Ohrožený světový mír: Příčiny a důsledky

V posledních týdnech se lidstvo opět přesvědčilo, že je vzácně nepoučitelné. Mír, který neodvratně vede k válce, ježto neřeší podstatu problému a opomíjí příčiny jeho vzniku, od té doby nazýváme appeasement. Byl to typický gordický uzel, který z definice nelze rozplést, ale jak ukázal Alexandr Makedonský, je možné ho nakrásně rozetnout.

Co bylo špatného na snahách Chamberlaina najít přijatelné východisko ze zapeklitého problému, jímž byl německý územní požadavek na Československo v zájmu dosažení vyšší spravedlnosti pro sudetoněmecký národ? Vždyť chtěl mír a přivezl mír, přinejmenším na pár týdnů.

Dnes není třeba zdlouhavě dokazovat, že pravým loutkovodičem (nebo přinejmenším prvním z rovných) islámských teroristů sdružených v hnutí Hamás je Írán. Jeho teokratický režim se nikdy netajil tím, že vážně usiluje o vymazání Izraele ze zemského povrchu. V mnoha ohledech postoje některých západních státníků vůči Íránu coby hlavnímu donátorovi teroristů nejsou nic jiného než nudný dětinský pokus o rozvázání gordického uzlu.

Na této cestě se obzvlášť vyznamenal bývalý americký prezident Barack Obama. To je ten, který obdržel Nobelovu cenu za mír jaksi závdavkem - „za vše dobré, co určitě vykoná pro blaho lidstva“, jak vyplývalo z laudatia Nobelova výboru. Byla to cena za přesně ten typ zrádného míru, jenž věští krev a slzy. Svým prezidentováním Barack Obama v podstatě obšťastnil lidstvo tím, že zapletl a utáhnul skoro všechny gordické uzly dneška. Jedním z nich je právě velkohubá politika vstřícnosti vůči Íránu, sponzorovi světového terorismu.

Už v roce 2015 mladý, ale nadmíru pokrokový americký prezident zrušil všechny sankce proti teheránskému režimu a navrhl revoluční jadernou dohodu s mulláhy. Vyjádřil přitom přesvědčení, že taková dohoda je „v naprostém souladu s bezpečnostními potřebami Spojených států a našich spojenců“. Už v preambuli Dohody všechny podepsané strany postulovaly, že „striktní dodržování úmluvy bude mít vysoce pozitivní vliv na světový mír a bezpečnost.“ Jadernou dohodu s teheránským režimem vedle Ruska a Číny podepsal prakticky celý Západ a nynější šéfka Evropské unie Ursula von der Leyenová ji později nazvala „typickým příkladem win-win diplomacie“, čili všeobecně prospěšným řešením problému.

Čtěte také: Následky ohrožení světového míru

Donald Trump se v době svého pobytu v Bílém domě pokusil odložit celou úmluvu k ledu s odůvodněním, že „míru více škodí, než prospívá.“ Byl coby kazisvět demokratickou veřejností vypískán.

Za paravánem bohulibých pohádek režim ajatolláhů provedl masivní ofenzívu na všech frontách. Jemenští Hútíové byli velkoryse vyzbrojeni íránskými raketami, jimiž vesele ostřelovali civilní cíle doma i v sousední Saúdské Arábii. Libanonské teroristické hnutí Hizballáh nejenže ovládlo jih země hraničící s Izraelem, ale umístilo své jednotky také v Sýrii. Hamás zcela převzal kontrolu nad Pásmem Gazy a získal neomezený přístup k raketovým a jiným zbraním, které mu umožnily ostřelovat území Izraele a americké základny v regionu. Miliardy dolarů přetékaly z kapes amerických, potažmo evropských daňových poplatníků do kasiček teheránských teokratů a Islámských revolučních gard.

