Jak ekologie ovlivňuje náš život a životní prostředí

Ekologie se zabývá popisem, analýzou a studiem vztahů mezi organismy a jejich prostředím. V lese žije mnoho různých organismů, které působí na sebe navzájem a působí i na ovzduší, vodu, půdu - a tyto vztahy jsou vždy obousměrné. Tato oblast ekologie zkoumá vztahy mezi organismy v některém prostředí (např. les). Patří člověk mezi organismy? Co by například mohla zkoumat ekologie města?

Podrobněji je začali studovat v 19. století někteří vědci, jako byl i Ch. Důležité je zjišťovat nejen to, které podmínky prostředí potřebuje k životu hraboš polní, ale také to, co v prostředí ovlivňuje zvyšování počtu všech hrabošů na poli.

Vývoj pohledu na ekologii a klíčové druhy

Rozmotávat to klubko tvrzení o páčidlech, hvězdicích a ekologii naruby je třeba už v 50. letech minulého století. Tehdy totiž mezi vědci ekology začalo pozvolna dozrávat přesvědčení, že to se vztahy mezi prostředím a organismy v něm může být i krapet jinak, než se dosud předpokládalo. Ekologie si totiž celé dekády ujížděla na konceptu potravních sítí, pyramid a řetězců. Zjednodušeně řečeno: schematickém popisu, kdo koho v tom kterém systému žere.

V takové potravní pyramidě jsou tam někde dole u základny zastoupení primární producenti, nad nimi pak ční býložravci a celé to uzavírají predátoři usazení na pomyslném vrcholu. Mohou to být třeba řasy nebo rostliny získávající energii z fotosyntézy. Je pak spásají nebo na nich jinak hodují ty druhy býložravé. Těch je sice hodně, ale o dost méně než predátorů, jimž zase za potravu slouží ony.

Kromě toho bylo pro uvažování bádajících ekologů po desetiletí podstatné, že stabilita takové pyramidální struktury vycházela ze základny. Mělo se za to, že procesy v ní jsou řízeny bottom-up, odspoda. V těch padesátých a šedesátých letech se tohle schematické vnímání měnilo, pozornost odborníků se začala přesouvat k vrcholku pyramidy. K pojetí, že celá ta stabilita je dost možná vlastně řízená spíš top-down. Protože jsou to predátoři, kteří regulují početnost býložravců. Nebýt predátorů, býložravci by se přemnožili a zbaštili by všechny primární producenty. Pyramida je tedy řízena svrchu a pro stabilitu ekosystému jsou podstatní predátoři.

Čtěte také: Vliv přírody na osobnost

Zastáncem toho top-down konceptu byl i zoolog a ekolog Washingtonské univerzity Robert Treat Paine III. Jehož metody byly, z hlediska tehdejších i současných konvencí, řekněme poněkud netradiční. Zastával totiž krédo: „Chceš vědět, co to opravdu dělá? Tak to pořádně nakopni a dívej se.“ A právě on svým neotřelým přístupem přispěl k nastolení onoho nového obráceného konceptu.

Vyrazil do zátoky Makah ve washingtonské Clallam County, kde od kamenného podkladu zaplavovaných tůněk začal trhat hvězdice okrové (Pisaster ochraceus). Držely pevně, takže jinak než bez páčidla to nešlo. Hvězdice sice nevypadá ani jako tygr, vlk nebo kosatka, ale v tom příbojem zaplavovaném ekosystému zátoky Makah byla jasným predátorem. Živila se totiž slávkami kalifornskými (Mytilus californianus), které tu v trsech porůstaly kameny. Když to zkrátíme, bez hvězdic se slávky přemnožily. Sám Paine byl ale překvapený, jak moc se bez svých hvězdicovitých predátorů přemnožily.

Ještě před akcí s páčidlem žilo v zátoce Makah patnáct různých druhů živočichů. Po třech letech bez hvězdic jich tu zůstalo osm, a po deseti letech tu už žily jen slávky. Naprosto dominovaly, doslova převálcovaly celou tu příbojovou zónu tůní. Byly jich, vyjádřeno ve váze biomasy, tuny. A to přitom odtud zmizely jen desítky hvězdic okrových. Ekologický koncept top-down řízení to dost názorně ilustrovalo.

Robert Paine o tomhle experimentu s páčidlem sepsal studii, která vyšla v roce 1966 v American Naturalist, a v níž popisoval, jak jeden jediný druh může mít až neúměrný vliv na celé ekologické společenstvo. Byl si totiž vědom toho, v jakém nepoměru byly jednotky predátora, hvězdice, k tisícům jednotek býložravce, slávky. Ta hvězdice byla pro ekosystém zátoky Makah z nějakého důvodu podstatnější a důležitější, než ledasjaký jiný predátor v nějakém jiném ekosystému.

