Knihy o ochraně přírody a krajiny: Seznam a význam

Ochrana přírody a krajiny má multidisciplinární charakter, prolínají se v ní disciplíny ryze akademické s disciplínami aplikovanými, a často mezi nimi nelze vytyčit jednoznačnou hranici. Mnoho (možná že dokonce většina) konkrétních ochranářských problémů má neopakovatelné regionální či místní měřítko. Zachytit celou tuto nesmírně obsáhlou problematiku v jedné knize je asi nereálné. Stejně tak si tato kniha nečiní ambice na formulování strategických vizí ochrany přírody a krajiny v ČR.

Tato publikace si klade cíle mnohem skromnější: představit čtenářům historické kořeny české ochrany přírody a krajiny, její postavení v evropském kontextu a na vybraných příkladech ukázat některé „domácí“ vážné ochranářské problémy a možnosti či limity jejich praktického řešení. Případové studie lze najít na prvním vloženém DVD.

V období přípravy této knihy byla v ČR vydána celá řada zásadních publikací o ochraně přírody a krajiny, počínaje zdařilou reedicí americké učebnice biologie ochrany přírody s českými doplňky přes monografi e a populárně naučné knihy o biologii krajiny, indikátorech biodiverzity, ekosystémových službách, legislativních základech ochrany biodiverzity až po rozsáhlý ediční počin AOPK ČR o chráněných územích a řadu publikací k nově vytvořené soustavě chráněných lokalit Natura 2000, včetně známého Katalogu biotopů ČR.

V roce 2011 vydala Univerzita Palackého v Olomouci obsáhlou monografi i P. Nováčka o udržitelném rozvoji z ESF grantu ENVIRUP (Environmentální vzdělávání rozvíjející uplatnění studentů v praxi). Ze stejného grantu je nyní vydávána i tato dvoudílná kniha.

V roce 2012, těsně před datem redakční uzávěrky této knihy, se na České zemědělské univerzitě v Praze sešlo zakládající shromáždění Fóra ochrany přírody. Účastníci, od univerzitních učitelů přes pracovníky státní ochrany přírody až po členy NGO, se shodli, že mezi největší dnešní problémy české ochrany přírody a krajiny patří její uzavřenost do sebe samé a částečná ztráta schopnosti ochranářů efektivně komunikovat s veřejností.

Čtěte také: Zdarma e-knihy o přírodě

Moderní učebnice biologie ochrany přírody v České republice velmi dlouho citelně chyběla. Bezpochyby ji uvítají nejen vysoké školy, pracovníci státních orgánů ochrany přírody, ale i celá řada dobrovolných nevládních organizací, které chtějí účinně pomáhat ochraně přírody a životního prostředí.

Jako biolog bych tuto knihu doporučil i jako povinnou četbu našim politikům, ale i pracovníkům všech médií, kterým jsou pojmy ekologie, ochrana přírody a trvale udržitelný rozvoj více než mlhavé. O tom svědčí zejména ta skutečnost, že v České republice na rozdíl od většiny evropských národů se za kulturu považuje, snad díky našemu obrození, jen umění.

Snad právě proto se naše republika připojila k významným evropským i světovým konvencím týkajících se ochrany přírody, druhové ochrany rostlin i živočichů jako jeden z posledních evropských států.

Každá z kapitol je doplněna seznamem doporučených literárních pramenů a celou knihu uzavírá velmi reprezentativní seznam použité literatury.

Červené seznamy a knihy ohrožených druhů

Mezi volně žijícími živočichy, planě rostoucími rostlinami a dalšími organismy se státní i dobrovolná ochrana tradičně zaměřuje na druhy ohrožené vymizením, tedy vyhynutím nebo vyhubením. Začátky červených knih a červených seznamů spadají do roku 1959, kdy tehdejší předseda Komise pro přežití druhů (SSC) nejvýznamnější nevládní ochranářské organizace - Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) - plukovník Leofric Boyle začal vytvářet kartotéku ohrožených druhů (Burton 2001).

Čtěte také: Více o Ceně Josefa Vavrouška

Na rozdíl od všeobecně vžité představy nesouvisí barva soupisů ohrožených druhů s dopravními světly. Uvádí se, že se všestranně nadaný Sir Peter Scott (viz rámeček na této straně), který v čele komise nahradil Boyla, nechal inspirovat seznamem pohřešovaných lodí, který již více než 150 let vede známá pojišťovací společnost Llyod a který je uložen právě v červených deskách. Červené knihy a následně červené seznamy se staly obdobným přehledem druhů, o které můžeme přijít stejně jako o pojištěné lodě, pokud se jim nebudeme včas rozumným způsobem věnovat.

