Jarmila Stanoviste Badoo: Osamělost v Moderní Společnosti a Hledání Spojení

Když jsme poprvé otevřeli, nečekali jsme, že ten kdo potřebuje naší pomoc je především veřejnost sama. Postupně jsme zjišťovali, jak moc jsou lidé osamělí, jak jim chybí běžná interakce.

Osamělost vnímáme o to naléhavěji, o co více kontakt probíhá ve virtuálním světě. Zvykli jsme si nemluvit o svých pocitech, své problémy vměstnat do odpovědi na otázku „jak se máš?“ a sebereflexi vytěsnit otupujícím stereotypem.

Proto jsme se rozhodli zaměřit na komunitu, pomáhající si v odbourávání obav. Povedlo se nám zprovoznit místo, do kterého si lidé přicházejí saturovat svou odloučenost. Naučili jsme se rozpoznávat rozdíl mezi samotou a osamělostí a viděli jsme, že mít byt, práci a rodinu ještě neznamená mít funkční sociální síť.

A tak jsme ji začali budovat, s lidmi bez domova, pro lidi s domovem, kde si navzájem mohou být blízko. Lidé bez domova sice jsou offline, ale vnímají jiný druh osamělosti, jsou to buď ti, co nevidíme, nebo ti, co záměrně ignorujeme.

Představují vytěsněný prvek, který zrcadlí naší kolektivní nejistotu postavení ve společnosti a nedostatek ochrany, přestože žijeme jako slušní lidé. Pravděpodobnost, že někdo z nás bude ohrožen chudobou nebo ztratí bydlení, se stále zvyšuje.

Čtěte také: Biodegradabilní plasty v odpadovém hospodářství

O co více se však zvyšuje, o to více se bráníme představou, že tito lidé si za své problémy mohou sami, a proto by se to nám určitě nikdy nemohlo stát. Stavíme si tak bariéru a dělíme společnost na „my“ a „oni“.

Překročení těchto zdí se zvládne, jedině když se zaměříme na to, co máme společné. Když občas vykročíme ze své bubliny, když někomu dovolíme, aby nám změnil názor, když zjistíme, co stojí za našimi obavami, když občas zkrotíme svá ega.

Cítit se sám v davu je přirozeným pocitem a v jeho zlepšení mohou pomoci ti, které běžně nevnímáme jako rovnocenné. Přitom nešťastná situace nutně neubírá na charakteru a spojenectví můžeme dostat od lidí, kteří teprve bojují za získání svého bezpečného místa.

Potřeba blízké, neformální, osobní komunikace patří k základní psychické výbavě člověka. „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha,“ napsal psychiatr Eric Berne. „Hlazení“ coby typ komunikace lze stabilně realizovat především v manželství - ať již sezdaném nebo nesezdaném - a v rodině.

Vztah, to je mezi osobami, jež svůj život dlouhodobě sdílejí, mají o sobě mnoho i neformálních informací, dosti vědí o svých přáních, obavách i hodnotách. Díky vysokému tempu, migraci, individualismu jsou tč. sociální vazby křehčí než dřív. Nedostatek základní osobnostně intimní citové vazby k partnerovi vede nejen k citovému strádání. Může vyvolat psychosomatické onemocnění. Může podnítit i výrazně rizikové chování. Namátkou od alkoholismu po promiskuitu a její následky.

Čtěte také: Hortenzie řapíkatá - tipy pro pěstování

Sociálně je obecně plně akceptován jen problém osamělosti ve stáří. V intimitě širší rodiny nebývá přijímán ani ten. V údajném „svatém“ zápalu pro zachování světlé a výlučné památky zesnulých nevidí dospělé děti rády nové partnerské vazby ovdovělých rodičů.

Osamělí jsou „biti na daních“, jsou na ně přesouvány méně příjemné pracovní úkoly. Zároveň bývají za práci méně odměňováni, neb nejsou „tátové (mámy) od rodiny“. Přes zdánlivou snadnost může být komplikováno i využití volného času. Nejen proto, že „ve dvou se to lépe táhne“, ale i proto, že přidat se jako single k párům je složité.

Někdy vzniká až jakýsi bludný kruh. Sociální kontext podporuje životní styl osamělce. I tak odkládat hledání partnera až na dobu profesionální i finanční stabilizace je problém. Nejen proto, že například v době, kdy již zaplatím hypotéku - kolem sedmdesátky - je více volných žen než mužů.

Rozvedení či samotní s dětmi: Jde především o matky samoživitelky. Významný psycholog J. Piaget napsal: „Děti máme milovat za to, že jsou, ne za to, jaké jsou“.

