Pařížská dohoda: Globální klimatický cíl a jeho výzvy

Necelý rok po svém dojednání získala Pařížská klimatická dohoda status mezinárodně platné smlouvy. Mnozí to považují za přelomový okamžik ve skutečně globálním úsilí zmírnit dopady klimatické změny a naléhají přitom, aby státy se stejnou rychlostí, jakou dohodu ratifikovaly, nyní začaly plnit její hlavní body.

V mnohých aspektech je Pařížská dohoda úspěchem. Zejména proto, že se už opravdu začalo vážně hovořit o nějakých limitech, kterých bychom měli dosáhnout.

Rychlost ratifikace a klíčové momenty

„Ve srovnání s dalšími mezinárodními dohodami je to rekordní tempo,“ potvrdila Klára Sutlovičová z analytického centra Glopolis. Podle jejího názoru byly klíčovým momentem dva podpisy ze začátku září. „Prezidenti USA a Číny, států s nejvyššími emisemi skleníkových plynů, tehdy u příležitosti summitu G20 oznámili, že smlouvu ratifikovali,“ dodala Sutlovičová a připomněla, že podpis EU brzdila jednání o nové evropské klimatické legislativě a hrozilo, že smlouva vstoupí v platnost bez Unie.

„Evropské instituce i slovenské předsednictví proto musely přijít s nápadem, jak by šlo ratifikační proces uspíšit. Nakonec se řešení našlo, což je, myslím, dobrý příklad toho, že pokud je silná vůle, tak je EU schopná se domluvit vcelku rychle a efektivně,“ všimla si Sutlovičová.

Dohodu doposud ratifikovalo celkem 97 zemí (stav ke 4. listopadu), což je těsně nadpoloviční většina z celkového počtu států, které pro ni v loni v prosinci zvedly ve francouzské metropoli ruku. Nicméně těchto takřka sto signatářů stojí za skoro 70 procenty všech na světě vyprodukovaných emisí skleníkových plynů. Ze zbývajících velkých a větších znečišťovatelů ještě dohodu neratifikovaly Japonsko, Rusko, Itálie, Austrálie či Velká Británie.

Čtěte také: Co je Pařížská dohoda?

Právě v případě Spojeného království si tamní nevládní organizace opakovaně stěžují, že kabinet Theresy Mayové výrazně opomíjí environmentální témata včetně změny klimatu.

Změna paradigmatu v mezinárodních vyjednáváních

Záchrana mezinárodního klimatického režimu po krachu jednání na summitu v Kodani vyžadovala zásadní změnu. Měl-li se svět dočkat nové globální dohody o změně klimatu, bylo třeba, jak vysvětlil Armin Haas z postupimského vědeckého ústavu IASS (Institute for Advanced Sustainability Studies), změnit „hru“ a vytvořit pro ni nová pravidla.

„Docela hodně lidí, mezi nimi vyjednavači UNFCCC (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu), na tom tvrdě a dlouho pracovalo. Jejich vizí bylo vytvořit prostor pro sociální učení a experimenty, aby zde země mohly zkoušet, co je a co není možné, a zároveň se učit jedna od druhé,“ popsal Haas, jak se zrodil jeden z pilířů Pařížské klimatické dohody - samotnými státy stanovené závazky, jak dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů.

Velká většina států sdružená v rámci UNFCCC stihla ještě před Pařížskou konferencí návrhy zamýšlených národních příspěvků - tzv. INDCs (Intended Nationally Determined Contributions) - odevzdat. „Vlády se probudily a pochopily, že tento proces je v jejich národním zájmu,“ přiblížila situaci Christiana Figueresová, dnes již bývalá generální tajemnice Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (od května ji ve funkci nahradila Mexičanka Patricia Espinosová). „Už samotná příprava těchto návrhů významně posunula dopředu národní klimatické politiky,“ ocenil význam INDCs klimatický expert Niklas Höhne z Wageningen University.

Překlenutí rozdílů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi

Podle Pavla Zámyslického, vedoucího expertního týmu českých vyjednavačů na klimatických summitech, byl před Paříží slabinou mezinárodních klimatických vyjednávání fakt, že zde existovaly dva bloky: skupina vyspělých států a proti ní rozvojové země. „Pařížská dohoda přemostila mezeru mezi těmito oběma bloky. A proto má šanci být úspěšná,“ řekl ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu MŽP.

