Celý svět začal být na tyto podněty citlivější, a proto je na záchranu přírodních unikátů, jež pro lidstvo představují křehký a nenahraditelný poklad, vynakládáno velké úsilí. V této knize najdete kromě spousty fotografií i celou řadu klenotů planety Země.
Tato kniha se věnuje vzácným divům, jejichž existenci ohrožují přírodní jevy i lidská činnost. Dále vyobrazuje nejen dnešní komplikovanou dobu, ale snaží se vyslat i zprávu plnou naděje do budoucnosti.
Na naší planetě se nachází i nenahraditelné přírodní bohatství, kupříkladu v národních parcích v Demokratické republice Kongo. Ekosystém tohoto parku ohrožuje občanská válka a pytláctví.
V této knize se rovněž nacházejí starobylé památky z údolí Káthmándú v Nepálu, které v roce 2015 vážně poškodilo ničivé zemětřesení.
Pokud se nám někdy podaří objevit ve vesmíru život, natož život inteligentní, nepochybně jej budeme chtít co nejpečlivěji prozkoumat. A stejně to má i vesmírná Rada, která vyslala Meziplanetární výzkumnou expedici probádat život na Zemi. Nám se nyní podařilo získat zprávu, již členové expedice sestavili na základě informací, „které jim předali obyvatelé této planety“.
Čtěte také: Cesta do Compostely: Recenze
Její úryvky představuje řadou cen ověnčená kniha Pozemšťané z pera polské designérky Ewy Solarzové (nar. 1974), v tuzemských knižních vodách známé již díky jiné publikaci pro děti, pojmenované D.E.S.I.G.N.
Na necelých osmdesáti stranách se malí čtenáři zábavnou formou seznámí se základními vlastnostmi naší domovské planety, například jakou má pozici ve Sluneční soustavě, proč se střídá den a noc, co se s ní stane během jednoho roku, jaký podíl jejího povrchu zabírají pevniny a oceány, kolik procent souše je vyhrazeno zemědělství nebo jak velké jsou jednotlivé kontinenty.
Největší část knihy je však vyhrazena pozemskému životu a především druhu, který planetu stále větší měrou a na úkor většiny jiných organismů i vlastní budoucnosti přetváří k obrazu svému, tedy člověku neboli Homo sapiens. Zpráva meziplanetární expedice informuje o lidské společnosti i tělesné stavbě lidí a jejích specifikách v porovnání s jinými živočichy.
Díky tomu děti zjistí, k čemu jsou nám dobré potní žlázy, proč nemají všichni pozemšťané stejnou barvu kůže, jak vysocí lidé jsou a jak to bylo v minulosti, v čem se liší muži a ženy, co se označuje jako pohlaví X, co lidé rádi konzumují, kolik vody v těle mají nebo které smysly a smyslové orgány jsou pro ně při orientaci ve světě nejdůležitější.
Jak napovídá výše nastíněný obsah knihy, Pozemšťané jsou v první řadě průvodcem současným světem, který malým čtenářům (nakladatel uvádí věkové určení 8+, s čímž lze jen souhlasit) nenápadně poskytne základní přehled o tom, co by o Zemi i jejích obyvatelích měli znát.
Čtěte také: Werther – kniha o přírodě
Také je ale přiměje, aby si více všímali svého okolí i sami sebe, byli tolerantnější vůči druhým, ať už hendikepovaným, nebo příslušníkům odlišných etnických skupin, a vnímali některé problémy sužující lidstvo - od znečišťování prostředí po ekonomickou nerovnost.
O ilustrace Pozemšťanů se postaral Robert Czajka, jehož hravý, nicméně barevně střízlivý styl je ukázkovým příkladem toho, že méně je někdy více. V celé knize si Czajka vedle základní černé využívané k vytvoření základních rysů postav a věcí vystačil jen s několika málo barvami, zejména trojicí červená, modrá a okrová, jež tu a tam doplní zelená nebo šedivá.
Dojem z knihy kazí jen pár překladatelských a možná i autorských přešlapů, které by bývala vyřešila pečlivější redakce. Na straně 14 se kupříkladu dočteme, že „před 375 miliony let prehistorické ryby opustily vody a zahájily evoluci členovců. Jejím výsledkem bylo, že se objevili pozemšťané“.
Zarážející je zde slovo „členovci“ (polsky „stawonogi“), neboť mezi členovce nepatří ani ryby, ani člověk, nýbrž korýši, hmyz nebo pavouci. Snad zde mělo stát slovo „čtyřnožců“ („czworonogi“), ale těžko říct, jelikož recenzent neměl k dispozici originální text.
