Organické látky v půdě z odpadu: Kompostování jako cesta k úrodnější půdě

Kompostování představuje významný a potřebný nástroj v odpadovém hospodářství. Na území České republiky má kompostování téměř nejstarší tradici v Evropě. První kompostárna s řízenou technologií u nás byla uvedena do provozu v roce 1912. Do roku 1987 probíhal nepřetržitý rozvoj kompostování, na našem území se vyrobilo zhruba 2,5 miliónů tun kompostu s významným zastoupením komunálních a průmyslových bioodpadů.

Po roce 1989 se z důvodu ztráty dotační podpory minimalizuje výroba kompostu, vyrobené komposty se začínají využívat převážně k údržbě zeleně a při rekultivacích. Zvýšený zájem o vyrobené komposty přichází znovu v roce 2000, kdy byla zemědělcům poskytnuta podpora ze státního rozpočtu na hnojení zemědělské půdy registrovanými komposty.

Přínosy kompostování pro půdu a životní prostředí

Kompost, obsahující rostlinné živiny a humusové složky, zdokonaluje obranyschopnost rostlin, je přínosný pro jejich dobrý a zdravý růst, zlepšuje vlastnosti půdy, hlavně schopnost zadržet vodu, zvyšuje počet mikroorganismů v půdě a tím aktivuje biologickou činnost, omezuje vodní a větrnou erozi. Pomocí kompostování se likvidují zárodky škůdců, nemocí, semena plevelů aj.

Kompostování napomáhá k ochraně životního prostředí, poskytuje způsob, jak redukovat objem odpadů, jak omezit tvorbu skleníkových plynů, neboť zabraňuje nežádoucímu hnití organické hmoty na skládkách. Aerobní kompostování, tedy za přístupu vzduchu, zabezpečuje mikrobiologickou přeměnu organických látek odpadů na stabilní humusové látky. Účelem je co nejrychleji a nejhospodárněji odbourat organické odpady a převést je na stabilní humusové látky podobné půdnímu humusu, které jsou prospěšné rostlinám.

Během procesu se zhodnocuje organický odpad pomocí aerobních mikroorganismů (zejména bakterie a houby) za přístupu kyslíku, který slouží jako živina a zdroj energie. Dochází k hydrolýze bílkovin, sacharidů a tuků. Při odbourávání organických odpadů pomocí mikroorganismů dochází ke zvyšování okolní teploty. Tento v přírodě velmi rozšířený proces se označuje jako samoohřev.

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Biologickou oxidací se uvolňuje teplo a zvyšuje se teplota až na hodnoty, při kterých mohou přežívat pouze termofilní organismy. Jestliže se teplota udržuje na požadované hladině dostatečně dlouhou dobu, rozkládají se patogenní mikroorganismy a plevelná semena. Následnou mikrobiální činností se přeměňují organické zbytky na humus, který je užitečný pro zlepšování kvality půd.

Materiály vhodné ke kompostování

Ke kompostování lze prakticky použít jakýkoliv materiál, který podléhá biologickému rozkladu, tedy ten, který vzniká na zahradách, v domácnosti, v rostlinné a živočišné výrobě, v zemědělství, lesnictví aj. Jen velmi málo organických odpadů nelze kompostovat. Co se v přírodě časem rozloží, lze kompostovat, ať už se jedná o starý péřový kabát, vlněné děravé svetry, až po zbytky jídel, papír aj.

Suroviny ke kompostování musí být vlhké, ale zároveň se spoustou vzduchových prostorů, stejně jako dobrá půda. Jestliže je půda zdravá, pak je vlhká a má dobrou strukturu se spoustou vzduchových prostorů - asi jako vyždímaná houba.

Humus a jeho význam pro půdu

Humus je rozhodujícím segmentem pro život v půdě. Humusové látky jsou jednou z nejrozšířenějších forem výskytu organického uhlíku v biosféře. Jsou jednou z nejdůležitějších půdních složek ovlivňujících půdní metabolizmus i půdní ekosystém jako celek. Z kvalitativního pohledu je možné chápat humus jako jeden z produktů dekompozice odumřelé organické hmoty v půdě. Jeho tvorba začíná rozkladnými procesy organických zbytků a končí navazujícími syntézami.