Paine to chtěl zdůraznit nějakým přiléhavým názvem, a přišel proto s termínem "keystone species". Ten si do češtiny překládáme jako "klíčové druhy". Ten si do češtiny překládáme jako "klíčové druhy". V roce 1974 popsal další ekolog James Estes podobný příběh. Vydry mořské, jako vrcholový predátor, strukturovaly rozmanitost života v podmořských chaluhových lesích kalifornského pobřeží.

Čtěte také: Kompletní průvodce převodem odpadů

Druhy, které ten který ekosystém mají tak nějak pod palcem a udržují ho stabilní, v rovnováze. Takhle totiž celá ochrana přírody vypadala velmi jednoduše. Stačí, aby ekologové odhalili v jednom každém ekosystému ten příhodný klíčový druh - hvězdice z pobřežních tůněk u zátoky Makah, vydry od kalifornském pobřeží - a ochranou těch klíčových druhů se zajistí ochrana celé biodiverzity v místě.

Od sedmdesátých let se (nejen) američtí ekologové právě o tohle pokoušeli. Cíleně hledali ty klíčové druhy, na něž by se vztahovala přísná ochrana. Protože na nich to přeci celé stojí, ne? Z toho keystone species se tak stalo cosi jako zaklínadlo, nová metafora pro ochranu přírody.

Slon africký? Pro savany jasně klíčový druh. Ploskozubci ozobávající řasy na Velkém korálovém útesu? Určitě. Prasátka pekari, bobři. Vlci, tygři, žraloci... stejně jako všichni vrcholoví predátoři. Postupně bylo identifikováno více než 230 klíčových druhů a soupiska se rychle rozrůstala dál. Ale čím delší ta soupiska byla, tím méně smyslu dávala. Ono poetické "keystone species" se začalo vzdalovat tomu, co měl prve na mysli Robert Paine.

Klíčový druh je totiž charakterizován tím, že jeho dopad na společenstvo nebo ekosystém je mnohem větší, než by se dalo očekávat na základě jeho početnosti. To je další pozoruhodný aspekt, na který Paine a jeho pokračovatelé od počátku upozorňují. Hvězdice okrová je nepochybně klíčovým druhem příbřežních tůněk zátoky Makah. Ale jakmile se z těch tůněk posunete dál do vody, tam, kde je proud a silné vlnobití? Rázem je vliv hvězdic na populaci slávek kalifornských mnohem menší. Tam už klíčovým druhem není. Klíčová je jen v těch partiích pobřeží, které jsou před vlnobitím chráněné.

Od časů, kdy Robert Paine páčidlem odloupával hvězdice od kamenů v tůňkách zátoky Makah už nějaký pátek uplynul, a ekologické vědy už pokročily o dost dál. Namísto ochrany jednotlivých druhů se dnes prosazuje model ekosystémové ochrany. Celých stanovišť, jako jistější záruky ochrany biodiverzity. Pomýlená představa, která vznikla na základě špatně pochopené studie o hvězdicích okrových, ale pořád přetrvává. A odstranit ji z myšlení ochránců přírody a politiků zatím nejde ani páčidlem. Myslete na to. Ne všechny klíčové druhy jsou opravdu klíčové. Klíčové druhy definuje jejich klíčovost, a ta závisí na kontextu.

Čtěte také: Více o soutěži Kdo z koho

Dobrý článek, toto téma řeším od mala. Došel jsem k závěru, že nejklíčovějším druhem je ČLOVĚK, který by měl (mnohde tak činí/ činil) při odhalené disbalanci zasáhnout. Pokud se totiž vyřešení problému nechá na přírodě, výsledkem je úplně JINÁ - ale podle aktivistů též - rovnováha.

Dnes je skutečně na pevnině a i většině moří zcela klíčovým druhem člověk. Tedy žádné nicnedělání Ochrana přírody, pokud nechceme totální destrukci systémů a naprostou devastaci biodiverzity musí být řízana. Samozřejmě člověk dokáže destrukci systémů a devastaci biodiverzity i tím, že přírodu vytěžuje nad možnosti. Oba póly vedou k témuž. Je smutné, že je to i současné paradigma ochrany přírody nicneděláním.