Čtěte také: Dopady Pařížské dohody

„Úplně nejdůležitější posun je ten, že se závazky ohledně snížení emisí skleníkových plynů týkají celého světa, v Kjótském protokolu měly konkrétní závazky jen rozvinuté země. Navíc mezi vyspělými státy chyběly Spojené státy, které postupně od Kjótského protokolu odstoupily (pozn. red. - stejné rozhodnutí učinila na konci roku 2011 i Kanada),“ přidal svůj postřeh Bedřich Moldan z Centra pro otázky životního prostředí UK.

Dánský novinář Bo Lidegaard označil Pařížskou dohodu za bezprecedentní ukázku politické jednoty a nové paradigma v oblasti správy globálních věcí. Zároveň však varoval, že „v praktických ohledech je jen stěží zárukou úspěchu. Nepřináší žádné nástroje, které by zajistily realizaci politik a opatření nezbytných k tomu, aby globální oteplování zůstalo výrazně pod dvěma stupni Celsia oproti předprůmyslové éře,“ napsal Lidegaard ve svém komentáři pro Project Syndicate.

Ambicióznější národní příspěvky

Pařížská dohoda nabádá jednotlivé země, aby přetransformovaly zamýšlené INDCs ve skutečné národní příspěvky (tzv. NDCs) a zakomponovaly je do svých klimatických strategií a akčních plánů týkajících se mitigačních a rovněž i adaptačních opatření. Přitom je nutné, aby nově představené závazky byly vždy radikálnější než jejich předchozí verze. Už v roce 2018 dojde k první „inventuře“ NDCs a státy budou muset za tímto účelem připravit hodnotící zprávy.

Požadavek má jasnou logiku. Řada odborných studií renomovaných vědeckých institucí totiž prokázala, že při dodržení stávajících národních závazků by se průměrná globální teplota na zeměkouli měla do roku 2100 zvýšit o 2,6-3,1°C.

Například v rámci projektu „Climate Action Tracker“ byly do detailu prozkoumány dobrovolné příspěvky ze strany celkem 59 zemí, jejichž podíl na globálních emisích skleníkových plynů představoval v roce 2010 více než 80 procent. V závislosti na ambicióznosti těchto příspěvků dospěli vědci ke zjištění, že pouze pět států z 59 zemí - Bhútán, Kostarika, Etiopie, Maroko a Gambie - přišlo s takovým plánem snížení emisí skleníkových plynů, jehož realizace by byla v souladu s cílem vymezeným v Pařížské dohodě, tedy udržet míru globálního oteplování pod dvěma stupni. Podle Kláry Sutlovičové dává smysl, že smlouva jednotlivým zemím umožňuje, aby si samy stanovily, jakým způsobem k ochraně klimatu přispějí. „Co však není v pořádku, je celkově slabá ambice těchto národních cílů,“ zdůraznila analytička Glopolisu a uvedla příklad v podobě čerstvě vydané zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP).

Čtěte také: O cílech emisí v Pařížské dohodě

„Zpráva vyčíslila, že podle dosavadních trendů by globální emise skleníkových plynů měly být v roce 2030 zhruba 54 až 56 gigatun. Splnění Pařížské smlouvy ale vyžaduje, aby byly maximálně 42 gigatun. Pro představu - veškerá doprava v EU ročně způsobí asi jednu gigatunu těchto emisí,“ poznamenala Sutlovičová. Zpráva jasně hovoří o tom, že státům zbývá několik posledních let k podniknutí razantních úprav národních klimatických závazků, jinak se prý cíl 1,5°C stává nedosažitelným.

Ratifikace v Česku

Smlouvu z Paříže zatím stihnul posvětit Sobotkův kabinet, a to na svém zasedání z 21. září tohoto roku. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce se nyní čeká na souhlas obou komor parlamentu a následně na podpis prezidenta. „Projednávání v Poslanecké sněmovně by mělo začít příští týden,“ upřesnil Brabec.

Ředitel CzechGlobe je toho názoru, že ratifikace dohody nebude v zákonodárném sboru snadnou záležitostí. „Obávám se, při vší úctě k našim poslancům, že budeme svědky velmi zajímavých tanečků, kdy my Češi se budeme opět předvádět, že na všechno musíme mít svůj názor. Věřím, že dohoda bude přijatá, ale bojím se, že uslyšíme mnoho argumentů, které ji budou zpochybňovat,“ poznamenal Michal V.

Cíle Pařížské dohody

Pařížská dohoda je právně závazná a stanovuje konkrétní cíle, které musí po roce 2020 všechny její smluvní strany plnit. Hlavním cílem Pařížské dohody je omezit globální oteplování a udržet globální průměrné teploty pod hranicí 2 °C, nejlépe však na hodnotě 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Dále mají smluvní strany do roku 2050 dosáhnout tzv. klimatické, také známé jako uhlíkové, neutrality. Signatářské státy si vnitrostátně každých pět let stanovují konkrétní pravidla a limity, na základě kterých usilují o dosažení globálních klimatických cílů daných Pařížskou dohodou.

