Jan Neruda a Popis Přírody v Jeho Díle

Jan Neruda, český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik se narodil 9. 7. 1834 na pražské Malé Straně a zemřel 22. 8. 1891.

Neruda byl hlavní představitel generace májovců. Celé dětství prožil v malebných uličkách Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek.

Dílo Jana Nerudy

Nerudovo literární postavení se v šedesátých letech pevně ukotvilo, když vydal svou první sbírku povídek a cestopisných fejetonů.

Poezie

• Hřbitovní kvítí: Tato sbírka vychází koncem roku 1857 a jedná se o prvotinové verše nesycené prožitkem stinných stránek života, zračí básníkovo znechucení z tehdejšího života. Verš je nemelodický, chudý na básnické obrazy, chladný ironický a šedivý, typické je časté využití motivu hřbitova.
• Knihy veršů: Vyšla v r. 1868 a vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek. Tato sbírka zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí. Vyhýbá se nadbytku obrazných pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl.
• Písně kosmické: Tuto sbírku vydal Neruda r. 1878 a díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, šla rychle na odbyt. Většina básní má formu krátkého popěvku, výraznou, melodickou, hravou, ba přímo rozmarnou. Je zde též využití motivu tance a lidových písní.
• Balady a romance: Vydal r. 1883 a navrací se v nich k lidové tradici, užitím epických a lyrickoepických příběhů vystihl svět českých lidí, jejich mravní charakter a jejich vztah ke světu. Jsou zasazeny do typicky českého prostředí, popisují české tradice s důrazem na hovorový jazyk.
• Prosté motivy: I tuto sbírku vydal roku 1883 a byla to poslední sbírka, kde je patrná citová zpověď. Snaží se zde zachytit koloběh přírody, a tak je celá sbírka rozdělena do čtyř pasáží, zachycujících průběh ročních období, jako sepětí lidského života s přírodou. Verše jsou psány prostým jazykem bez zdobnosti a okázalosti.
• Zpěvy páteční: Vydány 1896 utříbeny Jaroslavem Vrchlickým na popud Ignáta Herrmanna. Ústředním tématem tu je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Neruda zde používá složitější strofickou výstavbu, ve větší míře refrény, anafory, přitom ale volí slova prostá.

Próza

• Arabesky: Poprvé vydány roku 1864, do jejich druhého vydání byly připojeny i drobné fejetony, které r. 1871 vyšly pod samostatným názvem Různí lidé. Arabesky vyjadřují kritický postoj vůči skutečnosti a zachycovaly především osudy lidí, které společnost vyřadila a izolovala.
• Povídky malostranské: Uměleckého vrcholu dosáhl Neruda v těchto povídkách vydaných roku 1878. Třináct povídek odehrávajících se na Malé Straně vynikají mistrovskou charakteristikou postav, prostředí, událostí a jsou typickým obrazem života ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století.

Malostranské povídky

Malostranské povídky patří k vrcholům novelistické činnosti Jana Nerudy, jsou jednou z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby, popisují rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století.

V díle se promítá mnoho zážitků a pocitů Nerudova mládí, který tu žil přes 30 let, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

"Malá Strana - beru domy i lid - má cosi tichého, důstojného, starobného, řekněme i podřímlého do sebe…"

Malá Strana je uzavřeným společenstvím, brání se veškerým změnám a trestá všechny z venku, kteří nedodržují její nepsaná, ale přísná pravidla. Protějškem této absolutní uzavřenosti je úplná otevřenost uvnitř.

Soukromý prostor zde téměř neexistuje, na „každého se něco ví“. Uzavřené vnitřní prostory jsou spojeny s metafyzickou osamělostí člověka a smrti.

Některé postavy mají podivínské rysy (pan Rybář, doktor Kazisvět, paní Ruska atd.). Autor sám popisuje charakter postav vylíčením jejich zevnějšku, který často vyjadřuje osobnost.

On sám, jako vypravěč, jakoby pouze nezúčastněn popisuje dění kolem sebe. Kritizuje měšťanský způsob života, lidskou omezenost a hloupost.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Časově se Malostranské povídky zaměřují na 40. - 50. léta 19. století.