To, co se slaboduchým západním státníkům zdálo být vcelku pevným mírem v regionu, bylo, jak je vidět, pouze přípravou a rozcvičkou pro posílení svalstva světových teroristů. K žádnému opravdovému usmíření mezi Teheránem s jeho jadernými ambicemi a Západem nedošlo. Byl to pravý a nefalšovaný appeasement. Právě v době údajného uvolnění vztahů mezi teheránským režimem a Západem beztrestná drzost mulláhů dosáhla svého vrcholu. Íránské námořnictvo demonstrativně ohrožovalo americká plavidla v mezinárodních vodách, zadržovala jejich posádky, policie zatýkala a soudy posílaly do vězení americké občany a prostřednictvím stínových struktur nabízelo teheránské vedení jeden milion dolarů každému, kdo zavraždí nepohodlné americké úředníky na jejich vlastní půdě.

Prezident Joe Biden plynně navázal na výdobytky svého ideového věrozvěsta Baracka Obamy. Netajil se přesvědčením, že jedinou cestou, jak pozitivně zapůsobit na íránské fanatiky, je umožnit jim vstup do rodiny civilizovaných národů. V praxi to znamenalo dramatické posílení vojenské moci Sboru stráží islámské revoluce a jejich nespočetných odnoží v regionu, co jich je: Hamás, Hizballáh, Palestinský islámský džihád, Hútíové a jiní mučedníci a revolucionáři islámu. Ameriku to stálo pouhých 60 miliard dolarů.

Ale ani Evropa ve své snaze udobřit si teroristický režim prahnoucí po světové spravedlnosti nezůstávala pozadu. Úspěšně rozvíjela obchodní a politické styky s teheránskými pokrokáři. Zde je pro ilustraci zpráva íránské státní agentury Mehr News z 18.12. 2022: „Za prvních deset měsíců letošního roku objem vzájemného obchodu mezi Íránem a Evropskou unií dosáhl hodnoty 4 miliardy 36 milionů eur, což je nárůst o 14,28 % ve srovnání se stejným obdobím loňského roku… Hlavním partnerem Íránu v EU se stalo Německo, s nímž obchodní výměna činila 1,6 miliardy eur, to je o 15,44 % více než za stejné období minulého roku. Na druhé místo se zařadila Itálie s obchodní výměnou ve výši 555,39 milionů eur, což je o 11,14 % více než před rokem.

Čtěte také: Rizika mobilních aplikací a Wi-Fi

Politika appeasementu nepřináší jiné než hořké ovoce a teheránský režim není výjimkou z pravidla. Nadále jeho cílem zůstává „export revoluce“, nadále věří v možnost ustanovení islámské vlády nad zbytkem světa. A tuto vizi v žádném případě nehodlá měnit. Je třeba být totálně slepý a hluchý, aby jeden nechápal, že jakékoli financování tohoto režimu a jeho teroristických odchovanců nevede ke kýžené prosperitě chudáků ožebračených Západem, nýbrž k posílení a vyzbrojení teroristů, kteří se nadále snaží vyštvat Spojené státy z Blízkého východu a vykynožit Izrael jako hlavní překážku na této cestě. Ve skutečnosti pokusy o udobření se s teheránským režimem znamenají ohrožení amerických a izraelských občanů na životě. Ze čtyř hlavních sponzorů terorismu ve světě, jimiž jsou Kuba, Severní Korea, Sýrie a Írán, právě posledně jmenovaný je nejnebezpečnější. Není to žádná náhoda, že zároveň je také v čele žebříčku potlačovatelů lidských práv.

