Investice do klimatických cílů: Výzvy a příležitosti pro Českou republiku a svět

Myšlenka klimatických financí vznikla v roce 2009 na klimatické konferenci COP15 v Kodani. Zde se 27 rozvinutých států zavázalo, že bude od roku 2020 každoročně posílat 100 miliard amerických dolarů rozvojovým státům. Tento závazek podpory je nicméně pro rozvojové státy nezbytným krokem ke splnění jejich klimatických cílů a posílení jejich důvěry v globální spolupráci. Přesto dosud naplňován není a ani přislíbená částka na realizaci potřebných opatření a transformaci hospodářství v rozvojových zemích není dostačující.

Rozvojové země mají méně vlastních prostředků a obtížnější přístup k půjčkám, proto je pro ně složité získat zdroje na klíčové investice, jež by jim pomohly snižovat dopady klimatické změny či se na ně adaptovat. Tyto země ale zároveň potřebují hospodářský růst, který by jim umožnil vymýtit chudobu a zlepšil životní úroveň jejich populace. Nejen pro ně, ale i pro nás - obyvatele rozvinutých a bohatých zemí - je zásadní, aby se tento růst opíral o čisté technologie. Pokud by dnešní rozvojové země při svém ekonomickém růstu vypouštěly skleníkové plyny v takové míře, v jaké je rozvinuté země vypouštěly při svém růstu v minulosti, dosažení klimatických cílů by nebylo možné.

Rozvojové země zároveň často patří mezi státy, které jsou klimatickou změnou zasaženy nejvíce, část klimatických financí je proto určena i na adaptační opatření. Celková částka sice postupně stoupá, nicméně v roce 2020 závazek naplněn nebyl. To má velký vliv na důvěru rozvojových států k těm rozvinutým a je to jedno z hlavních témat klimatické konference COP26 v Glasgow. Uvedený závazek bude pravděpodobně prodloužen do roku 2025, přičemž diskuze se povedou ohledně jeho velikosti od roku 2025 dál.

Přispěvateli jsou rozvinuté země světa, což je v současné době 38 států a patří sem například celá Evropská unie, USA, Kanada, Japonsko, Austrálie a další. Příjemci jsou naopak rozvojové země, kam spadá Indie, Bangladéš, většina států Afriky, ale třeba i Čína.

Formy klimatických financí

Klimatické finance nejsou vždy pouze darované peníze, ve většině případů se jedná o půjčky. A pokud jste příjemce, je pro vás důležité, zdali si prostředky můžete ponechat a potenciální budoucí výnosy použít na další investice, nebo jestli budete muset splácet dluh. Zároveň se do celkového objemu klimatických financí započítávají i soukromé zdroje, které byly mobilizovány díky veřejným financím (a také mohou nabývat různých forem). V roce 2019 z celkové částky 79,6 miliard dolarů tvořily 21 % granty z veřejných zdrojů, 56 % půjčky z veřejných zdrojů a 18 % byly soukromé zdroje.

Čtěte také: Obnovitelné zdroje energie

Finance mohou být poskytnuty na základě dohody mezi dvěma státy - to jsou tzv. bilaterální zdroje. Ty lze poskytnout přímo, nebo prostřednictvím neziskových organizací, univerzit či dalších institucí. Multilaterální zdroje jsou poskytovány skupinami států a jsou sdružené do klimatických fondů (Green Climate Fund či Global Environmental Facility) nebo rozvojových bank.

Pařížská dohoda stanovuje, aby byly prostředky využívány rovným dílem na mitigační i adaptační opatření. Do mitigace (zmírnění dopadů klimatické změny) se počítají změny v energetice, dopravě, vzdělávání a stavebnictví, adaptace zahrnuje zásahy na ochranu vodních zdrojů, zemědělství a další.

Přístup jednotlivých zemí ke klimatickým financím

Přesná výše příspěvku stanovena není, zatím je to na dobrovolné bázi. Nejvíce do klimatických financí přispívá Japonsko, Německo a Francie (přibližně dvojnásobek toho, kolik by měl být příspěvek dle jejich HDP). Německo dává přibližně polovinu částky formou grantů a polovinu formou půjček, oproti tomu u Japonska a Francie výrazně převažují půjčky. USA sice poskytuje většinu financí formou grantů, ale celková částka je velice nízká. K dosažení férového podílu podle HDP by USA muselo navýšit své příspěvky na šestinásobek, zároveň USA patří mezi největší světové znečišťovatele, a to jak v absolutních číslech, tak i v přepočtu na obyvatele.

Jako rozvinutá země a součást Evropské unie do klimatických financí přispíváme i my, a to jak multilaterálními, tak bilaterálními smlouvami. V roce 2018 se jednalo o 185 milionů korun a ve srovnání s výší našeho HDP jsme na tom ještě výrazně hůře než USA (některé odhady českého příspěvku jsou mírně vyšší, například OECD uvádí 240 milionů korun). Pro dosažení férového podílu podle HDP bychom v roce 2018 museli přispět 7,8 miliardy korun ročně (přibližně 0,6 % českého státního rozpočtu), navíc patříme k větším znečišťovatelům při přepočtu emisí na obyvatele, takže částka by měla být ještě vyšší. Příspěvky vycházející z bilaterálních vztahů míří z ČR k některým balkánským státům, ale i dalším zemím světa (např. Etiopie nebo Kambodža), prostřednictvím multilaterárních fondů jsme v roce 2018 přispěli částkou 26 milionů korun.

