Srovnání systémů nakládání s komunálním odpadem a inovativní řešení v České republice

Každý Čech ročně vyprodukuje průměrně půl tuny odpadu. Komunální odpad sváží společnost FCC Česká republika, s.r.o.

Zpracování odpadu a energetické využití

Společnost FCC provádí zpracování separovaných komunálních odpadů z barevných kontejnerů na třídicích linkách - např. v pražských Ďáblicích, v Úholičkách u Kralup n. Vltavou nebo v Lovosicích. Upravený odpad z těchto linek je předáván k následné recyklaci. Zbývá ale určitá část odpadů nepoužitelná k dalšímu ekonomickému zpracování.

Přitom ještě mají potenciál pro energetické využití, které je v hierarchii nakládání s odpady předřazené před prostým uložením na skládky. Jedná se o směsný komunální odpad, zbytky z třídění separovaných komunálních odpadů, znečištěné odpady neumožňující jejich materiálové využití a také některé odpady z průmyslového a živnostenského sektoru, které nelze recyklovat především kvůli jejich složení (např. odpady kompozitních materiálů).

Energie z odpadu je považována za alternativní zdroj energie. Je dostupná a z části obnovitelná. Energetické využití nabízí řešení pro jeho bezpečné zpracování a zároveň eliminuje emise skleníkových plynů ze skládek a z využívání fosilních paliv.

Inovativní využití textilního odpadu z automobilového průmyslu

Automobilový průmysl - tolik rozšířený v republice i na Slovensku - produkuje při výrobě nových vozů velké množství odpadů. Z každého nového vozu jsou to zhruba 3 kilogramy odpadu. Jde o nejrůznější textilie (sedadla, filtry, vycpávky do čalounění,…).

Čtěte také: Co jsou listové koleje a jak je likvidovat?

Majitel plzeňské firmy přišel na to, jak je využít ku prospěchu okolí. Vyrábí z nich protihlukové matrace do kolejišť a absorbéry hluku pod koleje. Jan Eisenreich je dlouholetý podnikatel, který už vybudoval několik firem.

Jednoho dne mu na sjezdovce zazvonil telefon. „Docela často mi někdo volá s nabídkou produktu, nebo abych investoval do nějaké rozvíjející se firmy. Většinou z toho nic není. Ozvala se slovenská firma, která má světově patentovanou technologii na přepracování textilního odpadu a gumových odřezků.

Z textilií vyrábí matrace, které tlumí zvuk. „Když jsem si to přečetl, okamžitě jsem se ozval, že mne to zajímá. Sám jsem totiž od roku 2006 přemýšlel nad novými technologiemi protihlukových opatření.

„Velice zjednodušeně lze říci, že z auto odpadu kolegové vyrábí matrace, které se obalí pryží a vkládají je do kolejového tělesa,“ tím se docílí snížení hluku tramvají nebo vlaků. Jenže Eisenreich věděl, že by chtěl vytvořit „zelené“ tratě, které přispívají klimatu ve městě a vypadají dobře po celý rok.

Stávající zelené tratě se totiž pěstují jako klasický trávník a spotřebují velké množství vody, aby vypadal dobře. Odhady jsou okolo 600 litrů vody na metr čtvereční za rok. Další nespornou výhodou - na rozdíl od „živé“ trávy je, že tento materiál je pojezdový.

Čtěte také: Dopady na místní prostředí

To znamená, že po něm mohou jezdit vozy hasičů, záchranné služby i policie, pokud je nějaká výjimečná situace. Jan Eisenreich svou pozornost zaměřil na tzv. „rozchodníky“, které sice nejsou zelené jako tráva, ale přirozeně mění barvu podle vegetačního období. Tedy na jaře kvetou a na podzim jsou zrzavé. Běžně jsou využívány na skalkách pro jejich nenáročnost.

„S našim řešením je roční potenciál zadržení srážkové vody na 1 m dvoukolejné tramvajové tratě až 3.350 litrů. Z toho vychází, že za 20 let u 1 kilometru tratě je to 41.800.000 litrů vody, což odpovídá 18,61 plaveckých bazénů olympijských rozměrů,“ dodává Eisenreich.

Podle něj je pro vegetační povrch z rozchodníků rodu Sedum využíváno minimální množství zemních substrátů zapracovaných do pěstební tkaniny. Pokládání „matrací“ vyrobených z recyklovaného textilního odpadu vznikajícího při automobilové výrobě.

První praktické využití tohoto materiálu je dosud vidět v Ostravě na Frýdlantských mostech a u zastávky Karolina. Na Slovensku je první realizace na tramvajových tělesech v Košicích.