Role Spojených států

Spojené státy americké se po přijetí Pařížské dohody vydaly jinou cestou. Od snah někdejšího prezidenta Baracka Obamy v boji za „bezpečnější, více prosperující a udržitelnější svět“ se odvrátil jeho nástupce Donald Trump. Trump klimatickou změnu a s ní spojené přírodní katastrofy dlouhodobě popírá. USA se tak pod jeho vedením staly prvním signatářským státem, který od dohody odstoupil.

Joe Biden, současný americký prezident a nástupce Donalda Trumpa, představil už během volební kampaně ambiciózní program zahrnující reformu klimatické politiky USA. Již v průběhu prezidentské kampaně se Biden zavázal, že se Spojené státy navrátí k Pařížské dohodě. Očekávaná změna nastala už několik hodin po tom, co Biden složil svůj prezidentský slib. Kromě opětovného přistoupení Spojených států k Pařížské dohodě představil Biden také progresivní klimatický plán. Ten mimo jiné zahrnuje investici dvou miliard USD do energetické efektivity a udržitelné nízkouhlíkové ekonomiky Spojených států, vylepšení energetické efektivity budov snížením jejich uhlíkové stopy o 50 % do roku 2035 nebo zrychlení využívání elektrických vozidel. Za administrativy Donalda Trumpa totiž došlo v USA ke zrušení celkem 125 klimatických zákonů.

Současná klimatická situace

Současná klimatická situace přes snahy signatářských států stále není příznivá. Státy jen zčásti naplňují limity, ke kterým se v Pařížské dohodě zavázaly. Podle analýz amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) byla průměrná globální teplota pevniny a oceánů v roce 2020 dosud nejvyšší naměřená. Podle generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese tak nadále míříme ke katastrofickému nárůstu teploty v tomto století o 3-5 °C. Tento fakt potvrzuje i oficiální zpráva OSN za rok 2020 týkající se emisních rozdílů, a to navzdory krátkodobému poklesu emisí oxidu uhličitého za poslední rok, způsobenému především celosvětovou pandemií Covidu-19.

Pandemie, a zejména kroky a restrikce přijaté na národních úrovních proti jejímu šíření, by však podle zprávy OSN mohly v dlouhodobém horizontu pozitivně přispět ke snížení emisí skleníkových plynů, a to až o 25 % do roku 2030. Státy navíc do plánů obnovy, které mají za cíl opětovně nastartovat pandemií zasažené národní ekonomiky, zahrnují opatření urychlující dekarbonizaci.

Zelená dohoda pro Evropu

Zelená dohoda pro Evropu představuje strategii EU pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Součástí dohody však nejsou pouze klimatické cíle, ale také opatření pro zdravější životní prostředí, zemědělství nebo odpadové hospodářství, jinými slovy, jde o komplexní plán pro dekarbonizaci celého hospodářství, včetně zdrojů pro jeho financování. Zelená dohoda byla Evropskou komisí představena v roce 2019, v roce 2020 pak byla schválena členskými zeměmi.

EU se na financování klimaticky prospěšných opatření podílí především prostřednictvím evropských fondů. Jde například o Evropské strukturální a investiční fondy, v rámci kterých by mělo na klimatická opatření směřovat alespoň 30 % prostředků. Dále vznikl Fond pro spravedlivou transformaci, který má minimalizovat negativní náklady dekarbonizace v zasažených regionech. Na financování klimatických opatření se podílí i Národní plán obnovy. Dále existují Modernizační a Inovační fond, které jsou financovány výnosy z prodeje emisních povolenek a jejich celý obnos putuje na opatření podporující dekarbonizaci a modernizaci ekonomiky. V roce 2025 bude spuštěn Sociální klimatický fond, který bude zaměřen na dekarbonizaci sektorů budov a silniční dopravy nebo přímou podporu zranitelných domácností.

Cíle EU do roku 2030

EU si na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050, tedy cíli Zelené dohody, stanovila průběžný cíl, a to dosáhnout do roku 2030 55% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990. Naplnění tohoto cíle by měla podpořit opatření navržená v balíčku Fit for 55. Jedná se o balíček návrhů založených na tržních mechanismech (např. systému pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkovém vyrovnání na hranicích), regulacích (týkajících se např. zdrojů energie, paliv nebo lesů a zemědělství) a podpůrných opatřeních (zaměřených na podporu skupin zasažených dekarbonizací).

