva životního prostředí České republiky (počátkem roku 1990) byl na tomto úřadě zadán úkol připravit návrh zákona o ochraně přírody a krajiny, a to jako jeden z hlavních úkolů v nově se rodící české environmentální legislativě.
Z rozhodnutí ministrů Bedřicha Moldana a Ivana Dejmala vznikla pracovní skupina, kterou vedl JUDr. Svatomír Mlčoch a jejíž jádro tvořili Ing. František Urban, RNDr. Milan Rivola, Ing. Igor Míchal, JUDr. Milan Damohorský a několik externích spolupracovníků, zejména RNDr.
V době, kdy bylo rozhodnuto o přípravě zákona, platil na českém území (šlo přitom o období unitárního československého státu) zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Ten vymezoval v necelých dvaceti paragrafech v zásadě jen deklaratorně úkoly státní ochrany přírody a svěřoval její výkon tehdejšímu ministerstvu školství a kultury (po federalizaci v letech 1968 a 1969 ministerstvu kultury).
Potřeba nového, podstatně kvalitnějšího zákona byla tedy počátkem devadesátých let evidentní. Na druhou stranu společnost a stát se nacházely v bouřlivém období svého vývoje, ekonomicko-právní situace nebyla usazená, započalo období transformace ekonomiky i administrativy.
Čtěte také: Škola v přírodě – termíny a pokyny
Některé hlasy před prací nad zákonem varovaly a radily vyčkat větší právní stability. Považujeme proto za malý zázrak, že právě v takovéto atmosféře se podařilo především vytvořit a následně i prosadit přijetí zákona v podstatě kodexového typu.
Rozsah zákona činil 92 paragrafů, což na dobu jeho vzniku nebylo málo, a vyjadřoval tak snahu po komplexní právní úpravě otázek ochrany přírody a krajiny. Rozhodujícím rokem příprav byl rok 1991. Do České národní rady byl zákon předložen 20. 12. 1991 a v prvním čtvrtletí 1992 projednáván v příslušných výborech, zejména výboru pro životní prostředí a ústavněprávním.
Zákon sám byl pak přijat neuvěřitelnou většinou 105 poslanců ze 111 přítomných poslanců ČNR dne 19. vznik linie speciálních orgánů státní ochrany přírody a krajiny, tj.
Nedlouho po svém vzniku byla „stočtrnáctka“ podrobena útokům nebo kritice z několika stran. Především šlo o pokusy odstranit pod různými záminkami ta ustanovení zákona, která určité zájmové skupiny či někteří politici považovali za příliš „zelené“ či „ekologické“.
První snaha o celkovou revizi zákona vznikla ve druhé polovině 90. let na Ministerstvu pro hospodářství a místní rozvoj, které vedl ministr Ing. Karel Dyba. V době vrcholícího hospodářského neoliberalismu se zákon jevil jako příliš intervenční a údajně bránící v některých regionech a lokalitách hospodářskému růstu.
Čtěte také: Průvodce Rýmařovem
V prvních dvaceti letech „stočtrnáctka“ tyto útoky víceméně ve zdraví přežila. Přesto však ztratila některá relativně cenná ustanovení, zejména pak kolizní normu. Šlo o původní § 90 odst. 4, který explicitně zakotvoval specialitu z. č. 114/1992 Sb.
Zákon o ochraně přírody a krajiny prošel po dobu své existence celou řadou novelizací. To je pochopitelné s ohledem na dynamický a někdy i turbulentní vývoj v naší společnosti i práva.
Za nejvýznamnější změnu pak lze označit tzv. euronovelu, tj. novelizaci provedenou zákonem č. 218/2004 Sb. Na její přípravě se významně podílel RNDr. L. Miko, RNDr. A. Vopálková, RNDr. P. Roth, RNDr. F. Pelc, Ing. P. Pešout, JUDr. J. Prchalová a další.
Podstatou novely bylo zavedení evropského práva v oblasti ochrany přírody do našeho právního řádu, především pak směrnice o stanovištích a tzv. ptačí směrnice. Novela č. 218/2004 Sb. (tzv. euronovela) přinesla také úplně jiné znění § 58, do něhož byla zakotvena povinnost odstraňování (kompenzace) ekonomické újmy vzniklé v zájmu ochrany přírody v případě ztíženého zemědělského nebo lesního hospodaření.
