Katarská úmluva o klimatických změnách: Vysvětlení

Závazné mezinárodní smlouvy k ochraně klimatu existují již více než 30 let. Celosvětové emise skleníkových plynů přesto stoupají a dopady změny klimatu se zhoršují. Je tedy otázka, jak přimět státy jednat v souladu s jejich závazky.

Nejvýznamnějším pramenem mezinárodního klimatického práva jsou mezinárodní smlouvy, konkrétně multilaterální úmluvy Organizace spojených národů (OSN).

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC)

V roce 1992 se země připojily k mezinárodní smlouvě, Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), aby společně zvážily, co by mohly udělat, aby omezily nárůst průměrné globální teploty a následnou změnu klimatu, a aby se vyrovnaly s jakýmikoli dopady, které byly do té doby nevyhnutelné. Konečným cílem UNFCCC je zabránit „nebezpečným“ zásahům člověka do klimatického systému.

Úvahy o formování klimatického režimu (souboru právních norem a institucí) byly inspirovány existující právní úpravou ochrany ozónové vrstvy Země, konkrétně rámcovou Vídeňskou úmluvou na ochranu ozónové vrstvy a navazujícím Montrealským protokolem.

Dle jejich vzoru tak byla uzavřena rámcová úmluva (obsahující zejména definice, principy apod.) s tím, že v budoucnu k ní bude dojednán navazující protokol, který stanoví již konkrétní a závazné povinnosti.

Čtěte také: Výzvy Pařížské dohody

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) byla podepsána v roce 1992 na historicky první klimatické světové konferenci v Rio de Janeiru, která je také známá pod pojmem „Summit Země“.

UNFCCC vstoupila v platnost dne 21. března 1994. Dnes má téměř všeobecnou členskou základnu. 195 zemí, které úmluvu ratifikovaly, se nazývá smluvními stranami úmluvy.

Česká republika Úmluvu podepsala dne 13. 6. 1993 a ratifikovala ji dne 7. 10. 1993 (č. 80/2005 Sb.m.s.) jako v pořadí třicátá šestá strana.

Oficiální internetové stránky UNFCCC podporují opatření pro zasedání pořádaná podle Rámcové úmluvy o změně klimatu. Jejím cílem je předávat úřední dokumenty a zprávy a pomáhat smluvním stranám při sdělování dalších informací souvisejících s úmluvou.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu je tedy pouze jednou ze tří „Úmluv z Ria”, které byly přijaty během a na základě Summitu Země.

Čtěte také: Ochrana ovzduší v Evropě

Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde nebezpečnému antropogennímu narušení klimatického systému".

Principy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu:

• principu mezigenerační spravedlnosti, t.j. chránit klimatický systém ve prospěch nejen současné generace, ale těch i příštích;
• principu společné, ale diferencované odpovědnosti, který říká, že ekonomicky vyspělé země nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, přičemž jejich povinností je i poskytovat pomoc rozvojovým zemím;
• principu potřeby chránit zejména ty části planety, které jsou více náchylné na negativní dopady změn klimatického systému, tj. především těch zemí, které jsou v rámci svého hospodářského vývoje a geografického umístění zranitelnější;
• principu tzv. předběžné opatrnosti.

Kjótský protokol

Tímto protokolem se stal Kjótský protokol uzavřený v roce 1997 v Japonsku - tedy druhá závazná mezinárodní smlouva v oblasti klimatu.

Kjótský protokol byl přijat v roce 1997 na COP3 v Kjótu a vstoupil v platnost v roce 2005. Stal se prvním právně závazným dokumentem, který stanovil limity pro snižování emisi skleníkových plynů.

Ačkoliv se kolektivní cíl Kjótského protokolu, tedy snížení emisí o 5 % do období let 2008-2012, podařilo naplnit, Kjótský protokol nakonec pokryl jen asi 24 % celosvětových emisí.