Globální spolupráce a závazky

Pro udržení oteplení planety v mezích 1,5 nebo 2 °C je nezbytné, aby se na snižování emisí skleníkových plynů podílel celý svět a došlo ke globální transformaci na nízkoemisní (či ideálně bezemisní) společnost a ekonomiku. V rámci Pařížské dohody se státy světa dohodly na cíli nepřekročit hranici oteplení o 2 °C a snažit se o udržení oteplení pod 1,5 °C (v porovnání s předindustriálním obdobím let 1850-1900). Zároveň se zavázaly formulovat své národní závazky ke snižování emisí (Nationally Determined Contributions, NDCs) a každých pět let je revidovat. Součástí dohody je i finanční podpora rozvíjejících se zemí zasažených změnou klimatu.

IPCC, tedy Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovermental Panel on Climate Change) je platformou na poli OSN, v rámci které vědci a vědkyně z téměř všech zemí světa shrnují vědecké poznání v oblasti změny klimatu. Činí tak v hodnotících zprávách (Assesment Report, AR), které jsou tvořeny třemi pracovními skupinami.

Emisní závazky

Emisní závazky lze chápat jako závazky nejčastěji států, ale ve stále větší míře i podniků a institucí, ke snižování emisí skleníkových plynů. Na emisní závazky je možné nahlížet skrze jejich typ (všechny skleníkové plyny × oxid uhličitý), formu (zákon × strategický dokument × prohlášení), množství emisí (částečné snížení emisí × úplná neutralita) nebo horizont (2050 × 2070). Hlavním cílem je přitom celosvětově dosáhnout klimatické neutrality.

Čína jakožto největší světový emitent se zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060. EU si, stejně jako USA, jako cíl stanovila rok 2050, přičemž do roku 2030 chce dosáhnout 55% snížení emisí ve srovnání s rokem 1990.

Legislativa v Česku

Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajině.

V rámci Politiky ochrany klimatu z roku 2017 si Česko stanovilo cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 32 Mt do roku 2020 (a o 44 Mt do roku 2030) v porovnání s rokem 2005. V roce 2022 Česko ve srovnání s rokem 2005 dosahovalo snížení o přibližně 33 Mt (bez zahrnutí sektoru LULUCF). V porovnání s rokem 1990 klesly české emise skleníkových plynů do roku 2022 přibližně o 1/3, nicméně z velké části se tak událo zejména díky opouštění těžkého průmyslu v 90.

Výzvy a budoucí konference

Výroční konference o změnách klimatu v brazilském Belému má konstatovat, že lidstvo zřejmě nedokáže naplnit cíl Pařížské dohody a udržet oteplení planety pod 1,5 °C. "To, že jsme nad 1,5 °C, znamená, že jsme nesplnili jednu část závazku a že máme o to větší problém s dosažením cíle těch 2 °C," shrnuje poradce prezidenta pro oblast životního prostředí Ladislav Miko v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu.

V brazilském Belému u ústí Amazonky na okraji deštného pralesa se v tomto a v příštím týdnu koná letošní klimatická konference OSN nazvaná COP30. Právě udržení oteplení pod touto hranicí bylo cílem pařížské dohody z roku 2015.

Nicméně tady je důležité podotknout, že často lidi říkají: Tak jsme to nedali, tak se na to vykašleme. To ale nepřichází do úvahy ze dvou důvodů. Jeden je, že ke 2 °C se stále ještě můžeme přiblížit. A jednak podle všech analýz ekonomických dopadů vychází, že jak přímé dopady, tak náklady třeba na adaptaci se s každou desetinou stupně nad těch 1,5 °C zvyšují.

Každá desetina nás stojí víc než předchozí desetina. Takže má smysl se snažit dosáhnout co nejnižšího nárůstu, tedy aspoň na 1,5 °C a co nejvíc pod 2 °C.

Prognózy zatím nesměřují k tomu, že bychom dosáhli cíle 2 °C. Teď směřujeme mezi 2,5 a 3,5 °C. To znamená, že pokud jenom prodloužíme úsilí, které máme teď a nezintenzivní se zapojení všech ostatních regionů světa, tak se ke 2 °C nemůžeme dostat.

Globální oteplování ale znamená dramatické změny třeba v oblastech, kde dochází k dezertifikaci, to znamená, že roste počet oblastí, ve kterých se nedá dále produkovat a žít. Dramaticky se mění situace malých ostrovních zemí. Mění se rozvrstvení srážek, které je z hlediska výživy, zemědělství atd. naprosto klíčové, a to zejména v tropických oblastech a poblíž obratníků. Dramaticky se mění situace zejména v Arktidě, to znamená na pólech.