Příklady postav a jejich popis

Pan Vorel: Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Tím ale nevědomky narušil nepsaná pravidla malostranských občanů. Byl mladý, pěkný a svobodný, věřil, že hospodyňy přijdou. Marně se snažil přiblížit a vyrovnat malostranským, začal kouřit pěnovku. Přestože byl hodný, zdvořilý a poctivý, lidé k němu nechodili. Samotu a smutek dusil v tabákovém dýmu. Kouřil v krámku, věci mu načichly, a když slečna Poldýnka vycházela z jeho krámku, rozhlásila to po celé Malé Straně. Lidé mu říkali „uzený krupař“, neměli ho rádi, snad mu i záviděli, a proto byli snad i rádi, že se mu nedaří, pomlouvali ho. Čím byl pan Vorel mrzutější, tím větší přítelkyní mu byla jeho pěnovka. Měl velké dluhy, a proto v den, kdy měl vše vzdát a odstěhovat, se raději oběsil.

Pan Vojtíšek: „Chci psát událost smutnou, ale hledí na mně co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův.“ Pan Vojtíšek byl žebrák. Obličej měl zdravě svítivý, oči modré, upřímné. Na rozdíl od ostatních žebráků si hleděl svého zevnějšku. Lidé ho znali, měli ho rádi, snad si ho i vážili a často mu dali nějakou almužnu. Rozuměl si i s místními policisty. Nikdy nežebral v neděli. Jednoho dne mu žebračka „miliónová bába“ nabídla, aby spolu žili. On ji odmítl. Miliónová byla zlá, obličej měla samou vrásku sbíhající se ke špičatému nosu a ústům a mívala ho překrytý modrou plachetkou. Byla zlá, žávistivá a nepřející, rozhlásila o panu Vojtíškovi, že nebyl chudý, že má dva domy a dvě slečny dcery. A protože to byla Malá Strana, pomluvy se roznesly velmi rychle. Malostranští mu přestali věřit, odbývali ho, zavírali před ním dveře a nikde nic nedostal. Nevěděl proč, a když to zjistil, byl velice zklamaný. Už na Malé Straně nežebral. Usadil se na Křížovnickém plácku.

Paní Ruska: Paní Ruska byla vdova, chodívala na všechny pohřby v okolí, plakala za nebožtíka, ale přitom ho pomlouvala a nadělala mnoho nepříjemností. Jednou už to bylo k nevydržení, byla vyvedena z místnosti a měla zakázáno chodit na jakékoli pohřby. Přestěhovala se do domu, kolem kterého šly všechny pohřby. A vždy, když kolem nějaký šel, vyšla před dům a plakala.

Hastrman: Hlavní postavou této povídky byl pan Rybář. Nosil vždy zelený fráček, a když cizinci obdivovali krásu Prahy, říkával: „Ďjó moře! - Proč nebydlíme u moře!“ Proto mu říkávali Hastrman. Lidé ho uctívali, vždy chodil s úsměvem na tváři. Říkalo se o něm, že je hodně bohatý. Sbíral vzácné kameny, ale když šel za profesorem Mühlwenzelem, matematikem a přírodozpytcem, zjistil, že jeho kameny nemají téměř žádnou cenu. Byl z toho velice smutný, domníval se, že se k němu lidé chovají hezky jen kvůli jeho „bohatství“, ale ni si ho vážili za to, jaký byl, jak se choval. Jednou večer začal svou sbírku vyhazovat oknem.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Doktor Kazisvět: Byl to člověk „prazvláštní“, jeho chování vystihuje již Nerudův popis: jeho postava byla malá, suchá, lidem na ulici se vyhýbal, neodpovídal na pozdravy, neléčil, přestože to byl doktor, „tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá - zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco neslušného.“ Byl to samotář, časně ráno chodíval číst knihu do sadů. Žil jen sám pro sebe. Lidé ho pro jeho uzavřenost neměli rádi.

tags: #jan #neruda #popis #prirody

Oblíbené příspěvky:

• O Bobru Říčním a jeho Nika
• Jihoafrická republika a plasty
• Kolín a okolí: tipy na výlet
• Likvidace aut Bílina
• Kvalita vody v Rozkoši