Jan Hanuš: Vteřiny v přírodě – Recenze CD

Siluety stromů viděné v zrcadle na hladině jezera po prudké bouři o letní půlnoci jsou jen zdánlivě blízko unavenému zraku. Černý samet bouřlivé noci odkrývá hluboko uložená vnitřní zákoutí, v nichž vidíme Čas rozložený na okamžiky, které si přejeme NAVŽDY pamatovat. Nebo navždy zapomenout.

Jak vnímáme plynutí neboli tempo proudu Času? Není zde řeč o rychlosti, ale o pocitovém tempu proudu Času. Kdy je na něco příliš POZDĚ, a kdy příliš BRZY? Je nám Čas důvěrně známou veličinou, natolik známou, abychom jej dokázali ovládat? Kam nás Čas unáší? Kam nás stahuje, kdy nás svazuje? Kdy nás těší a kdy děsí? Kdy nás vyrušuje?

Spěcháme NEUSTÁLE krok za krokem do otevřené budoucnosti v prozatímní beztvaré hmotě a BEZ USTÁNÍ hledáme onen záchytný bod, těžiště světa, které by NAVŽDY vyrovnalo protikladné póly existující v nás i MIMO nás? Čas plyne vzduchem, prostorem anebo jen lidskou myslí? Souvisí struktura a vícevrstevná podstata Času, který vnímáme subjektivně a intuitivně, který lze ohýbat a tvarovat, s podstatou lidské mysli? Co vyvolává Čas, odkud se vynořuje?

Zdá se, že jako vědomé bytosti existujeme v Čase, ale je docela možné, že Čas existuje v nás, ve struktuře lidského vědomí. Tvůrce Času se nedopátráme, pokud budeme pátrat mimo sebe, mimo své vědomí. Život v Čase nám přičítá dny, měsíce a roky života, připisuje nám zkušenosti, přiděluje vrásky, přisuzuje nám proměňující se povahové rysy. Vrásky způsobují také silná slova, slova, kterým nerozumíme, nevíme, proč byla v určitém Čase vyřčena. Čas je dost možná tajemná elementární částice neboli částečka sebe sama.

Vzpomínky a zkreslení času

OBČAS se nám totiž stane, že si na některé věci, které se možná ani nestaly, prostě nevzpomeneme. Jsme-li například přesvědčováni, že jsme NĚKDY někde řekli něco, co jsme NIKDY neřekli. A ještě k tomu na místě, na kterém jsme nikdy nebyli. Kolikrát za život podobně přesvědčíme sebe sama, nebo někoho druhého, že se určitá událost NESTALA? Kolik toho víme o lidech, kteří nás ČASTO přesvědčovali o tom, že se to či ono nestalo? A žasneme nad tím, že vzpomínky, které by měly být naše, ale očividně nejsou, jsou uložené v cizí hlavě.

Čtěte také: Recenze Hanus School

A tak necháváme Čas odstoupit, abychom si POZDĚJI uvědomili, co jsme ONEHDY přehlédli. Nebo si snad nevzpomínáte na ty šílené slovní přestřelky? Na ty chvíle, kdy přicházíte POZDĚ, nebo naopak nebezpečně nečekaně BRZY a sami sobě slibujete, že PŘÍŠTĚ přijdete ve vhodnějším Čase. Anebo se rozhodnete, že už NIKDY nepřijdete. Nevzpomínáte si na ty CHVÍLE, kdy se se svou drahou polovičkou přete o to, co kdo řekl nebo neřekl, kdo a kde s kým byl anebo nebyl.

Vidět nebo slyšet znamená věřit? Potíž je v tom, že NĚKDY skutečně můžeme vidět nebo slyšet něco, co se NIKDY nestalo. A co taková paměť rodu? Ta bývá hodně zapeklitá. A zamotaná v nekonečných Časových smyčkách, které mluví podivnou a neznámou cizí řečí a vytvářejí úsměvné parodie Času. A jak jde Čas, tak dáváme některým stínům minulosti zapravdu. K naší smůle. A bez našeho vnitřního, tvůrčího souhlasu.

