Magda Vitková: Mladodramatický soprán na operetní scéně

Mladodramatický soprán. Takto půvabně nazývaným hlasem vládne Magda Vitková, která se stala zatím poslední posilou operetního souboru MdB.

Původně ale vystudovala Pedagogickou fakultu, obor hudební výchova a sbormistrovství. Na fakultu ji přivedlo to, že od dětství hrála na klavír.

Magda Vitková: Po ukončení školy jsem si chtěla doplnit vzdělání a přihlásila jsem se ke krátkému pěveckému kurzu. A na něm mně pan profesor řekl, že mám určitý talent, který bych mohla využít jako zpěvačka. Učinila jsem tedy úspěšný pokus o přijetí na JAMU.

V dětství jsem se zajímala o opery jen jako normální divák, když jsme občas jezdili z Vyškova na nějaká představení. Na klavír jsem hrála běžné věci, ale jinak jsem schopna zahrát téměř cokoliv, nejsem ovšem žádnou famózní klavíristkou.

Mám tak ale výhodu např. při dirigování sboru, kdy je nutné číst velmi rychle z listu, doma si vezmu klavírní partituru a zahraju si podklad toho, co bude hrát orchestr.

Čtěte také: Česká příroda očima Jakuba Vágnera

Vstup do divadelního světa

Po absolvování JAMU loni v červnu vstoupila do divadelního světa tím, že udělala konkurs na Krásnou Helenu. Od té doby stihla také roli ve Veselé vdově a vystoupení k poctě Oskara Nedbala.

MV: Krásnou Helenou jsem dokonce absolvovala. Měla jsem velký strach, jak zvládnu zpívat, hrát i mluvit, a bála jsem se, že to nesvedu. Překvapilo mě ale, že jsem trému neměla, jak jsem předstoupila před obecenstvo, byla jsem klidná.

To, že jsem viděla spoustu dobře naladěných diváků, kteří se přišli do divadla potěšit, to mě nějak trémy zbavilo. A zážitek to byl velký, nedá se to srovnat se školními představeními v divadle Barka, kde bylo vše v malém měřítku. Přišli i rodiče a hlavně maminka měla strach, jestli budu vše umět.

DOK.: Už jste nastudovala i Veselou vdovu, do nové budovy MdB tedy v žádném případě už nevstoupíte jako nezkušená členka souboru.

MV: Určitě, budou tam mnohem větší možnosti. I pokud jde o velmi důležité manažerské vedení. A mne osobně se nostalgie z opuštění Mahenky zase tolik nedotýká, neboť jsem tam byla jen krátce. Přála bych si dobré režiséry.

Čtěte také: Vlastnosti a fungování potočních a říčních ekosystémů

Opereta jako žánr

Opereta vyžaduje správnou míru všeho. Je to pohádka pro lidi, kteři se chtějí pobavit, odpočinout si od běžných starostí. Krásná výprava, tanec, i zpěv - to je třeba sladit, což bývá obtížné, nesouhlasím se zjednodušeným tvrzením - operetu umí udělat každý, to určitě není pravda.

Klasická opereta je stejně obtížná jako opera, mívá podobný počet zpívaných árií. Někdy se možná v dnešní operetě trochu zapomíná na to, že některé věci by měli dělat jen klasicky školení pěvci.

DOK.: Je pravda, že si někdo občas odskočí jinam.

MV: Musela bych si to vyzkoušet, na různých koncertech jsem občas muzikálové melodie zpívala a byla jsem i chválena, zpěv je ovšem jen jednou jeho částí. Já se ale zatím věnuji hlavně zpěvu klasickému.

A také si myslím, že trochu by se to mohlo "bít", přece jen jsou tam technicky určité rozdíly, je to jiný druh zpěvu, blíží se to populáru, jedná se už spíše o zpěv přirozený, i když technika je tam také důležitá.

Čtěte také: Nera a další rumunské toky pro vodáky

Ale je to prostě jiné, nehledě na to, že kvalita muzikálových zpěváků v MdB je proslulá.

DOK.: Je vidět, že žánry a všechny nuance vnímáte velmi dobře, a co je hlavní, dovedete si vše vyhodnotit i vzhledem k vlastním uměleckým aktivitám. Sledujete činnost jiných herců a zpěváků i tak, že chodíte do divadla jako divačka?

MV: Chodívala jsem často, ale nyní, co mám dvě zaměstnání - odpoledne totiž ještě učím na základní umělecké škole, dopoledne se zkouší a večer bývá představení, tak mnohdy opravdu nestíhám. A mrzí mě to.

DOK.: To mě zaujalo, podívat se na kolegy. Jaké jsou mezi vámi vztahy, říkáte si upřímný názor na to, jak se navzájem vidíte? A přijmete ho? Nakonec, možná od kamarádky se něco snese "lehčeji" než od režiséra.

MV: Jak to jen vyjádřit - s někým, kdo je vstřícný, a v našem souboru jsou takoví lidé, s tím si můžu říct všechno. Ale když někdo jen hostuje a dobře ho neznám, to opravdu nevím, jestli by přijal nějaký můj názor či připomínku.

