Česko a sklo - to spojení prostě funguje. Není tedy asi žádným překvapením, že jsme byli po dlouhá staletí sklářskou velmocí. A věhlas českého skla rezonuje ve světě i přes obrovskou konkurenci dodnes.
Sklo vzniká tavením křemičitých písků (tzv. „sklářských“ písků), k nimž se přidávají další příměsi a tak vzniká materiál potřebný pro výrobu skleněných předmětů. Ty mohou mít různé tvary a barvy.
Jasně, to, že odpad ze skla třídíme do sběrných nádob na sklo, ví asi většina z nás. V roce 2019 vytřídil každý z nás průměrně více než 14 kg odpadu ze skla.
Sklo je úžasný obalový materiál z mnoha důvodů. V potravinách ani v nápojích nezanechává žádné chemikálie, neovlivňuje vůni ani chuť a dlouhodobě odolává působení vnějších vlivů.
Není sklo jako sklo! Určitě už někdy někoho z nás napadlo, jestli je plexisklo sklo. Plexisklo, nebo také tzv. akrylátové sklo, je syntetický polymer (polymethylmethakrylát - PMMA), který má vlastnosti termoplastu. Jedná se o bezbarvou, průhlednou amorfní hmotu, které se také přezdívá „organické sklo“.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
A kam se plexisklo třídí, když doslouží? Akrylátové sklo neboli plexisklo má vlastnosti termoplastu. Nepatří však ani do kontejneru na sklo, ani plasty.
Většina z nás se již pravděpodobně s drátěným sklem setkala. Drátosklo je tvořeno kombinací skla a kovu - uvnitř skla je zalisovaná drátěná mřížka. Drátěné sklo je tvořeno kombinací dvou materiálů - kovu a skla. Protože se v něm nachází zpevňující kovové mřížky, nelze drátosklo vytřídit do zelených kontejnerů na sklo.
Skelná vata je materiál vyrobený ze skleněných vláken stlačovaných a lisovaných do pásů, ze kterých se následně nařezávají desky. Velkou výhodou skelné vaty je její nehořlavost (je odolná vůči teplotám do 550 °C). K dalším výhodám patří skvělá akustická izolace, praktická skladnost a fakt, že je vyrobena z přírodních anorganických surovin, čímž je šetrná k životnímu prostředí.
Dalším zástupcem široké rodiny šikovných materiálů používaných zejména ve stavebnictví je sklobeton, také „sklovláknobeton“, který je v českých končinách známý spíše jako tzv. „luxfery“. Jedná se o kompozitní materiál složený z cementu, skleněných vláken a ocelových výztuží a příp. Velkou výhodou sklobetonu je jeho schopnost přenášet velká zatížení i v malých tloušťkách. Má nízkou tepelnou roztažnost a vysokou odolnost proti teplu.
V případě, že si nevíme rady s vytříděním tohoto materiálu, pak i zde platí - vzhůru do sběrného dvora!
Čtěte také: Více o nejrozšířenějším minerálu
Při rekonstrukcích i demoličních pracích vzniká velké množství různého stavebního odpadu. Podle statistik tvoří přibližně polovinu všech produkovaných odpadů právě stavební materiály, a tak je jejich třídění a recyklace velkou výzvou pro města, obce, firmy i jednotlivce.
Pokud se pouštíte do rekonstrukce, snažte se odpadní materiál průběžně třídit už v průběhu stavebních prací. Oddělujte stavební suť (cihly, kameny, štěrk, beton) od železných trubek, dřeva, skla, izolačních materiálů nebo sádrokartonu. Průběžné třídění se vám vyplatí i z finančního hlediska. Pokud chcete odvézt odpady na skládku nebo svěřit likvidaci profesionální firmě, za vytříděné materiály zpravidla zaplatíte méně. Pokud naopak na jednu hromadu naházíte vše včetně nebezpečného odpadu, budete muset sáhnout hlouběji do kapsy.
Svěříte-li likvidaci stavebního materiálu specializované firmě, zařídí vše potřebné za vás. Postará se o přistavení kontejneru a po jeho naložení odpad odveze a správným způsobem zlikviduje.
Odpady ze stavby můžete samozřejmě vytřídit i svépomocí. Podmínky likvidace stavebního odpadu nejsou u sběrných dvorů jednotné - v některých obcích mohou občané svážet stavební suť zdarma do určitého objemu, jinde zase vždy zaplatí. Než se na sběrný dvůr vydáte, zjistěte si konkrétní pravidla v dané provozovně a poptejte se, jaký typy odpadů přijímají. Sběrné dvory mohou a nemusí přijímat nebezpečné odpady, stejně tak můžou mít specifické požadavky na způsob ukládání.