Některé vzpomínky viděné v zrcadle života jsou opravdu jako nemrtvé bytosti zombie vznášející se v oparu VĚČNOSTI. Díváme se do zrcadla a najednou se nám zatočí hlava, ne z dojmu obrazu v zrcadle, ale z toho, že se zrcadlo stane na OKAMŽIK lesklou jakoby tekutou plochou. Jejich prázdný pohled nám sice drtí všechny kosti a nervová vlákna v těle, tváříme se šokovaně, ale přitom víme, že to celé nedává žádný smysl. Chvějeme se zlostí a strachem SOUČASNĚ.

Prožívání přítomnosti a kvazi existence

Svítání KONEČNĚ zažehná noční můry v OKAMŽIKU, kdy ČASNĚ ráno utichne i poslední ozvěna temných stínů vnitřních hromů a blesků. Prostorem kolem nás už zní jen tikot vesmíru. A tak se vydáme polní cestou vstříc novým příběhům. Jdeme tím stejným místem jako už mnohokrát a NAJEDNOU si všimneme věcí, o kterých s jistotou víme, že tam NIKDY PŘEDTÍM nebyly. Nemáme tušení, že jdeme špatným směrem. Nezabloudíme jen z toho důvodu, že prostředí kolem nás se nenápadně změní.

Dokonce i hodiny, pokud meškáme, se přenastaví na požadovaný Čas. Cesta se přesune tak, aby nás naše kroky dovedly do správného cíle. A my najednou víme, že pokud mineme onen markantní, zcela zjevný a nápadný PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK, rázem se ocitneme v tajemné kvazi přítomnosti, v podivném JAKO a JAKOBY. V sem tam poskakujícím SKORO. V lenivě se převalujícím TÉMĚŘ a KDYBY. V nejistém TAK TROCHU nebo RÁDOBY. NĚKDY si nemůžeme být jistí ani tím, kde je PŘEDTÍM. Pokud TADY je TEĎ. A pokud ono teď je VŠUDE.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

A právě vzhledem k možnosti, že veškerý svět je uvnitř, je možné prožívat neobyčejné OKAMŽIKY. Víme s jistotou, kde se vynoříme z našeho vlastního snu? Jaký je rozdíl mezi skutečností a představivostí? Kdekoliv se ocitneme, naše UVNITŘ je stále s námi. Podivné CHVÍLE, kdy různé věci kolem nás prostě náhle mizí. NĚKDY nenávratně a JINDY se objevují na místech, na kterých bychom je NIKDY nečekali. Nebo podivné okamžiky, kdy Slunce stojí nízko nad západním obzorem a hodiny přitom ukazují pár minut po poledni.

Čas v mysli a vzpomínkách

Čas je možná uvězněn v naší mysli. A přitom osvobodit Čas jde tak snadno, jak snadno lze sfouknou svíčku. Ve svých hlavách ČASTO žijeme událostmi, které se udály poměrně NEDÁVNO, ale i událostmi, které se odehrály v DÁVNÝCH Časech. Říkáme, že Čas běží, sledujeme chod Času, Čas tepe. Co nám ale zůstane z Času na konci života?

Jaký je svět bez Času? Pokud o někom řekneme, že zesnul, znamená to, že se probudil ze snu? Skutečně pojem zesnout znamená vydechnout naposled, skonat či zemřít? Být nesmrtelným znamená hodně si pamatovat. Vzpomínky skryté v Čase? Myšlenky na promarněný Čas? Naděje, že nám ještě zbývá dostatek Času, než se ocitneme v tom cizím světě bez Času? Ale ano, je to tak, a netvařte se, že tomu nerozumíte.

Třeba jako ve CHVÍLI, kdy si vzpomeneme, jak nás naše nejlepší kamarádka na pískovišti, v OKAMŽIKU, kdy jsme jí sebrali její kyblíček, praštila hrabičkami se třemi hroty přímo do hlavy. Některé vzpomínky nás zabolí, jako by se to stalo VČERA. Tak to v životě prostě chodí, šarvátky šarmantních dam, které se již v RANNÉM dětství snažily být zajímavou osobou, se překlenou z minulosti do budoucnosti jako lousknutím prstu, a nic s tím nenaděláme. Časy se mění a my se měníme s nimi, anebo také v nich.