Vlastní nedávné dějiny Spojených států jasně ukazují, který přístup je účinnější: appeasement nebo demonstrace síly. Ronald Reagan v roce 1986 stál před dilematem: jak odpovědět na teroristický akt proti návštěvníkům berlínské diskotéky, jehož oběťmi se stalo na tři sta civilistů, včetně několika amerických námořníků. Za nastraženou bombou tehdy prokazatelně stal plukovník Kaddáfí, libyjský předchůdce teheránských fanatiků. Reagan neváhal a nařídil umravnit Libyjce těžkou raketovou salvou z moře, která trochu poškodila fasádu plukovníkovy přepychové rezidence. Kaddáfí narážku pochopil, dostal rozum a už nikdy se nepokusil dráždit Američany…

Nebo zcela nedávná příhoda, na kterou si ještě mnozí musí pamatovat: kolik panického povyku se spustilo poté, co v roce 2020 americký dron s přesností chirurgického skalpelu odstranil Kásima Solejmáního, vrchního velitele Islámských revolučních gard, zvaných Kuds. „Nyní celý region vybuchne hněvem!“, hystericky předpovídali jasnozřiví komentátoři. No jo, řekne leckdo, to ale chce rozhodného lídra. A kde je brát a nekrást?

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podle agentur znovu odmítl myšlenku vyslání evropských vojáků jako mírových sil na Ukrajinu. Za ochotou Francie a Británie k tomuto kroku je podle Lavrova podvod, který má na Ukrajinu jen dostat další západní zbraně. "Nemůžeme zvažovat žádné varianty," prohlásil Lavrov podle ruské agentury TASS. Rozmístění evropských vojáků na Ukrajině by podle něj vyžadovalo souhlas obou stran konfliktu, ale "nás se na to nikdo neptá". "Takové prostinké triky, jako rozmístění vojsk (na Ukrajině), nepomohou. Rusko za příčinu války, kterou samo rozpoutalo před třemi lety vpádem svých vojsk do sousední země, označuje snahu Ukrajiny vstoupit do Severoatlantické aliance a obecně rozšiřování NATO. Podle Kyjeva a Západu Rusko napadlo Ukrajinu bez příčiny, jen ve snaze dobýt sousední zemi. Lavrov a Kreml již dříve hovořili o tom, že pro Rusko je nepřijatelné, aby na Ukrajině byli pod jakoukoliv vlajkou rozmístěni vojáci z členských zemí NATO.

Regionální organizace a prevence hromadného násilí

Regionální organizace mají ovšem důležitá omezení. Jedním z problémů jsou rozporné zájmy členských států této organizace. Regionální organizace lze rozdělit do tří velkých skupin. Patří sem např. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Severoatlantická aliance (NATO), Western European Union), atd. Mercado Común del Sur (MERCOSUR), atd.

Čtěte také: Ohrožení orangutani: Podrobná analýza

Regionální organizace mohou diskrétně a rychle jednat, pokud se objeví problém. Např. aktivní prevence. Státy se shodují ve svých představách, ale rozcházejí se v praxi. pro konzultace a dialog. s cílem zabránit eskalaci napětí. Dlouhodobé mise. rada s cílem získat podklady pro řešení stížností nebo sporů. dodržování lidských práv.

Aktivní role Evropské unie již byla zmíněna. masového násilí v Paraguay. MERCOSUR.

oblastech světa teprve v počátcích. trvalý proces řešit regionální a globální problémy. problémem konflikty uvnitř států, které přerůstají v hromadné násilí. region není vůči tomuto problému imunní. uskupení budou při řešení konfliktů sehrávat stále významnější roli. příčiny konfliktů uvnitř regionů. případů zabránit vzniku hromadného násilí. VII. konfliktů musí být všestranná a dlouhodobá. a požití síly.

Poslední měsíce stále více rezonuje v rámci odborných kruhů i ve veřejném prostoru téma zabezpečení personálu pro ozbrojené síly, ale nejen pro ně. Slyšíme a čteme v této souvislosti o opatřeních, spojených především se zvyšováním finančního zabezpečení vojáků (policistů, hasičů atd.), která však jsou ve své podstatě spíše reakcí na důsledky.