Rozkládány jsou v prvé řadě celulóza, hemicelulóza, lignin a proteiny, v řadě druhé pak fenolové deriváty a pryskyřice, alkaloidy, pigmenty a jiná organická barviva, taniny, tuky, vosky, oleje, keratiny, chitin, volné aminokyseliny a cukry. Během jediného roku ztratí drtivá většina organických látek svou původní morfologickou a chemickou integritu a stává se součástí pokladnice zvané humus. Polyfenolické produkty rozkladu dále podléhají mikrobiálním oxidačním polymerizacím, při nichž vznikají makromolekuly bez vedlejších produktů, a mikrobiálním polykondenzacím, při nichž naopak dochází k odštěpení jednoduchých nízkomolekulárních produktů.

Čtěte také: NSEV Čabárna a příroda

Průběh obou reakcí je urychlován enzymy a některými anorganickými ionty. Různé typy humusu se ve své celkové struktuře příliš neliší. Dělí je uspořádání a četnost výskytu jejich charakteristických stavebních skupin. Humus tak můžeme považovat za skupinu půdních organických sloučenin s proměnnými vnějšími rozměry (vlivem svinování a natahování polymerních řetězců), vysokým vnitřním aktivním povrchem (vlivem jeho spirální struktury) a s převažujícím negativním nábojem, a tedy i se silnou tendencí vytvářet komplexy s půdními kationty.

Organické látky a půdní struktura

Organická hmota vstupující do půdy ve formě rostlinných zbytků je v půdě využívána půdními organismy jako zdroj uhlíku a energie, ale i jako zdroj živin - vstupuje do potravního řetězce. Základem půdní struktury jsou agregáty, které vznikají slepováním bakterií a jílových částeček s houbovými vlákny, hrubšími minerálními částicemi a nerozloženými zbytky rostlin. Důležitou roli v tvorbě agregátů hrají organismy s bohatou tvorbou slizovitých látek.

V agregátech jsou jemné póry, do kterých může pronikat voda i vzduch. Na „slepení“ jednotlivých částeček do jednoho agregátu se podílejí organické látky a oxidy železa nebo křemíku, a podle jejich zastoupení a kvality se mění i stabilita agregátu. Nestabilní agregáty se ve vodě rychle rozplaví na jednotlivé částečky a půda má špatnou strukturu. Snadno se slévá, utužuje a vytváří se škraloupy nepropustné pro vodu a vzduch. Takové prostředí není vhodné pro rozvoj rostlin a organismů. Naopak půdy se stabilní strukturou jsou pórovité, dobře propustné pro vodu i vzduch a odolné proti utužení.

Koloběh uhlíku a dusíku v půdě

Vedle humusu vzniká při rozkladu a humifikaci oxid uhličitý. Podle hmotnosti je dokonce hlavním produktem. Relativní obohacování humusových látek o dusík zároveň znamená relativní ochuzování o uhlík (uvolněný hlavně jako CO2). Oxid uhličitý je klíčovou sloučeninou koloběhu uhlíku v biosféře. Nejprve je odčerpán fotosyntézou z atmosféry a fixován v biomase. Odtud se buď vrací zpět do atmosféry, nebo se dočasně (byť na dlouhou dobu) váže v humusu. Ten se však posléze také rozkládá a vzniklý CO2 doplňuje zásobu uhlíku v atmosféře.

Z 1 hektaru půdy se denně uvolňuje do atmosféry průměrně 25-30, maximálně až 100 kg CO2 (čili asi 6-25 kg uhlíku - rozdíly mezi ekosystémy jsou značné). Pro lepší představu: Čtvereční metr půdy „vydechuje“ až 5 litrů CO2 denně. Obsah celkového dusíku v půdě je hodnotou poměrně stálou a vyjadřuje se poměrem C: N. V našich půdách je uváděná průměrná hodnota C: N 10-12:1, i když za dostatečné zásobení rostlin dusíkem považují mnozí autoři ještě poměr 15-18:1.

Čtěte také: Nezklamané srdce v přírodě

Hnůj - hnojivo nebo odpad?