Včera je jako bytost neznámého druhu. VČERA. To je docela podivné slovo. Včera je jako když kolem nás proletí a zabzučí včela. Bzzz a je pryč. Bylo-li nebo nebylo-li včera? Najednou si nejsme docela jisti, zda včera bylo skutečné. Ale ten dům a strom, kolem kterého kráčíme DNES, tu přece byl i včera. Vzpomínky na včera máme v paměti. Možná jen pár dní, jen dnes a ZÍTRA. Někdy si ani nepamatujeme, co bylo včera. Přitom je nad slunce jasné, že DNEŠNÍ příběh se odehrává dle VČEREJŠÍCH představ o ZÍTŘKU.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Jediné, co víme s jistotou je, že génius tvořivosti potřebuje volnost, dostatek volného Času a nekonečného prostoru, aby se mohl stát svobodným géniem s osvojeným uměním myslet Časově. Co vyplňuje prostor mezi včera a dnes? Co vyplňuje prostor mezi vteřinami? Na to je těžká odpověď. A dokázal si představit úsvit prvního dne na modré planetě. Zaznamenat východ Slunce a uvědomit si délku prvního či snad nultého dne muselo znamenat uvědomit si existenci.

Potom už NAVŽDY máme po těle husí kůži, KDYKOLIV si na ten vroucí hlas, na ozvěnu slov přicházejících z VĚČNOSTI vzpomeneme. Život píše příběhy, na které si vzpomeneme v OKAMŽIKU, kdy nám někdo po těžkém dni, v místnosti, kde spíme, někdo, kdo v té místnosti není a ani nemůže být přítomen, zašeptá zcela zřetelně do ucha naše jméno. Možná je to tím, že věčnost není jen tak obyčejná ani mechanická Časová jednotka.

OBČAS se stane, a my ani nevíme jak, že se ocitneme někde, kde jsme se nikdy ocitnout neměli a učiníme něco, co nemělo být NIKDY učiněno. Magické vzpomínky, které se mají TEPRVE stát skutečností jdou proti proudu Času. Život píše příběhy se zápletkami, NĚKDY dokonce absolutně nepravděpodobné. Pokud by tomu tak nebylo, nemuseli bychom mít strach z naprosto nesmyslných příčin, ale zároveň bychom se nic nenaučili. Někdy máme silný pocit, že víme, co se má stát, jenomže nevíme, co vlastně víme. Pokud bychom to věděli, mohli bychom reagovat DŘÍVE, než se věc stane. V paměti nám zůstane jen pohled očí, který si nepřejeme VÍCKRÁT vidět.

Snaha o ovládnutí času

A litujeme se i v okamžicích nedochvilnosti ve složitých Časech, kdy nemáme Času nazbyt a NIC nestíháme. A tak se litujeme. Pokud nenecháme pravdu běžet v Čase na volnoběh, tak nám naše nejisté počínání přinese jisté komplikace, záporné vesmírné vlivy, o kterých nemusíme mít žádné tušení. Je to jako by Čas byl zde, a přitom vůbec nebyl přítomen. Toužíme zpomalit nebo urychlit Čas, nechat Čas zamrznout, uvolnit pro sebe více Času, přesměrovat Čas, nechat se unášet Časem, podržet vzácný NADČASOVÝ okamžik. Snažíme se neplýtvat Časem, střádat na lepší Časy, ovládat Čas, udělat si Čas nebo poděkovat někomu, kdo nám věnoval svůj Čas.

Pokud NĚCO nestíháme, protože Čas letí jako o závod, odložíme to na ZÍTRA. Nechceme ztratit žádný čas. Čas si ale nelze koupit. Ani zapůjčit. Čas na nikoho nečeká. A zítra to odložíme na POZÍTŘÍ. Pozítří to odložíme na POPOZÍTŘÍ. Snažíme se odklonit Čas. A přitom nemáme tušení, že okamžik, kdy se NYNÍ změní na POTOM, je stejný Časový interval, který vesmír potřebuje ke svému vznikání. Vesmír vzniká v každém OKAMŽIKU. Než se jednou nadechneme a vydechneme, vesmír sám sebe obnoví nesčetněkrát.