Investice do klimatických cílů v České republice

Česká republika bude muset kvůli splnění nových klimatických cílů EU investovat do transformace průmyslu a dekarbonizace více než tři biliony korun. Několikanásobné zvýšení investic oproti současnosti je ale mimo finanční i technologické možnosti tuzemského průmyslu. Vážně tak hrozí ztráta jeho konkurenceschopnosti, především pak energeticky náročných firem. EU během listopadu schválila nový klimatický cíl, podle něhož by unie do roku 2040 měla snížit emise oproti roku 1990 o 90 procent. Pět procent redukce emisí bude možné naplnit pomocí investic do dekarbonizačních projektů ve třetích zemích. Splnění nových klimatických cílů bude studie vyžadovat výraznou akceleraci dekarbonizace tuzemského průmyslu, a to už velmi brzy. Zapotřebí budou zejména masivní investice do elektrifikace nebo nových technologií například na využití vodíků nebo ukládání oxidu uhličitého. Podle Svazu průmyslu a dopravy nemají české firmy v energeticky náročných sektorech šanci na takto velké navýšení investic vydělat. Jejich ziskovost naopak již nyní vlivem dosavadních opatření setrvale klesá.

Čtěte také: O Quittově klasifikaci podnebí

Studie ukázala tři základní scénáře. Při splnění 85procentního snížení emisí budou podle ní zapotřebí investice za 3,2 biliony Kč, při splnění 90 procent snížení emisí pak až 3,8 bilionu Kč. Třetí scénář podle EGU ukazuje maximální možnost investic, kterou český průmysl zvládne. České firmy budou podle svazu ztrácet zejména vůči zemím s méně striktní regulací a výhodnějšími podmínkami pro rozvoj obnovitelných zdrojů. Apeluje proto na přizpůsobení cílů tuzemským podmínkám. Svaz zároveň vyzval k některým opatřením, které by podle průmyslníků usnadnit některé procesy při transformaci průmyslu. Jde například o zrychlené odpisy investic do dekarbonizačních projektů, zjednodušení povolovacích řízení, stabilizaci investičního prostředí.

Výzkumný tým z Fakulty elektrotechnické ČVUT představil výsledky mezinárodního projektu, jehož cílem bylo vypočítat výši potřebných investic, zmapovat jejich současný stav a připravit investiční plány pro dosažení klimaticko-energetických cílů k roku 2030. V Česku se studie zaměřily na oblast obnovitelných zdrojů energie a budov. V obou případech je současná výše investic nedostatečná. Pro dosažení Vnitrostátního plánu ČR v oblasti energetiky a klimatu bude zapotřebí do roku 2030 vynaložit více než 300 mld. Kč na investice do obnovitelných zdrojů, současné investice v oblasti obnovitelné energie se tak budou muset zšestinásobit.

Vedoucí výzkumného týmu dr. Michaela Valentová z katedry ekonomiky, manažerství a humanitních věd Fakulty elektrotechnické ČVUT vysvětluje, v čem je česká situace specifická: „Klíčovou roli v přechodu na nízkouhlíkové hospodářství sehrají v Česku soukromí investoři, musíme je však podpořit vhodným regulatorním prostředím a dobře nastavenými veřejnými programy. Výzkum, jehož plné závěry jsou k dispozici ke stažení, také poukazuje na překážky, které brání dalšímu rozšíření opatření ke snižování emisí skleníkových plynů. Jsou mezi nimi zejména nízká prioritizace a strategické vedení, stále nízké povědomí společnosti o tématu, vysoká administrativní zátěž či neefektivní finanční mechanismy. Abychom však klimatických cílů v Česku dosáhli, je potřeba, abychom své úsilí okamžitě navýšili,“ zdůrazňuje dr. Michaela Valentová cíl pro nejbližší období.

Připravovaný Národní plán obnovy, stejně jako např. Dohody o národně stanovených příspěvcích (NDCs) a investice do klimatu jsou klíčové pro zajištění udržitelného růstu a rozvoje v kontextu změny klimatu. To je hlavní zjištění zprávy vypracované experty z OECD a UNDP, která zdůrazňuje, že současné klimatické politiky jsou nedostatečné, protože koncentrace skleníkových plynů i nadále rostou. To ohrožuje jednotlivé ekonomiky a společnosti. Zpráva rovněž vyzdvihuje pozitivní ekonomické dopady urychlené klimatické akce. Například, pokud by byly dosaženy ambicióznější plány, mohl by globální hrubý domácí produkt (HDP) vzrůst o 0,2 % do roku 2040. To by vedlo k významným úsporám díky prevenci klimatických škod a podpořilo by to inovace, nové pracovní příležitosti a rozvoj čistých energií.

Čtěte také: Kvalita hroznů a klima

tags: #investice #do #klimatických #cílů

Oblíbené příspěvky:

• Výběr chladničky: klimatická třída
• Třídění odpadu v Mostě
• Udržitelné nakládání s odpady Lysice
• Recenze ekologických lahví pro děti
• Důsledky pro zdraví a životní styl v ČR