Až do této novely se prakticky žádné náhrady nevyplácely (s výjimkou těch, které upravoval z. č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy).
Čtěte také: Tipy pro obrazy přírody
Změny se zákonu o ochraně přírody a krajiny nevyhýbají ani v posledním desetiletí (od r. 2012 napočítáme celkem 16 novelizací). Pokud bychom uvažovali o společných jmenovatelích zásadních změn, bude jimi v prvé řadě mimořádný tlak na usnadnění stavební činnosti (který vyústil v komplexní rekodifikaci stavebního práva v loňském roce, včetně zcela zásadní kompetenční změny „stočtrnáctky“), dále celospolečensky diskutované téma rozsahu ochrany a využívání národních parků (zákon č. 123/2017 Sb.) a v neposlední řadě požadavky recentních evropských předpisů, zejména pak nová právní úprava prevence a regulace zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů rostlin a živočichů (zákon č.
Nová právní úprava národních parků zlepšila jejich právní postavení tím, že zakotvila jejich územní vymezení v přílohách zákona na ochranu přírody a krajiny.
Požadavky na usnadnění stavební činnosti, spočívající v oslabování některých zavedených institutů ochrany přírody a krajiny, lze vysledovat u několika nedávných novelizací zákona.
Přes zjevnou absenci průkazné studie jsou (dosud samostatné) správní akty vydávané orgány ochrany přírody jako podklad pro řízení podle stavebního zákona označovány lobbistickými skupinami za klíčovou komplikaci při umisťování a povolování staveb.
Dílčí změny omezující kompetence orgánů ochrany přírody v souvislosti s umisťováním a povolováním staveb proběhly již v r. 2012 (zákonem č. 350/2012 Sb.), kdy došlo k omezení souhlasu orgánu ochrany přírody ke stavbám umisťovaným v CHKO.
V souvislosti s rozsáhlejší novelou stavebního zákona (zákonem č. 225/2017 Sb.) došlo k zásadní změně formy některých dosavadních vstupů orgánů ochrany přírody do řízení vedených podle stavebního zákona - v zákoně se objevilo závazné stanovisko ke kácení dřevin namísto povolení a závazné stanovisko k zásahu do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů namísto povolení výjimky (pro situaci, kdy dojde ke zjištění výskytu chráněného druhu až po zahájení řízení podle stavebního zákona).
Zákonem č. 225/2017 Sb. byla rovněž velmi diskutabilně omezena účast veřejnosti v řízeních dotýkajících se zájmů ochrany přírody a krajiny. Omezení účastenství pouze na řízení vedená podle zákona o ochraně přírody a krajiny znemožnilo regulérní účast ekologických spolků při povolování staveb, které sice nepodléhají procesu posuzování vlivů na životní prostředí, avšak přesto svým umístěním, provedením či provozem vliv na přírodu a krajinu v dané lokalitě mít mohou.
Zcela nový typ správního aktu orgánu ochrany přírody vložila do zákona o ochraně přírody a krajiny novelizace tzv. liniového zákona (zákon č. 403/2020 Sb.).
A ke zcela zásadní koncepční změně v organizaci státní správy ochrany přírody a krajiny došlo rekodifikací stavebního práva, tedy přijetím nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. a doprovodného zákona k němu (zákon č. 284/2021 Sb.).
Řada dosavadních kompetencí orgánů ochrany přírody, zejména v obecné ochraně přírody a krajiny, má být na základě přímé změny zákona o ochraně přírody a krajiny integrována do kompetencí stavebních úřadů (stavební úřady by se tak staly orgány ochrany přírody); ve zvláště chráněných územích a v lokalitách soustavy Natura 2000 by mělo dojít k integraci pouze částečné, tedy některé kompetence by zůstaly v rukou speciálních orgánů ochrany přírody.