Některé typy odpadu můžete při rekonstrukci nebo demolici znovu využít pro další stavební práce. Zbytky cihel lze po očištění používat k dalšímu zdění, kameny zase poslouží jako výplň do betonové konstrukce. Na stavbě můžete opětovně zužitkovat i staré omítky a malty. Potřebovat budete ocelové síto s většími oky (tzv. katr neboli prohazovačku), díky kterému oddělíte jemné částice od hrubých. Ty hrubé pak při stavbě využijete k zásypům, z jemných můžete namíchat novou maltu.
Čtěte také: Co obnášejí emisní normy?
Při stavebních pracích proto vždy přemýšlejte, které typy odpadů dokážete znovu používat. Některé druhy odpadů lze opětovně využívat, jiné recyklovat či přeprodat, další zase patří na skládku nebo k uložení nebezpečného odpadu.
Sklo patří mezi dobře recyklovatelné materiály a zároveň mezi tradiční obalové i stavební suroviny. Vyrábí se především z křemičitého písku a dalších příměsí. Správné třídění skla umožňuje jeho opakované využití a snižuje spotřebu surovin i energie.
Za vynálezem skla prý vězí Egypťané. Někdy kolem roku 3 000 př. n. l. si z něj vyráběli ozdoby a jiné ptákoviny. V principu není sklo vlastně ničím jiným než roztaveným pískem s příměsemi jako jsou potaš, soda nebo oxid vápenatý. A říká se, že až přes 60 % sklářských písků lze při výrobě skla nahradit recyklátem.
Sklo dělíme na bílé a barevné. Rozbitné a nerozbitné a taky na čisté a špinavé. Sklo má tu výhodu, že se dá snadno recyklovat.
Recyklace skla je v principu mrhání energií. Někde jsou kontejnery zvlášť na bílé a barevné sklo, jinde pouze na sklo barevné. Proč? Barevné sklo kvalitu recyklovaného barevného skla zásadně neovlivní, ale příměs barevného skla znehodnocuje sklo čiré. Tam, kde se bílé sklo samostatně nezpracovává, se proto sbírá jen sklo barevné. Nicméně moderní dotřiďovací linky dokážou různě barevná skla od sebe oddělit.
Výhodou skla není recyklovatelnost, ale možnost opakovaného použití obalů. Skleněné obaly patří mezi materiály s dlouhou tradicí opakovaného použití. Přesto jejich podíl postupně klesá.
Sklo tvoří přibližně 8-10 % komunálního odpadu. Výhodou recyklace skla je, že kvalita materiálu se opakovaným zpracováním prakticky nesnižuje. Do výroby nového skla lze běžně přidávat 60-80 % skleněných střepů, což výrazně šetří energii i primární suroviny (písek, vápenec, soda).
Základní surovinou pro výrobu skla jsou tzv. sklářské písky s vysokým obsahem oxidu křemičitého (většinou 60-75 %). Dále se přidávají látky obsahující oxid vápenatý, sodný nebo draselný. Této směsi říkají skláři „sklářský kmen“.
Sklo se taví obvykle při teplotách kolem 1400-1600 °C, křemenné sklo pak až kolem 2000 °C. Tavení patří k energeticky nejnáročnějším částem výroby. Po vytvarování musí sklo řízeně chladnout v tzv.
Z odpadního skla lze vyrábět tzv. pěnové sklo. Jemně rozemleté střepy se smíchají s přísadou (obvykle uhlíkovým práškem nebo jiným nadouvadlem) a zahřejí asi na 800-900 °C. Vznikající plyny vytvoří v roztaveném skle póry a výsledkem je lehký, pevný a nehořlavý materiál. Používá se jako tepelná izolace, zásypový materiál nebo stavební prvek.
Sklo se prakticky nerozpadá. Sklo teoreticky recyklovatelné donekonečna, realita je taková, že jen část skla se skutečně vrací zpět do výroby nových obalů. Zbytek se využívá jako stavební materiál, izolace nebo energicky využitá - tedy downcykluje se.
Recyklace obalového skla je ukázkou toho, jak recyklací velmi často nahrazujeme možnost znovupoužití již hotových nádob, sklenic nebo lahví. Recyklát se prodává sklárnám k výrobě nového skla. Základním předpokladem úspěšné recyklace skla je jednodruhovost vstupní suroviny. Nejvhodnější pro recyklaci je čisté obalové sklo. Prvním krokem je separace podle barvy - čiré sklo do bílých kontejnerů, barevné do zelených. Etikety ani víčka není nutné doma odstraňovat.
Vyčištěné sklo se drtí na střepy (tzv. skleněný recyklát) o velikosti přibližně 3 mm až 2,5 cm. Tento materiál musí splňovat přísné normy.
