Táboření a život v přírodě

Táboření ve volné přírodě je pro někoho zábava a koníček, pro jiného nutné zlo. Stejně jako mnoho jiných činností má i táboření své zákonitosti. Češi jsou národ trempů a módní vlnu backpakingu předběhli minimálně o osmdesát let. Základní zásady tábornictví tak v určité míře zná téměř každý.

Výběr tábořiště

Při krátkodobém táboření nás bude zajímat hlavně bezpečnost. Budeme-li se na určitém místě zdržovat delší dobu, vzroste důležitost dalších faktorů, typickým příkladem je base camp ve velkých horách nebo tábor výzkumné (např. přírodovědné) expedice, který se stane naším domovem i na několik měsíců.

Kritérium č. 1: Bezpečnost

Na prvním místě je bezpečnost. Bez jakýchkoliv debat a námitek. Tábořiště může být ošklivé, málo pohodlné, daleko od zdroje vody. Nebezpečí je celá řada a fakt, že na daném místě už někdo tábořil, neznamená, že se jedná o místo bezpečné. Výjimku mohou tvořit místní obyvatelé, kteří znají dané území a sledují je po několik generací, tedy vědí, kde se utábořit s minimálním rizikem.

Nebezpečí padajících větví

Stromy sice poskytují blahodárný stín, ale po dešti z nich ještě víc než dvě hodiny kape. Hlavním nebezpečím jsou však suché větve. Dokud nefouká vítr, je vše v pořádku a ani vás nenapadne podívat se nad hlavu. Každý si asi dokáže představit, co udělá dvacetikilová větev, když dopadne na stan z výšky dvaceti metrů, nemluvě o vyvráceném stromu. Ve vzrostlém bukovém lese je na zemi popadaných větví (i zdravých) víc než dost, proto je dobré se nad tímto varováním zamyslet.

Rizika vodních toků

Velmi lákavými a v horských oblastech často jedinými rovnými místy jsou štěrkové náspy (štěrkové terasy) na březích řek a v řečišti. Pohodu a romantiku u ohníčku z naplaveného dřeva může nad ránem vystřídat útěk před rozbouřenou řekou. Vydatný přívalový déšť (na horách nic neobvyklého) může během krátké doby zněkolikanásobit průtok a místo potůčku je tu rázem živel ničící vše, co mu stojí v cestě. Podobně záludné jsou pláže na březích moří a velkých jezer. Nemusí se jednat o tsunami. Skočný nebo bouřlivý příliv je jev mnohem častější. Jednu dvě noci nemusíme mít strach, ale během měsíce může přijít bouřka.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Laviny

Samostatnou kapitolu tvoří laviny. Z hlediska postiženého je lhostejné, zda se jednalo o lavinu sněhovou, ledovou či kamennou - muru. Místo bylo vybráno špatně. Typickým místem, kam velmi často padají ledové laviny, je sedlo Garanta mezi vrcholy Huascaránu v Jižní Americe v oblasti Cordillera Blanca. Z vrcholu Huascaránu se rovněž utrhla obrovská ledová lavina, která v roce 1970 zničila městečko Yungay a velkou část údolí řeky Santa. Mnohem menší postranní lavina zasáhla tábor českých horolezců, kde všichni zahynuli. Při výběru tábořiště je tedy třeba vždy promýšlet, jaké nebezpečí nám visí nad hlavou; utábořit se na měsíc pod jezerem, jehož hráz tvoří stará kamenná lavina, nepatří mezi nejlepší nápady.

Velká lavina může vyběhnout i značně vysoko do protisvahu, nebo přeskočit nižší hřeben. Jako v mnoha dalších oblastech naší činnosti, i v horolezectví se snažíme riziko minimalizovat, je tedy pak už na každém, aby zvážil, která rizika jsou ještě přijatelná. Varováním každému by měly být čerstvé kameny a nánosy bahna a suti, olámané stromy atd. Těžko však budeme brát do úvahy katastrofu obrovských rozměrů, která se může opakovat jednou za sto let.

Ledovce

Na ledovci, kromě padajících seraků, ohrožují člověka trhliny. Místo na postupový tábor logicky vybíráme v místě, kde je ledovec kompaktní, resp. není tak strašně rozlámán jako jinde. Po příchodu na místo tábora, prosondujeme cepínem a podupáváním, zda pod námi nejsou trhliny. Bezpečnou oblast označíme (třeba sněhovými kvádry). A určíme místo, kam budeme chodit na záchod.