Na začátku 90. let se v České republice vedly diskuze o tom, zda hnůj je nebo není odpad. Jaká je situace dnes?V roce 1993 se zemědělství na celkové produkci odpadů podílelo z více než 46 %, a to z toho důvodu, že mezi odpady byl zahrnutý i hnůj, kejda a některé rostlinné zbytky ze zemědělské výroby. I dnes existuje rozdělení odpadů, které hnůj považuje za odpad (uváděný pod kódem 020106). Jenže ne každý hnůj (nebo rostlinné zbytky) se nutně musí stát odpadem, který je třeba zlikvidovat. Hnůj je v první řadě hnojivo, které pomáhá udržovat půdní úrodnost.

Hospodářství dříve fungovalo na uzavřeném cyklu: rostliny se staly potravou pro hospodářská zvířata a posloužily i jako stelivo. Zvířecí fekálie se zase staly hnojivem, které vracelo živiny půdě. Hnůj tedy nebyl považovaný za odpad, ale za cenné organické hnojivo. Cyklus půda - krmivo - zvíře - hnůj - půda tak byl přirozeně uzavřen.

Dnes může být hnůj podle platné legislativy považován jak za odpad, tak za hnojivo. Záleží proto na konkrétním zemědělci, jak se zbytky naloží - zda se hnoje zbaví jako odpadu, nebo ho využije jako přírodní hnojivo.

Primární organická hmota a humusové látky

Organická část půdy tvoří ve většině běžných zemědělských půd (minerálních půd) jen malý podíl celkové hmotnosti pevné fáze půdy (nejčastěji 1-5 %). Zbytek představuje minerální podíl, který vznikl z původní matečné horniny. Základním prvkem půdní organické hmoty je uhlík (C) a se stanovením jeho obsahu je často spojováno stanovení obsahu půdní organické hmoty.

Organická část půdy je tvořena živou částí a neživou částí. Za nejaktivnější skupinu živé části půdy lze považovat mikroedafon (bakterie, houby, aktinomycety, sinice aj.), který se podílí na většině rozkladných, ale i jiných transformačních procesů. V živé části organického podílu půd mají také významné postavení rostliny. Svým kořenovým systémem, jeho utvářením, mohutností a prokořeněním půdního profilu značně ovlivňují biologické i chemické procesy v období vegetace. Nesporný je vliv kořenových exudátů a komplexní působení rhizosféry, tj. prostředí v těsném okolí kořenů (cca do 5 mm od kořene).

Primární organická hmota slouží jako zdroj živin pro půdní mikroflóru. Tím se zvyšuje nejen aktivita, ale i početnost a druhové zastoupení „užitečné“ půdní mikroflóry a naopak mohou ubývat nežádoucí patogenní mikroorganizmy, což potvrzují mnohé studie. Mikroorganizmy také napomáhají rozkladu některých organických polutantů a pomáhají detoxikaci půdy. Mnohé studie potvrzují zvýšení přístupnosti živin (např. Primární organická hmota je po mineralizaci také zdrojem živin pro rostliny.

Humusové látky mají na rozdíl od primární organické hmoty zcela jiné poslání v půdě. Jelikož jsou odolné mikrobiálnímu rozkladu, jsou humusové látky velice stabilní v půdě (tab. 3). Nejsou tedy zdrojem živin rozkládané organické hmoty, ale mají významné sorpční a iontovýměnné vlastnosti. To znamená, že na povrchu mohou poutat ionty, především kationty, čímž vytváří jejich „rezervu“ v půdě. Důležité je, že živiny jsou již ve formě iontů, tedy v podobě přijatelné pro rostliny.

Sorpční vlastnosti významně přispívají k zadržování bazických kationtů (zejména vápníku) a dokáží dlouhodobě stabilizovat (pufrovat) případné změny pH v půdě a půdním roztoku. Obdobně jako primární organická hmota, tak humusové látky přispívají ke snížení objemové hmotnosti půdy, zvyšují pórovitost, umožňují transport vody v půdě a zvyšují infiltraci vody do půdy. Humusové látky ale dlouhodobě. S ohledem na vnitřní strukturu makromolekul humusových látek, pak navíc mají schopnost vododržnosti. Vědecké studie uvádí, že mohou zadržet až dvacetinásobek své hmotnosti, přičemž většina zadržené vody může být využívána rostlinami.