Tabulové sklo, tedy okna, výlohy, skleněné desky, se recykluje podobně jako obalové sklo, ale většinou odděleně kvůli odlišnému chemickému složení. Po demontáži se odstraní rámy, těsnění, fólie nebo kovové části. Kvůli jinému složení se většinou nerecykluje společně s obalovým sklem. Obsah olova komplikuje recyklaci. Před recyklací je nutné odstranit kovovou výztuž nebo fólie.
Sklo je sice výborně recyklovatelný materiál, ale samotná recyklace není automaticky ekologickým řešením. Výroba nového skla i z recyklátu je energeticky náročná a často nahrazuje ještě efektivnější variantu, a sice opakované používání obalů. Přestože se v ČR i Evropě recykluje většina skleněných obalů, skutečný potenciál spočívá spíše v prevenci vzniku odpadu a rozumném systému vratných obalů (ovšem ne tak, jak je mnohdy zbrkle navrhován). Zrecykluje se přibližně 27 milionů tun, což je asi 20-25 % produkce.
Cesta k masové recyklaci odpadu nebyla v Česku snadná. Přestože se první kontejnery na tříděný odpad v ulicích objevily už v roce 1997, ještě o pět let později se za rok vytřídily jen dva kilogramy odpadů na osobu. Dnes je situace zcela jiná. Barevné kontejnery se zabydlely i v těch nejmenších obcích, třídí téměř každý. Ne vždy ale správně.
Česká republika patří v recyklaci odpadu mezi světové velmoci. Odpadky třídí v českých luzích a hájích 72 % domácností (v roce 2022 to bylo již 75%), průměrná rodina pošle k recyklaci asi 330 kg odpadu ročně. K odpadovým nádobám to má většina z nás od domovních dveří asi sto metrů.
Třídění odpadků z administrativy a výroby se ze zákona o odpadech věnují také podnikatelské subjekty. Podle platné legislativy (zákon č. 185/2001 Sb.) jsou původci živnostenského odpadu povinni jeho produkci předcházet. Pokud něco takového není možné, musí odpad správně vytřídit a zajistit jeho likvidaci.
Ne každý materiál je možné recyklovat. Některé odpady znovu využít nelze (nefunkční elektrospotřebiče), u jiných jsou možnosti opětovného upotřebení omezené. Třídění odpadků je přesto důležité - zabraňuje mj. úniku nebezpečných látek do životního prostředí a pomáhá šetřit omezené zdroje surovin (zejména ropy a zemního plynu).
Trojici barevných kontejnerů najdete ve všech českých městech. V průmyslu a spotřebitelském životě se běžně používá okolo 40 forem papíru. Do modrých odpadových nádob patří ale jen některé z nich. Recyklací kvalita papírového vlákna rychle klesá. Znovu jej lze použít nejvýše 7krát; poté následuje uložení papíroviny na skládku, popř. její spálení.
Český spotřebitel ročně vytvoří asi 30 kilogramů plastového odpadu. Jeho výroba v posledních letech prudce stoupá. Podle výzkumu společnosti Plastics Europe vzrostla produkce plastu z 1,5 milionu tun v roce 1950 na dvacetinásobek v roce 2015. Globálně se přitom zrecykluje jen třetina vyprodukovaného množství. Tato čísla platí i v Česku - na osobu vytřídíme asi 12 kg plastů ročně.
Recyklace plastu by ulevila zejména světovým oceánům. Skleněný odpad je z hlediska opětovného použití zdaleka nejefektivnější surovinou. Na rozdíl od papíru a plastu téměř nepodléhá degradaci a je tak možné jej recyklovat prakticky donekonečna. Významně se tím šetří přírodní zdroje: recyklace 100 kilogramů skla ušetří asi 130 kg surovin potřebných pro jeho výrobu.
Pro elektroodpad i nápojové kartony existují speciální recyklační kontejnery. Pro sběr a třídění tetrapaků se využívají černé odpadové nádoby s oranžovým víkem. K vidění bývají např. u provozovatelů restauračních a občerstvovacích zařízení. V posledních letech se ale rozšiřují i do sídlištní zástavby větších měst. Před vyhozením nezapomeňte kartony vymýt. V opačném případě se vinou hnilobného procesu začne v okolí popelnic šířit nevábný zápach.
Nefunkční elektrospotřebiče spadají do kategorie nebezpečného odpadu. Obsahují vysoké množství těžkých kovů (kadmium, olovo, chrom), polyfenolů, rakovinotvorného azbestu a dalších látek. Vysloužilých elektronických zařízení se zbavíte na sběrných dvorech; některé spotřebiče - zejména mobilní telefony a počítače - vykupují obchodníci s elektronikou. Využít můžete i červené kontejnery s nápisem „elektrozařízení“.