O čtyři strany dál pozorného čtenáře zarazí setkání s pižmovým býkem (správně má být pižmoň, v polštině nazývaný též „wół piżmowy“). Na straně 39 se zase píše o Májích (myšleni jsou však Mayové, polsky „Majowie“).
Čtěte také: Knihy o technikách přežití: recenze
Mimoto by bylo vhodnější místo zřídka používaných termínů monogamický a polygamický (s. 28 a 29) uvádět monogamní a polygamní, místo škorpióna dát štíra (s. 39), místo rudých vlasů vlasy zrzavé (s. 41) nebo místo váhy hmotnost (s. 46).
Sem tam se patrně i kousek textu zatoulal, jako například ve větě na straně 37: „Nejméně dvě osoby mezi pozemskými ženami dokážou rozlišit 100 milionů barev, tedy 100x více než průměrný člověk.“ Z doplňujícího textu však vyplývá, že tato schopnost by se měla týkat „12 % pozemských žen“, tedy jistě více než dvou.
Přestože se nejedná o chyby, které by knihu srážely jako celek, a větší část čtenářů si jich možná ani nevšimne, přesto zamrzí.
Kritický katalog Bibliotheca astronomica je jedním z posledních vydavatelských počinů Národní knihovny ČR, respektive Oddělení rukopisů a starých tisků. Doprovázel stejnojmennou výstavu, která se konala ve dnech 18. 10. až 18. 12. 2024 v prostorách Galerie Národní knihovny ČR. Její autoři, Kamil Boldan a Jana Vackářová, se rozhodli prezentovat cenné rukopisné a tištěné knihy z historických fondů Národní knihovny, které se zaměřují na astronomii.
Návštěvníkům výstavy a čtenářům publikace katalog nabídl zajímavé pohledy na životní osudy a vzájemnou komunikaci astronomů, na vědecký, společenský a populární obsah jejich děl, význačné tiskařské dílny a majitele vydaných knih.
Výsledek je mimořádně zdařilý. Předložená publikace je po obsahové a grafické stránce dílem, které stojí nejen za prolistování, ale také za důkladné pročtení. Kniha je sice označena jako kritický katalog, ve skutečnosti však splňuje parametry populárně naučné knihy.
Popisy jednotlivých originálů, které byly vystaveny v expozici, jsou nenásilně včleněny do textu a vytvářejí tak kompaktní celek. Naopak se čtenář o mnohých knihách dozví více informací, než kolik mohl nabýt na samotné, prostorově přece jen omezené výstavě. Obrázky fotografa Zdeňka Rerycha jsou kvalitní a korespondují s textem.
Kniha se dělí na dvě části. První část zahrnuje nejstarší tisky z 15. století (Kamil Boldan), část druhá se věnuje tiskům ze 16. a 17. století (Jana Vackářová). Následuje výběrová literatura, elektronické zdroje a anglické resumé. Již v samotném úvodu autoři vymezují pojetí knihy. Vybízejí k rozsáhlejšímu výzkumu, který by se věnoval řadě dílčích otázek, které nyní musely být jen předestřeny.
První část publikace, Astronomické tisky 15. století, byla napsána naším předním inkunabulistou a znalcem počátků české tištěné produkce Kamilem Boldanem2. Na prvních stranách se autor v kratší sondáži vrací do středověku a sleduje rozvoj astronomie v klíčových rukopisných dílech. Zastavuje se u recepce řeckých autorů, zprostředkovaných během 12. a 13. století přes Pyrenejský poloostrov prostřednictvím překladů z arabštiny spolu s díly arabsko-islámského světa (například Almagest Klaudia Ptolemaia zprostředkovaný Gerardem z Cremony).
Sleduje dvě klíčová prostředí, ve kterých se astronomie rozvíjela - panovnické dvory a nově zakládané univerzity. Ostatně každý student nižších ročníků artistických škol se musel seznámit s astronomií, i když jen nemnozí se jí nadále věnovali. Výrazné změny nastaly v 15. století, kdy byla zpochybněna ptolemaiovská planetární teorie (geocentrický kosmos). Značný vliv měl humanismus, pronikající do střední Evropy z Itálie. Řada vědců se již vymaňovala z univerzitního prostředí a působila samostatně (například Johannes Regiomontanus).
