Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu

Kjótský protokol, stanovující pro průmyslově vyspělé země limity emisí skleníkových plynů, vstupuje v platnost 16. února 2005. V roce 1992 byla v Rio de Janeiru přijata Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, k níž přistoupila později ČR.

Formálně je třeba odlišovat povinnosti České republiky vyplývající z Rámcové úmluvy od povinností vyplývajících z Kjótského protokolu. Rámcová úmluva je značně obecným dokumentem, který popisuje důvody, proč je otázka globálních změn klimatu tak závažná, proč je třeba se touto problematikou nadále zabývat a požaduje po státech, aby se diferencovaným způsobem snažily na základě účinné vzájemné spolupráce zastavit nárůst emisí skleníkových plynů.

Specifikuje rovněž nutnost společného posílení úrovně výzkumu a pozorování, který může v budoucnu přispět k bližšímu poznání skutečných dopadů člověka na změny globálního klimatického systému. Na druhé straně Kjótský protokol, který byl přijat v roce 1997, již jednotlivým státům ukládá nepoměrně konkrétnější povinnosti.

Specifikuje například výši redukčních cílů (pro Českou republiku snížení emisí o 8 % do období 2008-2012 oproti roku 1990), povinnost přesného monitorování emisí skleníkových plynů, povinnosti předávání zkušeností rozvojovým státům, apod. Rovněž stanovuje možnosti, které lze využít pro dosažení redukčních cílů (snižování emisí na úrovni státu, mezinárodními projekty či emisním obchodováním).

Přestože Rámcovou úmluvu dodnes ratifikovaly téměř dvě stovky zemí, ratifikovat Kjótský protokol z roku 1997, který konkretizuje Úmluvu tím, že stanoví pro každý stát limity emisí tzv. skleníkových plynů, se hned tak každému nechce. USA jej přímo odmítly ratifikovat.

Čtěte také: Snížení skleníkových plynů

K tomu, aby Kjótský protokol vstoupil v platnost je zapotřebí, aby byl ratifikován alespoň 55 státy, které před tím ratifikovaly Rámcovou úmluvy. To se již dávno stalo, neboť do dneška jej ratifikovalo 132 zemí, z toho 37 zemí uvedených v Dodatku I..

Závisel osud Kjótského protokolu na Rusku. To po dlouhém lavírování skutečně Protokol na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, že Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace - WTO) a tím umožnilo jeho vstup v platnost.

Jde však třeba zároveň splnit i druhou podmínku, která stanovuje, že ratifikující státy musí pokrýt alespoň 55 % emisí skleníkových plynů, pocházejících z ekonomicky vyspělých států. Vzhledem k dnes již trvalému postoji USA může být tato podmínka splněna pouze tehdy, pokud se k tomuto kroku odhodlá Rusko. To by mohlo svojí ratifikací přispět 17,4 %, a to by, jak je z předchozího vidět, bohatě stačilo.

Pro boj se skleníkovými plyny zavádí Kjótský protokol tři mechanismy, jež se stručně dají charakterizovat tak, že země (většinou bohaté), které limity překračují, budou investovat v chudých zemích do ekologicky čistých technologií, čímž získají kredit, o který se jim »vylepší« vlastní bilance emisí skleníkových plynů. Nebo mohou za úplatu své emise převést na zemi, která jich produkuje méně, než jí stanoví závazný limit.

V zásadě lze mechanismy rozdělit do dvou skupin; mechanismy projektové a mezinárodní emisní obchodování. Mezi projektové mechanismy patří projekty společné implementace (Joint Implementation - JI) a mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism - CDM).

Čtěte také: Biologická bezpečnost a Cartagenský protokol

Vzhledem k nastavení mechanismů je pro ČR relevantní využití mechanismu JI z pozice hostitelské země (zahraniční investoři financují projekty zde a připisují si dosažené emisní redukce na svůj účet). Na využití tohoto mechanismu již má ČR vytvořenu metodiku, která určuje jak oblasti, do kterých chceme projekty směřovat (obnovitelné zdroje energie, energetické úspory atp.), tak i postup pro přípravu a schvalování těchto projektů.

