Jsou to kluci přírody? Co to znamená?

Během cesty do Prahy se nám naskýtá pohled na jarní krajinu ubíhající rychlostí mezinárodního vlaku. Kolik lidí by se do ní s radostí vydalo… a kolik by se nám svěřilo, že mají k přírodě hluboký či vřelý vztah. Co to však znamená? Jak vysvětlit, že přírodu „mají rádi“ tak odlišní lidé jako skaut, hráč golfu, městský pejskař či sportovní nadšenec?

Když se zabývám vztahem k přírodě a životnímu prostředí, vidím pět charakteristik, kterými se dají popsat rozdíly mezi lidmi: potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Tyto jednotlivé oblasti pak můžeš pojmout jako vodítko a klást si nejen otázku, v čem je tvůj vztah k přírodě rozvinutý, ale ptát se i na to, v čem není až tak růžový. Důležité jsou všechny, záleží ale pro koho a co.

Když chceme popsat vztah k přírodě a životnímu prostředí komplexně, věřím, že je klíčové mít všech těch „pět pohromadě“, protože kdybychom vztah k přírodě a životnímu prostředí vyjadřovali jen jednou či dvěma charakteristikami, vždy by nám něco chybělo. Budeme-li však chtít pochopit třeba ochotu lidí chránit životní prostředí, důležitější je environmentální vědomí. Na to, proč se dnes tolik dětí štítí přírody a proč se bojí třeba sednout si do vysoké trávy, se můžeme dívat skrze adaptaci na přírodní podmínky.

Docela často se v ekovýchově setkávám s tím, že podporuje kontakt dětí s přírodou jako prostředek k tomu, abychom z nich vychovali lidi odpovědné a šetrné k životnímu prostředí. Na tuto vazbu se však nedá spoléhat, není to tak jednoduché. Vlastně rozumím tomu, že vodit děti ven a učit je poznávat druhy je v dnešní době, kdy jsou ekologové v nemilosti, pro školy a rodiče jednodušší. To ale nestačí - ještě je potřeba zabývat se i specifickými znalostmi a schopnostmi. Například učit děti vybrat si v obchodě jídlo na večeři s co nejmenší uhlíkovou stopou.

Zároveň považuji kontakt s přírodou za důležitý, avšak ne jako prostředek, ale jako cíl. Byť tím neděláme tak moc pro ochranu životního prostředí, děláme tím hodně sami pro sebe. Žijeme čím dál víc ve virtuálním světě, jenže potřebujeme i kontakt s přirozeným světem. Je problematický. Ale věřím, že i tak je to pro ně dobré. Například pro jejich tělesné a duševní zdraví, vědomosti o fungování přírody - a ty jsou důležité nejen z ochranářského hlediska. Získají tak osobní zkušenost.

Čtěte také: Likvidace nebezpečných odpadů

Jednoduchá odpověď, dobře doložitelná i různými výzkumy, je, že v dnešní době přesycené informacemi lidem umožňuje vyčistit si hlavu, odpočinout si. Příroda v různých podobách a situacích dokáže lidi dobře zbavovat stresu. Přírodní prostředí je taky lepší pro rozvoj motoriky, protože je členitější - těžko bychom naprojektovali takové hřiště, posilovnu nebo běžeckou dráhu. Dále je důležité, že pobytem v přírodě se děti i dospělí učí adaptovat na přírodní podmínky. Přibývá totiž dětí štítících se v přírodě kdečeho. Cítí se tam nepříjemně, nepohodlně a ukazuje se, že je to nezkušeností s pobytem v přírodním prostředí. Jeví se jim jako ohrožující, protože je neznámé. To častý kontakt s přírodou docela dobře „léčí“.

Ta zahrnuje věci, které neumím doložit výzkumy. Mám pocit, že příroda lidem mezi řádky připomíná, že existuje docela dobře i bez nich. Na rozdíl od chvílí, kdy člověk sedí u počítače, klikne na adresář a on se mu otevře, nejsou věci v přírodě tak snadné a pod kontrolou. Zatímco virtuální svět se nám snaží neustále nabídnout neomezené možnosti ušité na míru, příroda na tohle kašle. Když ti vlezou mravenci do stanu, tak tam prostě vlezou. Přijde mi dobré, že s tím člověk nic nenadělá. Nemůžeš si nainstalovat nový operační systém a nastavit si neustále slunečno, nula mravenců ve stanu a borůvky, maliny a ostružiny na maximum.

Když se lidé vrátí z přírody, mohou být z opětovného spadnutí do městského koloběhu frustrováni. Nepředcházel bych tomu, ale prožil bych si to. Když jsi několik dní i týdnů někde, kde si každý litr vody musíš ohřát v rendlíku a předtím rozdělat oheň a dojít si pro dříví, přerovnaná to tvé potřeby a priority. Příroda tě nutí zabývat se tvými nejzákladnějšími potřebami. Najednou pak nastoupíš do metra - nebo šaliny - a svět se točí kolem všeho jiného než základních potřeb. Reklamy nagelovaných fešáků ti cpou nějaká auta, do toho vidíš holky, které na první pohled strávily spoustu času s make-upem a šminkami ráno před zrcadlem, aby byly schopny vyrazit ze dveří - to jsi nějakou dobu vůbec neřešila. Čas v přírodě tě ukotvuje k základním potřebám, a když se pak vrátíš do světa lesklých, třpytivých a takzvaně zábavných věcí, přijde ti strašně umělý a odtržený od základu. Jasně že z toho člověku není veselo, ale měl by to přijmout jako součást návratu. Stejně jako loučení nebývá veselé, ani návraty takové nemusejí být. Možná stejně jako existuje memento mori, tak dokáže-li člověk jet do přírody jednoduše, bez penzionů a perfektního vybavení, je to takové memento naturae.