Krásný článek. Pěkně popsáno, co vedlo ke vzniku pojmu „klíčový druh“ a jak došlo ke zkratkovitému „znehodnocení“ tohoto pojmu. Že je třeba rozlišovat, zda některé druhy jsou klíčové v lokálním či širším geografickém měřítku, že záleží na konkrétním místě a čase. Jak pan Radomír Dohnal uvedl, naštěstí ekologické vědy už pokročily o dost dál a namísto ochrany jednotlivých druhů se dnes prosazuje model ekosystémové ochrany, protože ochrana celých stanovišť je jistější zárukou ochrany biodiverzity.

Produktová ekologie a její vliv

Produktová ekologie používá chemii jako jeden z nástrojů, přičemž je do ní zapojeno více disciplín: od environmentalistiky přes znalosti technologií, sociologie, ekonomie, managementu až po design, architekturu a urbanismus. Pokud designér navrhne výrobek z šetrnějších materiálů, uspořádá ho tak, aby bylo možné jej lépe rozebrat a jednotlivé součástky oddělit, vyměnit, opravit, tak tím můžeme významně ovlivnit jeho konec na skládce či na spalovně. Designér zde ovlivňuje to, s čím bude environmentální inženýr následně pracovat. A ve stejné roli vedle designéra můžeme dnes vidět i architekta, urbanistu, kuchaře, vývojáře farmak a další.

Pokud bychom změnou spotřebitelského chování změnili to, co na skládku vyhazujeme, tak konečný dopad na životní prostředí můžeme významně ovlivnit. Ze stejných důvodů řešíme stravovací návyky obyvatel a jejich nutriční vzorce. Chceme ukázat, že různý způsob stravování má různou zátěž pro životní prostředí.

Z pohledu environmentální zátěže je dnes na prvním místě energetika. Teprve na druhém místě stravovací návyky a vše co souvisí s výrobou potravin a odstraňováním nespotřebovaného jídla. Osobní doprava a obaly jsou na škále environmentální závažnosti mnohem dále. Přesto se obalům věnujeme a hodnotíme, zda je vhodnější si odnést nákup v papírové nebo plastové tašce. Zde jsme si uvědomili, že na to nemůžeme koukat jako chemici, kteří něco zváží a změří a myslí si, že je to objektivní pravda. Vliv spotřebitelských návyků vám výsledky chemických analýz může posunout doslova o řád vedle. Je to vidět na nákupních taškách, ale i na spalovacích motorech.

Velká témata, která se nyní v ochraně životního prostředí, či šířeji v managementu udržitelnosti otvírají, nyní nestojí na chemických kompetencích. Je třeba s chemií pracovat, využívat její potenciál, ale nesmíme zavírat oči před dalšími disciplínami a metodickými přístupy. Například spolupráce na designu výrobku či architektonickém pojetí stavby.

Úhelným kamenem produktové ekologie je lidská spotřeba. Neporovnává se kilo jedné a druhé látky, nebo jedna či druhá technologie. Snažíme se uspokojovat lidské spotřeby tak, aby byla antropogenní zátěž pro životní prostředí co nejnižší. Environmentální chemie tu začíná prosakovat do oborů, kde byste to před pár lety nečekali. Nyní začínáme pracovat například pro banky. Finanční domy začínají hledat indikátory udržitelnosti, aby se mohly rozhodnout, které projekty financovat. Rozhodovací proces i ve finanční sféře potřebuje měřitelná environmentální data, se kterými lze důvěryhodně pracovat.

Ekologie a veřejné mínění

Ochrana přírody se v posledních letech pomalu, ale jistě stává nejen výrazným, ale také kontroverzním tématem. Nalézt společnou řeč je pro mnohé čím dál těžší a rozkoly mezi jednotlivými skupinami ve společnosti můžeme pozorovat hned na několika úrovních. „Skutečně existuje výrazný nesoulad mezi tím, co říká věda, co prosazují političtí aktéři a co si přeje veřejnost,“ říká ředitelka sekce ochrany přírody Světového fondu na ochranu přírody (WWF) v Česku Barbora Chmelová.

Ekologie a náboženství či kultura - pro někoho naprosto nesouvisející pojmy. Dalo by se říct, že ekologie a náboženství spolu souvisí skrze určité hodnoty a pohled člověka na svět. Náboženství i duchovní tradice po celém světě dlouhodobě formují to, jak lidé chápou vztah k přírodě - zda ji vnímají jako něco, co má hodnotu samo o sobě, nebo spíše jako zdroj, který je určený k využití.

tags: #koho #ovlivňuje #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Modernizace vozového parku
• Kunčice pod Ondřejníkem - aktuality
• Údržba ČOV a prevence problémů
• Troposférický ozon a jeho vliv
• Nízkotatranská fauna a flóra