Experimentální měření a výsledky

„Chtěl jsem, abych měl pro vyjednávání o realizacích exaktní data, proto jsme si udělali vlastní měřený experiment. Nechal jsem udělat speciální vany, které simulují prostředí mezi kolejemi a do nich jsme nasadili jednotlivé druhy výplní, které se nejen u nás dosud využívají. Na konci leda jsme je téměř na 100 % nasytili vodou a pak jsme měřili zadržení vody,“ popisuje Jan Eisenreich.

Čtěte také: Více o ochraně přírody

Na konci května bylo v našem zásobníků o 30 % více vody, než v tom, kde roste normální tráva. Tato výsadba byla navíc naprosto vyschlá a prorostlá plevelem. Při měření teploty v 30-ti stupňové venkovní teplotě byla teplota vzorku s rozchodníkem 30,5 stupně celsia, umělý trávník měl 35,7 stupňů a pěstovaný 40,2. Betonové lože 42,5 a štěrková výplň dokonce 43,2.

Při hlukových měřeních po instalaci bylo prokázáno, že se hluk snížíl o 5-9 decibelů. „V Ostravě to bylo 5dB, v Košicích dokonce 9dB.

Problém plastů a možnosti recyklace

Plasty jsou neodmyslitelnou součástí našich životů: využíváme je v práci i během volnočasových aktivit, balí se do nich zboží i potraviny, neobejde se bez nich zdravotnictví ani výzkum. Mají ale zásadní stinnou stránku - plastový odpad se rozkládá stovky, ne-li tisíce let. Velká tichomořská odpadková skvrna je jasně viditelným důkazem zamoření životního prostředí.

„Jako společnost máme možnost rozhodnout, jakou hodnotu materiálům přisoudíme - a podle toho s nimi také nakládat,“ říká v rozhovoru Zdeněk Starý z oddělení zpracování polymerních materiálů Ústavu makromolekulární chemie AV ČR u příležitosti globálního dne recyklace, který připadl na 18. Plasty dnes nalezneme všude - ve zdravotnictví, v technických odvětvích, v zemědělství, ale nejvíc se jich spotřebuje v obalových materiálech.

Díky plastům došlo k obrovskému zvýšení trvanlivosti potravin. To si málokdo uvědomuje. Většina lidí si stěžuje, že je každá okurka zabalená zvlášť. Kdyby nebyla, tak jich sem ze Španělska dojede půlka. Takže buď můžeme do potravin něco přidávat, takzvaná éčka, ale to nikdo nechce, anebo to musíme dobře zabalit pod ochrannou atmosféru, ale tam zase máme ty plasty.

Ano, každý plast se dá zrecyklovat, otázka je jak. Existují různé technologie - mechanická, chemická recyklace - a každý plast vyžaduje jiný přístup. Problém je, že jich je mnoho různých druhů. Ty trojúhelníčky na obalech - značící, o jaký plast se jedná a co se dá recyklovat - mají čísla jedna až sedm, přičemž sedmička je „ostatní“, kam se může schovat mnoho druhů plastů.

Na třídicích linkách odpad dotřiďují lidé stále převážně ručně. Jeden vytahuje PET lahve, jiný velké duté obaly, třeba od pracích prášků, další fólie. A co zbude, je směsný plastový odpad, který se už recykluje obtížně. Plasty totiž nelze jednoduše smíchat a přetavit, vznikla by heterogenní směs se špatnými mechanickými vlastnostmi.

Co s tím? Dají se využít pro „low-cost“ aplikace, kde na mechanických vlastnostech nezáleží. Může jít například o kanálové potrubí, které se uloží do země. Když na něj nesvítí slunce, vydrží tam věky. Právě ta trvanlivost, díky které si plasty získaly tolik příznivců, je dnes i jejich největší problém.

Plasty jsou pořád velmi levné, takže se v mnoha aplikacích nadužívají. Třeba zrovna u těch obalových materiálů. Koupíte si nějakou věc a ta je zabalená v mnoha vrstvách plastových obalů. Když jsme u obalových materiálů, můžeme se například ptát, jestli si dám nákup do mikrotenového nebo papírového pytlíku. Ekologičtější je mikrotenový pytlík.

Papírenství je jedno z odvětví, které je nejnáročnější na spotřebu energie a vody. Například nákupní tašky jsou všechny z polyethylenu, který se dá velmi dobře recyklovat. Navíc pokud bychom tašku používali opakovaně, je to ideální alternativa.

