Reklamní slogany a jejich vliv na třídění odpadu

Lenost je nešvar moderního světa. Každý raději popojede autem, jen hlavně nechodit pěšky a nejezdit na kole. A když už kousek pěšky, tak pěkně poposedávat s lahví v ruce na lavičkách. Tomuto životnímu stylu se rozhodla dát vale následující kampaň. Její motto je prosté: Hýbejte se! A najevo to dává okázale. Lavičkou, na kterou si nezvládnete sednout.

Bonusovou lavičku si můžete prohlédnout v ikonce. Jedná se o reklamu nábytkového a bytově doplňkového magnáta Ikea. Během několika dní Ikea oblékala desítky laviček do slušivých úborů.

Mezinárodně oblíbené české pití Becherovka byste sice na lavičce v parku sosat neměli, ale tyhle reklamní lavičky k tomu přímo navádějí. Slogan "Becherovka sbližuje" musíte brát doslova. Stačí si sednout na jednu stranu a toho, kdo si přisedne na druhou, máte hned v klíně. Nebo naopak. Každopádně jako seznamovací trik jde o neotřelou strategii. Zajímavostí zůstává, že kampaň nadchne i v zahraničí a Praha i celé Čechy se zase jednou zapíší do zlaté knihy reklamy.

Istanbul zase působí na intelektuální jádro lidí. Skrze tyto knižní lavičky prosazuje svých 18 nejznámějších tureckých poetů. Posadit se na ně můžete v různých částech města. Jen listovat se nedají.

Kam se vydat? Přeci na hory! Jaké to tam bude a kterak se budete cítit na vleku vám ochotně dovolí ve veřejných prostorách vyzkoušet jedna z torontských cestovních kanceláří. Za kampaní stojí agentura Venture Communications a radost z ní mají jak místní, tak turisté. Kdo by se nechtěl vyfotit na horách, aniž by vytrčil paty z okrsku?

Čtěte také: Recyklace a její úskalí

Malé velikostí, velké obsahem - tak by se volněji dalo přeložit reklamní sdělení na noviny Emirates Today. Heavy samozřejmě znamená "těžký", takže lavička se právem pod tíhou faktů v listech obsažených prohýbá div ne k zemi...

Recyklace odpadů a materiálové využití je cestou úspory primárních surovin, a tedy ekologického chování. Toto téma hýbe evropskou i národní legislativou, pojmy „cirkulární ekonomika“, česky „oběhové hospodářství“, jsou všudypřítomné.

Abychom zjistili, které odpady jsou vhodné pro recyklaci, zda pro ně máme vyhovující technologie a zda jsou produkty vzniklé jejich zpracováním žádané na trhu, musíme se na různé druhy průmyslových odpadů podívat komplexně. Stále platí, že nejlepší odpad je ten, který nevznikne.

Legislativa to označuje jako předcházení vzniku odpadů, známý je také pojem „vedlejší produkt“, který lze v některých případech s úspěchem použít. Vzniklé odpady se mají především opětovně používat, je-li to možné, nebo recyklovat a vytvářet z nich nové výrobky.

Podívejme se na některé odpady, které by se měly stát opětovně použitelnými surovinami nebo materiály. V ČR nejvíce produkujeme stavební a demoliční odpady (SDO) a zeminu. Recyklace SDO je řešena ve vyhlášce o podrobnostech nakládání s odpady v § 83, zatím ale dočasně do konce letošního roku.

Čtěte také: Vlastnosti malých pytlů na odpad

Velký problém je přitom se zeminou, pokud není v režimu „vedlejšího produktu“. Její využití v režimu odpadu k zasypávání je omezeno velmi malou kapacitou takových zařízení. V současné době čekáme, jak se situace změní s plánovaným vydáním vyhlášky, která má řešit nakládání se zeminou a SDO.

Další velice zajímavou skupinou odpadů jsou plasty, jejichž technologie zpracování jsou relativně složitější - čištění, třídění, regranulace. Jejich vyvedení z režimu odpadu by mělo probíhat podle výrobkových norem, ale zároveň se musí brát v úvahu i plánované materiálové využití recyklátů, aby byla stanovena požadovaná minimální kvalita recyklátu; jiná kvalita bude např. pro automobilový průmysl, jiná pro obaly apod.