Rekodifikace stavebního práva není plně účinnou právní úpravou a je uvažováno (nejen) o posunutí její účinnosti, původně navrhované k 1. 7. 2023. Nově jmenovaná vláda má přitom ve svém programu nejen změnu stavebního zákona, spočívající především v návratu stavebních úřadů pod spojený model veřejné správy na obcích s rozšířenou působností, ale i právní úpravu tzv. jednotného environmentálního povolení, tedy samostatného správního aktu vydávaného orgánem ochrany životního prostředí, v němž by byly integrovány veškeré požadavky potřebné pro povolení stavebního záměru z hlediska předpisů na ochranu životního prostředí.
Doufejme, že se podaří takovou úpravu nejen kvalitně připravit, ale i prosadit.
Vedle nápravy zásadních nedostatků rekodifikace stavebního práva si Programové prohlášení vlády z ledna 2022 klade za cíl rozšíření plochy velkoplošně chráněných území a vyhlášení Národního parku Křivoklátsko a Národního parku Soutok.
Přehled některých aktuálních legislativních změn a předpisů v oblasti ochrany přírody a krajiny:
Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu.
Znaky kulturní a historické charakteristiky tvoří sídelní struktura území a stavby ve volné krajině, jako např. hrady, zámky, hradiště, kostely a kaple, boží muka, křížky, menhiry.
Přírodní a kulturní znaky jsou často provázány s určitým významovým obsahem, který je při hodnocení krajinného rázu hodnocen jako nehmotný znak kulturně historické charakteristiky.
O harmonickém krajinném rázu hovoříme tehdy, pokud vnímáme v krajině prostorový a funkční soulad přírodních a kulturních prvků.
Prostorová harmonie je dána harmonickým měřítkem jednotlivých objektů vůči sobě navzájem a také vůči celku.
V praxi vytváří prostorovou harmonii mimo jiné i struktura a charakter zástavby (např. objem staveb, výška staveb, orientace staveb k hranici pozemku a k hlavnímu veřejnému prostoru apod.).
Podle účelu v praxi rozlišujeme preventivní a případové (kauzální) hodnocení krajinného rázu.
Preventivní hodnocení krajinného rázu se pořizuje pro území chráněných krajinných oblastí, ale také krajů a přírodních parků.
Ochrana krajinného rázu je zajišťována již na úrovni územně plánovací dokumentace (zásady územního rozvoje kraje, územní plán obce, územní plán s prvky regulačního plánu, regulační plán) včetně fáze územně plánovacích podkladů (např. územní studie) a územně analytických podkladů.
Za účelem ochrany krajinného rázu jsou vyhlašovány chráněné krajinné oblasti a přírodní parky.
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky pořizuje od roku 1995 pro území chráněných krajinných oblastí preventivní hodnocení krajinného rázu - jako cenný nástroj ochrany krajinného rázu, který je důležitým zdrojem informací v rámci územního plánování i rozhodování o konkrétních záměrech.
Preventivní hodnocení krajinného rázu je k dispozici na regionálních pracovištích, jednotlivých správách CHKO, v knihovně AOPK ČR a také na webu AOPK ČR.
Bez závazného stanoviska AOPK ČR nelze na území chráněných krajinných oblastí učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, kolaudační souhlas, je-li spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům, povolení k některým činnostem či udělit souhlas podle vodního zákona.
Závazné stanovisko se nevydává, jde-li o stavby v zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné krajinné oblasti nebo v zastavěném území, zastavitelné ploše nebo v jejich částech, pokud byly v tomto území, ploše nebo v jejich částech územním plánem stanoveny prvky regulačního plánu, nebo byl pro ně vydán regulační plán.
Vždy však platí, že stavby musí respektovat krajinný ráz (viz výše ochrana krajinného rázu podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny, který platí pro celé území České republiky).
V rámci České ceny za architekturu se od roku 2017 udílí Zvláštní cena AOPK ČR. § 3 odst. 1, písm.
Ochrana krajiny je také předmětem územního plánování. Stavební zákon formuluje v § 18 cíle územního plánování, k nimž patří: „Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví.
Dostupné zdroje a metodické materiály pro hodnocení krajinného rázu:
tags: #platná #legislativa #ochrana #přírody #a #krajiny