Josef Čapek a jeho texty o přírodě

Jiří Kolář kdysi vyprávěl, jak ho jednou v pařížském Musée de lʼhomme, když už si tam poněkolikáté prohlížel černošské plastiky, sugestivně napadlo: vždyť ti lidé neuměli číst ani psát a přitom dělali tak úžasné umění! A zkusil místo psaní slov klást vedle sebe výstřižky různých obrázků v napjatém očekávání, co z toho asi vyleze. To byla chvíle, kdy se rozhodl přejít od básní ke kolážím. Sám o tom po čase říkal: „Ještě teď mi v hlavě cuká, když si na to vzpomenu.“

Už z těchto úvah je zřejmé, že Jiří Kolář by mohl být duchovní souputník Josefa Čapka, ač jejich životy a zkušenosti odděluje zhruba čtvrtstoletí. Ale oni přemýšleli nad stejnými věcmi, radovali se z podobných objevů a oba postihly kruté události příšerného dvacátého století. Čapek začal měnící se svět vnímat ještě v době, kdy města lákala, díky snadnějšímu způsobu obživy, masy venkovanů, kteří pak rychle zapomínali na své staré zvyklosti a mravy a přizpůsobovali se novému životnímu stylu. Rychlost proměn způsobila, že z toho mnozí noví měšťané dostávali závratě. Podobně na tom tehdy byl i Josef Čapek. Jako synek z dobré rodiny měl však štěstí: nebylo pro něj těžké se dostat do Paříže.

Sám vzpomíná, jak někdy v letech 1910 a 1911 coby mladý adept výtvarného umění začal na pařížském Trocadéru, kde sídlilo již zmíněné Musée de lʼhomme, shromažďovat poznámky o domorodém umění neevropských národů. Sám časem přiznal, že to bylo hlavně „přičiněním Picassovým“. Tento Katalánec uhranul v té době snad všechny tím, že si pro svou vlastní potřebu vytvořil jakousi anatomii černošského umění. Byl to on, kdo začal formovat ženské postavy podle vzorů afrických plastik a masek. Proto také můžeme jeho zjevení Avignonských slečen považovat za startovní výstřel, který vyvolal na starém kontinentě úprk k hledání nových hranic uměleckého vyjádření. Nastalou extázi evropských intelektuálů můžeme slovy Koláře označit jako příklon k „básníkům, co neuměli číst a psát“, ale kteří uměli sochat, vyřezávat a malovat.

Heslo přístupu k tomuto uměleckému proudu, tedy jakýsi šém, dodal právě Picasso: „Příroda musí existovat, takže my ji můžeme znásilňovat!“ Dnes by se ovšem autor takového nápadu stal terčem intelektuálního lynče. V té době však byl výsledkem „znásilnění přírodních vzorů“ vznik kubismu, který tak laskavě omlouval právě Josef Čapek ve svém vlastním díle. A snad ani není důležitá jízlivost Picassových současníků, kteří tvrdili, že se prý choval k ženám stejně jako k přírodě.

Znalci výtvarného umění tvrdí, že „náš“ Čapek se snažil polidštit ortodoxní systém kubismu právě příklonem k prvkům lidového umění. Nikoliv však ve smyslu folklorním, ale tím, že se zajímal o běžnou práci řemeslníků. Takovými byli třeba venkovští řezbáři, výrobci jednoduchých hraček vysoustružených ze dřeva, které spíše připomínaly mechanické figuríny z poutí. Dokonce se jeho vrstevníkům mohlo zdát, že on sám kubismus spíše parodoval, než kopíroval. Aby se ubránil prokletí, že kopíruje kubistické vzory, rozšiřoval svou výtvarnou produkci o různé další formy, kterými ředil své kubistické prohřešky. Navíc v českém prostředí před rokem 1914 nešlo opomenout různé „povinné“ lidové náměty. To byla pro české umělce tak říkajíc nevyhnutelná úlitba: kdo chtěl být přijat do národního klubu, musel cizí vlivy vyvažovat „nízkým uměním“ českého lidu. Za takové se považovaly třeba oblíbené malby na skle nebo lidové skulptury českých madon a pietních sousoší. Národ si to žádal v boji proti kosmopolitismu!

