Klimatická změna, globální oteplování a skleníkový efekt jsou témata, která vyvolávají bouřlivé diskuze. Pro některé představují závažnou hrozbu pro celou planetu, pro jiné jsou ideologií bez vědeckých důkazů. Tento článek se zaměřuje na právní aspekty, konkrétně na Pařížskou dohodu a další související mezinárodní úmluvy.
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
OSN uznala klimatickou změnu, respektive globální oteplování, jako problém již v roce 1992. Tehdy byla v Rio de Janeiro podepsána klíčová Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change; dále „Rámcová úmluva“). Jejím cílem je „stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému.“ K Rámcové úmluvě k dnešnímu dni přistoupilo 197 stran, včetně všech členů OSN a Evropské unie.
Při vyjednávání Rámcové úmluvy na tzv. Summitu Země (oficiálně Konference OSN o životním prostředí a rozvoji) se nepodařilo prosadit žádné konkrétní emisní limity a časové termíny, což bylo ponecháno na pozdějších protokolech a dodatcích.
Kjótský protokol
Konkrétní emisní limity byly poprvé stanoveny až Kjótským protokolem k Rámcové úmluvě, který byl přijat v roce 1997 na konferenci COP 3 konané v japonském městě Kjóto. Účinnosti Kjótský protokol nabyl v roce 2005.
Průmyslově rozvinuté země se v něm zavázaly snížit emise skleníkových plynů alespoň o 5 % v kontrolním období 2008 - 2012 oproti úrovni z roku 1990 (čl. 3 odst. 1 Kjótského protokolu).
Čtěte také: Vliv války na kanibalismus
Zatímco ČR musela emise snížit o 8 %, např. USA jen o 7 % a Ruská federace se zavázala udržet na stejné hodnotě emisí jako v roce 1990. Norsku, Austrálii a Islandu dokonce bylo dovoleno zvýšit své emise oproti hodnotám v roce 1990 (o 1 %, 8 % a 10 %).
Kjótský protokol také zavádí tzv. flexibilní mechanismy, pomocí kterých mohou státy zajistit snížení emisí na území jiného státu (např. pomocí investic do energetiky a teplárenství v rozvojových státech), nebo případně odkoupit od jiného státu právo vypouštět skleníkové plyny (obchodování s emisemi). Ze svého závazku si také může každý stát odečíst takové množství skleníkových plynů, které bylo díky jeho přičinění absorbováno přírodou v rámci tzv. propadu uhlíku (carbon sink), tj. např. ukládání uhlíku do dřeva státem zasazených stromů atp. Závazek z Kjótského protokolu tedy může být státem zčásti plněn i podporou ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže celkové emise skleníkových plynů takového státu jsou nižší.
Od roku 2001 je však na základě dohody uzavřené na konferenci COP 7 v Maroku v Marrákeši využívání propadů uhlíku limitováno.
Zajímavostí je, že Česká republika je v Kjótském protokolu označena jako jeden ze států, který se nachází v procesu přechodu k tržnímu hospodářství. Díky tomu je ČR poskytnuta vyšší míra flexibility při plnění závazků vyplývajících z protokolu (čl. 3 odst. 11 Kjótského protokolu).
V roce 2012 byl v Kataru schválen dodatek Kjótského protokolu z Dauhá, který měl prodloužit závaznost Protokolu i na druhé kontrolní období 2013 - 2020. Dodatek dosud nenabyl účinnosti, protože k tomu by musel být akceptován 144 státy. Do června 2020 tak ale učinilo pouze 140 států. Evropská unie a všech jejích 28 členských států se dodatkem nicméně zavázaly snížit své emise skleníkových plynů o 20 % do roku 2020 v porovnání s úrovní v roce 1990.
Čtěte také: Ekologické značení a GEN
Pařížská dohoda
Dalším doplněním Rámcové úmluvy je Pařížská dohoda, která byla podepsána a nabyla účinnosti v roce 2016, některé její části ale nadále zůstávají otevřené a nevyjasněné (zejm. klíčový čl. 6, který má představovat rámec pro globální obchodování s emisemi).
Hlavním cílem Pařížské dohody je zajistit, aby se globální průměrná teplota do roku 2100 nezvýšila o více jak 2 °C oproti preindustriálním hodnotám. Smluvní strany by však podle dohody měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, protože dopad klimatické změny při oteplení o 2 °C bude podle odhadu vědců podstatně výraznější, než v případě oteplení o „pouhých“ 1,5 °C.