Kompostování v domácnosti

Každý občan (podle zákona o odpadech) má při své činnosti nebo v rozsahu své působnosti povinnost předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství. Odpady, jejichž vzniku nemůže zabránit, by měl využít, případně odstranit způsobem, který neohrožuje lidské zdraví. Do popelnic by neměla být odkládána tráva, listí, plevel a další rostlinné zbytky z údržby zahrádek. Jedná se o materiál, který po zpracování na kompost představuje cenné organické hnojivo. Rozhodně by se tento materiál neměl spalovat či ukládat na skládky. Je třeba ho vracet do půdy, aby nedocházelo k její degradaci. Takže i když nepěstujete zeleninu a zahrádka je místem pro odpočinek a relaxaci, je dobré udělat si místo pro kompost.

Vstupní materiál pro kompostování musí obsahovat organické látky pro výživu mikroorganismů (půdních bakterií, hub, červů, žížal atd.). Vlhkost materiálu je dobré udržovat asi 50%. I v průběhu kompostování je třeba kontrolovat vlhkost kompostu (kompostovaný materiál by měl být na dotek vlhký jako „dobře vyždímaný ručník“). Je třeba umožnit přiměřený přístup kyslíku a hrubší suroviny je před kompostováním vhodné podrtit na malé části.

Proces rozkladu probíhá v kompostu postupně. Organické látky nejdříve napadají půdní bakterie a při jejich činnosti se začne zvyšovat teplota až na 50 °C. Tato teplota je příznivá pro množení takzvaných termofilních bakterií, které dále zvyšují teplotu až na 70 °C. Při tomto takzvaném horkém kvašení rychle dochází k rozkladu organických látek a zároveň vznikají příznivé podmínky pro činnost hub. Houby pokračují v rozkladu organických látek, pokud jich je ještě dostatek. Jejich význam je i v tom, že vlákna podhoubí zachycují čpavek, který by unikal do vzduchu a tak vlastně kompost obohacují o dusík. Kromě toho mají příznivý vliv na vytvoření drobtovité struktury kompostu.

Materiál zelený, čerstvý, šťavnatý obsahuje obvykle hodně dusíku, materiál hnědý, starší, dřevnatý je bohatý na uhlík. Pokud má kompost typický sulfanový zápach (jako zkažená vejce), znamená to, že v něm převládá materiál s nadměrným obsahem uhlíku. V tomto případě přidáme posekanou trávu nebo listí.

Doba potřebná k přeměně odpadu v plnohodnotný kompost záleží na mnoha faktorech, jako je teplota, složení kompostu, postup při kompostování atd. Proces kompostování lze urychlit použitím kompostérů (zkrácení doby kompostování až o polovinu). Pro kompostování nepotřebujete nutně zahradu nebo pozemek.

Biologicky rozložitelné odpady a legislativa

Biologicky rozložitelné odpady jsou významnou skupinou odpadů. Těchto odpadů vzniká poměrně velké množství a způsob nakládání s nimi může pozitivně nebo negativně ovlivnit základní složky životního prostředí. Důležité je jejich třídění u zdroje a následné předání ke zpracování do zařízení, které je k tomu určeno (kompostárny, bioplynové stanice). Tímto se zamezí ukládání biologicky rozložitelných odpadů na skládky, kde jsou zdrojem skleníkového plynu methanu a výluhů v průsakových vodách. Biologický odpad obsahuje rostlinné živiny a organické látky, které je možno po zpracování v kompostárně uvádět zpět do přírodního koloběhu jako organické hnojivo - kompost.

Pro všechny odpady vyplývá z českých i unijních předpisů jednoznačný požadavek na jejich přednostní využití. Pro biologicky rozložitelné odpady navíc ještě platí omezení dle vyhlášky č. 294/2005 Sb., (příloha č. 5, část B), kde je uvedeno, že biologicky rozložitelné odpady lze ukládat na skládku pouze, jedná-li se o složky obsažené v komunálním odpadu (skupiny 20 Katalogu). Z tohoto ustanovení vyplývá, že biologicky rozložitelné odpady se na skládky ukládat nesmějí.

Kompost jako hnojivo

Díky separaci komunálních a domovních odpadů dostáváme poměrně velké množství materiálu, který je zbytečné a neúčelné likvidovat prostých skládkováním či pálením. Tento materiál se stává důležitou surovinou pro výrobu kompostů, které zpětně pomáhají zvyšovat úrodnost půdy. Vyrobit „dobrý kompost“ však není až tak jednoduché.