Čtěte také: Řešení pro bioodpad: Kompostárny

Josef Čapek tak sám neustále hloubal nad svou výtvarnou činností: jednak aby národnostně nezhřešil, a jednak se svým bratrem, jenž byl zároveň jeho alter ego, společně meditovali „o zdrojích umění a pramenech tvořivosti“. Ale v době mládí Josefa Čapka platilo, že páni kluci potřebovali spojit své intelektuální počátky alespoň s nějakým malým dobrodružným impulzem. On sám se rád hlásil ke své chlapecké zvídavosti, kterou v něm vzbudila postava Robinsona Crusoea. Ve skutečnosti šlo o muže jménem Alexander Selkirk, který se v roce 1704 nepohodl s posádkou plachetnice Cinque Ports a kapitán lodi ho nechal vysadit na tichomořském ostrově Juan Fernandez (poblíž břehů Chile). Pro nás není pranic zajímavé, zda tato historka byla pravdivá či nikoliv, ale mladickou Čapkovu duši zasáhla do té míry, že doma sáhl v otcově knihovně po třech svazcích tajemného díla s mnoho slibujícím názvem Völkerkunde.

Autorem, který toto dílo sepsal a postupně vydával, byl jistý Friedrich Ratzel, pro nás samozřejmě no name, ale tehdy šlo o věhlasného německého geografa. Název díla přeloženo do češtiny by mohl znít: etnologie, národopis či etnografie, jak si kdo vybere a zároveň to vše dohromady. V kontextu evropské vědy tomuto autorovi ovšem patřilo označení: antropogeograf.

Karel Čapek při prvním pohledu na toto místo podle vzpomínek jeho ženy Olgy Scheinpflugové jen vydechl: „Tohle je to nejčeštější, co jsem kdy viděl.“ A přesně ten samý dojem má příchozí o dvaaosmdesát let později. Karel a Olga dostali Strž, jak místu začal Čapek říkat, jako svatební dar v roce 1935. K doživotnímu užívání jim ho poskytl místní podnikatel a mecenáš Václav Palivec, jehož bratra Josefa, vynikajícího básníka, si vzala Čapkova sestra Helena. Čapek původně dar nechtěl přijmout, protože nevěřil, že by letní dům nějak využil, ale když se přijel podívat, okamžitě jej empírová stavba okouzlila. Přátelé spisovatele vzpomínali, že zřejmě nejvíce na něj zapůsobilo, v jak špatném stavu se dům i zahrada nacházely, takže si hned v představách kreslil, co a jak upraví a vylepší. Zařekl se ale, že chce zachovat divokost místa, „nezotročeného rukou člověka“.

Na zahradě Čapkovy Strže člověka ihned obestře pocit, že je na nejbezpečnějším a nejklidnějším místě na světě. Nedoléhají sem žádné zvuky z okolního lidského světa, po stranách se zvedají kopce porostlé stromy, vpředu stojí hráz rybníka, takže dům je chráněn jakýmsi přírodním valem. Čapek potřeboval pořád něco budovat, ať už to byl stát nebo zahrádka v Praze. A jedno souviselo s druhým, v přírodě hledal odpočinek i inspiraci, v psaní smysl svého bytí. Tady mohl tvořit ve velkém.

Když se návštěvník Strže postaví čelem k domu, po levé straně stojí menší domek, někdejší hájovna. Po pravé straně jsou pak porostlé pergoly a venkovní jídelna, kterou nechal postavit Karel Čapek. Za ní se rozprostírá džungle keřů a stromů, kterými se dá proplétat úzkým tunelem. Ta nejkouzelnější část se ale ukrývá až za domem. Je tady rozlehlá louka, otevřený prostor, nikde široko daleko není vidět zásah člověka, jen příroda. A i když výhledu trochu brání mimořádně vzrostlé stromy, které působí jako z jihoamerického pralesa, krajina za nimi utíká dál a nic ji neruší.

