Kjótský protokol: Mezinárodní dohoda o snižování emisí skleníkových plynů

Kjótský protokol je mezinárodní smlouva k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách (UNFCCC). Byl přijat 11. prosince 1997 v japonském Kjótu a vstoupil v platnost 16. února 2005. Protokol má celkem 192 smluvních stran.

Cíle Kjótského protokolu

Země Přílohy I Úmluvy se v Protokolu zavázaly do konce prvního kontrolního období (2008-2012) snížit emise skleníkových plynů nejméně o 5,2 % ve srovnání se stavem v roce 1990. Úhrnné redukce emisí o 5,2 % mělo být dosaženo diferencovaným snížením, které je výsledkem jednání mezi zeměmi Dodatku I v Kjótu - EU15, Švýcarsko, Česká republika a další středoevropské země sníží o 8 %, USA sníží o 7 % a Kanada, Maďarsko, Japonsko a Polsko o 6 %.

Toto snížení se vztahuje na koš šesti plynů, resp. jejich agregované průměrné emise (v jednotkách tzv. uhlíkového ekvivalentu) za pětileté období 2008-2012. Redukce se týkají emisí oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4), oxidu dusného (N2O), hydrogenovaných fluorovodíku (HFCs), polyfluorovodíku (PFCs), fluoridu sírového (SF6) a, fluoridu dusitého (NF3). Pro každý skleníkový plyn existuje tzv. potenciál globálního ohřevu v závislosti na jeho schopnosti ovlivňovat klima. Pro možnosti srovnání se obsah skleníkových plynů uvádí v hodnotě CO2 ekvivalentní (CO2 ekv).

Historie a vývoj Kjótského protokolu

Přijetím takzvaného Kjótského protokolu o snížení emisí plynů způsobujících skleníkový efekt skončila 11. prosince 1997 konference OSN o změnách podnebí v japonském Kjótu.

Po sérii summitů v Káhiře, Kodani a New Yorku, jež se zabývaly otázkami udržitelného rozvoje a pokrokem v jeho rámci, se uskutečnila 3. konference účastnických státu UNFCCC v japonském městě Kjótó v roce 1997. Konference v Kjótu je historicky první velké zasedání, jež přitáhlo pozornost světových médií ke globálním environmentálním problémům. Co je však nejdůležitější, byl zde navržen a posléze přijat Kjótský protokol, který detailně vymezil konkrétní cíle pro redukci emisí a harmonogram pro zvedení opatření k naplnění těchto cílů.

Čtěte také: Kjótský protokol a změna klimatu

Protokol vstoupil v platnost v únoru 2005 a dosud ho ratifikovalo 192 zemí a EU jako celek (před rozšířením v roce 2004).

Kjótský protokol byl podepsán 11. prosince 1997 a k tomu, aby vstoupil v platnost, bylo zapotřebí splnit dvě důležitá kritéria. Zaprvé, alespoň 55 zemí mělo protokol podepsat. Zadruhé, ratifikující strany by měly být zodpovědné za emise ve výši alespoň 55% hodnot z roku 1990. První kritérium bylo splněno 31. května 2002 kdy 15 zemí EU protokol ratifikovalo. Druhé kritérium bylo splněno 18. listopadu 2004 kdy protokol ratifikovalo Rusko na popud EU výměnou za podporu členství země ve Světové obchodní organizaci. Česká republika protokol podepsala 23. listopadu 1998, ratifikovala 13. listopadu 2001 a plní své závazky s předstihem tak, jako celá EU.

Kjótský protokol vešel v platnost 16. února 2005.

V prosinci 2012 schválen dodatek, kterým bylo potvrzeno pokračování Protokolu a jeho druhé kontrolní období, které bylo stanoveno na osm let (2013 - 2020). EU a jejích 28 členských států se zavázalo snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 20 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení odpovídalo cíli formulovanému v příslušných předpisech EU přijatých v rámci tzv. klimaticko-energetického balíčku z roku 2009.

Kritika a neúspěchy Kjótského protokolu

Dokument má od počátku řadu kritiků. Jedni mu vyčítají, že je vzhledem k vynaloženým nákladů neefektivní, jiní jej zase kritizují jako málo ambiciózní. Svého cíle protokol nedosáhl. Podle zprávy Programu OSN pro životní prostředí z roku 2012 se koncentrace skleníkových plynů od roku 2000 naopak zvýšila asi o 20 procent.

Čtěte také: Biologická bezpečnost a Cartagenský protokol

USA Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly jej ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství, a protože se ke konkrétnímu závazku snižování emisí nepřipojily Čína a Indie. Právě USA a Čína jsou přitom největšími znečišťovateli ovzduší na světě.

Vzhledem k tomu, že se ke druhému kontrolnímu období připojila pouze část zemí Přílohy I Úmluvy a Protokol není závazný pro rozvojové země a rozvíjející se ekonomiky (včetně Číny, Indie, Brazílie atd.), nepodařilo se cíle Protokolu naplnit.

Flexibilní mechanismy Kjótského protokolu

Základem splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu má být redukci emisí na území příslušného státu. Kjótský protokol však umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů. Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto mechanismů sám o sobě nevede ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde „pouze“ o způsob, jak pomocí tržních nástrojů snížit ekonomické náklady na omezení emisí. Pro využití těchto mechanismů nejsou žádné přesné limity, nemělo by se nicméně stát, že některý stát na snižování emisí na domácí půdě zcela rezignuje a potřebné kredity si nakoupí či vyslouží v zahraničí.