Spojené státy americké totiž Kjótský protokol neratifikovaly a Kanada od něj odstoupila, když bylo zřejmé, že nesplní svůj cíl. Kjótský protokol neobsahoval povinnosti ani pro státy s (v současnosti) nejvyššími emisemi skleníkových plynů per capita, jako jsou Bahrajn, Omán, Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty.

Čtěte také: Vysvětlení Pařížské dohody

Ačkoliv tedy tento režim stál na myšlence odpovědnosti za historické emise a myšlence, že emise mají snižovat zejména rozvinuté státy (princip společné, ale rozdílné odpovědnosti), ukázalo se, že do budoucna bude třeba vyjednat režim, jenž bude ke snižování emisí zavazovat širší spektrum států.

V roce 2012 byla jeho platnost prodloužena až do roku 2020 pomocí tzv. dodatků z Dauhá, přijatého na konferenci v Kataru.

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 8. Listina o přijetí změny Českou republikou, podepsaná prezidentem republiky dne 11. července 2014, byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Kjótského protokolu, dne 21.

Změna vstoupila v platnost na základě svého článku 2 a na základě článku 20 odst. 4 Kjótského protokolu dne 31.

V odstavci 5 rozhodnutí 1/CMP.8 CMP uznává, že smluvní strany mohou prozatímně provádět změnu i před jejím vstupem v platnost v souladu s články 20 a 21 Kjótského protokolu.

Pařížská dohoda

Kompromisu se podařilo dosáhnout až v prosinci 2015 v Paříži, kdy byla uzavřena Pařížská dohoda - třetí a momentálně stěžejní závazná mezinárodní úmluva v oblasti klimatu.

Pařížská dohoda má zcela jinou architekturu než Kjótský protokol. Poprvé v historii dohoda uvádí teplotní cíle, které nemají státy překročit.

Konkrétně se jedná o cíl nepřekročení nárůstu průměrné globální teploty o 2 °C, resp. 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.

Pařížská dohoda explicitně uznává, že emise skleníkových plynů stále stoupají. Jejich vrcholu ale má být dosaženo co nejdříve a následně mají být urychleně snižovány.

Za účelem dosažení těchto cílů musí všechny státy sdělit svoje samostatně stanovené příspěvky ke snižování emisí odrážející jejich nejvyšší možné ambice, jež budou každých pět let aktualizovat.

Kjótský protokol obsahoval závazné individuální cíle pro snižování emisí skleníkových plynů a v případě jejich nedodržení následoval sankční postup.

Pařížská dohoda naproti tomu obsahuje závazné povinnosti spíše procesního charakteru, např. Dodržování těchto povinností se lze právně domáhat. O to, zda jsou dostatečné, se vedou spory.

Ani toto ustanovení však nestanoví požadavek, aby příspěvky států poměrně přispívaly k dosažení cílů Pařížské dohody.

K zhodnocení individuálních i kolektivních snah Pařížské dohody bude sloužit tzv. globální hodnocení (global stocktake), které bude probíhat každých pět let, první již v roce 2023.

Globální hodnocení má být spíše nerepresivním komplexním a nápomocným hodnocením stojícím na principu transparentnosti a směřujícím k identifikování mezer a posílení ambicí.

Pařížská dohoda byla sjednána v prosinci 2015 v Paříži a je to podobně jako Kjótský protokol právně závazná mezinárodní dohoda, která je součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC).

Tato dohoda, kterou dosud podepsalo 195 zemí, v roce 2020 nahradila nynější Kjótský protokol z roku 1997.

Evropský parlament dohodu schválil 4. října 2016 a k 5. říjnu se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa.

Dohoda zavazuje členské státy ke stanovení a dodržení tzv. národních závazků (NDCs, Nationally Determined Contributions) ke snižování emisí skleníkových plynů a stanovuje proces, kterým budou národní závazky sledovány a vyhodnocovány.

tags: #katarska #umluva #o #klimatickych #zmenach #vysvetleni

Oblíbené příspěvky:

• Emise CNG ve Východních Čechách
• Význam ekologických publikací dle Šímy
• Teplota kompostování
• Obnovitelné Zdroje a Financování v ČR
• Konvergence a mediamorfóza