První červená kniha celosvětově ohrožených druhů (Red Data Book) přinášela na jednotlivých kartách údaje o určitém druhu: jeho popis, rozšíření, ohrožení a bionomie (IUCN 1962-1964). Byla složena z různobarevných, volně vyjímatelných listů, takže se ani v ústředí organizace ve švýcarském Morges, resp. v Glandu nezachoval úplný výtisk. Proto bývá citována jak s různou paginací (počtem stran), tak odlišným vročením. IUCN nejnověji uznává za datum vydání první červené knihy konec roku 1964 (IUCN 2014a).

Do povědomí nejširší veřejnosti na celém světě se nicméně dostalo až vydání připravené v roce 1969 ve slušném nákladu známým britským nakladatelstvím Collins, jež bylo ilustrováno zdařilými Scottovými perokresbami (Fisher et al. Během 70. a 80. let 20. století se červené seznamy a knihy staly významným nástrojem, napomáhajícím stanovit priority pro konkrétní ochranářské akce a získat pozornost nejširší veřejnosti a řídících pracovníků ohledně aktuálních problémů, které souvisejí s péčí o přírodu a obecněji o životní prostředí.

Až do začátku 90. let 20. století byla příprava červených seznamů a knih založena spíše na názorech jednotlivých odborníků, byť bezpochyby kvalifikovaných, než na pečlivém rozboru nezbytných údajů, ačkoliv pro hodnocení druhů byly navrženy rozmanité, často značně složité indexy. Červené seznamy jednotlivých taxonomických jednotek nebo skupin či stejných taxonů z různých zemí tak nebyly porovnatelné. Ba co víc, stávalo se, že se různí autoři na tom, do jaké míry je hodnocený druh skutečně ohrožen vyhubením nebo vyhynutím, při opakované klasifikaci vůbec neshodli.

Ve snaze vyřešit uvedený problém přijala IUCN v roce 1994 nové kategorie pro zařazování druhů do červených seznamů spolu s objektivnějšími a vědecky přísnějšími kritérii. Po intenzivní diskusi a ověřování byla jejich závěrečná verze v roce 2000 schválena a oficiálně uveřejněna o rok později (IUCN 2001, Plesník & Cepáková 2003). Aktuální text kritérií a kategorií IUCN pro zařazování druhů a nižších taxonomických jednotek do červených seznamů byl publikován v roce 2012 (IUCN 2012a). Uvedený přístup umožňuje používání shodných kritérií a kategorií různými hodnotiteli, vychází z pravděpodobnostní klasifikace nebezpečí vymizení příslušného druhu, je použitelný v různých časových měřítcích a dokáže se do značné míry vypořádat s neurčitostí (Mace et al. 2008, Vié et al.

Čtěte také: Seznam ekologických knih

Od roku 2004 jsou soupisy druhů a dalších taxonů ohrožených v celosvětovém měřítku každoročně IUCN aktualizovány a jsou zdarma dostupné na internetové adrese www.iucnredlist.org. Poslední červený seznam celosvětově ohrožených druhů a nižších taxonů sestavený IUCN vyšel v Sydney v listopadu 2014 a byl slavnostně představen na 5. světovém kongresu IUCN o národních parcích a chráněných územích: ze 74 106 hodnocených druhů bylo 37 927 (51,2 %) druhů obratlovců (IUCN 2014b).

Protože pokračuje zájem vydávat červené seznamy a červené knihy ohrožených druhů v jednotlivých částech světa nebo státech, vypracovala IUCN v roce 2003 podrobný návod pro používání kategorií a kritérií pro červené seznamy na úrovni nižší, než je celosvětová. Máme na mysli kontinenty či jejich části nebo státy a jejich administrativní a geograficky vymezené jednotky (IUCN 2003, 2012b, Plesník et al. 2003b).

Na základě úspěšnosti červených seznamů pro ohrožené druhy připravuje IUCN kritéria pro hodnocení stupně ohrožení ekosystémů. Měla by odrážet míru změny v jejich rozsahu, složení, struktuře a fungování. Uvedený přístup naráží na řadu problému, souvisejících s vymezením ekosystémů a vyčíslením jejich stavu, určením stupně jejich poškození, zástupnými veličinami kvantifikujícími ohrožení a prahovými hodnotami těchto veličin a se standardizací obdobného hodnocení (Rodríguez et al. 2011, Keith et al. 2013, Boitani et al. 2014).