Když člověk přemýšlí, jak co nejsilněji zažít čas v přírodě, je to jako zvažování na vahách. Na jedné misce, jak si zajistit elementární bezpečí. Kdyby měl do tří dnů chytit zápal plic nebo prožít celé dny nepříjemný a morousovitý, není to k ničemu. Na druhou stranu, pokud se dokážeme vybavení vzdát, otevírá nám to novou a často docela silnou zkušenost. Krásně o tom píše Miloslav Nevrlý v Karpatských hrách - jak je usínání pod širým nebem bohatší než usínání pod stanem, a pod stanem pořád ještě bohatší než pod střechou. Vyrazí-li člověk do přírody bez vařiče, pouze se sirkami, nebo dokonce jen s křesadlem, musí se rozhlížet, z čeho půjde po dešti udělat oheň, a to udělá zážitek zajímavější.

Jaké mohou mít lidé důvody pro to, aby do přírody nechodili? Přibývá lidí, kteří se v přírodě štítí. Nebo nudí, příroda je nedokáže zaujmout tak jako třeba film nebo sociální sítě. Nevím, potřeboval bych s tím člověkem mluvit, aby mi to vysvětlil. Třeba to má přírodovědně promyšlené. Podle mé zkušenosti si ale myslím, že člověk může obdivovat přírodu jemně, pokud nevyžaduje všude asfaltové cestičky, nepotřebuje se přírodou řítit na kole… Lesem se dá jít s podobnou ekostopou, jakou zanechává srna. Když si člověk vše, co si přinese, odnese taky s sebou. Když zváží, kam jít a kam ne, aby třeba nenarušil hnízdění ptáků.

Čtěte také: Příčiny klimatických změn

Pěstovat se určitě dá. Jsou lidi, u kterých to není potřeba - příroda je esteticky vždy fascinovala a nějaká „estetická cvičení“ jim přijdou nepřirozená. Ale ti, kdo by chtěli nějakým způsobem svou vnímavost k přírodě rozvíjet, mají různé možnosti. Často stačí jenom posadit se do přírody a dát si čas. Prohlédnout si pár metrů lesa tak, jak si je nikdo před nimi neprohlédl. Strčit mapu do batohu a jít, kam se zachce. Posadit se na dva metry čtvereční a příštích 24 hodin se z nich nezvednout. Hodinu jen poslouchat. Sundat si boty, chodit podzimním lesem bos a hledat ta nejteplejší místa.

Určitě může. Existují na to různé výzkumy, které popisují mimořádně silné až duchovní a transcendentální zážitky z přírody, které lidi proměnily. Těžko se popisují. Můžou, ale trošku se to bojím říct, aby to lidi nepovažovali za nějaký návod. Neděje se to moc často. Hodně lidí si něco prožije - třeba i silně - ale pak to vyprchá. Nebo je ta zkušenost promění nějakým jiným způsobem než ochranářským, dá jim něco hodně hlubokého pro jejich osobní život. Přijde mi dobré nechat se přírodou překvapovat, co vše s námi skrze zážitky dokáže provést a kam až do duše nám dokáže sáhnout, než na nějaké silné zážitky spoléhat, plánovat je a řídit. Můžeme tomu jít naproti, ale nikdy neznáme výsledek. Podle vlastních zkušeností vím, že když si na celý den sedneš na jedno místo do přírody a nebudeš nic jíst, docela možná se něco stane.

Skauting a vztah k přírodě

Skauting hraje významnou roli v utváření vztahu dětí a mládeže k přírodě. Různé věkové skupiny se v rámci skautingu učí a prožívají přírodu odlišnými způsoby:

• Benjamínci: Benjamínkům přinášíme příležitosti k pobytu v přírodě. Snažíme se, aby jim v ní bylo dobře. Jde především o prostředí ke hrám a zkoumání světa.
• Vlčata, světlušky a žabičky: Vlčata, světlušky a žabičky pravidělně pobývají v přírodě a učí se základním dovednostem pobytu v přírodě - jak se obléct, na co si dát pozor. Poznávají přírodniny, zkoumají, jak příroda funguje. Učí se pojmenovat, co se jim v přírodě líbí. Osvojují si ohleduplné chování v přírodě a zjišťují, jak přírodě mohou pomáhat a neubližovat jí.
• Skauti a skautky: Skauti a skautky se už umí v přírodě o sebe postarat, pravidelně v přírodě přespávají. Rozšiřují své znalosti o přírodě, a to nejen o přírodniny, ale také o souvislosti a vztahy v přírodě. Umí najít v přírodě to krásné, vnímají ji jako důležitou hodnotu. Učí se pojmenovat “duchovní působení” přírody. Učí se o svém vlivu na životní prostředí a o způsobech, jak tento vliv co nejvíc zmenšit.
• Roveři a rangers: Mladší roveři a rangers pobývají v přírodě i v náročnějších podmínkách. Jsou si vědomi toho, že pobyt venku má pozitivní vliv na jejich zdraví. Znalosti o přírodě si prohlubují, ale hlavně dávají do souvislostí se snahou o šetrné chování a ochranu přírody. Starší roveři a rangers si uvědomují, jaká pozitiva příroda poskytuje. Aktivně vyhledávají pobyt v přírodě a umí ji využívat jako prostor pro zamyšlení, překonání výzvy, udržení kondice … Mají povědomí o globálních problémech týkajících se životního prostředí.

Čtěte také: Vývoj Greenpeace v Česku

tags: #jsou #to #kluci #prirody #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem drtiče a štěpkovače
• Program školy v přírodě pro 3. třídu
• Příčiny a důsledky znečištění vod
• Legislativa v ČR v oblasti ochrany přírody
• Aktivity a projekty recyklace