Definice ekologické zátěže a odpovědnost za ni v českém právu

Otázka, kdo a v jakém rozsahu je odpovědný za znečištění a poškození životního prostředí, je v dnešní době stále aktuálnější. Vedoucím právním principem v této oblasti je doktrína polluter pays, tedy "znečišťovatel platí".

Byť tento princip není v českém právním řádu výslovně zakotven, je jím české právo v této oblasti skrze právo mezinárodní a evropské do velké míry řízeno. Zásada „znečišťovatel platí“ je vůdčí zásadou Evropské unie v oblasti životního prostředí a je jí uplatňována v řadě nařízení a směrnic, které se oblasti životního prostředí týkají. Evropská unie na poli životního prostředí vyvíjí značnou legislativní aktivitu, a tak i v českém právu má skrze transpozice přijatých směrnic tato zásada zřetelný efekt.

Ustanovení řešící odpovědnost a náhradu za poškození životního prostředí obsahují jak předpisy práva veřejného, tak soukromého.

Odpovědnost za škodu na životním prostředí

Obecná povinnost k náhradě škody je v zákoně o ŽP zakotvena v § 27. Proto každý, kdo způsobí ekologickou újmu, je povinen obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému. Ekologická újma není jenom materiální škoda na konkrétním pozemku či lese nebo potoce či škoda pouze jednoho subjektu (vlastníka), ale vyjadřuje určitý celospolečenský dosah poškození životního prostředí, zahrnující vedle faktoru ekonomického i aspekty kulturní a biologické.

Zákon v tomto případě upřednostňuje naturální restituci (případně náhradní - kompenzační - plnění) před tou peněžní, ale nevylučuje souběh všech těchto náhrad a zároveň stanoví použití obecných předpisů o odpovědnosti za škodu a náhradě škody.

Čtěte také: Klíčové aspekty nálezu ÚS

Právní předpisy složkového charakteru pak obsahují navazující specifickou úpravu určení příslušných správních orgánů a konkrétních nápravných opatření k odstranění závadného stavu, jako např. § 29 a § 42 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona (dále jen „VZ“), § 21 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona nebo § 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Tak například, v návaznosti na výše zmíněnou situaci z praxe, na základě zmíněného § 42 VZ tomu, kdo porušil povinnost k ochraně povrchových nebo podzemních vod nebo způsobí havárii, uloží vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí povinnost provést opatření k nápravě, přičemž náklady k provedení tohoto opatření nese ten, jemuž bylo opatření k nápravě uloženo - tedy primárně původce závadného stavu.

Z tohoto pravidla (respektive principu znečišťovatel platí) však existuje několik výjimek, které VZ upravuje v § 42 odst. 2 a odst. 3:

• Vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí uloží podle potřeby opatření k nápravě nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně (zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů), který není původcem závadného stavu, ale k jehož majetku takto získanému je závadný stav vázán.
• Takto postupuje vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí v případě, že nabyvatel tohoto majetku jej získal s vědomím ekologické zátěže a byla-li s ním o tom uzavřena zvláštní smlouva nebo byla-li mu poskytnuta sleva z kupní ceny z důvodu závadného stavu, jenž je předmětem opatření k nápravě.
• Nelze-li opatření k nápravě uložit podle odstavců 1 až 3 a hrozí-li závažné ohrožení nebo znečištění povrchových nebo podzemních vod, zabezpečí nezbytná opatření k nápravě příslušný vodoprávní úřad z vlastního podnětu nebo z podnětu České inspekce životního prostředí. Může k tomuto účelu uložit provedení opatření k nápravě právnické osobě nebo fyzické osobě podnikající podle zvláštních právních předpisů, která je k provedení opatření k nápravě odborně a technicky způsobilá. Účastníkem řízení o uložení opatření je jen tato osoba; odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek.

