Kant a vznešenost přírody

Mezi bezesporu nejvýznamnější a nejvlivnější filosofy náleží Immanuel Kant (1724-1804). Mezi jeho díla patří také práce zabývající se etikou a právem, a to především Základy metafyziky mravů (1785), Kritika praktického rozumu (1788) a Nauka o právu.

Transcendentální diference

Kant chtěl ukázat, že empirismus jako filosofická pozice není udržitelný, že to, co je empirické, naopak nutně předpokládá neempirické. Empiristická etika vychází z toho, že člověka je nutno pojímat výlučně jako smyslově-empirickou bytost. Jeho praxe je proto determinována hédonisticky (tj. smyslovou motivací libosti a nelibosti) a jeho rozum se při tom uplatňuje jen jako rozum instrumentalizovaný.

Kantova transcendentální diference však ukázala, že člověk není jen smyslově- empirická, přírodně animální bytost, nýbrž že tuto smyslově-empirickou rovinu přesahuje rozumově-duchovní transcendentalitou. Ze zkušenosti víme, že existuje subjekt, který zkušenostně poznává, a všechno, co je tomuto subjektu ve zkušenosti dáno (je tedy předmětem zkušenosti). Jako je tedy oko podmínkou a předpokladem svého zorného pole a všeho, co se v zorném poli nachází, tak je i zkušenostně poznávající subjekt podmínkou a předpokladem souhrnu toho, co je mu ve zkušenosti dáno, tedy všech zkušenostních předmětů neboli všech empirických předmětů veškerého našeho poznání.

Mezi transcendentalitou (tj. tím, co je spjaté s Já, se subjektem, a co je neempirickou podmínkou všeho empirického) a empirickým je principiální rozdíl. S transcendentalitou se nikdy nesetkáváme v oblasti empirického, proto o ní nelze mluvit jako o empirických věcech, protože se vymyká každé empirické teorii. Jen proto, že my lidé máme transcendentální charakter, můžeme mluvit také o důstojnosti lidské osoby. Kdyby v nás transcendentalita nebyla skutečná, rozplynuli bychom se v empirickém a ani bychom o tom nevěděli.

Z faktu transcendentální diference plyne, že motivace libostí a nelibostí není jedinou motivací naší praxe, nýbrž že může existovat transcendentální motivace, od motivace libostí a nelibostí zásadně odlišná, tj. Kant odmítá založit etiku na blaženosti. Empirické principy, které vycházejí z principu blaženosti a jsou budovány na fyzickém nebo mravním citu, nejsou podle Kanta vůbec způsobilé k tomu, abychom na nich zakládali morální zákony. Princip vlastní blaženosti považuje dokonce za nejhorší z empirických principů vůbec. Zavrženíhodný je proto, že „podkládá mravnosti pružiny, které ji spíše podkopávají a které rozmetávají všechnu její vznešenost tím, že kladou do jedné řady pohnutky ke ctnosti s pohnutkami k neřesti a že učí jen lépe kalkulovat, smazávají však specifický rozdíl mezi obojím.“

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Kantovo pojetí přirozenosti

Přirozenost chápe Kant jako podřízenost přírodním zákonům v oblasti smyslovosti a tělesnosti. Jednání v souladu s přirozeností se dostává do protikladu k rozumovému a svobodnému subjektu (chápe tedy přirozenost jinak než například Tomáš). Mravnost potom Kant nemůže založit na přirozenosti, protože mravnost předpokládá svobodu. Důvod závaznosti mravních norem nelze hledat v lidské přirozenosti, nýbrž výlučně v apriori pojmech čistého rozumu. Z lidské přirozenosti totiž nelze odvodit nic jednoznačného.

