Kategorie klimatu podle měřítka

11.03.2026

Členění klimatu se provádí podle jeho horizontálního a vertikálního rozsahu nebo podle působících klimatotvorných faktorů, případně podle metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezení kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energetická hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů.

Mezi kategoriemi klimatu se často zmiňují i topoklima, globální klima, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, půdní klima a různé klasifikace klimatu.

Makroklima

Makroklima je klima utvářené převážně vlivy atmosférických vírů s vertikální osou v oblastech o horizontálním rozměru aspoň stovek kilometrů. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměpisné šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vertikálním rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu.

Metodika měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horizontální i vertikální rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geografických oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Český pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal.

Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie.

Čtěte také: Bezpečnostní list a ERC

Mikroklima

Termín mikroklima zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v roce 1934 jako protiklad termínu makroklima. Skládá se z řeckého klima nejmenších prostorů obvykle o horizontálních rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.).

Mikroklima je vertikálně omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Český pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal.

Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.