Každý projekt musí být v rámci dané procedury ze strany MŽP jako garanta převodu emisních redukcí do zahraničí schválen. V současné době existuje několik projektů v různé fázi rozpracovanosti, probíhá jednání o dalších.

Určité elementy systému se nicméně stále ještě upravují a precizují. Podrobnější popis mechanismů včetně výše zmiňované metodiky je k dispozici na www stránce MŽP (www.env.cz), v oddílu Změna klimatu.

Mechanismus mezinárodního emisního obchodování by umožnil ČR obchodovat s emisním přebytkem, kterým budeme v prvním kontrolním období Protokolu (2008 - 2012) zřejmě disponovat. Tento mechanismus je v současné době ve fázi přípravy, nicméně bude navržen v podobě recyklace výnosu z prodeje emisí zpět do projektů vedoucích k redukci emisí skleníkových plynů.

Kjótský protokol vstoupí v platnost více než 7 let po svém vzniku. Mnohem komplikovanější bylo splnění druhé podmínky. I státy, které Kjótský protokol jednoznačně podporovaly, čekaly s ratifikací na dobu, kdy budou přijata přesná pravidla pro tzv. flexibilní mechanismy (viz dále), odečítání propadů a podobně.

Čtěte také: Měření emisí: protokol

Jako mírnou kuriozitu lze uvést, že ačkoli šlo o specifikaci pravidel Kjótského protokolu, která by formálně mělo projednávat tzv. setkání smluvních stran (anglicky Meeting of Parties, MOP) Kjótského protokolu, jednalo se o nich na konferencích smluvních stran (COP) Rámcové úmluvy, neboť Kjótský protokol neplatil, tudíž se ani nemohlo žádné MOP sejít.

Poté, co Protokol definitivně odmítly ratifikovat Spojené státy (jejich podíl na emisích zemí Dodatku I činil cca 36 procent), závisel osud Kjótského protokolu na Rusku. To po dlouhém lavírování skutečně Protokol na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, že Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace - WTO) a tím umožnilo jeho vstup v platnost.

K 16. prosinci 2004 ratifikovalo Kjótský protokol 132 zemí, z toho 37 zemí uvedených v Dodatku I. Úhrnné redukce emisí o 5,2 % mělo být dosaženo diferencovaným snížením, které je výsledkem jednání mezi zeměmi Dodatku I v Kjótu - EU15, Švýcarsko, Česká republika a další středoevropské země sníží o 8 %, USA sníží o 7 % a Kanada, Maďarsko, Japonsko a Polsko o 6 %.

Evropská unie, resp. tehdy patnáctičlenné Evropské společenství (EU15) ratifikovalo Úmluvu jako samostatný subjekt. To umožní 15 "starým" členským zemím EU splnit závazek redukce emisí kolektivně, i když emise některých zemí EU15 vzrostou za deset let od roku 1990 o 10 - 20% (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko).

Pro většinu průmyslově vyspělých zemí přijaté závazky představují investice do energeticky úsporných technologií, podporu úspor energie v obytném sektoru, vývoj a podporu energeticky méně náročných forem dopravy a podporu udržitelného hospodaření v lesích.

Velikosti nákladů, které musí být vynaloženy na uvedené snížení emisí, závisí na výchozí pozici jednotlivých zemí (především různá struktura palivo-energetické základny a energetická náročnost ekonomiky), se ve vyspělých zemí (OECD) pohybují mezi 40-100 USD/t CO2.

Základem splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu má být redukci emisí na území příslušeného státu. Kjótský protokol však umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů.

Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto mechanismů sám o sobě nevede ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde "pouze" o způsob, jak pomocí tržních nástrojů snížit ekonomické náklady na omezení emisí.

Pro využití těchto mechanismů nejsou žádné přesné limity, nemělo by se nicméně stát, že některý stát na snižování emisí na domácí půdě zcela rezignuje a potřebné kredity si nakoupí či vyslouží v zahraničí.

Obchodování s emisemi mezi státy je asi nejprůhlednějším mechanismem. Jestliže se ukáže, že země A emituje např. o deset milionů tun CO2 méně, než jí ukládá Protokol, může tento rozdíl prodat jiné zemi B. V konečném důsledku země A i B společně plní závazky, pouze dochází k redistribuci emisních limitů mezi A a B. Na tomto základě mohou již dnes kolektivně plnit své závazky např. země EU15.