Kant proto tvrdí, že nelze ve veškerých znalostech lidské přirozenosti (jež lze získat jen zkušenostně) hledat principy mravnosti. Kant odmítá založení etiky na přirozenosti takto: „Neboť obecnost, s níž mají tyto zákony platit pro všechny rozumné bytosti bez rozdílu, a nepodmíněná praktická nutnost, která se jim tím ukládá, by vzala za své, odvodí-li se jejich základ ze specifického ustrojení lidské přirozenosti, či z nahodilých okolností, v nichž se nachází.“

Naproti tomu Kant říká, že nechce mravní pravidla zakládat na nějakých abstraktních zásadách a předpisech, nýbrž žádá, aby se vycházelo ze „skutečné přirozenosti člověka“. Kant tak přijímá osvícenské pojetí mravní přirozenosti člověka, chápané jako zdroj mravního jednání a rozhodování. Stejně jako například Montaigne byl přesvědčen, že mravní otázky mají být vyvázány ze všech náboženských vazeb a morálka nemá být vynucována státoprávními a náboženskými předpisy, nýbrž musí vyrůstat z vlastních kořenů, ze sémě obecného lidského rozumu.

Kant se v pojetí lidské přirozenosti výrazně lišil od empirických myslitelů. Například D. Hume, který byl pro Kanta velkým inspirátorem, v linii svého empirismu poukazuje na historickou proměnlivost mravních hodnot a na rozrůzněnost kulturního prostředí, v němž se lidská přirozenost a morální soucit různě rozvíjejí. Kant naproti tomu chce odhalit trvající mravní podstatu člověka. Je totiž přesvědčen, že lidská mravní přirozenost je stejná a že život v různých kulturách a dobách musí být vázán stejnými mravními zákony. Zákonům přírody podléhá lidská přirozenost, která je tradičně spojována se smyslovostí a tělesností. Proti ní stojí přirozenost rozumová, která je od „tělesné“ přirozenosti zásadně odlišná.

Z ní odvozené principy však nelze připisovat tomu, že tato přirozenost je specificky lidská (ve smyslu vlastnosti člověka), nýbrž tomu, že je rozumová. Protože totiž jakékoliv zapojení empirických poznatků do vytváření mravních pojmů ničí jejich hodnotu, je třeba trvat na tom, aby byly výtvorem pouze čistého rozumu. Morální principy proto nemohou být závislé na nějaké zvláštní povaze lidského rozumu. Jsou výtvorem rozumu jako takového, jsou odvozeny z obecného pojmu rozumné bytosti vůbec a jsou závazné pro každou rozumnou bytost.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

O pojmu přirozenosti mluví Kant implicitně také tehdy, když hovoří o ctnostech. V jedné (praktické) verzi svého kategorického imperativu Kant říká: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ Z toho vyplývá, že člověk je sám sobě účelem a že cíle, k nimž je esenciálně zaměřen, jsou povinnostmi. „Při konkretizaci maxim je nutno brát zřetel k antropologickým skutečnostem, k tomu, co je v lidském bytí přirozeně nelibovolné, tedy k požadavkům přirozenosti.“

Mravní motivace a kategorický imperativ

Mravní motivace, jak bylo popsáno výše, musí podle Kanta bezpodmínečně pocházet z rozumu. Musí být čistá, tj. zbavená vší motivace libostí a nelibostí. Nesmí tedy představovat nic empirického, ani slibovat nějakou slast nebo prospěch. Motivace z rozumu musí být čistou povinností a musí mít povahu nepodmíněného, tj. kategorického imperativu.

Kategorický imperativ je charakterizován dvěma momenty: Za prvé čistý rozumový motiv v něm má nabýt povahy nepodmíněné kategorické povinnosti. V tomto smyslu v něm musí být transcendentální moment, který podle Kanta spočívá v ideji obecného zákona. Za druhé se musí tento rozumový motiv vztahovat na konkrétní praxi v životě a ve světě. Musí v něm být empirický moment. Maximy jsou podle Kanta subjektivní praktické zásady, jež obsahují všeobecné určení vůle. V naší praxi se orientujeme podle všeobecných zásad, které pokládáme za potřebné, užitečné, osvědčené a přijatelné. Maximy jednání však mohou být subjektivně velmi různé. Kritériem, podle kterého maximy posuzujeme, je obecný zákon. Maximy mého jednání mají být takové, aby je bylo možno zobecnit.