Navíc když sama nejsem natolik zkušená, abych mohla někoho poučovat. Nazvala bych to výměnou postřehů v kamarádské rovině. Když dělám stejnou roli s někým, kdo mě bere, tak si to dovolím, ale současně jsem velmi ráda, když se dozvím připomínky ke svému výkonu. Vždy je bezvadné, když vám někdo svůj názor řekne, ať už jakýkoliv.

MV: Jistě, a tam jsem měla štěstí, v ročníku jsme byli výbornou partou, scházíme se dodnes.

DOK.: Přiznám se, že se zaujetím sleduji v rozhovorech odpovědi týkající se alternujících herců. Míra diplomacie bývá někdy obrovská - jen aby si někdo náhodou nepomyslel, že bych snad mohl milovat svého alternujícího kolegu méně než sebe. Jistá řevnivost je podporována i zavedeným uváděním alternací v programech. To " herec xx NEBO yy " mi připadá poněkud nepatřičné. Trochu jako peníze nebo život. Možná, že by byla příhodnější spojka a. Proč ne třeba Magda Vitková a Andrea Priechodská v roli Valencienne, použijeme-li příklad z aktuální Veselé vdovy? Nebylo by lepší herce spojovat než rozdělovat? A co tak role při premiéře třeba losovat?

MV: Určitě na zkouškách, např. u "Vdovy" jsme nejdříve zkoušeli všichni, a až později se to rozdělilo na ta dvě obsazení, aby si lidé na sebe zvykli, aby mezi nimi vznikl divadelní vztah. Přece jen každý partner hraje trochu jinak.

DOK.: To rád slyším, že existuje spolupráce.

MV: Určitě, někdy mi řeknou, že jsem zase něco vylepšila, a jsem tomu moc ráda.

MV: Přezíravostí bych to asi nenazvala, jsou ale lidé, kteří, si myslím, by neměli všem radit. A pracují především sami na sobě, tak bych to řekla. Někdo to bere z pohledu, aby bylo celé představení dobré a i proto se snaží poradit mladším kolegům.

DOK.: Petr Gazdík rád, a jistě oprávněně, zdůrazňuje souhru a týmovou práci muzikálového souboru MdB.

MV: Myslím, že i na Veselé vdově byla skvělá parta.

DOK.: A co říkáte jako zpěvačka na hostujícího dirigenta Caspara Richtera?

MV: Myslím, že jsme si celkem porozuměli. Hodně mně pomohlo to, že jsem vystudovaným sbormistrem. A tak mi nedělá problém přizpůsobit se požadavkům naprosté přesnosti a perfektnosti.

C. Richter je bezesporu vynikající muzikant, jen mi trošku vadí, že dává přednost orchestru před zpěváky, což je o něm známo. Myslím si, že když je zpěvák na jevišti, měl by být podbarven orchestrem, a ne aby tomu bylo naopak.

Ale je pravda, že s tou pověstnou německou precizností vypracoval orchestr po všech stránkách, byli sehraní, přesní, vytáhl každý nástroj, který měl nějaké sólo, v tom smyslu tam bylo opravdu vše. Ovšem nad tím vším stojí jediný člověk, který, když to řeknu úplně laicky, musí všechny muzikanty překřičet. Zpěvák prostě musí být slyšet, musí mu být rozumět. A to snad trošičku tentokrát chybělo.

Zahraniční angažmá?

MV: Přemýšlela jsem nad tím, ale po pravdě, raději bych měla dobrou pozici u nás. Angažmá v zahraničí je báječná věc, už se ale asi nestíhá nic dalšího. Žádná rodina a další zájmy, celý svůj život musíte podřídit zpěvu. Je to potom řehole. I při pouhém hostování jste třeba 14 dní jen na hotelu, je to oběť. Proto mě vždy lákalo být v jednom divadle, dělat pěkné role i na úkor toho, že se světovou hvězdou nestanu.

MV.: Ještě bych k nim přiřadila Evu Urbanovou, která byla myslím z našich novodobých pěvkyň v zahraničí úspěšná jako první. Jsou to všechno báječné ženské, k tomu není co jiného dodat. Ale jejich příběh odráží moje slova, musely obětovat celý svůj život, podřídit kariéře vše už od mládí.

A vedle talentu musí být i trochu štěstí na dobrého manažera, který zajišťuje možnosti předzpívání v divadlech, kdy vy už jen přijdete a ukážete, co umíte. To bych si sama těžko mohla zařizovat, možná ano, ale stálo by mě to příliš času a úsilí. A zvláště dnes je pro nějakou úspěšnou kariéru schopný manažer nezbytný, jinak se to snad už ani nedělá.

Není to jako dříve, kdy si ředitelé chodili zpěváky poslechnout a vybrat do divadel. Dnes se jim musíte nabídnout sám, nebo prostřednictvím manažera.

DOK.: Ta burza mě zaujala. Že se trejdují hokejisté v NHL, to je známo. Ale u zpěváků bych to nečekal.