Za tímto účelem by mělo být v druhé polovině 21. století dosaženo „celkové nuly“ (net zero), tedy rovnováhy mezi emisemi skleníkových plynů a jejich „propadem“ neboli absorpcí v rámci přírodních procesů (greenhouse gas sink). Smluvní strany by se také měly připravit na důsledky změny klimatu formou adaptačních opatření a zajistit pro své obyvatelstvo potravinovou bezpečnost. Zakotven je též požadavek, aby nebylo investováno do činností s výraznou uhlíkovou stopou (tzv. divestment).
V rámci Pařížské dohody se poprvé zavázaly ke stanovení vnitrostátních redukčních příspěvků také rozvojové státy. ČR se jako člen EU s ostatními členskými státy zavázala společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s hodnotami v roce 1990.
S výjimkou Ruské federace jsou smluvními stranami všichni významní producenti emisí skleníkových plynů, jako např. Čína a USA. Americký prezident Donald Trump však opakovaně avizoval, že od Pařížské dohody odstoupí. Využil k tomu nejbližší příležitost, která nastala 4. 11. 2019, tedy tři roky od účinnosti Pařížské dohody pro USA (čl. 28 Pařížské dohody). Účinnost odstoupení nastane dne 4. 11. 2020.
Čtěte také: Emise z Londýna
Podle Pařížské dohody musí každá smluvní strana určit svůj redukční příspěvek a pravidelně jednou za pět let podávat zprávu o jeho plnění. Pařížská dohoda ale neobsahuje mechanismus, který by stanovení a plnění redukčního příspěvku vynucoval, takže se nejedná o závaznou součást mezinárodního práva, protože absentuje normativní charakter.
Původně se uvažovalo, že by redukční příspěvky byly závazné, ale nakonec se podařilo dosáhnout shody pouze na tzv. „name and shame“ mechanismu, tedy zveřejňování těch států, které své závazky neplní.
V prosinci roku 2018 se na konferenci COP 24 v polských Katovicích podařilo přijmout tzv. Katovický klimatický balíček (Katowice Climate Package nebo také tzv. Paris Rulebook), který zavedl mechanismy zajišťující implementaci Pařížské dohody (zejm. měření emisí a reportování o adaptačních opatřeních).
Na základě Katovického klimatického balíčku také byla zahájena činnost Výboru pro kontrolu plnění závazků, jakož i pravidelná pětiletá revize naplňování Pařížské dohody na půdě OSN.
Dohody však nebylo dosaženo ohledně implementace čl. 6 Pařížské dohody, který předpokládá, že státy s nižšími emisemi by mohly nevyužité emise odprodat. Ke shodě ohledně implementace čl. 6 Pařížské dohody nedošlo ani na konferenci COP 25, která proběhla v roce 2019 v Madridu, a proto bude předmětem konference COP 26.
Politika EU v oblasti životního prostředí
Politika EU v oblasti životního prostředí je považována za jednu z nejambicióznějších na světě a na obecné úrovni je upravena v čl. 191 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále „SFEU“). Postavena je na uvážlivém a racionálním využívání přírodních zdrojů, podpoře opatření na mezinárodní úrovni a zejména boji proti změně klimatu.
V čl. 191 odst. 2 SFEU je zdůrazněno, že politika EU je zaměřena na vysokou úroveň ochrany životního prostředí, nicméně přihlíží se také k rozdílné situaci v jednotlivých regionech. Akcentována je též zásada obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a zásada „znečišťovatel platí“.
Environmentální politika EU je prováděna velkým množstvím právních předpisů.
Systém EU ETS
Zcela zásadním nástrojem pro snižování emisí skleníkových plynů v rámci EU a přidružených zemí (Island, Norsko, Lichtenštejnsko) je systém emisních povolenek a obchodování s nimi postavený na principu „cap and trade“ („omez a obchoduj“). Upraven je směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství.
Tento systém známý pod zkratkou EU ETS (European Union Emission Trading Scheme) je prvním významným a dosud největším systémem obchodování s emisními povolenkami na světě a má EU pomoci splnit závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Omezuje objem skleníkových plynů, které mohou energeticky náročná průmyslová odvětví, elektrárny a letecké společnosti vypustit do atmosféry. Počet emisních povolenek je omezen a určuje jej EU. Společnostem se povolenky přidělují nebo si je mohou zakoupit od společností, které své povolenky nespotřebují. Počet povolenek je v průběhu času snižován, aby se i množství emisí postupně snižovalo.