Když budeme zvažovat náhrady plastů u jednorázových aplikací, je vždy třeba vzít v úvahu celý životní cyklus toho výrobku. Od výroby, dopravy na místo, užití až po dopady recyklace na životní prostředí.

Systém odpadového hospodářství na celém světě funguje velmi špatně. Až pětadevadesát procent všech odpadků, které jsou v mořích a oceánech, se do nich dostalo osmi řekami. Šest jich je v jihovýchodní Asii a dvě jsou v Africe. A tam to odpadové hospodářství opravdu nefunguje. Není tam infrastruktura na recyklaci ani na spalování.

Ale například Keňa či Tanzanie přistoupily k celkem drastickým trestům za používání jednorázových plastů, například mikrotenových pytlíků. Na loňské konferenci Ústavu makromolekulární chemie AV ČR Polymery pro udržitelnou budoucnost 2024 vystoupil s inspirativní přednáškou Anthony Ryan.

Poukázal na zásadní myšlenku - hodnotu materiálu neurčuje jeho složení, ale lidé. Jako příklad uvedl pětilibrovou bankovku a obal od tyčinky Corny. Jsou vyrobeny ze stejného materiálu, přesto jedna položka má hodnotu pěti liber a druhá není vnímána jako nic cenného, takže ji lidé bez váhání zahodí.

Je klíčové, aby lidé měli snadný přístup k třídění plastového odpadu - a to se u nás daří. Možnosti třídění jsou široce dostupné, ať už prostřednictvím kontejnerů na návsi, či sběrných hnízd na sídlištích. U rodinných domů už mohou mít lidé vlastní popelnice na tříděný odpad, což je trend, který se rozmáhá čím dál víc.

Sběrná hnízda jsou často přeplněná a musí se vyvážet několikrát týdně. Když však svozová auta místo toho jednou za čtrnáct dní objedou jednotlivé domy, je to logisticky efektivnější a levnější. Dalším pozitivním efektem je, že když mají lidé vlastní popelnice, více dbají na to, co do nich vhazují.

Světová nadace pro recyklaci vyhlásila 18. březen jako globální den recyklace. Jak si v této oblasti vede Česká republika? Na celkový objem plastového odpadu statistiky neexistují, sledují se jen obalové materiály, protože jejich producenti platí recyklační poplatky.

Podle údajů z roku 2022 se v Evropské unii recykluje šestačtyřicet procent plastových obalů, Česká republika je na tom lépe - s pětapadesáti procenty se dělí s Německem o druhé místo. Je iluzorní si myslet, že se někdy dostaneme na sto procent. Vždycky zůstane něco nerecyklovatelného, co musí do spalovny.

Část plastů se ke spalování dokonce přidává záměrně, aby odpad lépe hořel. Na každý plast se najde technologie pro jeho recyklaci. Na třídicí lince se však nutně dostaneme do bodu, kdy už další třídění není ekonomicky výhodné. Zůstane směs plastů a nejlepší, co se s tím dá udělat, je, že putují do spalovny nebo do pyrolýzních procesů, kde nevadí, že jde o různé materiály.

Jako jeden ze způsobů, jak zpracovat nezrecyklovatelný plast, se začínají využívat pyrolýzní jednotky, kde se odpad nespaluje, ale termicky rozkládá. Vzniká plynná složka, která obsahuje hlavně metan, jímž se dá topit, a kapalná složka, což je směs uhlovodíků a může sloužit jako náhrada ropy, tedy i k výrobě nových plastů.

„Nejproblematičtější je pevný zbytek, ale ten tvoří jen asi pět až deset procent odpadu,“ říká Hynek Beneš z oddělení zpracování polymerních materiálů Ústavu makromolekulární chemie AV ČR. Jak také uvádí, u Sokolova se nyní spouští velká pyrolýzní jednotka na zpracování pneumatik.

Po pyrolýze stále zbývá třicet až čtyřicet procent materiálu, který nelze efektivně využít, ale pořád je to méně než původních sto procent. Mnoho lidí vymývá plastové obaly před vhozením do žluté popelnice. Úplně stačí kelímek od jogurtu pořádně vyškrábat.

Záleží na tom, o jaký druh recyklace se jedná. U mechanické recyklace se materiál jen přetaví a dostane nový tvar. Tady ale často hrozí, že se s každou další recyklací kvalita materiálu sníží, pokud se nepřidají vhodná aditiva. U chemické recyklace se plast obvykle rozloží na základní stavební jednotky, které se pak znovu složí.

