Ochrana ohrožených subjektivních práv informace v České republice

Lidská práva a svobody jsou v současné době chráněna ve třech úrovních. První je úroveň vnitrostátní ústavněprávní.

V České republice představuje ústavní základ Listina základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb.). Rozsah a intenzita ochrany lidských práv podle Listiny není dána pouze jejím samotným textem, ale také způsobem její interpretace a aplikace ze strany státních orgánů, mezi nimiž zaujímá nejvýznamnější pozici Ústavní soud.

Jeho judikatura směřuje spíše k extenzivní interpretaci jednotlivých chráněných práv a svobod, tj. sleduje zájem na ochraně postavení jednotlivce. To pak logicky přináší jisté komplikace v případech, kdy stát sleduje zájem na jejich určitém omezení s ohledem na nutnost chránit i jiné hodnoty.

Druhá úroveň ochrany je mezinárodně právní, přičemž nejefektivnější nástroj představuje v současné době (Evropská) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, regionální úmluva sjednaná v rámci Rady Evropy (publikována pod č. 209/1992 Sb.). Význam tohoto dokumentu není možné podceňovat zejména díky efektivnímu mechanismu, prostřednictvím kterého je prováděn dohled nad jejím dodržováním.

Základním stavebním kamenem tohoto mechanismu je rozhodovací pravomoc Evropského soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí jsou pro členské státy Rady Evropy, které ratifikovaly Úmluvu, závazná.

Čtěte také: Postup vyrozumění spolku

Třetí rovinu ochrany lidských práv představuje evropské právo (právo Evropské unie), které má však v této souvislosti relativně menší význam vzhledem k podmínkám aplikovatelnosti unijního katalogu lidských práv ztělesněného v Chartě lidských práv Evropské unie.

„Evropský rozměr“ případu, jenž je v jednotlivých případech podmínkou aplikovatelnosti evropského práva, totiž zpravidla při nejrůznějších mimořádných situacích bude absentovat.

Právní konstrukce, se kterou operují katalogy lidských práv a svobod na úrovni ústavní a mezinárodní, je v zásadě shodná. Jednotlivá lidská práva jsou, až na výjimky, formulována tak, že jsou omezitelná, je-li k takovému omezení dostatečný legitimní důvod.

Zpravidla je používána formulace, podle které musí jít o „opatření v demokratické společnosti nezbytná“ za účelem prosazení určitého chráněného zájmu či hodnoty. V důsledku zvolené konstrukce vznikají z hlediska metodologie určité problémy.

První problém lze popsat, že se předpokládá odlišná míra důležitosti jednotlivých práv a svobod. Na první pohled jde o koncepci legitimní, protože někdy intuitivně, často však zcela racionálně připisujeme určitému právu a hodnotě, kterou chrání, význam větší, než právu jinému.

Čtěte také: Výuka ochrany přírody na ZŠ

V některých případech je však nelze soud o větší relevanci jednoho práva ve srovnání s právem jiným učinit bez dalšího, neboť závisí na jistém uvážení, které již může být ovlivněno subjektivními faktory.

Druhý problém je odvozen z prvního. Jedná se o to, že se nutně předpokládá existence kolizí mezi základními právy, v důsledku které musí být v konkrétním případě jedno z práv upřednostněno.

Naznačená koncepce ochrany lidských práv odhalila určité nedostatky naší původní ústavněprávní ochrany lidských práv. Nejrůznější krizové stavy totiž původně nebyly explicitně jmenovány jako legitimní důvody pro omezení ústavně zaručených práv.

Pouze nepřímo bylo možno dovozovat, že omezení lidských práv či svobod bylo možné z důvodu ochrany veřejného pořádku, případně z důvodu ochrany práv a svobod jiných.

Změnu v tomto směru přinesl ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, který předpokládá, že při vyhlášení některého ze zde jmenovaných výjimečných stavů (čl. 5 a 6 nouzový stav a čl. 7 stav ohrožení státu) může dojít k omezení ústavně zaručených práv či svobod v souladu se zvláštním zákonem.

Čtěte také: Analýza dopadů nového zákona

K rozšíření důvodů pro omezení ústavně zaručených práv a svobod dále přispěla i zákonná úprava, a to na základě ústavní kautely, podle které je možno meze lidských práv stanovit zákonem.

Jde v této souvislosti zejména o ustanovení § 3 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, které se vztahuje k vyhlašování stavu nebezpečí na úrovni krajů.

Poslední výjimečný stav předpokládaný již na ústavní úrovni je válečný stav, jehož význam je definován čl. 43 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.

Celkově současná ústavní a zákonná úprava týkající se vyhlašování mimořádných stavu naplňuje jeden ze základních principů, na nichž je ochrana lidských práv a svobod založena.

Naprostou většinu základních práv a svobod lze omezit, avšak pouze zákonem, a to ze stanovených důvodů. Klíčovými právními předpisy, které podrobněji upravují omezování ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, a dále zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení.

Předchozí výklad lze shrnout tak, že současná právní úprava předpokládá důvody, pro které lze omezit ústavně zaručená práva a svobody.

Z praktického ústavně právního hlediska je klíčová intenzita omezení ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto hlediska lze vymezit tři základní kategorie lidských práv.

První kategorii představují práva zcela neomezitelná. Těch je menšina, příkladem může být právo nebýt podroben krutému či nelidskému zacházení. Omezení tohoto práva nepřichází v úvahu a není nijak ospraveditelné.

