Kde příroda vládne Otakara Štěrby: Recenze a vzpomínka na významného ekologa

Kniha Otakara Štěrby a kolektivu "Kde příroda vládne" se zabývá říční krajinou, která zabírá 10 % plochy ČR a je nejdůležitější krajinou Země.

Kniha popisuje všechny její vodní i suchozemské části, jejich sukcesi od hor do nížin, oživení, funkce, služby i význam.

Je posouzena úloha říčních krajin v globálním životním prostředí, při povodních, revitalizacích i v dalších dějích. Nesprávným využíváním této krajiny vznikají stamiliardové škody.

Kniha přináší teoretické i praktické poznatky pro vodohospodáře, zemědělce, lesníky, ochránce přírody, národohospodáře i politiky, studenty i amatérské ekology. Je vyvrcholením badatelského úsilí olomoucké školy krajinné ekologie.

Vzpomínka na Otakara Štěrbu

Když vyschl pramen života pana profesora Otakara Štěrby, dostavil se skličující pocit, jako když odchází někdo blízký. Uznávaný přírodovědec postupně pronikl do různých oborů od zoologie přes hydrobiologii až po krajinnou ekologii.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Poznával řeky a krajinu kolem nich z plavidel různých typů a velikostí, ale často hodně zblízka za použití síly vlastních paží. Bez nadsázky lze konstatovat, že po řekách, jezerech i mořích obeplul celou zeměkouli.

Knihu „Pramen života“ vzhledem k čtivému textu a jedinečným perokresbám Jana Dungela považuji za nejlepší učebnici, z níž jsem se během vysokoškolských studií učil. Ale nejvíc jsme se vždy těšili na terénní exkurze.

Pan profesor nakonec ten rok netočil se Spielbergem, ale v režii Zdeňka Sirového na Kavkaze český western „Cesta na jihozápad“ (1989) na motivy povídek Jacka Londona. Působil při natáčení jako odborný poradce, a když se jeden z hlavních hrdinů bál s kánoí vyjet dál od břehu na hlubší vodu, tak zaskakoval i jako dublér.

Mimo toto vystoupení v hraném filmu se Otakar Štěrba podílel na vzniku asi dvou desítek naučných a cestopisných filmů.

Expedice Vidnava a "pětihory"

V červnu 1989 se vydala expedice z Olomouce na sever k hranici s Polskem do mokřadů u městečka Vidnava, aby ověřila údajný výskyt želvy bahenní (Emys orbicularis) v této lokalitě. Iniciátorem výpravy byl samozřejmě pan profesor.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Poslední večer, když se zhoršilo počasí a choulili jsme se kolem ohně v pochmurné náladě, neboť hlavní cíl akce, a to prokázat výskyt želvy bahenní ve Vidnavských mokřinách, se nepodařilo naplnit, tak najednou povídá pan profesor: „Já už vím, proč jsme žádnou želvu nechytili. Dnes ráno jsem měl takový zvláštní sen a slyšel jsem v něm takové divné zvuky, takové škrundání. A to byly pohyby zemských desek. S výraznými pohyby zemských desek jsou spojeny změny geologických období a ty jsou často provázeny vymíráním některých organismů. A my jsme žádnou želvu nechytili, protože v noci na dnešek začaly pětihory a želvy vymřely ve čtvrtohorách.“

Chmury byly tehdy zažehnány a těšili jsme se na další společnou cestu do terénu.

Jako člen akademického senátu jsem se mohl podílet na volbě Otakara Štěrby prvním polistopadovým děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Výsledkem tehdejšího kvasu byly významné změny ve výuce přírodovědných oborů, rozšíření jejich nabídky a také založení nové katedry ekologie.

Ochrana přírody a návrat bobrů

Známé jsou aktivity pana profesora na podporu návratu bobrů evropských (Castor fiber). Byl přesvědčen, že tato obdivuhodná zvířata do našich vod patří. Bobr je patrně jediný živočich vedle člověka, který dokáže svou aktivitou výrazně měnit ráz území, v němž žije, a přetváří jej tak k obrazu svému.

Úspěšné zvládnutí tří výsadků celkem 26 zvířat v letech 1991-1996 vedlo k urychlení návratu těchto vodních inženýrů mezi zvířaty do vod střední Moravy alespoň o deset let.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Profesor Otakar Štěrba byl jednou z vůdčích osobností skupiny odborníků, která se snažila již v osmdesátých letech minulého století o zajištění ochrany nejrozsáhlejšího komplexu lužních lesů v Čechách a na Moravě.