Bouřky

V relativně ploché krajině není optimální tábořit na široko daleko nejvyšším místě. V takovém případě hrozí zasažení bleskem. Je na místě si uvědomit, že bouřky v horách vznikají několikanásobně častěji než v údolích, výrazně se tedy zvyšuje nebezpečí zasažení bleskem. Bouřky rovněž obvykle provází náhlé přívalové deště nebo průtrže mračen.

Divoká zvířata

Táboření mohou velmi zkomplikovat divoká zvířata. Pro tento účel je dělíme na zvířata, která nám nic neudělají a ani nás neobtěžují (rádi je pozorujeme, fotíme, plašíme, případně krmíme), na ta, která nás sice nemohou zabít, ale zato nám znepříjemňují život (byť se jedná pouze o nižší živočišné druhy, jako třeba hmyz), a na ta, jež nás zabít mohou (bez ohledu na jejich třídu a řád - těm se snažíme vyhnout nebo je fotíme z bezpečné vzdálenosti a hlavně neprovokujeme). Mimochodem právě k zvířatům, která nás mohou zabít, patří často i zmíněný hmyz přenášející řadu nepříjemných a potenciálně smrtelných onemocnění (žlutá zimnice, malárie, limská borelióza, klíšťová encefalitida a další). Ochrání nás moskytiéra a repelent.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Jsou rovněž zvířata, která nás mohou ušlapat (splašené stádo krav nebo koní, buvoli, sloni - divocí sloni žijí v některých asijských zemích a tvoří si v džungli síť cest, které mohou působit jako jediný volný prostor pro tábořiště). Je rovněž na místě si uvědomit, že pro některá zvířata můžeme představovat zpestření jídelníčku anebo nás mohou považovat za hrozbu a zaútočí. Asi nejpravděpodobnější bude setkání s medvědem. I z blízkého Slovenska je známa řada případů, kdy medvěd napadl turistu. Setkání můžeme rozdělit do dvou kategorií. Medvěd buď hledá potravu a přilákán vůní naší potravy začne plenit tábor, nebo ho překvapíme ve špatně přehledném terénu. Pokud medvěda překvapíme a jsme blíž, než je útočná vzdálenost (zvíře si myslí, že jsme příliš blízko a nestihne utéct, a proto zaútočí), nebo se jedná o medvědici s medvíďaty, zvíře zaútočí v pocitu ohrožení potomstva. Snažíme se proto pomalu pozpátku vytratit.

Pokud však už medvěd zaútočí, doporučuje se lehnout si na zem stočený do klubíčka. Medvěda, který se blíží k táboru, se můžeme pokusit zahnat ohněm a rámusem. Základem je prevence. V místech, kde jsou medvědi, neskladujeme potraviny ve stanu, ale zavěsíme je na lanko napnuté mezi dva stromy alespoň šest metrů vysoko nad zemí, několik set metrů od tábora. V USA mají v národních parcích speciální protimedvědí boxy na jídlo. Vaříme jinde než máme postavený stan. Odpadky zakopáme. Medvědy nekrmíme, s medvíďaty si nehrajeme a při focení udržujeme odstup. Pokud musíme používat medvědí chodníčky, zdaleka na svoji přítomnost hlukem upozorňujeme (hlasitý zpěv, plechovka naplněná oblázky, v oblastech s větším výskytem medvědů se běžně používají rolničky na kotnících). Mezi obtížná a kousavá zvířata patří i opice a toulaví psi. Jak se chovat při setkání s medvědem? Největším nebezpečím je nakažení vzteklinou.

Hadi, štíři, pavouci jsou často velmi jedovatí a mohou použít náš spacák či stan jako úkryt. Stan proto necháváme zapnutý, spacák sbalený, boty a oblečení, které jsme nechali volně ležet, opatrně protřepeme než jej začneme používat.

Lidé

Na naší planetě je řada míst, kde pro nás největší riziko představují lidé. Po několikaleté válce je mezi lidmi mnoho zbraní a turista nebo horolezec i v těch nejošuntělejších hadrech je viditelně několik příjmových tříd nad místním obyvatelstvem, a má tedy mnoho věcí, o které případný lupič může stát. V potenciálně nebezpečné oblasti se snažíme tábořiště co možná nejvíce maskovat anebo naopak tábořit v blízkosti kasáren nebo policejní stanice.

