Jakub Patočka a jeho ekologické aktivity

Jakub Patočka (26) patří k nejvýraznějším postavám české ekologické scény: je šéfredaktorem měsíčníku „Sedmá generace“ a spoluzakladatelem ekologické organizace Hnutí Duha (léto 1989), z níž se pod jeho předsednictvím stalo zřejmě nejvlivnější občanské sdružení v Česku (Duha má roční rozpočet pět a půl milionu, dvacet pět zaměstnanců a asi tři sta dobrovolníků.) Patočka vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, žije s rodinou (má dva syny) ve Veverské Bítýšce.

Lidé vás znají především jako organizátora protestů proti dostavbě Temelína, při nichž se pohybujete za hranicí zákona. K čemu jsou takové akce? Použili jsme to, co se osvědčilo na Západě - občanskou neposlušnost, nenásilné porušení zákonů - s jasným záměrem: vyvolat diskusi, která prokáže, že Temelín je omyl. Bez blokád Temelína by nevznikla vládní komise, jejíž závěrečná zpráva dává za pravdu odpůrcům Temelína. Pokud vláda stavbu zastaví, bude to výsledek diskuse, kterou se podařilo vyvolat díky blokádám.

Přímé akce obvykle probíhají stranou zájmu občanů. Pokud je neumíte zaujmout, přilákat, kde děláte chybu? Drtivá většina lidí u nás si skutečně stále myslí, že to, co děláme, je svého druhu chuligánství. Myslím ale, že jich ubývá.

O něco později byla v USA založena protijaderná organizace Clamshell Alliance (1976), po níž následovala Earth First! Všechna tato uskupení však mohla inspirovat zelené aktivity v Československu až na přelomu 80. a 90. let, kdy už měl režim vlády jedné strany povážlivé trhliny. Navíc stav životního prostředí byl natolik alarmující, že ochranářské organizace typu Hnutí Brontosaurus či Český svaz ochránců přírody (obě založené v 70. letech pod dohledem KSČ) se svým lokálním zaměřením na tzv. malou ekologii (např. čištění potoků či sběr odpadu) začaly postrádat smysl.

Celkově neutěšená situa-ce zejména v kvalitě ovzduší si na podzim 1989 vynutila vznik dalších, alternativních organizací (Děti Země, Hnutí Duha, později Animal S.O.S.) a vedla i k prvním ekologickým (smogovým) demonstracím v severočeských Teplicích ještě před 17. listopadem 1989. Protesty proti zanedbávání životního prostředí však byly jen zástupným problémem, jenž měl mnohem širší konotace. Transformace centrálně plánované ekonomiky v tržní vmanipulovala nově vzniklé eko-organizace do pravé části politického spektra, neboť kapitalistický systém se jim jevil jako naděje na tolik potřebnou změnu - na rozdíl od organizací na Západě, jež na kapitalismus útočily.

Čtěte také: Přečtěte si aktuality

A ačkoliv přirozenými spojenci českých eko-aktivistů byli levicoví anarchisté, nějakou dobu trvalo, než se začali výrazněji prosazovat. Starší ročníky si jistě vzpomenou, že onen „výkop eko-aktivistů doprava“ byl podpořen i nástupem respektovaných ekologů (Bedřich Moldan, Josef Vavroušek, Ivan Dejmal) do vládních funkcí po roce 1989. Aktivisté tak propadli iluzi, že mají-li na ministerstvech životního prostředí své lidi, půjde vše samo. Jenže ouha! Psal se rok 1992 a do čela vlády nastoupil Václav Klaus, propagátor neoliberální ekonomiky, která se na životní prostředí neohlížela, pro něhož byla ekologie jen „šlehačkou na dortu“, na niž si musíme nejprve vydělat.