V rámci každého státu vznikl provozovatel národního rejstříku s emisními povolenkami. V ČR je správcem veřejně přístupného rejstříku obchodování s emisními povolenkami společnost OTE a.s. Problematiku na národní úrovni upravuje zák. č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.
Systém EU ETS byl zahájen v roce 2005 a měl docílit snížení emisí skleníkových plynů v EU nejméně o 40 % do roku 2030 ve srovnání s úrovněmi emisí v roce 1990. V důsledku hospodářské krize, která začala v roce 2007, však značně poklesl objem emisí, a proto v systému EU ETS došlo k významnému nahromadění přebytku povolenek.
Evropská komise proto připravila revizi směrnice o EU ETS, která nabyla účinnosti dne 8. 4. 2018 [směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/410 ze dne 14. března 2018, kterou se mění směrnice 2003/87/ES za účelem posílení nákladově efektivních způsobů snižování emisí a investic do nízkouhlíkových technologií a rozhodnutí (EU) 2015/1814]. Odvětví, na které se vztahuje systém EU ETS, tak nově musí snížit své emise o 43 % ve srovnání s rokem 2005. To znamená, že celkový počet emisních povolenek bude klesat rychleji, a to od roku 2021 o 2,2 % ročně, namísto dřívějších 1,74 % ročně.
Zelená dohoda pro Evropu
V rámci Zelené dohody pro Evropu (European Green Deal), která byla představena v prosinci 2019, se EU vyslovila k tomu stát se do roku 2050 prvním klimaticky neutrálním kontinentem a do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 50 - 55 % oproti úrovni z roku 1990. Těchto cílů má být dosaženo např. díky cirkulární ekonomice, renovaci budov, ochraně biodiverzity, zásadním změnám v zemědělství a vědeckým inovacím.
Nejedná se o právně závazný dokument, závazky obsažené v Zelené dohodě pro Evropu mají čistě politický charakter.
Zásadní je dále směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (RED neboli Renewable Energy Directive), která stanovila národní cíle pro podíl energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020, pro každý členský stát v rozdílné výši (např. pro ČR 13 %).
Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/2001 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (známá jako RED II, neboli Renewable Energy Directive 2) byl podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie EU zvýšen na 32 %, a to do roku 2030 (čl. 3 odst. 1 směrnice). Členské státy přitom stanoví své národní příspěvky ke společnému splnění závazného celkového cíle EU v rámci svých integrovaných vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu (čl. 3 odst. 2 směrnice), jejichž vydání vyžaduje již nařízení (EU) 2018/1999 o správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu.
Vláda ČR národní vnitrostátní plán schválila dne 13. 1. 2020, který počítá s nárůstem podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie do roku 2030 na 22 %.
Za zmínku nepochybně stojí také směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU ze dne 25. října 2012 o energetické účinnosti (EED, neboli Energy Efficiency Directive), která nahradila směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/32/ES ze dne 5. dubna 2006 o energetické účinnosti u konečného uživatele a o energetických službách.
Hlavním cílem EED je zvýšení energetické účinnosti v EU do roku 2020 o 20 %, a to formou závazných opatření, která zajistí efektivnější využívání energie ve všech fázích a sektorech dodavatelského řetězce. Každý členský stát za tímto účelem stanoví orientační vnitrostátní cíl energetické účinnosti (čl. 3 odst. 1 EED).
Při stanovení vnitrostátních cílů však musí členské státy zohlednit, že v roce 2020 nesmí být spotřeba primární energie Unie vyšší než 1 474 Mtoe nebo konečná spotřeba energie vyšší než 1 078 Mtoe [čl. 3 písm. a) EED].
Pro úplnost lze zmínit další zásadní právní předpisy EU v oblasti životního prostředí, které se změnou klimatu nepřímo souvisí. Jedná se zejména o směrnici o ovzduší[8], která si stanovuje za cíl zlepšení kvality ovzduší nikoli za účelem ochrany klimatu, ale za účelem ochrany lidského zdraví před účinky toxických látek (proto např. není směrnicí o ovzduší považován za znečišťující látku oxid uhličitý, nejznámější skleníkový plyn, protože jeho současná koncentrace v atmosféře není pro lidské zdraví bezprostřední hrozbou). Opatření ke zlepšení kvality ovzduší však často sekundárně vedou také ke snížení emisí skleníkových plynů (typicky např. zateplování budov, podpora hromadné dopravy nebo elektromobility atp.).