Čtěte také: Moravskoslezský kraj a Josef Pinos

Druhá polovina třicátých let už svým současníkům neumožňuje nemyslet na válku. A Čapek už v roce 1934 marně píše, že aby se předešlo další válce, je nutné zrušit státní hranice a zahájit ekonomickou spolupráci mezi evropskými zeměmi. Se svou myšlenkou předbíhá dobu.

Karel Čapek je v té době na vrcholu tvůrčích sil. Obdivují ho nejen domácí čtenáři, ale i svět. Jeho knihy jsou překládané do mnoha jazyků a pravidelně se o něm píše jako o možném laureátovi Nobelovy ceny za literaturu. Přes to všechno vidí svůj hlavní úkol ve službě vlasti. Jeho dramatická i literární tvorba se s vývojem v Evropě mění. V roce 1935 píše Válku s mloky - alegorii na sílící fašismus a varování, kam vede ustupování zlu. O dva roky později sepisuje Bílou nemoc, divadelní hru burcující proti sílícímu fašismu. Její obsah je tak přesným obrazem skutečnosti, že přiměje německého velvyslance k oficiálnímu protestu proti očerňování Hitlerovy říše.

Patrně největší společenská síla se ale ukrývala v Čapkových sloupcích a komentářích, které vycházely zejména v Lidových novinách a Přítomnosti. Čapek rád psal o běžném životě, o květinách, jaru, krajině nebo češtině, ale politika jej zajímala odjakživa. Nebyl klasickým politickým komentátorem, většinou si spíše všímal obecných pravidel. Ve druhé polovině třicátých let se však aktuální dění stává čím dál častějším předmětem jeho psaní. Věnoval se obvykle důsledkům hospodářské krize, vzestupu Adolfa Hitlera, ale také české malosti, mizivému zájmu zdejších lidí o politiku i dění ve světě, kritizoval české odmítání pomoci uprchlíkům z hitlerovského Německa či návrat útočného nacionalismu.

Apeloval na sounáležitost s lidmi v nouzi, opakovaně publikoval odkazy za účty různých charitativních organizací, vyzýval k podpoře mladých lidí při hledání zaměstnání, protože stoupenci totalitních ideologií využívali zejména frustrace nejmladších generací. Čapek volal po slušnosti, štědrosti a aktivním občanství.

V jeho úvahách je jasně patrný vliv Tomáše G. Masaryka, ke kterému Čapek vzhlížel a s nímž vedl v letech 1925-1935 diskuse, jež zachytil v knize Hovory s TGM. Kvůli blízkosti k prezidentovi a občanskému psaní se na něj stále větší část české společnosti dívala jako na „oficiálního spisovatele“, což ho trápilo, a v roce 1935 dokonce přimělo k rezignaci na post předsedy československého PEN klubu. V občanské činnosti ale naopak ještě přidal a statečně čelil kritice zleva (pro jejíž nositele byl „propagátorem kapitalismu“) i zprava (kde ho nálepkovali jako „zarputilého marxistu“).

Čtěte také: Motoristický sport s Josefem Macháčkem

Řadu zmíněných článků, her a knih napsal mimo jiné i ve Strži. Vybavení domu bylo starší, neboť i když byl Čapek jinak milovníkem moderní architektury i nábytku, Strž se rozhodl opatřit věcmi po svých rodičích, které měl uložené v jedné místnosti v Praze. Ve stejném stylu pak dokupoval další věci, včetně obrazů, nad kterými mnozí kroutili hlavou. To však byl jeho záměr, všichni se tu prý měli cítit jako u babičky.

Čapek miloval společnost, takže v domě byli téměř neustále nějací hosté. Kvůli nim i přistavěl v domku hajného dva pokoje. K dispozici bylo množství jídla a pořád prý musela být připravena černá káva. S návštěvníky vášnivě debatoval o politice i kultuře - a to i při hledání hub či koupání -, také se tu ale zpívalo a hrálo na různé nástroje.