Tato metafora zamíchala kartami ve společnosti tak mohutně, že vytlačila environmentalisty mimo legitimní diskurs a o tři roky později je dokonce katapultovala na seznam extre- mistů. Vadili našemu tzv. přirozenému návratu do Evropy, neboť vadila jejich kritika neregulovaného ekonomického růstu a konzumního způsobu života, kterou Václav Klaus považoval za útok na lidskou svobodu. Aktivisté ze své počáteční euforie museli chtě nechtě vystřízlivět, sebrat odvahu a pustit se do konfrontace s mocí. Tato konfrontace byla nejostřeji viditelná na boji za záchranu severočeské obce Libkovice a na blokádách proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín (JETE).

Obě „kauzy“ měly společné to, že jejich počátek spadal ještě do období vlády jedné strany, kdy žádná veřejná diskuse nebyla možná. V souvislosti s prohrou v „kauze“ Libkovice připomíná Novák slova zakladatele Hnutí Duha Jakuba Patočky z roku 1999, že ačkoliv bylo dobojováno a boj prohrán, podařilo se těžařskou lobby natolik zdis-kreditovat, „že si od té doby nemohla dovolit vystoupit s vážně míněným návrhem na boření dalších obcí“.

Druhá vyhrocená konfrontace s mocí se odehrála na půdorysu dostavby JETE. Předcházely jí protesty ze sousedního Rakouska, a to jak od ekologických organizací, tak od oficiálních představitelů státu. První přímou akci proti JETE uspořádali aktivisté z Greenpeace (1990), o dva roky později se přidaly Děti Země a Jihočeské matky, teprve později Hnutí Duha. Když se pak navzdory stále sílícímu občanskému nesou- hlasu rozhodla Klausova vláda (10. března 1993) pro dostavbu, Greenpeace i Děti Země boj vzdaly. Naopak pro Hnutí Duha se stal Temelín hlavním bodem programu. Zorganizovalo blokádu elektrárny, ovšem ukrylo se, jak Novák píše, „pod hlavičkou neformální iniciativy Občané proti Temelínu“.

V letech 1993-1997 následovaly další blokády a také každoroční letní tábory u Temelína, jež měly za cíl přitáhnout k protestům i obyvatele z okolí. V zahraničí (míněny zejména Spojené státy a Německo - pozn. Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou.

Čtěte také: Čištění kanalizací a odvoz odpadu - Jakub Jahoda Děčín

Jan Beránek a Jakub Patočka společně před třiceti lety založili Hnutí Duha. třicet let je strašně dlouhá doba. Bylo to právě někdy touto dobou před třiceti lety, když jsme spolu v Brně-Židenicích zakládali ekologickou organizaci, o níž jsme věděli, že bude radikální, ale docela dlouho jsme pro ni hledali jméno. Vzory jsme měli dva: neoficiální tuzemské občanské inciativy, mezi nimi zejména Nezávislé mírové sdružení, a pak radikální ekologické organizace, které působily na Západě. Imponovalo nám především Greenpeace, jejich smělé přímé akce a transparenty vlající z komínů.

Oba jsme krátce prošli Českým svazem ochránců přírody, a třebaže jsme v něm poznali některé obdivuhodné lidi a po čase jsme se naučili vážit si i některých osobností v hnutí Brontosaurus, vcelku jsme měli k oficiálním organizacím, které minulý režim toleroval, hodně kritický vztah. Vadilo nám, že nemohou mluvit o potřebných systémových změnách, že například nemohou klást odpor jaderným elektrárnám. Duhu jsme zakládali s tím, že se v obraně matky přírody nebudeme vyhýbat občanské neposlušnosti a že nikdy nebudeme řešit pouze projevy, ale vždy především příčiny ekologické devastace.