Podle Kanta jde o základní zákon čistého praktického rozumu: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.“

Nejvyšší dobro, ctnost a blaženost

Nejvyšší dobro spatřuje Kant v dosažení ctnosti a blaženosti jednou osobou. Spojení těchto dvou pojmů však představuje problém. Maximy ctnosti a maximy blaženosti jsou totiž zcela různorodé a daleky toho, aby se shodovaly. Toto spojení nemůže být poznáno analyticky, nýbrž jde o syntézu pojmů. Protože toto spojení zároveň poznáváme jako apriorní, tudíž prakticky nutné, a protože možnost nejvyššího dobra nespočívá na žádných empirických principech, musí být dedukce tohoto pojmu transcendentální.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Kant při řešení tohoto problému navazuje na řešení antinomie čistého spekulativního rozumu, která spočívá v podobném rozporu, a to mezi přírodní nutností a svobodou v kauzalitě událostí ve světě.

Rozpor byl zrušen důkazem, že nejde o skutečný rozpor, pokud se na události i na samotný svět díváme jen jako na jevy. Jedna a táž jednající bytost má jako jev ve smyslovém světě kauzalitu, která je vždy ve shodě s mechanismem přírody, vzhledem k téže události však může, pokud se jednající osoba na sebe dívá také jako na noúmenon (jako na čistou inteligenci, v jejím bytí, jež není určitelné v čase), obsahovat určující důvod oné kauzality podle přírodních zákonů, který je sám na jakémkoliv přírodním zákonu nezávislý.

Obdobně se Kant staví k antinomii praktického rozumu. První z jejích vět, že totiž snaha po blaženosti vytváří důvod ctnostného smýšlení, je zcela falešná. Druhá věta, že ctnostné smýšlení nutně přináší blaženost, je nesprávná pouze tehdy, když se na ni díváme pouze jako na formu kauzality ve smyslovém světě, a považujeme tedy bytí v tomto světě za jediný druh existence rozumné bytosti.

Nejvyšší dobro je nutným nejvyšším určením morálně určené vůle. V této vůli je však svrchovanou podmínkou nejvyššího dobra naprostá shoda smýšlení s morálním zákonem. Tato naprostá shoda je však svatost, „dokonalost, jíž není schopná žádná rozumná bytost smyslového světa v žádném okamžiku své existence“.

Protože je však požadována jako prakticky nutná, lze jí dosáhnout jen v progresu do nekonečna k oné naprosté shodě. Tento progres je však možný jen za předpokladu do nekonečna přetrvávající existence a osobnosti téže rozumné bytosti, tj. nesmrtelnosti duše. Ta je, jakožto nerozlučitelně spojená s morálním zákonem, postulátem čistého praktického rozumu (tj. teoretickou, nedokazatelnou větou).

Postulát nesmrtelnosti duše je neoddělitelně spjat s mravním zákonem. Pokud bychom toto spojení odmítli, odmítli bychom (v delší perspektivě) také sám mravní zákon.

Kant tedy neodmítá konečnou harmonii mezi zákonem svobody (povinnost pro povinnost) a zákonem přírody (touha po štěstí, blaženosti). Tato harmonie se však nerealizuje za tohoto života. Štěstí se člověku dostane jako odměny, podmíněné ctností. Přirozenost je tedy u Kanta mravně relevantní svým požadavkem blaženosti, avšak štěstí nemá v řádu mravnosti žádnou úlohu.

Vliv Kanta na právní filosofii

Obrovský vliv Kantova díla se nemohl, i když s jistým zpožděním, neprojevit také v právní filosofii. Tyto právní směry navazovaly na Kanta především v otázce vztahu práva a etiky. Kant právo za součást etiky nepovažoval. Člověk (autonomní bytost) totiž nemůže být podle Kanta určován něčím vnějším, tedy ani zákony.

