Klasifikace klimatu: Konvenční systémy

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj. Klimatické klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Taková regionalizace klimatu podává přehled o generalizovaných a zákonitě vymezených oblastech.

Základní klasifikační jednotkou je klimatické pásmo, ačkoli se ve školské geografii tradičně používá označení klimatický (podnebný) pás. Klimatická pásma můžeme v důsledku vnitřní heterogenity klimatických podmínek rozdělit na dílčí klimatické oblasti.

Podle použitých přístupů můžeme klimatické klasifikace rozdělit do dvou skupin. Konvenční klimatické klasifikace vymezují typy klimatu podle předem konvenčně (pevně) stanovených mezních hodnot jednoho nebo více klimatických prvků. Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod.

Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Köppenova klasifikace podnebí

Z nejznámějších konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.). Köppen-Geigerova klasifikace představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu.

Čtěte také: Ekologické stavby v ČR

Köppenova klasifikace podnebí je konvenční klasifikace podnebí, která je zároveň nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací podnebí. Jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu. V zásadě je však založena na hodnocení průměrné roční a měsíční teploty a srážkových úhrnů a sezónnosti srážek.

Köppen tak vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy.

Hlavní klimatické skupiny podle Köppena:

• A: Tropické klima - Zabírá asi 19 % plochy Země. Chybí zde chladná roční období a je charakteristický konstantní teplotou vzduchu. Průměrné roční teploty vzduchu zde neklesají pod 18 °C a roční amplituda teploty nepřesahuje 6 °C.
• B: Suché klima - Zabírá asi 30,2 % povrchu Země. Je pro něj charakteristický stav, kdy je množství srážek menší než potenciální evapotranspirace. Hranice sucha lze vymezit podle vztahu uvedeného ve vysvětlivkách k tab. 5.1. Průměrná teplota 18 °C je překročena po dobu několika měsíců.
• C: Mírné klima - Rozprostírá se na 13,4 % ploše Země a vyznačuje se značnou proměnlivostí počasí a silně vyvinutou cyklonální činností, střídáním čtyř ročních období a chladnou zimou bez pravidelné sněhové pokrývky. Pás je omezen izotermou 18 °C nejteplejšího −3 °C nejchladnějšího měsíce a podle srážkových úhrnů (tab.
• D: Kontinentální klima - Zabírá 24,6 % povrchu Země a je vymezen izotermou −3 °C nejchladnějšího a 10 °C nejteplejšího měsíce. Obvykle se nachází ve vnitrozemí kontinentů, nebo na jejich východních pobřeží, a to severně od 40° severní zeměpisné šířky. Na jižní polokouli se v důsledku menšího zastoupení pevniny v této zeměpisné šířce objevuje jen zřídka, a to ve vazbě na vyšší nadmořskou výšku. Příznačným rysem klimatu je také krátké léto a pravidelná sněhová pokrývka.
• E: Polární klima - Rozkládá se na 12,8 % povrchu Země a je charakteristický nižší průměrnou teplotou nejteplejšího měsíce než 10 °C. Teplota vzduchu je tak většinou pod bodem mrazu a srážky většinou sněhové.

Quittova klasifikace podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější klasifikací na území ČR i SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější. Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle Klimatické oblasti Československa. Při určení klimatických oblastí autor vycházel z klimatologických dat období 1901-1950 a z území republiky rozčleněného na čtverce o straně 3 km (900 ha). Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7). Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech.

Klimatické oblasti v ČR podle Quitta:

• Teplá klimatická oblast (T) - V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4.
• Mírně teplá klimatická oblast (MT) - Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11.
• Chladná klimatická oblast (CH) - Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7.

Další regionální klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

Čtěte také: Více o Hvězdičkové Klasifikaci Odpadu

Langova klimatická klasifikace (1915)

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C. Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní.

Klimatická klasifikace podle M. Mináře (1948)

Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Klimatická klasifikace M. Končeka (1957), resp. klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958)

Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.

Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.

Čtěte také: Ekologické aspekty čistoty vody

Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C.

Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Klimatická klasifikace podle M.

Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů. Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400.

Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

tags: #klasifikace #klimatu #konvencni #systemy

Oblíbené příspěvky:

• Zařízení pro pobyt v přírodě
• Udržitelné Zlín
• Bezpečnost při používání čističů odpadů
• Aukce OZE a zdražování elektřiny
• Svoz komunálního odpadu Veselí nad Moravou