Dále se u plastů posuzuje nutnost registrace látky podle evropského nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek REACH (pokud neznáme původ primární látky). Velkým tématem jsou i textilní odpady, jejichž zpracování (jiné než opakované použití např. jako oblečení) je náročné na kvalitu vstupní suroviny a důležité je proto jejich správné vytřídění. Potom se z nich dají vyrobit například netkané textilie.

Historicky není problém s kovy, které se bez větších problémů sbírají v „kovošrotech“ a následně zpracovávají. Obdobné je to se sběrem papíru, oleje, obecně s tradičně vykupovanými surovinami. Pro recyklaci je přitom vždy klíčové, zda je produktivní a zisková, bez dotací, bez podpory státu a zda je pro materiál odbyt.

Podívejme se na jednotlivé technologie zpracování odpadů. Ty jsou definovány v zákoně o odpadech v příloze č. 2, katalogu činností:

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

• mechanické úpravy - demontáž, drcení, dělení, třídění, lisování odpadů
• biologické úpravy - biodegradace, bioplynové stanice, kompostování
• chemické, fyzikálně-chemické úpravy - biodegradace, stabilizace, solidifikace, deemulgace, regenerace kyselin a zásad, rozpouštědel
• termické úpravy - tavení skla, kovů, natavování plastů (pro regranulaci).

Příkladem spojení řady recyklačních technologií je zpracování elektroodpadů a baterií různého druhu. Při zpracování baterií s náplní, ať již alkalickou, nebo kyselou dochází k oddělení hlavy baterie a prvotnímu zpracování náplně.

Probíhá demontáž kovů a plastů, ty jsou od žíraviny a musí být očištěny před dalším zpracováním, např. drcením plastů před dalším využitím. Kovy jsou dále zpracovány - provádí se jejich demontáž a dělení anod, katod, případně barevných kovů, ze kterých jsou připojovací konektory. Kovy jsou recyklovány tavením - termickou úpravou.

Vidíme tedy, že již u baterií jsme si ukázali procesy, jako jsou mechanické úpravy, fyzikálně chemické a termické úpravy. Která část je ze získaných odpadů zisková? Někdy jsou to elektrolyty, pokud jde o plasty, většina jich končí ve výrobě TAP (ať z kyselých, nebo alkalických baterií). Ziskové jsou nepochybně kovy. U kyselých baterií olovo, u alkalických nikl a především kadmium, obojí na nosiči železa. Potom lze lehce dovodit, že tyto technologie budou ziskové a surovina má odbyt, recyklace tedy má smysl.

Pokud se podíváme na elektroodpady, je způsob jejich úpravy ještě složitější. Tyto odpady jsou složeny z poměrně velkých a sofistikovaných obalů okolo cílové elektroniky. Stačí se podívat např. na mikrovlnnou troubu, vysavač, kuchyňský sporák, z menších např. fén, žehličku, rádio.

Zde je potřeba oddělit kabely, plasty, příp. kovy tvořící obal elektrozařízení. Tyto části je nutné vytřídit do použitelné podoby - směs kovů a plastů, směsi plastů a jejich určení podle typu. U kovů je potřeba oddělit železné a neželezné kovy a ty dále roztřídit na jednotlivé druhy, většinou hliník a měď.

Pokud se mají dále využít plasty, potom je potřeba roztřídit je podle druhu (PE, PP, PS apod.) tak, aby bylo možné jejich další zpracování. Velice často mají tyto komponenty sekundární znečištění, jako jsou zalisované malé kovové části, konektory apod., i s těmi je potřeba nakládat a plast pro finální zpracování vyčistit.

Samotné elektrodíly a drobná elektronika potom prochází drtičem, drť je čištěna profouknutím (lehké podíly - papír, folie), magnetickým separátorem (železné kovy), nebo na plavícím stole plavením na hladině na základě rozdílné hustoty u potápivých dílů (potápivé a plovoucí díly).

Teprve v tuto chvíli jsou rozděleny materiálové toky a čeká je finále, využití z pohledu materiálu, v tomto případě jde především o barevné a speciálně o vzácné nebo drahé kovy. Plasty a ostatní oddělené odpady jsou využity obvykle na výrobu TAP nebo energeticky.