Probíhá a výsledky jsou hmatatelné. Zrovna u obalových materiálů si vzpomeňme, jak tlusté byly mikrotenové pytlíky či PET lahve před deseti lety a jak tenké jsou teď. Díky materiálovému výzkumu došlo k optimalizaci vlastností a snížení množství potřebného materiálu.

Pracuje se také na designu pro recyklaci - tedy dělat výrobek tak, aby bylo co nejjednodušší ho recyklovat. Za nás jsou biologicky rozložitelné plasty vhodné jen pro specifické aplikace, kde není možná recyklace nebo zpětný sběr. V zásadě je nelze využít pro technické aplikace, protože rychle ztrácí užitné vlastnosti.

Vedou se debaty o tom, že by tyto materiály měly být speciálně značeny, aby je lidé dokázali rozpoznat. Ale asi by to mnoho lidí neřešilo. Proto se zvažuje vývoj technologie, která by na třídicí lince uměla například pomocí rozptylových metod identifikovat, o jaký materiál se jedná.

V zemědělství - například jako mulčovací fólie. I kdybychom je sbírali, recyklovat je nelze, protože jsou příliš znečištěné. Běží naplno. Řeší se také využívání zelené energie při výrobě plastů, což může výrazně zlepšit jejich celkovou ekologickou bilanci.

Obnovitelné zdroje se využívají při výrobě bioplastů ze surovin, jako jsou kukuřice nebo biomasa. Výsledný produkt má naprosto stejné vlastnosti jako plast z ropy - rostlinná hmota zkvasí na ethanol, z něj se získá ethylen a následně polyethylen. Tady ale musíme být opatrní, aby výroba těchto plastů nekonkurovala produkci potravin.

Další možností je výroba plastů přímo z oxidu uhličitého zachyceného z atmosféry. Je ho v ovzduší nadbytek, a přitom se dá využít pro výrobu plastů - místo ropy by tak mohl sloužit jako surovina.

Anthony Ryan vyslovil zajímavou vizi. Na naší planetě se uhlík po miliony let ukládal do země, odkud ho dnes čerpáme například v podobě ropy. Vyfukujeme ho do atmosféry, což způsobuje globální oteplování, a proto ho potřebujeme zase nějak dostat zpět.

Pokud by se ho podařilo efektivně vyfiltrovat a za pomoci obnovitelné energie přetvořit v plast, bylo by možné tento materiál uložit ve formě neofosilního zdroje zpět do země.

Třídění odpadu na kolejích Masarykovy univerzity a studentských bytech

Většina brněnských kolejí má systém třídění odpadu vyřešený. Přesto ale výzkum z Mendelovy univerzity ukazuje, že studenti na kolejích třídí mnohem méně než v domácnostech. Podle dat z výzkumu lidé v domácnostech vyhodí do směsného odpadu přibližně deset procent plastu a necelých sedm procent papíru. U studentů na kolejích se jednalo o asi sedmnáct procent plastu a dvanáct procent papíru.

Na výzkumu, který přišel s těmito výsledky, se podílela mimo jiné i Mendelova univerzita. Ubytovaní na tamních kolejích mají podle ředitelky správy kolejí a menz právě z Mendelovy univerzity Jany Hradské možnost si pořídit tašky na tříděný odpad nebo přímo u kolejí jsou vždy kontejnery na sklo, papír, plast, směsný a baterie.

„Vidíme, že studenti třídí, hlavně ti čeští, zahraniční méně, ale to je pochopitelné, v každé zemi je to jinak,“ uvedla Hradská. Co se týče společných prostor, jako je například kuchyně, tak tam je pouze koš na směsný odpad.

Podle studentky Andrey Sucháčkové, která bydlí na kolejích Mendelovy univerzity, je pro ni třídění určitě jednodušší doma. U vchodu mají malé boxy na tříděný odpad, ale podle ní nejsou úplně dostačující a častokrát bývají brzy zaplněné.

Podle vedoucího oddělení provozu kolejí Vysokého učení technického Jakuba Huňáčka je jejich systém třídění odpadu vyřešen dobře. „Všechny koleje VUT jsou vybaveny taškami na tříděný odpad, kontejnery a kompostéry,“ dodal. Zatím žádnou změnu v tomto systému neplánují a situaci průběžně monitorují.

tags: #koleje #muni #odpad #srovnání

Oblíbené příspěvky:

• Studijní materiály k Výchově v přírodě
• Autoservisy LPG Místek
• Krásy Sokolovska
• Doprava odpadu – ISPOP formulář
• Odpadové hospodářství v Česku