Málokdo si MÁLOKDY všimne, že vám hlavou běží několik nesouvislých úrovní myšlenek, které pravděpodobně ani nejsou vaše. Žijeme ve stále stejném Čase, jen rekvizity se mění, a proto si jen málokdo všimne zvláštního prostoru mezi vnímáním a skutečností. Zítra je také zvláštní slovo. Obsahuje tajemství a nápovědy, které bijí do očí. Tajemství, jak neztratit z očí horizont Času mezi DNEŠKEM a ZÍTŘKEM, plus mínus několik vteřin, spočívá v uvědomění, že zítřek se odehraje podle našich vnitřních přesvědčení.

OBČAS můžeme jen tak lelkovat v nedbalkách, aniž bychom museli mít pocit, že si nevážíme Času. V mládí máme pocit, že nám patří všechen Čas na světě, a tak promarníme hodně Času zbytečnostmi. V Čase můžeme dělat důležité věci, ale nemusíme v Čase žít každou vteřinou. Někdy je nám každá minuta dobrá, obzvlášť když si s námi Čas zahrává, jindy je každá minuta neskutečně dlouhá. V nepříznivém Čase čekáme na vhodné povětrnostní podmínky.

Vnímání času a jeho podstata

Čas považujeme za elementární strukturu reality. Vnímáme jej jako spojitý a plynoucí jedním směrem, přitom počítáme s různými INTERVALY. Zaobíráme se stejnými nebo nestejnými Časovými ÚSEKY, MEZERAMI, PŘESTÁVKAMI. Časovými MEZIDOBÍMI. Odhodlaně hledíme KUPŘEDU. Avšak neexistuje pouze jediná posloupnost následných okamžiků, jediná posloupnost vývoje událostí. Na úrovni kvantových událostí Čas neplyne spojitě.

Plynutí Času existuje jako lokální jevy pro odlišné vesmírné objekty nebo spíše soustavy vesmírných objektů. A tak je více než pravděpodobné, že neexistují žádné vesmírné hodiny, které by odměřovaly existenci kosmu. Tam, ve světě času, kde čas spřádá spirituální světlo jako pavučinu. Tam, kde leží svěží a zelené údolí zahalené tajemným svitem Měsíce. Ne pro všechny vesmírné objekty platí stejný POČÁTEK a stejné tempo plynutí Času. S jiným tempem a přízvukem jde Čas do BUDOUCNOSTI, a s jiným do MINULOSTI. Čas ale není totéž, co pohyb, přestože bez pohybu by nebylo Času.

V každém předmětu se skrývá pohyb atomů a možná i vědomí Času nebo podstata Času. Pohyb a změna náleží předmětům existujícím v časoprostoru. Někdy můžeme prožít nulové tempo plynutí Času. Zde shledáváme souvislost - někdy se zdá, že Čas přestává existovat, ale fontána Času existuje stále, to jen plynutí, nekonečný a tajemný tok Času se může zastavit. Obzvlášť pokud Čas považujeme za společníka lidského vědomí - realitu spolu utvářející. Bez Času by neexistoval vesmír. Čas je jednou z vrozených vlastností vesmíru.

Tam, kde Slunce v plném létě barví večerní oblohu červánky. Tam, kde hvězdy stříbřitě světélkují. Tam toužíme poznat všechny omamné vůně přírody. Tam jsme rádi sami se sebou. Tam vracíme se z oblačných výšek. Tam, kde čas modeluje krajinu. Tam, v krajině čtyř živlů. Tam, kde vítr přináší vůni čajových růží, sněhové vločky nebo déšť. Tam, kde v podmračený podzimní den, stále na stejném místě září léčivé květy chryzantém.

tags: #jan #hanus #cd #vteřiny #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Škola v přírodě: Co nezapomenout v lékárničce?
• Alternativní zdroje energie na VŠB-TUO
• Ekologie a systémy
• Tipy pro čistší vzduch v interiéru
• Odpad z potravinářských provozů: statistiky