Z uvedených příkladů vyplývá:

• Recyklace se vyplatí ve chvíli, kdy je vstupující odpadní surovina jednodruhová a ve větších objemech (kovy, papír, plasty apod.).
• Recyklace se vyplatí, pokud získaná složka je dostatečně cenná (elektroodpady - drahé kovy).
• Recyklace se vyplatí tam, kde výsledek vede k náhradě primární suroviny (např. textilie, které lze zpracovat v takové ceně a kvalitě, aby konkurovala primární surovině).

Zároveň bohužel často platí, že nejdražší výrobek je z recyklátu, protože celý proces od získání odpadu, jeho přepravy, zpracování, třídění a další úpravy končí zjištěním, že sekundární surovina je kvalitativně horší a dražší než primární.

Procesní postupy jsou také často nákladnější než výroba primárních surovin. A nakonec je problém najít využití pro vytříděné odpady, jejichž část končí ve spalovnách; těch však není dostatek a jejich provozovatelé některý z těchto vytříděných odpadů ani nechtějí. Cementárny kvůli kontaminaci výrobků, spalovny kvůli nevyhovující výhřevnosti.

Závěrem lze konstatovat, že recyklace odpadů, jakkoliv je nastavena legislativou - povinnost třídit, využívat odpady, zákaz skládkování, je odkázána na vyváženost mezi potřebou původce, kterému takový odpad k recyklaci vznikl, a na druhé straně kapacitou zpracovatelů odpadů na výrobek nebo surovinu.

Ti zpracují odpad pouze ve chvíli, kdy mají jistotu, že je pro vyrobený materiál odběratel, tj. někdo, kdo z těchto surovin vyrobí finální výrobky. Pokud tento tok materiálu není, potom přichází zástupné procesy a technologie, které mohou být využitím (ale nemusí) - spalovny, a poslední v hierarchii je potom odstranění - skládky.

V České republice v současné době není dostatek finálních zpracovatelských technologií a především využití recyklovaných surovin ve výrobě resp. tak, aby to bylo ekonomicky rozumné.

Jako příklad lze uvést stavební procesy. Stále vzniká výrazně více odpadů, než je možné vrátit do staveb. Tuto situaci může ovlivnit pouze stát a to:

• legislativně, restriktivně při výstavbě nových projektů a povinnosti použít x % recyklovaných materiálů,
• nebo vyvedením materiálů z režimu odpadů, například zeminy,
• osvětou, když budou projektanti sami aktivně navrhovat do svých staveb recyklované materiály.

Další příklad jsou vytříděné komunální odpady, kde z plastů odchází až 70 % vytříděné složky na spalovnu, protože je neumíme materiálově využít. Přitom je tato složka pro spalování problematická kvůli vysoké výhřevnosti, která způsobuje technologické problémy ve spalovnách.

Další ukázkou jsou textilie, kde kapacita zpracování je zatím lehce nad 30 % celkového vzniklého odpadu. Zbytek je vyvážen z ČR, nebo odstraněn na spalovnách.

Stát nastavil podmínky využití pro složky komunálních odpadů, určil procento jejich sběru (vytřídění) a využití. Nastavil tedy kvóty pro plnění této povinnosti, jejich využití však nezajistil. Stát nevlastní technologie ani pro úpravu odpadů, ani pro finální využití.

Dalšími zákonnými podmínkami nastavuje povinnosti i pro firmy a opět nezajistí podmínky pro jejich snadnější využití, když už ne technologické, tak alespoň legislativní.

Pokusme se tedy na závěr zamyslet, jak by oběhové hospodářství mohlo fungovat lépe.

V první řadě pomůže legislativní jistota. Musí být vydány právní předpisy s trvalou účinností, v tomto případě vyhlášky pro nakládání s odpady a jejich zpracování na výrobky. Tyto předpisy by měly být dostatečně srozumitelné.

Také by mělo být jasné, jaké parametry musí mít výrobek vzniklý vyvedením z odpadového režimu.

Dále musí být dostupné technologie, nejen z hlediska vědeckého vývoje, ale také fyzicky vybudované a fungující. Některé jsou relativně jednoduché, jiné vysoce sofistikované a drahé.

S vývojem technologií je spojena i spoluúčast státu například formou dotací.