Očekávám, že se výrazněji rozeberou národní adaptační plány a jejich naplňování. Členské země se vůči svým závazkům ještě stále nedostaly na to, čemu měly dostát.

A potom jako vždycky není COPu, aby nebylo významných dohadů o finančních tocích pro celou řadu rozvojových zemí, pro které je klimatická agenda mnohem dražší, než si můžou dovolit. A pokud rozvinutý svět od toho rozvojového něco chce, oni automaticky říkají: Tak nám ale pomozte finančně. Vy máte zisky z dosavadního vývoje, z fosilních paliv atd. a teď po nás chcete, abychom toto vypnuli a dělali něco jiného. Ale my ty zisky nemáme a potřebujeme vaši pomoc.

Evropský parlament podpořil nový klimatický cíl EU k roku 2040. Řeč byla minule třeba o sto miliardách dolarů ročně a jsme někde na dvaceti nebo třiceti. Prostě je to daleko pod závazkem.

Diskuse bude určitě o transferu technologií. Tam by mohla hrát roli Čína, protože na nových technologiích postavila svoji ekonomiku a výrazně na tom v uvozovkách vyhrává klimatickou diskusi. Otázkou bude, do jaké míry se v této diskuzi podaří chytnout Evropě a dalším zemím, aby byly taky na straně těch, kteří vyrábějí a případně dodávají.

Je to role původních obyvatel, zejména v tropických zemí. Ti se dožadují většího uznání svých vztahů k ekosystémům, protože tvrdí, že to dělají udržitelně a že by jim v tom nemělo být přinejmenším bráněno.

Nedostatek politické vůle

Pařížská dohoda o klimatu selhává, protože k jejímu plnění některým státům a aktérům chybí politická vůle. V roce 2015 se státy v dohodě zavázaly, že udrží oteplení ve srovnání s předprůmyslovou érou do dvou stupňů a budou se snažit, aby růst teplot nepřesáhl 1,5 stupně.

"Neselhává dohoda, ale selháváme my v naší odezvě. To, co chybí, je politická vůle některých," uvedl papež. Klimatické hrozby už nejsou pro část lidstva vzdálené. "Jeden člověk ze tří žije v situaci velkého ohrožení kvůli těmto klimatickým změnám," uvedl papež.

Principy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu

Podpis Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu UNFCCC (UN Framework for Cooperation in the Climate Change) v roce 1992 byl prvním krokem k mezinárodní spolupráci v oblasti boje se změnou klimatu. Úmluva je založena na čtyřech hlavních principech:

• na principu mezigenerační spravedlnosti, který říká, že je nutné klimatických systém chránit i pro příští generace;
• na principu společné, ale diferenciované odpovědnosti, který říká, že ekonomicky vyspělé země nesou hlavní odpovědnost za tvorbu emisí skleníkových plynů a mají povinnost pomoci rozvojovým zemím s potíráním změny klimatu;
• na principu ochrany nejzranitelnějších zemí vůči dopadům změny klimatu, a konečně
• na principu tzv. předběžné opatrnosti.

Kjótský protokol

Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byl přijat v roce 1997. Zavázal signatáře 37 rozvinutých ekonomik a EU k redukci skleníkových plynů alespoň o 5,2 % průměrně k úrovni roku 1990 mezi lety 2008 a 2012. V roce 2012 byl schválen dodatek, kterým bylo potvrzeno pokračování Protokolu až do roku 2020.

Cancúnská dohoda

Signatáři Cancúnské dohody se rovněž zavázali vytvořit tzv. Dohoda vymezila cíl omezit průměrné globální oteplování na hodnotu výrazně pod hranicí 2,0 °C ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil 1,5 °C. Dohoda také přináší významnou změnu v tom, že ke snižování skleníkových plynů mají povinnost se zavázat nejen rozvinuté země, jako tomu bylo doposud, ale i rozvojové země.

Evropský právní rámec pro klima

EU pod vlivem závěrů Zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu z roku 2018, že i při naplňování závazků Pařížské dohody přesáhne průměrné globální oteplení na konci století 2 °C, přijala evropský právní rámec pro klima (tzv. klimatický zákon) s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality k roku 2050. EU samotná je k roku 2021 producentem 7,3 % globálních skleníkových plynů a uvědomuje si, že její závazek k celkovému snížení a zastavení globálního oteplování nestačí.

Tabulka: Přehled klíčových cílů a závazků

tags: #Pařížská #dohoda #globální #klimatický #cíl

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce pro kempaře: Likvidace WC odpadu
• Význam recyklace stavební suti
• Třídění odpadu Dolní Kounice
• Správná velikost nádoby na směsný odpad
• O zkoušce z obecné ekologie