MV: Ano, může tam přijít totiž kdokoliv. Nemusí mít nic vystudovaného, nebo být ještě na konzervatoři a chtít si jen něco zkusit. Nebo někdo už z JAMU by rád s něčím začal. I já bych ráda získala ještě nějakou roli jinde. A je pro mne jednodušší jet na burzu než objíždět spoustu divadel. Ale stejně tak se může stát, že tam žádný ředitel nebude, a vy tam budete jen tak. I to se stává. Ale aspoň si každý vyzkouší, jaké to je zazpívat si ve státní opeře. A je pravda, že jeden nikdy neví, kdy se může nějaká šance objevit.

DOK.: Opravdu se i teď zúčastníte burzy s tím, že byste získala nějakou roli i mimo MdB?

MV: Určitě není. Poté, co jsme přešli k MdB, tak se vše poněkud zpomalilo, což je logické, a bude to trvat nejméně do otevření nové budovy.

MV: Jeden díl, co jsem viděla, mě zaujal. Byla jsem téměř v bezvědomí z toho, co vše je možné. Jak si někdo myslí, že snad umí zpívat a považuje zpívání za tak jednoduchou věc. A ještě se ani neuráčí naučit se text.

MV: Nemám nějaký zvláštní zájem, musím použít otřepaného termínu - mám ráda dobrou hudbu. Myslím si, že jsem schopna vycítit kvalitu a poznat rádoby písničky, to hned rádio vypínám.

MV: To ne, na to musí být talent. Ten mají skladatelé, na to já buňky rozhodně nemám. Možná jsem schopna vymyslet nějaký úplně lehounký motiv, to ale nestojí za zmínku, když spousta dalších lidí je schopna dělat tohle neskonale lépe.

MV: Hráli jsme asi sedm let, víceméně jen tak pro radost. Zpívala jsem a občas hrála na klávesy. Říkali jsme tomu Paskvil, protože jsme si vše upravovali podle sebe. Měli jsme dvě kytary, basu, sólovou kytaru a klávesy. Ostatní byli vyložení amatéři. Zkoušet se jim nechtělo, tak jsem je do toho musela pořád nutit. Ale moc mě to bavilo, vystupovali jsme na různých zábavách, někdy jsme udělali i koncert. A pro mne to bylo dobrou zkušeností i v tom, že jsem se naučila zpívat na mikrofon, což v opeře či operetě vlastně neexistuje.

Technika zpěvu

MV: Moc. Nejdůležitější je umět se nadechnout a tak zůstat, s roztaženými žebry. A umět přitom třeba mluvit, zpívat, a nevydechnout. Vycvičit si jiné dechové svalstvo než normálně. Udržet napjatou bránici, která dělá dechovou oporu.

Nadýchnete hluboký nádech, vše držíte a dech pomalu vypouštíte, jak praví oblíbená pomůcka - jako pomaloučku foukat na svíčku, ale tak, aby nezhasla. Pavarotti se v začátcích údajně dva roky pouze učil dýchat, aniž by zpíval. Jeho profesor mu dával na hrudník knížky, aby si posiloval svalstvo.

DOK.: Pavarotti snad už připravuje svůj poslední koncert vůbec, po sedmdesátce už zpívat nechce. Tak to bývá, něco končí, něco začíná.

MV: To mám dokonce z první ruky, studovala jsem na JAMU v ročníku se Zdeňkem Plechem, který tam bude dělat zlého kanadského útočníka a ještě další roli. Asi to bude dost veselé. Nechci to kritizovat, aniž bych to viděla, ale jako moc dobrý nápad mi to nepřijde. Ale lidi a finance, což je nejdůležitější, na to mají.

MV: Velice tíhnu k maďarskému čardáši. V Maďarsku máme kořeny, babička je totiž rodilá Maďarka z Pešti a určitě je to i ve mně nějak uloženo, temperament mám po ní. Maminka je zase z Moravy, a tento folklor k sobě tak daleko nemá. Teď jsem v Dunaji dělala hraběnku Maricu, čardášovky naprosto miluju.

Jako dítě jsem se zpěvu sice vážně nevěnovala, s rodiči jsme ale zpívali pořád. A jsem jim za to vděčná, protože díky tomu znám možná všechny lidové písně. A když dnes přijde třeba do hodiny dítě a vyzvu ho k zazpívání nějaké lidovky - neumí nic! Dnes se to už nedělá. A je to škoda, protože folklor je naše bohatství, a jak se toho jednou zřekneme, zapomeneme na to, kdo jsme. Zatímco americký folklor, což je jejich folk a country, žije naplno, my se ho tady zříkáme. A to je škoda. Jsou ale výjimky, třeba jako soubor Ondráš.

tags: #kolocava #reka #znečištění

Oblíbené příspěvky:

• Oblečení pro matku ženicha: příroda jako zdroj
• Veřejný sektor a ekologie
• Efektivita v třídění odpadu
• Materiály pro odpadkové koše
• Provoz rodinného domu