Investice a jejich zajištění jsou jednou z nejdůležitějších částí pro zajištění procesu zpracování. Stát přitom stále výrazně dotuje třídění, domácí kompostování a podobné „vedlejší“ aktivity místo velkých investic do zásadních technologií.

S novými technologiemi je bohužel spojeno často velmi složité zajištění povolení k provozu takového zařízení. Ve většině případů se bude jednat o technologie, které díky své plánované kapacitě vyžadují posouzení dle EIA. Není takový problém zpracovat dokumentaci, je složité přesvědčit úřad, ale ještě spíše veřejnost a orgány státní správy na uvedeném území, kde by měla být technologie provozována. Znalý a zkušený úředník je v takovém případě neocenitelnou pomocí.

Odpady. Už vás zastavil na ulici novinář a s mikrofonem v ruce se vás ptal, zda se chováte ekologicky? Pokud ano, vsadíme se, že jste mu odpověděli, že třídíte odpady. Třídění odpadů se stalo pro většinu synonymem pro ekologické chování.

Překvapivým se ale může zdát, že tato vytříděná množství odpadů v ČR tvoří asi třetinu celkové­ho vyprodukovaného množství komunálního odpadu. Zbytek odpadu je skládkován či pálen. I když se snažíme o důsledné třídění a následnou recykla­ci, musíme si uvědomit, že většinou není levnou záležitos­tí, často je investičně a energeticky náročná, a i při recykla­ci vznikají odpady. Odkud pochází komunální odpad, který poté putuje především do spaloven nebo na skládku?

Množství vyprodukovaného odpadu roku od roku neklesá, ale naopak mírně roste. Hlavní zásadou je nakupovat věci, které skutečně potřebujeme a které dokážeme dostatečně využít. Řadu věcí není nutné si kupovat, můžeme si je vypůjčit. Ať už je to nářadí, sportovní vybavení nebo oblečení.

Rozbitou věc můžeme nechat opravit. Tím ušetříme energii a suroviny potřebné k výrobě nové věci. Ve většině měst a v některých vesnicích existují opravny oděvů, ale také opravny obuvi, kabelek, deštníků, zipů.

V obchodech preferujeme méně zabalené zboží. Víte, proč je bonboniéra tak drahá? Není to lepší čokoládou, ale množstvím obalů, ve kterých je zabalena. Její cena je vysoká, a to nejen z hlediska peněz, ale i z hlediska zátěže životního prostředí.

V obchodech preferujeme zboží zabalené do jednoho druhu obalu. Kvůli snadnější a šetrnější výrobě obalu i recyklaci vzniklého odpadu. Nejlepší je navštěvovat obchody, kde vám zboží prodají do vašich vlastních obalů, odváží, odlijí nebo odsypou do přinesených nádob. Těchto tzv. bezobalových obchodů v ČR v posledních letech přibývá.

Všímejme si, kolik zboží kupujeme v plastových obalech. Není ho málo. Přitom je tento uměle vytvořený materiál přírodě velmi vzdálený. Většina plastů je vyrobena z ropy, zpět do přírodního koloběhu látek se již nezařadí.

Recyklace drobných plastů, mezi něž patří kelímky od jogurtů, sáčky a jiné obalové materiály, je poměrně složitá. Tyto obaly bývají vyrobeny z různých typů plastu a jejich uplatnění jakožto suroviny pro další využití je velmi malé. O něco lépe s recyklací jsou na tom PET lahve.

Kontejner na PET lahve nalezneme ve většině měst a obcí. Výroba plastových lahví i jejich zpracování při recyklaci je však pro životní prostředí velmi zatěžující. Je náročná jak na spotřebu vody, tak i elektrické energie a ropy.

Upřednostňujeme vodu z kohoutku před vodou balenou. Kohoutková voda je levná, poměrně snadno dostupná a přinejmenším stejně kvalitní jako voda v PET lahvích. Balená voda nebývá čerstvá - během převozu nebo prodeje může stát v proměnlivých podmínkách či horku několik dní, ne-li týdnů. Voda z kohoutku je pravidelně kontrolována v rámci hygienického dozoru.

tags: #jezte #odpadky #původ #reklamní #slogan

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana včel před neonikotinoidy
• Návod na domácí recyklaci PET
• Recyklace kosmetických obalů
• Elektromobily a znečištění
• Aktuální vývoj v oblasti obnovitelných zdrojů