Přichází-li k této demonstraci teprve dnes, musíme si přiznat pravdu, třebas nepříjemnou, že v tomto směru jsme po velké válce, jež nám dala svobodu, upadli do klidné etapy budování svého státu a že jsme velmi nevděčně opomíjeli složky, které svobodu přinesly a které svobodu mohou a budou zajišťovat. Byl zde, řečeno všeobecně, odklon od mravních základů. Veškeré známky, které zdůrazňovaly nutnost smyslu pro mravnost a soustředění národních sil, byly nazývány reakčními, nepokrokovými a nemoderními, a každý ideál tímto směrem byl znehodnocován, zesměšňován a deklasifikován.

Tento stav měl přirozené důsledky v pojímání armády a vojenské služby. […] A důsledky těchto názorů byla společenská degradace důstojníka jako representanta armády, sebevraždy vojínů, protiarmádní projevy studentů a protivojenské smýšlení mnohých vlivných činitelů, mnohé vychovatele mládeže nevyjímaje. Nutno si uvědomit, že tato etapa udělala velmi mnoho škod ve vývoji vlastností, nezbytně nutných k formování dobrého a uvědomělého obránce vlasti. Armáda není tělesem izolovaným a obrana státu jen problémem armády. […] Síla odolnosti se nedá získat jedním silným bodem v životě jednotlivce a celku, nýbrž bude třeba dlouhé a soustavné výchovy od nejútlejších duší do vyhraněných charakterů. Pak bude národ s to zásobovat armádu zralými jedinci, schopnými zařadit se do tvrdého rámce povinností k svobodě, k vlasti.

Gen. Syrový, gen. inspektor čs. branné moci, „Armáda, její účel a postavení ve státě“: „Zla je na světě ještě příliš mnoho, aby bylo lze je odstranit dobrým slovem, přátelskou smlouvou, i když si toho z plna srdce přejeme. Boj proti zlu je přírodním zákonem a jen zbabělec a nízký člověk se ho může zříci. Zbabělci a bezcharakterní lidé nemohou však tvořit národ, který si chce uhájit čestné postavení mezi ostatními národy: mohou tvořit jen tlupu lidí, kterou si k podřadným výkonům podmaní cizí národ, zdravý a silný.

Otázky obrany státu nemohou vyřešit jen vojáci, neboť ony vyžadují součinnosti všech hodnot národa, jak mravních, tak materiálních. […] Z toho jasně vidíme těsnou souvislost života občanského s vojenským. […] Nemohu se nezmínit o velitelském sboru […] Je to náš důstojník, o němž je dosud na veřejnosti velmi zkreslená představa z minulosti. Činnost důstojníka je v dnešní armádě mnohostranná a vyčerpávající. Musí býti svým podřízeným velitelem, vychovatelem, rádcem a spravedlivým soudcem, aby si získal jejich důvěru a oddanost, které jsou nezbytnými požadavky v boji. To může zvládnout jen ucelený muž, bezvadného charakteru, mající všechny potřebné vlastnosti a vědomosti. Pro důstojníka neplatí žádný pracovní čas, musí být připraven vždy a stále. Obdobně to můžeme říci i o našem rotmistrovi, který je pomocníkem svého velitele […] a má přímý vliv na vojáka. Poněvadž armáda slouží toliko dobrým účelům, myslím, že má také právo, aby byla národem respektována a po zásluze ceněna. Své síly čerpá z národa, a proto bude taková, jakým je národ sám.

Citace první (poslanec J. David, předseda branného výboru, „Příprava národa k obraně státu“): „Světová válka jasně prokázala, že války nejsou více problémem toliko armád, nýbrž že v každé moderní válce stojí celý národ proti národu. […] Aby byla zajištěna účelná příprava národa k obraně státu již v míru, je nutno ujasnit si předem, jak si představujeme národ v obraně státu. […] Vidíme, že především je potřebí dobře vyzbrojené armády. […] Při organisaci armády nesmí být však zapomínáno na jednu z nejdůležitějších složek její bojeschopnosti, to je na jejího ducha. Sebelépe vybavená armáda může selhat v boji, nemá-li ideu. Jakožto sbor myslících lidí musí armáda být udržována v těsném styku s duševním životem národa […] Stejně jako se armáda nesmí uzavírat duchu národa a jeho postupnému vývoji, tak musí také národ sám vidět v armádě kus sebe, tu část, která je předurčena, aby hájila stát proti vnějšímu nepříteli se zbraní v rukou svou krví a životy.