V této době také nacházely značný ohlas příručky řecké a arabské astrologie. Sama astrologie záhy získala značnou oblibu nejen na panovnických dvorech, ale také na univerzitách. Dokladem toho jsou četné narativní horoskopy. Tento trend byl terčem kritiky nejen teologů, ale také některých představitelů humanismu (například Giovanni Pico della Mirandola). Ostatně jasný předěl mezi teoretickou astronomií a astrologií ještě neexistoval. Nedostatek financí vedl četné univerzitní astronomy k přivýdělkům astrologickými předpověďmi. A ani sama astrologie se neobešla bez přesných numerických hodnot týkajících se postavení nebeských planet v daném okamžiku.
Mezi prezentované originály byly také zařazeny významné rukopisy (například rukopis VIII.H.73 z bývalé knihovny Matyáše Korvína nebo iluminovaný Tractatus de ordine stellarum z počátku 15. století XXVI.A.3 3). Autor se ve zkratce zaměřil na rukopisy z českého prostředí, které prozatím nebyly veřejnosti v těchto souvislostech příliš známy (například astronomický sborník III.C.2 se žlutě kolorovanými schématy zatmění Měsíce).
Značná pozornost byla věnována inkunábulím, tedy prvotiskům (tiskům do roku 1500 včetně). Inkunábule s astronomickou tematikou věrně odrážejí složitý vývoj knihtisku ve druhé polovině 15. století. Rané dřevořezy byly dodatečně kolorovány vodovými barvami, ilustrovány jak geometrickými diagramy, tak alegorickými a mytologickými výjevy. Stále ještě chyběly rozsáhlejší mapy hvězdné oblohy.
Na druhou stranu nebývalou měrou vzrostla astrologická produkce, přinášející tiskárnám značný profit. Pro léta 1472 až 1475 sledujeme v Norimberku dokonce první tiskárnu se specializací na astronomika: Johannes Müller z Königsbergu (známý spíše jako Regiomontanus) zde vydal 11 titulů. Podařilo se mu zvládnout náročnou sazbu číselných tabulek s různými grafickými symboly a členěním do mřížky pomocí kovových tabulek. Na jeho program navázal Erhard Ratdolt, působící nejdříve v Benátkách a poté v Augsburku.
Ratdoltův ediční program se opíral o astronomicko-matematické tituly, vydané v mnohých případech vůbec poprvé. Pokud jde o české prostředí, je nutné zmínit inkunábulová bohemika o astronomii Křišťana z Prachatic a Augustina Olomouckého a v neposlední řadě také Pavla Žídka a Václava Fabera z Budějovic. Z českých institucí si větší pozornost zaslouží Pražská univerzita a ve všech směrech výjimečná knihovna Karlovy koleje. Z osobních knihoven nechybí knihovna Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, Ladislava Černého z Boskovic a pozapomenutého Valentina Meziříčského.
Vedle klasických astronomických děl se autor zastavuje také u minucí, vyznačujících dny z astrologického hlediska vhodné k pouštění žilou.
Druhá část recenzované publikace, Astronomické tisky 16. a 17. století, je autorským počinem Jany Vackářové, odbornice na staré tisky a jezuitskou matematiku a astronomii5. Před autorkou ležel složitý úkol - uchopit celá dvě staletí, během kterých se měnily astronomické principy (kopernikovský systém6 zpřesněný Tychonem Brahem a Johannem Keplerem), vylepšovaly přístroje (od začátku 17.
Astronomie se kontinuálně rozvíjela na univerzitách, to dokládají četné vpisky v knihách univerzitních kolejí. Vedle nich autorka zdůrazňuje soukromé knihovny - zejména jedinečnou knihovnu Tychona Braheho s jeho autografy a autografy významných astronomů (například Mikuláše Koperníka). Vzrůstajícím fenoménem jsou potom šlechtické knihovny (Šternberkové).
Oproti předcházející první části zmiňuje klášterní knihovny (například chebských minoritů, premonstrátů v Louce nebo benediktinů v Kladrubech u Stříbra). Samostatná kapitola se zabývá publikacemi o kometách a kalendářích, obsahuje citace mnohých českých tisků, i když bohemika jako taková mají svoji vlastní stať (například práce Tadeáše Hájka z Hájku).
Osudy astronomických knih v dobách následujících se již dříve staly předmětem samostatných výzkumů (zejména Bernard Bolzano a Matematické muzeum v Klementinu), tady je jim věnována spíše kratší pasáž dle celkové koncepce publikace.
Snad jedinou výtkou, kterou bych ke knize měla, je jistá nevyváženost obou částí. První část je strhujícím pojednáním o rozvoji knižní kultury na pozadí astronomických knih, zatímco druhá část postrádá dynamiku a mnohdy se spíše zaměřuje na popisy konkrétních tisků.