Další faktory při výběru tábořiště

• Místo by mělo být suché i v případě, že začne pršet. Dobrým místem bývá například menší postranní travnaté údolí.
• Pokud není místo rovné, nebo jsme nuceni tábořit až na ledovci, stavíme plošinky z kamenů.
• Táboříme-li na jednom místě delší dobu, vzrůstá důležitost zdroje vody. I vysoko v horách se snažíme budovat tábor blízko zdroje tekoucí vody. Úspora času a paliva je enormní.
• Zdroj vody se snažíme maximálně chránit. Latrínu a odpadní jámu budujeme aspoň sto metrů po proudu. Pokud stavíme tábor na jednu noc a není nás mnoho, je latrína zbytečná (i v tomto případě je však na místě vymezit prostor pro konání potřeby).
• Pokud nemáme velký společný stan, který bude sloužit jako kuchyň (často dobře poslouží plachta třikrát čtyři metry, pro větší skupinu i větších rozměrů, která neváží ani celý kilogram, je skladná a levná), postavíme alespoň zástěny na vaření.
• Většinou najdeme dostatek kamenů i na sedátka. Ochrana před větrem nám také ušetří spoustu paliva.
• Estetická stránka nastupuje jako poslední.

Bivakování

Bivakováním rozumíme přenocování v terénu bez dostatečného komfortu. Často bývá bráno jako synonymum pro nouzové přenocování. Ne každý bivak však musí být nouzový. Při provozování horolezectví s bivaky většinou počítáme i s několika za sebou a jsme na ně připraveni. Nemělo by se nám stát, že se ocitneme v terénu s úplně holýma rukama. To je chyba, která nás může stát život. Obyčejný bivakovací vak váží tři sta gramů a ochrání nás před větrem a deštěm. Izofólie je ještě lehčí a skladnější.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Vlastní obtížnost bivaku závisí na vnějších podmínkách, ale i na schopnostech a připravenosti konkrétní osoby. Zabivakovat se rozhodneme včas. Snažit se předhonit tmu nemá cenu, výsledkem bude nepohodlný bivak ve smyčkách. V lezeckém terénu to znamená hlavně bezpečný štand, mimo dráhu padajících kamenů. Musíme-li bivakovat ve žlebu, snažíme se vytraverzovat stranou, na příhodnou plošinu nebo polici.

Místo bivaku by mělo být co nejvíce chráněné před nepřízní počasí, zvlášť pokud nemáme alespoň základní nouzové vybavení. Dobře poslouží jeskyně, převisy nebo vhloubení. V případě bouřky je však třeba si právě na tato místa dát pozor, neboť nejsou bezpečná.

Zimní bivakování

V zimě může být situace paradoxně výhodnější. Dostatek sněhu nám umožní vykopat záhrab, nebo si postavit iglú. Sníh je díky vysokému obsahu vzduchu výborný izolant. Přítomnost vzduchu je sice na obtíž, když se pokoušíme navařit z prašanu dostatek vody, ale v případě, že venku zuří vichřice, to je pravé požehnání. V záhrabu nebo iglú je o poznání tepleji než venku.

Pohodlí závisí na množství a kvalitě sněhu. Pokud bojujeme z posledních sil o život, vyhrabeme si jen ten nejnutnější „hrobeček“ (samozřejmě v přeneseném slova smyslu). V dostatečně velké závěji vykopeme záhrab. Prostorný záhrab je překvapivě pohodlný. Oproti stanu disponuje řadou výhod. Jednou z největších výhod je obrovská odolnost proti větru a menším lavinkám. První dvě až tři noci je i podstatně sušší než stan. Sníh je silně hydroskopický a pohltí veškerou vodní páru, kterou vydýcháme a vytvoříme při vaření (i když je pravdou, že toto tvrzení je pravdivé až tehdy, když je teplota dostatečně pod bodem mrazu). Ve stanu s neprodyšným tropikem na nás od začátku opadává jinovatka z vysrážené páry. Časem se sice v záhrabu vytvoří tenká zmrzlá vrstvička a začne trochu kapat, ale oškrábáním této vrstvičky a ohlazením stropu tomu snadno zabráníme.

Nevýhodou záhrabů oproti stanům je poněkud delší doba stavby, ale i stan musíme zakopat, nebo kolem něj postavit zeď proti větru, takže rozdíl není velký. Nejrychlejším a nejekonomičtějším způsobem stavby je vylamování nebo vyřezávání celých kvádrů. To předpokládá jednu zásadní věc - lopatu. Kdo byl okolnostmi donucen vykopat byť malý záhrab holýma rukama nebo cepínem, dobře ví, že je to neobyčejně náročná práce. Malá lopata uhelka upravená tak, aby se dala přidělat na cepín, práci neskutečně usnadní. Vzhledem k tomu, že s sebou vždy při pohybu v zimních horách máme mít lavinovou výbavu, jejíž součástí je lopata, neměl by být s vykopáním záhrabu žádný problém. Ve dvojici se osvědčila kombinace menší „lavinové“ lopatky a velké uhelky na cepínu.