Nejznámějším ze směrů, které Kant buď přímo, nebo prostřednictvím svých následovníků ovlivnil, je tzv. normativní teorie (též ryzí nauka právní, škola normologická), jejímž zakladatelem je Hans Kelsen. Nicméně Kant má podíl také na vzniku přirozenoprávního směru Ernsta Swobody. Ovšem přirozenoprávní interpretace Kantova učení se liší od klasického přirozenoprávního pojetí. Kantovsko-swobodovská přirozenoprávní doktrína omezuje axiom neměnitelnosti pouze na nejvyšší ideje práva. Těmito nejvyššími, čili základními idejemi je myšlenka spravedlnosti, myšlenka svobody, omezené účely společnosti a myšlenka rovnosti před zákonem. K těmto přistupuje ještě zásada Harmonie v Kantově smyslu.

Přirozenoprávní koncepce tedy nevycházely z Kantova pojetí přirozenosti, nýbrž rozumu.

Význam vlivu Kanta na přirozenoprávní myšlení však zůstal zastíněn obrovským rozmachem normativní teorie práva Hanse Kelsena. Kant je tedy spojován mnohem více s právním pozitivismem než s teoriemi přirozeného práva.

Vznešenost přírody u Kanta

Immanuel Kant řekl, že při pozorování nespoutané přírody člověk v sobě pocítí vlastní vznešenost a absolutního ducha.

Ve filozofické estetice ovšem patří hlavní místo při obdivu k divokým sceneriím Immanuelu Kantovi, v jehož Kritice soudnosti (1790) krása (a vznešenost) přírody zůstává stále v ohnisku zájmu. Kant stejně jako Burke odmítne spojování krásy s dokonalostí či účelností, proporčností a geometričností, které i podle něj působí na rozum, a nejsou tedy předmětem čistého estetického zalíbení. Zejména „všechno upjatě pravidelné (co se blíží matematické pravidelnosti) má v sobě něco nevkusného, neboť při prohlížení neposkytuje dlouhou zábavu a nudí…“.

Prales, bouřící oceán či rozeklané velehory jsou vrcholem estetického zážitku právě díky tomu, že poskytují našemu oku stále nové a nové podněty pro obrazotvornost. Ještě více oblibu divokých scenerií podpořilo Kantovo pojetí vznešena, přestože podle něj žádné vznešené objekty vlastně neexistují, pouze pohled na některé objekty v naší mysli vzbuzuje ideje vznešena. Pro pocit vznešenosti musí být ale naše mysl již předem naplněna idejemi - takový soud tedy není přístupný jednoduché mysli, soud o vznešenosti vyžaduje kulturu.

Není potom náhodou, že příklady objektů vyvolávající v nás ideje vznešenosti bere Kant z nově „objeveného“ repertoáru divokých přírodních scenerií, neboť „příroda nejvíce vzbuzuje ideje vznešenosti právě ve svém chaosu nebo ve svém nejdivočejším a nejnepravidelnějším nepořádku a zpustošení…“. Právě tyto přírodní jevy totiž nejlépe poukazují dle Kanta k ideji nekonečnosti: „Příroda je … vznešená v těch svých jevech, jejichž názor obsahuje ideu její nekonečnosti. To se nemůže dít jinak než nepřiměřeností i sebevětšího úsilí naší obrazotvornosti…“

U vznešena není přítomen jako u krásy pocit dojetí z nezávazné hry a půvabu, ale naše mysl je přitahována i odpuzována zároveň. V pralese, před horskými štíty či vůbec v divočině pociťujeme libost i nelibost současně. Zalíbení v obrazech pralesa, které nám nabízí i fotografie této výstavy, už je jiného druhu, než když stojíme v pralese skutečném. Přesto dobře odkazují k estetickému zalíbení, které můžeme tváří v tvář pralesu zakoušet a kterému nás v podstatě naučila až naše novověká kultura.

tags: #kant #vznešenost #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro web o přírodě
• Krize maskulinity
• Tipy a triky pro dokonalé grilování
• Recenze školek v přírodě
• Výběr HDD