Druhou kategorii pak představují práva, která jsou omezitelná zákonem z některého Listinou stanoveného důvodu. Nejčastěji se jedná o práva či svobody druhých osob, veřejný zájem apod.

Konečně třetí kategorii představují práva a svobody, která lze uplatňovat výlučně v rozsahu stanoveném zákonem, tj. nikoliv bezprostředně na základě Listiny základních práv a svobod.

V případě druhé a třetí kategorie lidských práv a svobod spočívá základní problém v tom, že zákonodárce musí respektovat určité meze při stanovení limitů pro výkon těchto práv.

Jinak řečeno, zákonodárce je legitimován k tomu, aby výkon těchto práv podrobnější zákonnou úpravu definoval a stanovil jejich limity, nicméně musí zároveň respektovat jejich podstatu.

Z hlediska moderní metodologie zde klíčovou úlohu hraje tzv. princip proporcionality. Jeho význam lze popsat tak, že vyžaduje, aby z dotčeného základního práva či svobody zůstalo zachováno i při jeho nezbytném omezení maximum.

Pokud by zákonodárce princip proporcionality nerespektoval, tj. připustil v zákoně omezení základního práva či svobody v excesivní podobě, jednalo by se o právní úpravu protiústavní.

Další důležité principy, které je potřeba respektovat jsou: legality - pouze v mezích a na základě zákona; legitimity - z oprávněných důvodů (tj.

Princip proporcionality je obvykle chápán tak, že vyžaduje zkoumat naplnění tří kritérií, a to kritérium vhodnosti, potřebnosti a proporcionality v užším smyslu.

První kritérium vyžaduje zkoumat, zda příslušný legislativní institut umožňuje dosáhnout sledovaného cíle a není tak opatřením svévolným.

Kritérium potřebnosti vyžaduje volit mezi jednotlivými alternativami, které přicházejí v úvahu při dosahování sledovaného cíle. Vyžaduje vždy zvolit takové opatření, které se nejméně dotkne ústavně zaručených práv, a zároveň ještě povede k dosažení sledovaného cíle.

Konečně kritérium proporcionality v užším smyslu vyžaduje porovnat závažnost v kolizi stojících práv (např. právo na život versus ochrana majetku).

Praktickým problémem je skutečnost, že všechna kritéria principu proporcionality jsou relevantní nejen při tvorbě právních předpisů, ale také při jejich aplikaci.

Ve zkoumaných souvislostech se tak jedná zejména o otázku, zda a jaká konkrétní opatření mohou být přijata v jednotlivých krizových situacích.

Krizový zákon upravuje jednotlivé kategorie možných opatření relativně abstraktně. V ustanoveních § 29 až 32 předpokládá různé druhy povinností, které lze ukládat buď podnikajícím fyzickým či právnickým osobám, a dále pak také s povinnostmi, které lze ukládat osobám fyzickým.

Zákon sice stanoví, že za určitých podmínek může fyzická osoba plnění uložených povinností odmítnout (ohrožení života či zdraví - § 31 odst. 4), je nicméně zřejmé, že posouzení relevance takového odmítnutí je věcí zhodnocení aktuální situace.

Obdobně tomu může při realizaci povinnosti poskytnout věcné prostředky za účelem odvrácení či překonání krizového stavu.

Vzhledem k tomu, že zákon zde z povahy věci nemůže být dostatečně konkrétní při určování jednotlivých povinností, nesou hlavní břemeno právě krizové orgány, které by měly vzít v úvahu zmíněný princip proporcionality.

Jinak řečeno, např. při stanovení pracovní povinnosti či povinnosti poskytnout věcné prostředky musí vzít v úvahu, zda jde o opatření vhodné, tj. zda uložená povinnost či omezení má potenciál sledovaného cíle dosáhnout. Omezení takto ukládaná musí mít tedy věcnou souvislost s hrozícím nebezpečím.

Podobně by mělo být vzato v úvahu, zda jde o opatření potřebné, tj. takové, které znamená co nejmenší dotčení na chráněném právu (typicky právu vlastnickém) a zda nepřichází v úvahu použití prostředků, s nimiž je spojen méně podstatný zásah do ústavně zaručeného práva.

Na výzvu příslušného orgánu krizového řízení2 je fyzická osoba povinna bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované podklady3 a další potřebné, resp.

Plnění výše uvedených povinností může fyzická osoba odmítnout, pokud by jejich plněním ohrozila život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob anebo pokud jsou povinnosti jí ukládané contra legem, tj. v rozporu s právními předpisy.

Rozsah a obsah konkrétních pracovních povinností stanovuje fyzickým osobám hejtman svým tzv.

Orgán, který v době implementace krizového stavu uložil pracovní výpomoc, má povinnost vydat po jejím skončení fyzické osobě potvrzení.

Za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě tzv. finanční reparace.

Ve vztahu k omezení vlastnického práva se jedná o provedení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze vlastnické právo omezit na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu.

Peněžní náhradu má povinnost vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl.

V situaci, kdy dojde k omezení vlastnického práva k nemovitostem, tak v takovém případě orgán krizového řízení poskytne vlastníkovi náhradu v adekvátní míře omezení jeho majetkových práv.

Tzv. adekvátní míru lze dovodit například z jednotlivých ustanovení občanského zákoníku, tj.

tags: #k #ochraně #ohrožených #subjektivních #práv #informace

Oblíbené příspěvky:

• Výsuvné systémy pro třídění odpadu
• Umístění kontejnerů na tříděný odpad Kroměříž
• Připojovací hadice z nerezu
• Moderní řešení bioodpadu v Lounech
• Fermentace bioodpadu