Další, avšak výrazně nejméně operativní možností, je stavba iglú. Jeho nevýhodou je velká časová náročnost a potřeba kvalitního sněhu na kvádry. Výsledkem je prostorné, suché a pohodlné obydlí. Stavbu zahájíme udusáním sněhu v místě budoucí podlahy, přibližně čtyři metry v průměru. Vyřezáváme kvádry o rozměrech cca 50krát 40krát 20 centimetrů, nejedná se o přesný kvádr ale o lichoběžník, což umožňuje postupné „zavalení“ klenby. Postupujeme spirálovou metodou. Kvádry klademe s mírným přesahem nakloněné dovnitř. Posledních několik kvádrů bude možná potřeba podepřít, dobře poslouží záda dvou nebo tří kolegů. Jako vchod slouží tunel, velký pouze na prolezení po čtyřech, který zároveň zabezpečuje, že do stavby neproniká vítr a sníh.

Stav nouze

S tábořením a bivakováním, ale hlavně s nouzovými bivaky velmi často souvisí stav nouze. Pohled na rozvodněnou řeku bořící most, na lavinu zasypávají náš tábor, na batoh s vybavením mizící ve víru ledovcové řeky a podobné situace, které si jistě každý dokáže představit a domyslet, mohou vyústit v boj o holé přežití. Jsme několik dní pochodu od nejbližší chalupy a máme takříkajíc (někdy doslova) holé ruce.

Posloupnost zmiňovaných potřeb je jasná a logická. V případě, že očekáváme pátrací akci, předřadíme signalizaci jiným potřebám tak, abychom neohrozili zdraví a život svůj či ostatních. Na podchlazení umřeme podstatně rychleji než na dehydrataci, a bez jídla vydržíme několikanásobně déle než bez vody. V případě jakékoli mimořádné situace, která může vést ke stavu nouze, je třeba zachovat chladnou hlavu a racionální myšlení. Analýza situace, plán a silná vůle jsou faktory, které rozhodují o přežití. Správný odhad situace je snazší, máme-li s obdobnou situací zkušenost. Včasné zabivakování, rozhodnutí o postavení dlouhodobějšího úkrytu, včasný ústup ze stěny, správná doba pro pokus o překonání vodního toku apod. nám později ušetří spoustu starostí.

1. Člověk, živočich teplokrevný, je schopen svou tělesnou teplotu regulovat. Tato schopnost má však své meze. Pokud se okolní teplota výrazně liší od normální teploty lidského těla a tělo není chráněno žádnou izolační vrstvou, dojde buď k přehřátí nebo k podchlazení. Oba tyto stavy jsou provázeny dalšími zraněními - popáleninami nebo omrzlinami. Jsme-li promočeni až na kůži, stojíme po pás v ledové vodě, sedíme na studené skále anebo jsme vystaveni účinkům vichřice, ztrácíme teplo. Teplem si nemůžeme dovolit plýtvat, nebo zemřeme (v případě proboření do ledové vody zemřeme velmi, opravdu velmi rychle). Ocitneme-li se v podobné situaci, snažíme se co nejrychleji dostat postiženého z vody, vyždímat oblečení, zamezit co nejrychleji ztrátám tepla a najít úkryt. Skalní převis, husté mlází, vyvrácený strom, vrak letadla atd. nás ochrání před účinky větru a více či méně před účinky deště. Pokud nemáme dostatečné oblečení, spacák a další vybavení, snažíme se využít živočišné teplo svých spolunocležníků a je-li to možné, rozděláme oheň. K večeru oheň rozhrnout stranou na dvě ohniště, vymést žhavé uhlíky a na vyhřátém místě strávit noc. Je třeba dávat pozor na oheň a vzplanutí oděvu.
2. Voda je jedna ze základních podmínek k přežití. Dospělý a zdravý člověk v optimální ko...

tags: #taborit #a #život #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Kurz pro tělo i duši
• Zkušenosti s přírodními šampony
• Recenze stanice měření emisí Bylany
• Vývoz odpadu v ČR
• Emise z tepláren - podrobný rozbor