Podnikatelům se otevírá cesta odprodeje starších zařízení za účelem repasování. Další možností je domluvení bezplatného odvozu elektroniky svozovou společností - náklady jdou na vrub recyklačních poplatků, které se platí při koupi zařízení.
Pro sběr baterií slouží speciální boxy. Najdete je ve školách, obchodních centrech a kulturních zařízeních. Monočlánky, autobaterie i kondenzátory z elektroniky - baterie zahrnují široké spektrum produktů s obsahem kyseliny a louhu. Je to mj. Likvidaci baterií zajišťují svozové společnosti. Pro menší množství kondenzátorů bývají vyhrazené nádoby na veřejných místech (typicky v nákupních centrech nebo školách); živnostníci a podnikatelé si odvoz musí zajistit sami. Baterie mohou případně odnést k likvidaci sami do sběrného dvora.
Rozrůstá se vaše firma a nevíte, jak řešit odpadové hospodářství? Řešte situaci dříve, než vám přeroste přes hlavu. Pomůžeme vám s výběrem nádob a zajistíme i svoz odpadu.
Většina z nás již dokáže běžný odpad roztřídit bez zaváhání. Do zelených kontejnerů patří sklo, modrým náleží starý papír a do žlutých odnášíme plast. Občas se však v domácnosti najdou neobvyklé odpady, které i svědomití tříditelé vyhodí někam, kam ve skutečnosti nepatří. Kam vytřídit toner, střepy ze zrcadla, obal od vajíček a další netypické odpady, vám prozradíme v následujícím článku.
Většina z nás by karton od vajíček s čistým svědomím vhodila do modrého kontejneru určeného ke sběru papíru. Pravdou však je, že papírové obaly od vajec jsou vyrobeny z těch nejméně kvalitních papírových vláken a jejich další zpracování je problematické. V tomto případě je tedy nejvhodnější netřídit a vyhodit obal do klasického směsného odpadu. Podobné je to s roličkami od toaletního papíru. Papír lze totiž recyklovat pouze sedmkrát.
Staré tonerové kazety do tiskárny nejsou samy o sobě považovány za nebezpečný odpad, teoreticky jej tak můžeme beztrestně vyhodit do směsného odpadu. Pro životní prostředí je však příznivější starou tonerovou kazetu vytřídit, a zajistit tak její recyklaci. „Staré tonery do tiskáren odebíráme společně s elektroodpadem.
Ačkoliv by pravděpodobně většina z nás zamířila se střepy z rozbitého zrcadla do nejbližšího zeleného kontejneru na sklo, rozhodně tam nepatří. Sklo zrcadla totiž obsahuje kovovou vrstvu, kterou ze skla nelze sejmout. Správnou cestou je tedy vyhodit střepy do směsného odpadu.
Pokud použitý obal od oleje bez rozmyslu házíme do plastů, děláme chybu. Zbytky oleje v láhvi mohou následnou recyklaci velmi zkomplikovat. Do plastů patří tento obal až po pečlivém vymytí teplou vodou a přípravkem na mytí nádobí. V opačném případě jej raději vyhodíme do směsného odpadu. Podobně je lepší před vhozením do žlutého kontejneru vymýt nebo alespoň pořádně vyškrábat i plastový kelímek od jogurtu.
S pokrokem techniky se často loučíme i se starými CD nebo DVD nosiči a nastává otázka, kam s nimi. Odvézt je můžeme do sběrného dvora, třídit je ale lze i spolu s vysloužilými elektrospotřebiči.
Přestože jsou kapesníčky z papíru, po jejich použití do kontejneru na papír z hygienických důvodů rozhodně nepatří. Recyklaci papíru navíc ztěžuje jeho znečištění, a proto do modrého kontejneru není vhodné vhazovat ani mastné papírové obaly. Do starého papíru nepatří ani použité papírové pleny či dámské hygienické potřeby, které navíc většinou obsahují také příměs plastu.
Termoobal, do kterého nám v restauraci zabalí oběd s sebou, by kdekdo bezmyšlenkovitě vyhodil do běžného odpadu. Polystyren je přitom druhem plastu a představuje cennou surovinu. V přírodě by se navíc sám nerozložil. Správně tedy patří do žlutého kontejneru.
Více než polovina hmotnosti nového skleněného výrobku bývá tvořena recyklovanými střepy. Prázdná sklenice, kterou vyhodíte, se vám tak může vrátit domů v jiné podobě. Aby ale tento recyklační koloběh správně fungoval, je nutné skleněný odpad správně třídit. Sklo do směsného odpadu nepatří.
tags: #jaký #druh #odpadu #je #plexisklo #recyklace