Citace druhá (poslanec J. Machník, místopředseda branného výboru a budoucí ministr obrany, „Napravme omyly“): „Přehlížíme-li takto svou minulost, nesmíme se zastavovat toliko před věcmi dobrými a chlubit se jimi, nýbrž musíme stanout i před omyly, uvědomit si je a pracovat k nápravě tím rychleji, čím větší hrozí nebezpečí. Jedním z takových omylů je stanovisko značné části obyvatelstva našeho státu k československé armádě. […] Nejenom většina obyvatelstva tohoto státu, ale také značná část československého národa dívala se od převratu na potřebu armády, na její vybudování a na poměr civilního obyvatelstva k ní úplně falešně. Byli jsme přesvědčeni především o tom, že generace, která prožila poslední světovou válku, nemůže nikdy zapomenout na její hrůzy […] a nemůže proto dopustit, aby se válka opakovala. Následkem tohoto názoru jsme se dopouštěli omylu druhého tím, že jsme pevně věřili ve všeobecný světový mír. […] Při této mentalitě byla nám armáda jakýmsi nutným zlem, […] a podle toho zaujímali jsme občas své stanovisko k presenční vojenské službě, k výzbroji armády, k jejímu technickému zdokonalování atd. […] Speciálně my poslanci, kteří neseme na prvním místě odpovědnost před národem, mějme už odvahu tyto omyly si nejenom uvědomit, ale mějme také odvahu jednat i tehdy, když se nám zdá, že děláme věci nepopulární. […] Už nemluvme, ale udělejme dvouletou vojenskou službu, o které jsou přesvědčeni nejenom vojáci sami, nýbrž i velká část civilního obyvatelstva […] A když ji budeme uzákoňovat, nepojišťujme se politicky různými zadními vrátky, jež každému myslícímu člověku dávají tušit, že jsme neudělali něco definitivního a že to zase budeme měnit. Československý voják a jeho cvičitelský sbor potřebuje klid a vědomí pevných časových dispozic, aby věděl, jak se má zařídit pro budoucnost. […] K dobrému výcviku je však také potřeba technické výbavy, dokonalé výzbroje a všeho ostatního, co naplňuje vojáka hrdým vědomím, že jenom takto může být oním významným činitelem, jenž nejenom chce, ale také dovede bránit sebe a svou vlast.

Citace třetí (arm. gen. L. Krejčí, náčelník hlavního štábu čs. branné moci, „Armáda a občanstvo“): „Nejistá mezinárodní situace a časté snahy o průlom do mírových smluv daly podnět k demonstraci myšlenky brannosti celého československého národa.

Na toto téma jsem jako brigádní generál a ředitel Sekce plánování sil ministerstva obrany diskutoval v roce 2010 s poslancem tehdy nejsilnější vládnoucí strany při jeho návštěvě útvaru v Hranicích na Moravě. Důrazně jsem ho upozorňoval na velice negativní důsledky dramatického škrtání v obranném rozpočtu a degradaci obranných schopností, a to nejen v souvislosti s armádou, které se to dotýkalo nejvíce, včetně propouštění personálu. Mezi mými argumenty byly právě zkušenosti předchozích generací. „V průběhu hospodářské krize (1929-1932) sílily politické tlaky na zrušení pravidelné armády a zavedení miličního systému s poukazem na to, že žádná světová válka už nikdy nebude, protože se lidstvo dostatečně poučilo. Velení armády během půl roku připravilo kompletní reorganizaci branné moci, plány na navýšení početních stavů vojska, stavu materiálu a zbraní. Vláda a parlament již v roce 1933 (těsně po nástupu A.H.) začala pro obranné účely vyčleňovat obrovské finanční prostředky. Přes obrovské lidské i finanční úsilí a snahy se nepodařilo během následujících šesti let (1932-1938) dohnat promarněné a zameškané. Jeden z největších problémů, který armáda řešila, byl dostatek kvalifikovaného a státně spolehlivého personálu (v souvislosti s tím měla být zavedena i tříletá prezenční služba k 1. říjnu 1938!). Rizika se mohou projevit v dlouhodobém horizontu v neprospěch obrany státu a důsledky později nejsou odvratitelné, ani na základě mimořádného lidského i finančního úsilí. Proto je nutné opatření provádět uvážlivě, komplexně, s dlouhodobou vizí a nejen na základě finančních aspektů.