Již původní text Úmluvy, čl. 4, paragraf 2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy.

Berlínská konference rozhodla o "pilotní fázi" JI (začala v roce 1995), která se také označuje jako "activities implemented jointly" (AIJ). S normálním fungováním JI, za které budou započítávány kredity, se počítá od roku 2008, nicméně za některé projekty započaté po 1. 1. 2000 lze kredity započítávat již dnes.

Z ekonomického hlediska se JI zakládá na rozdílu nákladů na redukci emisí v jednotlivých vyspělých zemích. Průmyslově vyspělé země vykazují rozdíly v energetické náročnosti tvorby HDP, ve struktuře zdrojů energie a ve spotřebě energie v dopravě a obytném sektoru (rozdíly v životní úrovni a stylu).

Různou měrou jsou využívány i energetické zdroje neemitující skleníkové plyny, např. atomová energie, větrná energie nebo energie vodních toků. Ani jednotlivá uhlíkatá paliva nejsou z hlediska emisí rovnocenná, např. zemní plyn má ve srovnání s hnědým uhlím zhruba poloviční emise CO2 na jednotku energie.

Předpokládá se, že v zemích střední a východní Evropy, v nichž probíhá ekonomická transformace, jsou mnohem větší možnosti ekonomicky únosné redukce emisí, a to díky dřívějšímu neefektivnímu využívání tepla a elektřiny.

Na základě JI by do takových zemí vstupovali zahraniční investoři, kteří by jako výnos ze své investice dostávali emisní kredity. Tyto kredity by se vztahovaly ke konkrétním projektům, které by prokazatelně snižovaly emise skleníkových plynů.

Článek 12 Kjótského protokolu umožňuje zemím Dodatku I podobným způsobem financovat projekty, které musí skutečně snižovat existující emise skleníkových plynů, ve státech třetího světa.

Kjótské závazky nemusí být splněny pouze snížením emisí, ať už doma či v zahraničí. Signatáři mohou také vytvářet a chránit tzv. propady uhlíku (carbon sinks) - umožnit větší ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže jejich čisté emise oxidu uhličitého (emise, od kterých je odečten nově uložený uhlík) se sníží.

Pro některé země by budování nových lesů mohlo být levnější než redukce průmyslových emisí.

Výše zmíněné flexibilní mechanismy rozhodně nezjednodušují evidenci toho, zda ten který stát plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Spočíst emise skleníkových plynů není jednoduchá záležitost ani při nejlepší vůli (a je otázka, zda by byl vůbec zjistitelný nepříliš okatý pokus některé země o podvod vylepšující její emisní bilanci).

Vzorce pro přepočet různých skleníkových plynů na ekvivalentní množství oxidu uhličitého se také, jak je uvedeno výše, neustále mění.

Tohoto problému si jsou členské státy Úmluvy pochopitelně vědomy. Proto využívat flexibilních mechanismů budou moci jen státy, které řádně evidují své vlastní emise a vytvořily registr pro evidenci získaných kreditů.

Právě v roce 2005 mají podle Kjótského protokolu začít jednání o závazcích smluvních stran pro období po roce 2012. Na to, zda má vůbec smysl v nastoupené cestě pokračovat, však panují rozdílné názory.

Takovéto řešení by asi potěšilo ty státy, které své závazky vyplývající z Kjótského protokolu nesplní.

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 11. července 1998 byl v New Yorku přijat Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu.

Jménem České republiky byl Protokol podepsán v New Yorku dne 23. listopadu 1998.

Listina o schválení Protokolu Českou republikou byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Protokolu, dne 15. listopadu 2001.

Protokol vstoupil v platnost na základě svého článku 25 odst. 1 dne 16. února 2005.

tags: #kjotský #protokol #k #rámcové #úmluvě #OSN

Oblíbené příspěvky:

• Seznam nerostů – prvky
• Škola v Přírodě a Náhradní Volno
• Nástěnný odpadkový koš – tyrkys
• Vlečka na odpad Kyjov
• Pátrací psi v akci