Obchodování s emisemi mezi státy je asi nejprůhlednějším mechanismem. Jestliže se ukáže, že země A emituje např. o deset milionů tun CO2 méně, než jí ukládá Protokol, může tento rozdíl prodat jiné zemi B. V konečném důsledku země A i B společně plní závazky, pouze dochází k redistribuci emisních limitů mezi A a B. Na tomto základě mohou již dnes kolektivně plnit své závazky např. země Evropské unie.

Již původní text Úmluvy, článek 4, paragraf 2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy. Na základě čl. 4, paragraf 2(a), se začalo hovořit o společně zaváděných opatřeních. Berlínská konference rozhodla o „pilotní fázi“ (začala v roce 1995), která se také označuje jako „pilotní fáze projektů společné implementace“. S normálním fungováním společně zaváděných opatření za které budou započítávány kredity, se počítá od roku 2008, nicméně za některé projekty započaté po 1. 1. 2000 mohou být kredity započítávány již dříve.

Čtěte také: Měření emisí: protokol

Z ekonomického hlediska se společně zaváděná opatření zakládají na rozdílu nákladů na redukci emisí v jednotlivých vyspělých zemích. Průmyslově vyspělé země vykazují rozdíly v energetické náročnosti tvorby HDP, ve struktuře zdrojů energie a ve spotřebě energie v dopravě a obytném sektoru (rozdíly v životní úrovni a stylu). Různou měrou jsou využívány i energetické zdroje neemitující skleníkové plyny, např. fotovoltaika, sluneční tepelné kolektery, atomová energie, větrná energie, energie vodních toků nebo slapových jevů. Ani jednotlivá uhlíkatá paliva nejsou z hlediska emisí rovnocenná, např. zemní plyn emituje méně CO2 na jednotku energie než hnědé uhlí.

Předpokládá se, že v zemích střední a východní Evropy, v nichž probíhá ekonomická transformace, jsou mnohem větší možnosti ekonomicky únosné redukce emisí, a to díky dřívějšímu neefektivnímu využívání tepla a elektřiny. Na základě JI by do takových zemí vstupovali zahraniční investoři, kteří by jako výnos ze své investice dostávali emisní kredity. Tyto kredity by se vztahovaly ke konkrétním projektům, které by prokazatelně snižovaly emise skleníkových plynů.

Článek 12 Kjótského protokolu umožňuje zemím Dodatku I podobným způsobem financovat projekty, které musí skutečně snižovat existující emise skleníkových plynů, ve státech třetího světa.

Kjótské závazky nemusí být splněny pouze snížením emisí, ať už doma či v zahraničí. Signatáři mohou také vytvářet a chránit tzv. propady uhlíku - umožnit větší ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže jejich čisté emise oxidu uhličitého (emise, od kterých je odečten nově uložený uhlík) se sníží. Tyto propady jsou označovány také jako ponory, absorbéry či v žargonu jednání o klimatu zkratkou LULUCF (Land Use, Land Use Change and Forestry Activities - využití půdy, změny využití půdy a lesní aktivity).

Propady jsou hlavní rezervoáry uhlíku na Zemi, počítáme mezi ně živé organismy, půdu a oceány. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun uhlíku ve formě CO2 spotřebovaného fotosyntetickou asimilací (produkcí organických molekul z CO2 a vody za spoluúčasti slunečního záření). Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů, tedy produkcí CO2, se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Pro některé země zakládání nových lesů může být levnější než redukce průmyslových emisí.

Nástupci Kjótského protokolu

V roce 2020 nahradí Kjótský protokol nová globální dohoda o klimatu, která byla uzavřena na konferenci v Paříži v prosinci 2015. Podle textu tohoto dokumentu má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím.

Postup ve snahách o snižování emisí skleníkových plynů stanovuje v současnosti Pařížská dohoda, která vstoupila v platnost v roce 2016.

Úmluva ukládá všem smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky a dodržovat je. Na jejím základě se Česko společně s ostatními členskými státy EU zavázalo ke společnému cíli snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně čtyřicet procent ve srovnání s rokem 1990.

Smlouva dále vymezuje okruhy spolupráce při řešení ztrát a škod způsobených negativními dopady změny klimatu mezi smluvními stranami a potvrzuje povinnost rozvinutých států poskytovat finanční podporu rozvojovým zemím. Na finanční podpoře se mohou dobrovolně podílet i ostatní státy. Poprvé se tak jasně připouští, že hospodářská situace v rozvojových státech se vyvíjí a že některé z nich jsou již samy schopné podílet se na financování ochrany klimatu.

Na předposlední z nich, klimatické konferenci COP28 v Dubaji se v roce 2023 představitelé téměř dvou stovek zemí shodli na nové dohodě, která vyzývá k postupnému omezování fosilních paliv s cílem odvrátit klimatické změny. Jednalo se o historický krok, protože to bylo poprvé, kdy text výslovně zmiňuje ropu, zemní plyn a uhlí, které jsou považovány za hlavní příčiny změn klimatu.

Na zatím poslední, loňské klimatické konferenci OSN COP29 v Ázerbájdžánu se po dlouhém vyjednávání státy dohodly na výrazném navýšení klimatické pomoci pro rozvojové země. Jedná se o financování ve výši 300 miliard dolarů (asi 7,3 bilionu korun) ročně do roku 2035, které poskytnou bohaté státy.

tags: #kjotský #protokol #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Mikrofon pro záznam přírodních zvuků: Test
• Problém vesmírného smetí
• Ekologická odpovědnost firem v ČR
• Harmonogram Svozu Odpadu Třebíč
• Chemický odpad v Třebíči