Vydejte se na průzkum Země, jaká existovala kdysi, ponořte se do zkoumání změn, k nimž došlo během její historie. Toto knižní umělecké dílo vás zavede do fascinujícího světa půdy, která je základem života na naší planetě. Kniha představuje 85 pozoruhodných lip, které odedávna rostou na mnoha místech naší země. Vnímejte krásu stromů s vůní domova prostřednictvím příběhů a fotografií.
Co kdyby vám jeden starý buk mohl vyprávět celý svůj život? Peter Wohlleben, lesník a oblíbený autor bestsellerů o lese, hospodaří ve svém revíru již léta dle ekologických zásad. s podtitulem Jak stromy vyrábějí mraky a žížaly regulují divoká prasata. Paměť stromů je o mnoho delší, než paměť lidská, ale jako vše, co žije, jsou stromy smrtelné.
Kniha Planta sapiens je fascinující sondou do vnitřního světa rostlin založená na nejmodernějším výzkumu rostlinné inteligence. Dokážeme-li pochopit, jaké je to být rostlinou, mohli bychom mít z okolního světa mnohem víc. Schopnosti rostlin vědci dokumentují už desítky let. Prokázali, že rostliny spolu komunikují, manipulují s ostatními druhy a provádějí důmyslné pohyby.
Méně známé jsou nejnovější důkazy, že rostliny mohou mít „vědomí“. Ačkoli nemají mozek, jejich mikroskopické vnitřní pochody odkrývají soustavu, která se příliš neliší od nervové sítě v našem těle. Dokážou si tak pamatovat, učit se a disponují inteligencí, která jim umožňuje chovat se adaptivně, flexibilně, účelně a předvídavě.
Pokud se na rostliny podíváme novým způsobem, může to zásadně proměnit celé naše chápání světa. Paco Calvo, přední osobnost filozofie rostlinné signalizace a chování, v knize Planta sapiens předkládá zcela nový pohled na biologii rostlin a vysvětluje, jak rostliny pohánějí technologický rozvoj: od robotiky přes umělou inteligenci až po řešení ekologické krize.
Především však dokládá, že rostliny nejsou jen zelená kulisa - jsou to aktivní živé organismy s vlastními zájmy. Kniha Planta sapiens vám umožní nahlédnout do rostlinné říše jako nikdy předtím. Změní váš pohled na jiné formy života, takže rostliny budete vnímat jako spojence při řešení globálních problémů, ne jako pouhé suroviny.
Poznáte rostliny jako učitele, od kterých se můžete učit o své vlastní mysli. Pokud zkusíte dívat se na rostliny jinak, budete ohromeni tím, co objevíte.
Fascinující výzkum projektů po celém světě, které mají za cíl zastavit změnu klimatu. Dostali jsme se do toho sami a sami také musíme najít cestu ven. Problémy, se kterými se potýkáme, známe - ztráta biodiverzity, zvyšující se množství odpadu a znečištění, množství skleníkových plynů, které doslova pumpujeme do ovzduší… je to neudržitelné. Musíme něco udělat!
Tom Heap, autor knihy 39 způsobů, jak zachránit planetu (39 Ways to Save the Planet) je optimista! Nestraší, nevytváří hororové scénáře a nesnaží se své čtenáře uvrhnout do pocitu bezvýchodnosti a selhání. Právě naopak. Procestoval svět a objevil lidi, kteří zasvětili svůj život záchraně planety. Sdílením jejich příběhů dokazuje, že naděje je, jen se musíme vydat správnou cestou, ačkoliv to mnohdy není jednoduché.
Kniha je rozdělena do sedmi částí - Energetika, Životní prostředí, Zemědělství, Společnost, Doprava, Výstavba a průmysl, Odpady. V každé z nich čtenáři najdou inovativní projekty, které dokážou zmírnit dopad lidské činnosti na planetu, ať už jsou to plovoucí solární panely, bambusové vesnice, vzdělání dívek v rozvojových zemích, nebo zpětný záchyt a využití zplodin z výroby.
Klimatická krize není chiméra, je to reálný stav, ve kterém se nachází naše planeta. Jinou nemáme a jsme to právě my, kdo má teď za úkol zmírnit dopady naší činnosti a zastavit negativně nastavený trend. Kniha 39 způsobů, jak zachránit planetu dokazuje pravdivost onoho okřídleného výroku „Kde je vůle, tam je cesta“.
Vydejme se s Tomem Heapem na cestu do budoucnosti a držme Zemi i sami sobě palce. Dobře to dopadne!
tags: #kniha #o #6 #znečištění #planety #recenze