Zákon o předcházení ekologické újmě (PEÚ)

Zákon o PEÚ je založen na režimu veřejnoprávní a individuální objektivní odpovědnosti za způsobení ekologické újmy na veřejných statcích, proto na rozdíl od zákona o ŽP (který pro založení odpovědnosti za škodu na životním prostředí vyžaduje protiprávnost jednání škůdce) ve vztahu k založení odpovědnosti za způsobenou ekologickou újmu postačí prokázat příčinnou souvislost mezi způsobením takové újmy a provozováním činností uvedených v příloze č. 1 tohoto zákona.

Zákon o PEÚ nicméně obsahuje vlastní definici ekologické újmy, kterou je myšlena „nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí“.

Čtěte také: Prostějov: Ekologická újma

Dosud nebylo legislativou ani judikatorním výkladem dovozeno, v jakém rozsahu musí být ekologická újma způsobena, aby se jednalo o ekologickou újmu dle výše uvedené definice, nicméně předpokládáme, že kupříkladu v situaci nastíněné v prvním odstavci tohoto článku mj. i s ohledem na požadavek „závažného nepříznivého účinku“ ve smyslu § 2 písm. a) odst. 2 zákona o PEÚ o ekologickou újmu ve smyslu tohoto zákona (jakkoli by to bylo praktické) s největší pravděpodobností nepůjde.

Zákon o PEÚ pak konstrukci odpovědnosti za škodu ve svém § 12 staví na povinnosti provozovatele nést náklady za preventivní a nápravná opatření související s ekologickou újmou nařízená orgánem veřejné správy, přičemž pokud ekologickou újmu způsobilo více provozovatelů, nesou náklady společně a nerozdílně. Za určitých podmínek pak zákon dává provozovateli možnost zprostit se této povinnosti.

V § 13 zákona o PEÚ je pak mj. řešena situace, kdy nelze původce ekologické újmy zjistit nebo původce zanikl či zemřel bez právního nástupce (tzv. staré ekologické zátěže) - v tomto případě náklady za preventivní a nápravná opatření hradí stát.

Soukromoprávní odpovědnost za škodu

V oblasti práva soukromého je možné využít obecného institutu odpovědnosti za škodu, upraveného zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o.z.“), a jeho ustanoveními § 2909 a násl.

Musíme si ovšem uvědomit, že konstrukce a smysl těchto ustanovení jsou dány primárně na ochranu zdraví, života či majetku a neslouží k samotné ochraně životního prostředí (touto cestou se proto nelze domoci náhrady za poškození samotných věcí, které nejde vlastnit - například ovzduší nebo podzemní a povrchová voda). Další limitací uplatnění soukromoprávního nároku na náhradu škody je i institut promlčení ve vztahu k tomuto nároku.

Čtěte také: Odpad a Děti v ČR: Právní Rámec

Z hlediska náhrady škody jsou pak ve vztahu k životnímu prostředí důležitá zejména ustanovení § 2924 o.z. o škodě z provozní činnosti a § 2925 o.z. o škodě z provozu zvlášť nebezpečného. Jelikož se v těchto případech jedná o objektivní odpovědnost, bez ohledu na zavinění odpovídá provozovatel závodu nebo jiného zařízení, respektive provozovatel závodu či zařízení zvlášť nebezpečného, sloužícího výdělečné činnosti, za škodu vzniklou z provozu, respektive škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí. Občanský zákoník pak pro liberaci z uvedených odpovědností klade na oba druhy provozu odlišné nároky.

V případě, že nelze přesně určit míru účasti na škodě a existují k tomu důvody zvláštního zřetele hodné, může soud podle ustanovení § 2915 o.z. přihlédnout ve vztahu k jednotlivým škůdcům k míře pravděpodobnosti.

V našem shora uvedeném případě by tedy skutečně přicházela v úvahu odpovědnost původce závadného stavu ve smyslu výše zmíněných institutů veřejného a soukromého práva, a to i za situace, kdy došlo k převodu kontaminovaného pozemku na jinou osobu.

tags: #nález #ekologické #zátěže #definice

Oblíbené příspěvky:

• Vše o hnědých koších
• Jak chránit ovzduší?
• Ceník měření emisí Vysočina
• Specifikace HT 70 trubky
• Nádoby bez víka pro tříděný odpad