Založili jsme časopis, Poslední generaci - po čase přejmenovaný podle velkého zákona Irokézů, který říká, že veškerá dnešní rozhodování mají brát v potaz zájmy sedmi pokolení po nás, na Sedmou generaci. V ní jsme dávali prostor radikálním sociálně-ekologickým, etickým i filosofickým analýzám ekologické krize a nástinům možných řešení. Velmi rychle jsme si také ověřili, že občanská neposlušnost je královskou zbraní ekologických iniciativ. Právě nenásilných přímých akcí a mobilizace občanů k nim se ničitelé přírody totiž bojí jako čert kříže. V konfrontaci se necítí komfortně, protože argumenty zpravidla nestojí na jejich straně. A bojí se, k čemu všemu by lidé mohli přemýšlením a sebeorganizováním dospět.

Naším největším zápasem vedeným v tomto duchu byl střet o jadernou elektrárnu Temelín. Na podporu blokád Temelína rok co rok vystupovala podstatná část elity české demokratické politiky, přímo před elektrárnou mluvili mimo jiné Petra Buzková či Petr Pithart, Martin Bursík či Vladimír Mlynář, oba tehdy ještě nesporně úctyhodní. Není pravda, co se posléze začalo tradovat, že radikalismus a konfrontace komplikují politická vyjednávání, o čemž také svědčí naše zkušenost. Potvrdilo se nám, že ekologické hnutí, jakož i jiné občanské iniciativy, nedosahují úspěchů ani výhradně přímými akcemi, ani pouhým dialogem. Hranice možného posouvají teprve jednání, která následují po přímých akcích a mobilizaci občanů.

Naše hvězdná hodina přišla před dvaceti lety. Tehdy jednobarevná vláda Miloše Zemana rozhodovala o pokračování stavby Temelína poté, co naše setrvalá kampaň už vytvořila vůči tomuto projektu nepříznivou společenskou atmosféru. Málem se nám to podařilo. Opřít jsme se mohli o dva hlavní principiální odpůrce jádra ve vládě Jana Kavana a Pavla Rychetského (český disent byl proti jádru z více příčin prakticky celý), kteří oba navíc byli velmi obratnými politiky. Zato snadná práce byla s ministrem kultury Pavlem Dostálem, který se proti jádru zapálil tak, že si cestu na jednání vlády zpříjemňoval vystoupeními na protijaderných demonstracích, pokud se zrovna před Strakovkou nějaká konala.

Čtěte také: Odkaz na článek o ekologii od Jakuba Koláčka

Nakonec, po obtížném manévrování, se podařilo získat i Vladimíra Špidlu. Když se zdálo, že je rozhovor ztracen, zabral - už tehdy! - výklad, že jádro nepředstavuje a nemůže představovat řešení problému klimatických změn. A nakonec i Pavla Mertlíka, který, domníváme se, už tenkrát viděl ekonomickou nesmyslnost podniku. K výhře v jednobarvené vládě nám chyběly pouhé dva hlasy, poměr byl 11:8. Ale to nebylo vše. V předvečer rozhodnutí jsme také vydali otevřený dopis vládě jako celostránkový inzerát v Právu. Žádost, ať stavbu Temelína zastaví, podepsala více než stovka osobností, mezi nimi mnohé popkulturní legendy, od Jiřiny Bohdalové a Vlasty Chramostové či Karla Schwarzenberga a Jindřícha Šídla, přes Janka Ledeckého či Helenu Houdovou a Blanku Šrumovou, až po sportovce jako Pavel Nedvěd, Dominik Hašek či Karel Lopreis.

V roce 1999 Hnutí Duha obecně platilo za nejsilnější ekologickou organizaci v bývalém východním bloku a týdeník Respekt ji označil za nejvlivnější občanskou organizaci v České republice. Naši nástupci se vydali jinudy, protože se jim to v jejich podmínkách jevilo jako schůdnější. Důsledkem však je, že v českém ekologickém hnutí výrazně převážil umírněný přístup k problémům, který upřednostňuje vyjednávání, nechce popuzovat příliš radikálními názory ani akcemi a sází na řešení problémů drobnými kroky a vylepšováním v rámci stávajícího půdorysu.