Ve svých předchozích článcích jsem psal o tom, že obranyschopnost není jen o výši finančních prostředků, o výzbroji a technice jako takové, ale o komplexním, efektivním přístupu založeném na změně myšlení. Ve veřejném prostoru však i nadále převládá diskuse plná počtů munice, tanků a letadel a poslední dobou předhánění se v tom, kdo jakému ozbrojenému/bezpečnostnímu sboru (armáda, policie, hasiči) přidá na platech a příplatcích různého druhu (sbory mají ale rozdílné podmínky služby, a tedy je k nim nutno přistupovat sice koordinovaně, ale rozdílně).

Společnost se vyvíjí a situace není a nemůže být stejná jako v roce 1935. Přečteme-li si však pozorně slova vyřčená přesně před 90 lety, zcela jistě najdeme určitá podobenství s dnešní dobou v základních principech (platných po staletí a tisíciletí). Při mých přednáškách na univerzitě se často ptám studentů prezenčního i dálkového studia na jejich názory. V jejich řadách jsou vojáci, policisté, hasiči, učitelé a další profese. Slýchám příběhy o tom, že děti ve velice výrazném procentu, dosahujícím někde až poloviny celkového počtu žáků, nosí omluvenky od rodičů žádajících o uvolnění z tělocviku. Unikátní je i petice o nevyhlašování nácviků požárních poplachů, aby děti neměly depresi. To samé přinášejí diskuse o přetěžování dětí učivem. O místu a roli něčeho, čemu se říkalo „branná výchova“, jak o tom hovoří vrcholní představitelé první republiky, se hovoří nedostatečně. U vojáků už dávno neplatí to, co zmínil gen. Syrový, výcvik je svazován stále více normami, podobnými jako u civilních povolání, a pracovní čas je přísně vykazován.

Navýšit finance v obranném rozpočtu je relativně jednoduchá věc, kterou lze realizovat téměř ihned. Složitější situace je v oblasti investic a procedur pořizování odpovídající výzbroje a výstroje. Zdaleka nejsložitější, a výše popisované historické zkušenosti to jasně potvrzují, je oblast personální. Je jistě pozitivní a důležité hovořit o navýšení platů a příplatků vojáků, zvyšování náborového příspěvku či vytváření virtuálního náborového střediska, ale to není to hlavní, to jsou jen změny „na povrchu“. Daleko důležitější je vytvoření pocitu smyslu, potřebnosti a významu sloužit v armádě a vytvořit pro to odpovídající podmínky. A to nezmění ani dvojnásobek navrhovaných částek a již zmíněné virtuální středisko.

Byť téměř celý svůj produktivní život voják, nejsem „militant“. K některým změnám dochází, ale jsem přesvědčen, že musí dojít ke změnám hlubokým, a to na celospolečenské úrovni nejen ve směru k náboru do armády, ale obecně v přístupu jak dál s bezpečností této země. Včetně záležitostí nepopulárních, byť je volební rok.

tags: #ohrožený #světový #mír #příčiny

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad Podivín
• Problémy spojené se skládkou v Sulkově
• Ochrana listonoha letního: Co můžeme udělat?
• Informace o odvozu odpadu v Trutnově
• Využití košů na tříděný odpad