Směrnice o ovzduší obsahuje prahové, limitní a cílové hodnoty k posuzování každé znečišťující látky, na kterou se směrnice vztahuje, což je oxid siřičitý, oxid dusičitý, prachové částice (PM10 a PM2,5), olovo, benzen a oxid uhelnatý. Tam, kde jsou úrovně znečištění v konkrétní oblasti vyšší než prahové hodnoty, musí být přijaty „plány kvality ovzduší“ obsahující konkrétní opatření a termíny k jejich realizaci s cílem napravit danou situaci (v současné době se jedná prakticky o celé území ČR).
Dále se jedná o rámcovou směrnici o vodách[9], která členským státům ukládá povinnost zajistit „dobrý stav“ vodních útvarů (řek, jezer, podzemních a pobřežních vod atd.) do roku 2015 (za určitých podmínek do roku 2027). Biodiverzitu (biologickou rozmanitost) pak chrání dvě směrnice, a to směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků (Birds Directive neboli „směrnice o ptácích“), a dále směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Habitats Directive neboli „směrnice o stanovištích“).
Na základě těchto směrnic byla vytvořena soustava chráněných území Natura 2000 (tvořená „ptačími oblastmi“ a „evropsky významnými lokalitami“), které mají zajistit ochranu těch nejcennějších a nejohroženějších druhů živočichů, rostlin a přírodních stanovišť, které jsou uvedeny v přílohách směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích. Požadavky obou směrnic jsou do českého právního řádu implementovány především zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Za zmínku stojí, že tyto směrnice chrání pouze živočichy a rostliny.
Ve výčtu nejdůležitějších environmentálních právních předpisů EU nelze vynechat ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (zkráceně REACH). Toto nařízení upravuje výrobu a používání chemických látek a snaží se omezit jejich dopady na lidské zdraví a životní prostředí.
Příprava nařízení REACH trvala sedm let a je považováno za jeden z nejsložitějších a nejdůležitějších právních předpisů v historii EU. Rovněž se jedná o nejpřísnější právní předpis upravující používání chemických látek a ovlivňuje průmyslová odvětví po celém světě.
Klimatická konference COP27 v Egyptě
Po dvou nocích navíc oproti původnímu programu skončila klimatická konference COP27 v Egyptě. Účastníci se nakonec shodli na podobě fondu pro kompenzace škod způsobených změnou klimatu nejchudším zemím a následně schválili znění závěrečného dokumentu konference. V prohlášení dvě stovky zemí znovu vyzývají k „urychlenému“ snížení emisí skleníkových plynů a potvrzují také dřívější závazek utlumit spalování uhlí. Text se ale nezmiňuje o konci ropy a zemního plynu.
Zásadní byla shoda na podobě fondu pro zranitelné země. Chudší země mají dostávat prostředky na zmírnění neodvratitelných důsledků oteplování Země, jako jsou stále častější sucha, záplavy a bouře, ale i stoupající hladina moří a vznik pouští. V závěru se nepíše o konkrétních sumách, ani o tom, kdo bude peníze poskytovat. Zvýhodněny mají být země, které jsou zvláště ohroženy, na což naléhala Evropská unie.
Reakce a hodnocení výsledků COP27
Chudší země světa dohodu o vytvoření nového fondu vítají. Mezi nejaktivnější země v prosazování nového klimatického fondu patřil Pákistán, který letos postihly ničivé povodně. Jeho premiér Šahbáz Šaríf zřízení fondu přivítal a označil ho za „první rozhodující etapu na cestě ke klimatické spravedlnosti“.
Přes jednomyslnou shodu na závěrečném prohlášení je místopředseda Evropské komise Frans Timmermans k jeho znění kritický. Považuje dohodu za nedostatečnou a kritizoval závazky některých států ohledně úsilí o omezení růstu teploty. Dohoda podle něj nenutí velké emitenty skleníkových plynů vynakládat dostatečné dodatečné úsilí o urychlení snižování emisí.
Podle francouzské ministryně pro energetickou transformaci Agnès Pannierové-Runacherové výsledek COP27 celkově postrádá klimatické ambice. „Nedosáhli jsme žádného pokroku v otázce nutnosti vyvinout další úsilí pro snížení emisí skleníkových plynů a postupném vyřazení fosilních paliv.“
tags: #světová #úmluva #o #klimatu #paříž #vysvětlení
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]