Podle posledních dostupných údajů dosud uveřejnilo celostátní seznamy ohrožených druhů 113 zemí: 70,7 % již využilo kritéria IUCN pro zařazování druhů do červených seznamů na úrovni nižší než celosvětové a 11,3 % je upravilo (Miller 2013, IUCN 2014c). Jak se dá předpokládat, nejvíce zemí publikovalo červené seznamy cévnatých rostlin (88 %), necévnatých rostlin (76 %) a obratlovců (67 %.). Naopak podstatně méně států vyhodnotilo stupeň ohrožení bezobratlých (53 %) a hub a lišejníků (jen 30 %). Platilo přitom, že čím je daná země bohatší (měřeno hrubým domácím produktem), tím více skupin organismů klasifikuje podle stupně ohrožení do červených seznamů. V Evropě publikovalo alespoň jeden celostátní seznam ohrožených druhů 89 % zemí, zatímco v Oceánii jen 13 %. Jen 36 % států má k dispozici alespoň jeden aktuální červený seznam ohrožených druhů (Bubb et al.

V bývalém Československu začaly červené seznamy vycházet od konce 70. let 20. století (Čeřovský et al. 1979, Holub et al. 1979, Hudec 1979, Baruš 1981, Donát & Sedláček 1982, Rybář 1984, Baruš et al. 1988, Trpák et al. 1988, Šťastný & Bejček 1992). V letech 1988-1999 byla uveřejněna edice červených knih ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů Československa, resp. ČR a SR (Sedláček et al. 1988, Baruš et al. 1989, Škapec et al. 1992, Kotlaba et al. 1995, Čeřovský et al. 1999). Rozsahem i způsobem zpracování se bezpochyby řadí mezi nejzdařilejší publikace tohoto typu v celoevropském měřítku.

Červený seznam ohrožených rostlinných společenstev (Moravec et al. 1995) patří mezi vůbec první soupisy fytocenóz negativně ovlivněných lidskou činností. Totéž platí i pro červený seznam hlístů (Nemathelminthes), parazitujících na vybraných druzích ryb v ČR a SR (Baruš et al. 1997). Kromě celostátních červených knih a seznamů byly vydány i publikace přibližující ohrožené rostlinné a živočišné druhy určitého kraje nebo oblasti (Kubát 1986, Chán 1999, Sedláčková & Plášek 2005, Štursa et al. 2009).

Od roku 1995 byly v ČR sestaveny červené seznamy využívající nové kategorie a kritéria IUCN či jejich upravené verze. Přípravou oficiálních červených seznamů pověřilo MŽP AOPK ČR. Až dosud byly uveřejněny celostátní červené seznamy všech hlavních taxonomických nebo ekologických skupin: hub, lišejníků, mechorostů, cévnatých rostlin, bezobratlých a obratlovců. V současnosti čelí podle odborníků sestavujících červené seznamy ohrožených druhů v ČR zvýšenému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení plná třetina druhů (Chobot 2010).

Ukazuje se ale, že čím méně druhů hodnocený taxon či ekologická/funkční skupina zahrnuje, tím je v ní patrnější jak stupeň ohrožení, tak počet vyhynulých nebo vyhubených druhů. Ze skupin s velkou druhovou bohatostí je téměř 70 % hodnocených druhů ohroženo u cévnatých rostlin. Také druhově málo početné skupiny obratlovců vykazují nadpoloviční podíl ohrožených druhů. Na první pohled příznivější situace u hub či mechorostů může ve skutečnosti odrážet spíše nedostatek aktuálních a hodnověrných údajů o hůře prozkoumaných druzích. Totéž platí i pro bezobratlé.

Červené seznamy ohrožených druhů nejsou nikde - s výjimkou Ukrajiny - legislativní normou, a nejsou tedy právně závazné. Představují nicméně ucelený názor na to, jak hodnotí stav cílových druhů a dalších taxonů z hlediska jejich ohrožení přední odborníci, a zůstávají tak těžko nahraditelným informačním zdrojem pro tvorbu příslušných zákonů, vyhlášek, nařízení či výnosů.