Když však usedal k psaní, potřeboval naprostý klid, nesnesl prý ani vrzání dveří. Ticho pro něj bylo tak důležité, že odmítal psát na stroji, protože ho rušil klapot železných písmenek na válci. Postaru namáčel pero do kalamáře. Červené pero a zprohýbané kalamáře i dnes leží na Čapkově malém psacím stole. Ten je potažený již lehce vybledlou zelenou látkou, do které čas vyhloubil drobné důlky. Stojí u něj ne příliš pohodlná židle, na níž musela spisovatele bolet už tak nemocná záda. Případně stačilo roztáhnout záclony a pohlédnout na uklidňující louku za domem.

Výsadní postavení měl v domě Ferdinand Peroutka. Čapek mu v podkroví zařídil pokoj, úzkou místnůstku obloženou dřevem. I dnes tu může host spatřit šéfredaktorovu postel, oblíbené knihy či šachy. Na stolku u lůžka je v originále detektivka od Agathy Christie, založená reklamním čistítkem na brýle jedné newyorské firmy, dýmka značky Dunhill a zdobená sklenice. Pod oknem stojí houpací křeslo, které si pečlivější pozorovatel vybaví z legendární fotografie Jana Lukase z konce šedesátých let - je na ní zachycen Peroutka, jak si vypráví s Václavem Havlem, který jej navštívil v New Yorku.

Peroutka měl z okna nejhezčí výhled. Mohl odtud sledovat západ slunce, který se odráží ve vinoucím se potoku na kraji zahrady. A když si náhodou přivstal, mohl pozorovat pasoucí se srnky, stejně jako se tu o letošním červencovém ránu ukázaly autorovi těchto řádek.

Čapek si na těžkou zednickou práci najímal řemeslníky, které s nadšením pozoroval při práci. Vždy obdivoval rukodělnou činnost. Sám ale také rád pracoval, zejména sázel stromy a keře, prosekával houští, upravoval břehy potoka a vytvářel drobné ostrůvky. U toho všeho mu pomáhal Peroutka.

Jedno léto propadli hledání pramenů pomocí vrbového proutku. A měli dokonce štěstí, když na drobný proud vody narazili. Povzbudilo je to prý natolik, že málem rozkopali celou zahradu. Stále častěji u toho rozmlouvali o čím dál pesimističtější situaci ve světě. I když tu trávili téměř celé léto, psali dál své texty a Peroutka editoval články do své Přítomnosti. Klid místa využívali spíše k lepší koncentraci než k úniku před realitou.

Na konci léta 1937 zastihla na Strži Čapka zpráva, kterou sem doručili přímo z Lán, stav bývalého prezidenta Masaryka se dramaticky zhoršuje, konec je blízko. I když Čapek věděl, že se ta chvíle blíží, zasáhlo jej to velmi silně. Okamžitě odjíždí do Prahy, chystá další články, mimo jiné o Masarykovi, a za pár týdnů už míří na jeho pohřeb. Stejně jako většina obyvatel Československa v tom vidí neblahou symboliku. Odchází zakladatel státu, který je teď v ohrožení.

Od tohoto momentu až do své smrti spatřuje Čapek svůj hlavní úkol v povzbuzování lidí. Píše tak v novinách, ale činí tak i při osobních setkáních s přáteli nebo kolemjdoucími. Cítí, že se tu bojuje o budoucnost demokracie, jíž zasvětil svůj život. Neustále kontaktuje kancelář prezidenta Beneše, ministerstvo zahraničí i další úřady a ptá se: Jak mohu pomoci? Mám něco psát? Případně co?

Na jaře roku 1938 je osloven přes prostředníka, že by se s ním chtěl setkat německý velvyslanec Ernst Eisenlohr. Ví, že na Hrad nemůže, protože by to bylo bráno jako provokace, ale rád by prostřednictvím Čapka informoval prezidenta Beneše o jistých záležitostech.

tags: #josef #čapek #texty #o #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Obnovitelné zdroje energie a jádro: Srovnání investic
• Druhy a ceny čističek odpadních vod
• Dopady radiace v Černobylu
• Nebezpečný odpad - složení
• Definice a význam vnitřních vstupů živin