Co se od té doby změnilo, je naléhavost situace. Před třiceti lety jsme mluvili o tom, že civilizace směřuje k ekologickému kolapsu, že příroda se blíží k limitům své schopnosti poskytovat zdroje i absorbovat znečištění. Nyní máme před sebou poslední dekádu k dosažení zásadního obratu v našem hospodářství i v tom, jak funguje naše společnost jako celek. Vinou naší nečinnosti v posledních třiceti letech, kdy jsme se posunuli ještě o hodně dál na cestě do propasti, musí jít o změnu o to razantnější a radikálnější. Postupné vylepšování už náš svět zachránit nedokáže - a ani pokrok takto dosažený za uplynulých třicet let zdaleka nestačí. I to je ovšem argument k obnově a prohloubení radikálního přístupu.

Ekologické hnutí, které chce být relevantní, nesmí mluvit jen tak, jak si myslí, že je to přijatelné pro partnery v rozhovoru. Musí mluvit tak, aby to, co říká, bylo přijatelné pro přírodu a pro naše přežití. Změnit se musí celý systém, jakým rozhodujeme i jak žijeme. Jednoduše řečeno je třeba vzít moc korporacím a finančním zájmům obecně a zároveň zvýšit vliv aktivních občanů a komunit. Peníze už nemohou být na první místě. Ekologické hnutí, které toto nedokáže společnosti říkat, nikdo nepotřebuje. Nebojte se být radikální. Naše zkušenost říká, že jedině tak můžete získat vliv.

Na největší blokádě Temelína se na jejím začátku všichni účastníci, kterých bylo na šest set, chytli za ruce, utvořili na louce kousek od chladících věží kruh o průměru určitě dobrých sto metrů. Pak jsme šli a rozebrali jsme plot bránící nám ve vstupu do elektrárny, a když ochranka pod palbou kritiky řekla, že už jí tam neproklouzne ani myš, uspořádali jsme na druhý den na vrcholku jedné z chladících věží ohňostroj. Dost nás to tehdy všechno bavilo. Věděli jsme, že společně máme velikou sílu.

Jedním z našich nejsilnějších zážitků z dob, kdy jsme společně stáli v čele Hnutí Duha, chceme ilustrovat to, co říkal Gándhí: sami buďte tou změnou, o kterou usilujete.

Hnutí Duha vzniklo jako jedna z prvních ekoorganizací u nás. Hnutí Duha si mezi ostatními institucemi brzy vydobylo významnou pozici a rozšířilo se z Brna i do dalších měst. A pak následovaly i první úspěchy. Jeden z nejdůležitějších za celé dvě dekády přišel v roce 1993. „Tehdy jsme připravili a prosadili zákon o ochraně ozonové vrstvy. Hnutí povzbuzeno úspěchem se za čistší životní prostředí bilo dál. „Za velké úspěchy považuji i přijetí zákona o obnovitelných zdrojích, který nastartoval investice do zelené energetiky, nebo takzvaný formální národní lesnický program. To je široká dohoda státních lesů, mysliveckých sdružení, dřevařů a nás, jak oživit české lesy.

Duhou od jejího vzniku prošlo několik významných lidí. Jedním z nich byl i Martin Ander, současný náměstek brněnského primátora za Stranu zelených. V letech 2003 až 2006 hnutí šéfoval. „Pomáhal jsem jim však už od roku 1993, když jsem ještě v Brně studoval. Vliv Duhy podle něj vychází hlavně z její koncepce. „To, co prosazují, nejsou nesmysly, ale dobře promyšlené realistické věci. Řada lidí, kteří tam působí, patří ve svém oboru k největším odborníkům. A další důležitá věc je to, že mají širokou základnu podporovatelů, kteří jim pravidelně přispívají drobnou částkou.

Ředitel hnutí Kotecký vidí přesto budoucnost optimisticky. „Máme teď rozpracované dvě věci. Jedna z nich je zákon, který stanoví přesné tempo snižování exhalací o dvě procenta ročně. Tady jsme se inspirovali ve Velké Británii, kde to navrhla přímo vláda. Druhá věc, které se teď hnutí věnuje, jsou opatření ke zlepšení života.