Zkušenosti s výběrem prioritních druhů pro ochranu opakovaně potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Přestože je pochopitelná snaha odborníků, kteří připravovali uvedený systém hodnocení druhů, používat pro přípravu červených seznamů pouze jedinou metodiku, je nanejvýš problematické, zda vůbec může být natolik obecná, aby plně platila pro tak rozdílné taxony či ekologické skupiny, jako jsou kupř. řasy a savci.

Zejména v případě bezobratlých a „nižších“ rostlin je obtížné, ne-li přímo nemožné, použít navržená kvantitativní kritéria, takže musela být pro přípravu červených seznamů ohrožených druhů ČR rozumným způsobem upravena (Plesník 2005, cf. Cardoso et al. 2011, Collen & Bőhm 2012). Kritéria pro hodnocení nebezpečí vymizení druhů na úrovni nižší než celosvětové poněkud nadhodnocují stupeň ohrožení populací vyskytujících se na okraji areálu rozšíření příslušného druhu, zejména izolovaných populací planě rostoucích rostlin, a naopak podhodnocují stav ohrožení u druhů, u nichž sice došlo k významnému poklesu početnosti, ale které přesto zůstávají poměrně běžné (Eaton et al. 2005, Abeli et al.

Soudobé ochranářské plánování je založeno na zranitelnosti a nenahraditelnosti složek biologické rozmanitosti. Obě zákonitosti postihují právě červené seznamy, a to od místního po celosvětové měřítko. Pro hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), přípravu a naplňování resortních strategií, koncepcí, plánů, akcí a realizaci mezinárodních mnohostranných úmluv, dohod a protokolů bychom neměli brát v úvahu jen závěrečné zařazení cílového taxonu do určité kategorie ohrožení, ale zejména údaje, které k němu vedly.

Červené seznamy celosvětově ohrožených druhů připravované IUCN poskytují cenná data o ohrožení hodnoceného taxonu, ale i o jeho rozšíření a do určité míry také o jeho nárocích na prostředí.

Příklady druhů a jejich klasifikace

Kůň Převalského (Equus przewalskii) zůstává čítankovým symbolem druhu, který se podařilo zachránit chovem v lidské péči. Nemalou zásluhu na tomto úspěchu má pražská zoologická zahrada.

V posledních dvaceti letech se stav lvů (Panthera leo) ve volné přírodě snížil o 30 %, takže dnes známou kočkovitou šelmu považujeme za v celosvětovém měřítku zranitelnou. Červený seznam IUCN klasifikuje v některých případech nejen druhy, ale i poddruhy.

Pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus) dosahuje v rozpětí křídel až tří metrů a osídluje jihovýchodní Evropu, jižní a jihozápadní Asii a severovýchodní Afriku.

Začátkem 20. století přežívalo ve volné přírodě méně než 200 nosorožců indických (Rhinoceros unicornis). V současnosti ve třech asijských státech žije v důsledku účinné ochrany na 3 500 jedinců.

Aktualizované vydání Červeného seznamu IUCN představila Mezinárodní unie ochrany přírody také na 5. světovém kongresu ochrany přírody, který proběhl v říjnu 2012 na jihokorejském ostrově Čedžu.

Podíl ohrožených druhů v ČR, Evropě a ve světě

Podíl kritických ohrožených, ohrožených a zranitelných druhů (v %) z celkového počtu druhů v ČR, Evropě a ve světě (stav k 1. 4. 2015):

Poznámka: Uvedeny jsou pouze skupiny, u nichž bylo hodnoceno nejméně 90 % známých druhů; naopak skupiny zahrnující méně než 150 druhů nejsou uvedeny (Plesník et al. 2003, BirdLife International 2004, Farkač et al. 2005, Kučera & Váňa 2005, Holec & Beran 2006, Temple & Terry 2007, Cox & Temple 2009, Temple & Cox 2009, Kalkman et al. 2010, Liška & Palice 2010, van Swaay et al. 2010, Bilz et al. 2011, Cuttelod et al. 2011, Freyhof & Brooks 2011, IUCN 2012, 2014, Grulich 2012, Nieto et al.

tags: #knihy #o #ochraně #přírody #a #krajiny

Oblíbené příspěvky:

• Výzvy a opatření v adaptaci na klima
• Kontejnery na odpad Hradec Králové
• Příčiny ohrožení světového míru
• Nakládání s odpady v Třebíči
• Prevence ucpaného odpadu ve staré budově