Jsem dokumentaristka a dlouho jsem hledala svoje téma. V čem si připadám silná, co mě zajímá... Pochopila jsem, že jsou to vztahy. Vztahy mezi lidmi, mezi partnery, mezi rodinami - lidské osudy - protože naše soukromé životy jsou to nejcenější, co máme. Systematicky se tedy snažím mapovat a poodkrývat to, co nás ovlivňuje. Moderní dějiny se odvíjejí strašně rychle.

Čtěte také: Ne každé opuštění je přestupek

Generace od generace se mění podmínky spolužití. Dlouho zaběhnutý systém, kdy rodiče jako absolutní autorita předávali svým dětem zkušenosti, se změnila. Málokterý rodič dneska dokáže porozumět plně tomu, co se odehrává v mysli jeho dětí. Ony zkušenosti jsou dnes možná strašně rychle zastaralé.

Naši praprarodiče či prarodiče vyrůstali v době, kdy sociální a ekonomické podmínky byly jakýmisi mantinely. Partneři byli na sobě závislí. Naši rodiče již onu závislost pomalu rozpustili. A teď jsme tu my. A co se stane, když už nemáte vnější, umělé podmínky, které vás drží pohromadě? Přijde zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Říká se tomu svoboda. Největší dar 21. století a zároveň i jeho velké břemeno. Jak se vyznat v tom, co je správné, co opravdu chceme, jaký krok máme udělat, jak se rozhodovat?

Zdá se, jakoby sílila. Přitom všechno kolem nahrává opaku. Každý je propojený, máme sociální sítě, máme mnohem více možností jak využít volný čas, jednodušeji se spojíme s další, jinou živou bytostí - a stejně je to málo. Rozvodovost stoupá, skoro třetina dětí nevyrůstá pouze s biologickými rodiči, máme tisíce nových termínů. Patchwork rodina, střídavá péče, singles, otevřený vztah, polyamorie, mingles... mám pocit, že co rok, to nějaký nový termín, nová škatulka.

Netuším, jestli samota je to hlavní téma dnešní doby. Podstata duchovního života člověka dříve příslušela spíše jakýmsi vyšším principům. Víře v Boha, víře v panovníka, zkrátka v něco či někoho, kdo z nás sejmul onu plnou odpovědnost za naše rozhodnutí. Dnes se prostředkem naplnění stala kariéra, potomci a hlavně náš partnerský vztah. Skrze partnera hledáme úplnost. Vkládáme tedy onen pocit prázdnoty do něčeho či někoho, kdo na to zkrátka není dimenzovaný. Což sebou zákonitě přináší větší a větší zklamání. Čili i větší pocit samoty. A jaká samota může být větší, než ta, kterou prožíváte ve dvou. Ona má totiž tendenci se pak dvojnásobit.

A tak se vracíme na začátek - sociální a ekonomické aspekty naší doby nám dávají další varianty. Už nemusíme za každou cenu vydržet s jedním partnerem až na věky (i když se o to všichni samozřejmě strašně snažíme). Další pokusy o partnerství jsou již zatížené minulostí. A s každým dalším vztahem se ona minulost prohlubuje, stavíme si uvnitř pevnější bariéry, abychom přetrpěli další a další zklamání v druhých a hlavně sami v sobě. Ztrácíme naivitu, která je pro každý vztah tak nutná a potřebná. Více se hlídáme, všechno obracíme z každé strany ne dvakrát, ale dvacetkrát.

Ale ať je to, jak je to, je dobré si to uvědomit, ale stejně tak je i užitečné se v tom neutápět. Jsou mnohem horší věci, než je samota. Třeba zrovna ta prázdnota... Ta totiž boří a nepomáhá stavět. Ale faktem je, že jsem daleka myslet si, že mám pravdu. Mám jenom názory. Podobná témata jsou nevyčerpatelná a všechno jsou to jenom sřípky do mozaiky. A já si tak trochu říkám, že je štěstí, že ji nejsme schopni celou složit.

Seznamování je pro mě spíš složité. Dokud se někdo nesnaží o mě, tak já nijak nikoho nebalím. S partnerem jsme se seznámili v práci. Když dělal na pokladně v Albertu, vrátil mi víc, než měl. Pak toho důvodu využil, a aby mi to „vrátil“, tak mě pozval na víno.

tags: #jarmila #stanoviste #badoo

Oblíbené příspěvky:

• Hraniční hodnoty emisí
• Procesy recyklace komunálního odpadu
• Ochrana biologické diverzity v pobřežních oblastech
• Komplexní analýza smíšeného zboží
• Metody odstraňování odpadu z oceánu