Jižní Morava je podle něj specifická ještě jinak. „Organizace jsou vůči sobě vzájemně otevřené a tolerantní. Brněnské organizace tak vedle sebe žijí bez větších problémů. „Veronica je základní článek Českého svazu ochránců přírody, zaměřuje se na trochu jiné věci než třeba Nesehnutí nebo Hnutí Duha.

Příslib členství formoval českou ekologickou politiku ještě před samotným vstupem - slaďování legislativy od 90. let, kdy jsme se stali kandidátskou zemí, vedlo například k razantnímu poklesu znečištění vzduchu nebo k úplné likvidaci neřízených skládek. Slaďování naší legislativy s unijní nastavilo vysoký standard ochrany přírody. „Unijní standardy jen díky zdravějšímu vzduchu doslova zachránily tisíce lidských životů. Praktický přínos asi neumíme docenit. Pravidelné propojení Čechů a Češek s evropskými institucemi a ostatními státy na všech úrovních bylo také jedním z faktorů, který pomohl zlomit český klimaskepticismus, který českou veřejnou debatu ovládal ještě na přelomu století. Přispěly k tomu i jednoznačné důkazy o proveditelnosti změn - klimatické cíle pro rok 2020 byly z řady stran označovány za nesplnitelné, přitom jich Evropská unie jako celek dosáhla. Z konkrétních evropských předpisů patrně nejvíce přispěl k proměně energetiky systém emisního obchodování EU ETS. Přestože trvalo dlouho, než se podařilo emise skleníkových plynů z velkých zařízení účinně zpoplatnit, v současné době již systém naplňuje svůj účel.

Vstup do EU znamenal pro české zemědělství také přístup k evropským dotacím ze Společné zemědělské politiky. Ty na jednu stranu pomohly s modernizací českého zemědělství. Na druhou stranu ale znamenaly intenzifikaci hospodaření s negativním dopadem na biodiverzitu, jak je vidět např. na indexu ptáků zemědělské krajiny [1], jejichž stav od vstupu do EU setrvale klesá. Ačkoli je snaha zemědělské dotace „ozelenit“, tato snaha naráží na silnou agroprůmyslovou lobby, jak je vidět i na vývoji v posledních měsících, kdy jsou ekologické podmínky pod jejím tlakem opět osekávány. Právě silný vliv velkých firem v Evropské unii byl jedním z důvodů, proč ekologické organizace byly vůči členství v EU v prvních letech po roce 1989 ostražité.

Jakub Patočka a Jan Beránek navrhují obnovu a prohloubení radikálního přístupu ekologického hnutí, jeho cílů i nástrojů, jako jedinou efektivní strategii v situaci akutní klimatické krize. Za náš společný nejdůležitější úkol ale v tuhle chvíli považuji vytváření nové imaginace - víme, že svět v současné podobě už dlouho nevydrží, jsme na prahu dalekosáhlých změn. Jak ale bude vypadat naše společnost, chce-li zvládnout změnu klimatu? Zatím dominuje její negativní vymezení - nebudeme moci létat, jíst maso, jezdit autem. Co ale budeme moci?

České ekologické organizace se až na několik čestných výjimek vůbec bojí představy, že by je někdo mohl označit za protivládní. Kdekoli ekologické organizace byly, jsou, anebo ještě někdy budou úspěšné, je to díky vlastnímu radikalismu, který otevírá prostor pro kompromis, a nikoli kvůli vlastní konformitě, která defétisticky ohlašuje prohru ještě před počátkem střetnutí.

tags: #jakub #patocka #ekologicke #aktivity

Oblíbené příspěvky:

• Zelená energie Liberec
• Tipy pro pěstování popínavek v suchu
• Mýty o Satanovi a přírodě
• Národní Pokladnice: Co to je a co dělá?
• Lesní požáry a změna klimatu