Vlastní myšlenka na ochranu jedinečné lužní krajiny vznikla podle slov Otakara Štěrby na břehu Moravy „U tří mostů“ dne 2. května 1976.

Úsilí skupinky nadšenců slavilo úspěch až po více než 14 letech, kdy krátce po změně režimu 15. listopadu 1990 byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví. „A také za to Vám, pane profesore Otakare Štěrbo, patří velké poděkování.

Expedice na Altaj a řeka Katuň

V roce 1992 se uskutečnila expedice na Altaj, do nejvyšší části Centrálního Altaje, který zahrnuje dvě pásma: Severočujský hřeben a Terektinský hřeben a Jihočujský a Katuňský hřeben. Nejvyšší horou je Bělucha, z Geblerova ledovce na jejím jižním svahu vytéká řeka Katuň.

Jedná se o stejnou řeku, kterou popisuje Otakar Štěrba ve své knize „Pět výprav do Asie aneb kde příroda vládne“.

Od Geblerova ledovce sjížděla Štěrbova a Štětinova výprava na nafukovacích kajacích. My jsme začínali u zmíněného vtoku potoka Kapčal o deset kilometrů níž, ve výšce okolo sedmnácti set metrů nad mořem. Odtud byly už slušné podmínky pro naši Matyldu.

Po několika kilometrech se řeka rozlévá do více ramen a my museli rychle odhadovat, které bude pro naše těžkotonážní plavidlo vhodnější. Když se tok zpomalil a údolí rozšířilo, řeka začala meandrovat.

Druhý den se obtížnost na řece zvýšila a všechno pak vrcholilo peřejemi nazvanými Pět štik. Řeka tu protéká úzkým údolím s „kanadskými“ lesy a je místy sevřená kolmými skalními stěnami. Důležitá byla prohlídka Třetí štiky, kde byl uprostřed řeky příčně postavený kámen. Záleží na stavu vody, jestli je viditelný, nebo zatopený.

Akkemskij proryv, který následuje, je za dobrého stavu vody jedna velká a dlouhá peřej. Snad pět kilometrů. Těžce naložená Matylda byla bez obratnosti, zato svou vahou prorazila i ty nejtěžší válce, kterým se nevyhnula. Těžký úsek skončil u přítoku Argutu, který ve svých vlnách přináší do už čisté řeky množství kalné ledovcové vody.

Naše cesta skončila po asi 335 km u obce Malyj Jaloman. Právě tady se Čujskij trakt opět odklání, takže to byla pro nás poslední možnost jak výpravu po vodě ukončit.

Život na Altaji a setkání s vodákem

Kromě klasických státních obchodů, které jako obvykle smrděly nejen zápachem, ale i chudobou, jsme našli soukromé kšefty hlídané ramenatými chlapíky a plné zboží, jak jsme zvyklí z našich supermarketů. Do měst nastoupil kapitalismus, ovšem venkov ještě zůstal místy divočinou Východu.

Takhle jednou večer se u říčky Kuragan, když stany byly postavené, dřevo připravené a oheň plápolal, najednou na pěšině ve večerním šeru objevila postava. Na sobě gumové hadry, plovací vestu a nezbytnou hokejovou helmu. Ruský vodák.

Zeptal se nás, jestli jsme neviděli jeho kamarády. Prý sjížděli Kuragan na katamaránu a kajaku. V šeru však přehlédl jejich modrý kajak na druhém břehu.

Od ústí Argutu mění i údolí svůj charakter: svahy obrácené ke slunci jsou rozbitým kamenolomem, svahy odvrácené od pálícího slunce jsou porostlé lesem a dno údolí má stepní charakter. Východně od těchto míst za horami začíná mongolská step.

Pod ústím Čuji do Katuně řeka zmohutní a její vody provádějí kousky, které na našich řekách neznáme: velké válce, vývary, víry na rozhraní proudů a velké protiproudy. Když se pak údolí opět zúží a Čujskij trakt po levé ruce zmizí v kopcích, lesy na obou březích zase převládnou. Tady se nacházejí takové perly jako peřeje Iľgumeň, Kadryňská truba, Šabaš I a Šabaš II či soutěska Tělděkpeň.

tags: #kde #priroda #vladne #otakar #sterba #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Příroda pro čtvrtou třídu – pracovní sešity Fraus
• Ochrana přírody pro děti
• Informace pro návštěvníky
• Výzvy a pokroky v Rumunsku
• Schéma napojení odpadu