Úrodnost půdy je závislá na jejích fyzikálních, chemických a biologických vlastnostech a tyto vlastnosti jsou ovlivňovány množstvím kvalitou půdní organické hmoty, zejména její přeměněné části, kterou nazýváme humus. Organická hmota a humus v těžkých půdách zvyšuje pórovitost a vzdušnost, zlepšuje vodní jímavost a propustnost, snižuje soudržnost a omezuje tvorbu škraloupu. V lehkých půdách humus naopak soudržnost zvyšuje, zmenšuje hrubou pórovitost, snižuje vodopropustnost a vysychavost půdy.

Umožňuje tak lepší využití minerálních hnojiv a chrání živiny proti vyplavování do spodních vod. Zároveň zvyšuje odolnost půdy proti okyselení a omezuje vstup cizorodých látek, zejména těžkých kovů z půdy do rostlin. V přímém účinku na rostlinu působí také jako stimulátor růstu. K zabezpečení vyrovnané bilance humusu v půdě je třeba v průměru na 1 ha orné půdy dodat každoročně organickým hnojením cca. 1,5 t čisté organické hmoty, což odpovídá 9 t středně kvalitního chlévského hnoje.

Zvýšení obsahu humusu v půdě je možné pravidelným organickým hnojením. Jde ale o opatření dlouhodobé, neboť jen menší část dodaných organických látek se v půdním prostředí přemění v trvalý humus. Humus je však možné připravit i mimo půdní prostředí v kompostech. Při kompostování probíhá přeměna organických látek stejným způsobem jako v půdě, ale lze ji technologicky ovládat a získat co největší množství humusu v nejkratším čase. Technologie výroby kompostu by měla zabezpečovat podmínky pro rozvoj mikroorganismů, které přeměňují organickou hmotu na trvalé humusové látky. Vyzrálým kompostem dodáváme do půdy již připravený humus, čímž se proces obnovy půdní úrodnosti značně urychlí.

Kompost je vysoce účinné hnojivo bez negativního vlivu na životní prostředí. Poradci v oboru ekologického zemědělství vyzdvihují výhody kompostů oproti průmyslovým hnojivům. Po aplikaci průmyslových hnojiv rostlina část živin podle povětrnostních podmínek nedokáže využít. Živiny se dostávají do spodních vod a negativně ovlivňují životní prostředí. Oproti tomu kompost je hnojivem výjimečné kvality, neboť při rozkladu organické hmoty se živiny ukládají ve formě nerozpustné ve vodě. Tak jsou přístupné rostlinám v době, kdy je potřebují ke svému růstu. V 1 tuně kvalitně vyrobeného kompostu je v průměru obsaženo 5 kg N, 2 kg P a 11 kg K ve formě čistých živin.

Jedním z nejdůležitějších hledisek hodnocení surovin ke kompostování je kromě obsahu nežádoucích látek i poměr uhlíku a dusíku C:N. Jestliže konečný poměr C:N hotového kompostu má být 25-30:1, je potřeba přizpůsobit surovinovou skladbu tomuto požadavku a zařadit mezi suroviny látky bohaté na obsah uhlíku (kůru listnatých stromů, spadané listí) i látky bohaté spíše na dusík (kejda, močůvka). Suroviny mají po smíchání obsahovat C a N v poměru o něco vyšším (30-35:1), protože v průběhu zrání kompostu ubývá C ve formě oxidu uhličitého CO2 a poměr C:N se zužuje.

Přeměnu organické hmoty na humusové látky při kompostování zabezpečují převážně mikroorganismy. V kompostech je díky řízení procesu výroby možné vytvořit lepší podmínky pro rozvoj mikroorganismů a dosáhnout až jejich desetinásobku ve srovnání s půdou. Pro zvýšení účinnosti mikroorganismů je možné substrát s vhodnou surovinovou skladbou očkovat ornicí, pařeništní zeminou, hrubými částmi prosévaného kompostu nebo dozrávajícím kompostem. V praxi se tohoto způsobu zvyšování aktivity mikroorganismů využívá při kompostování chlévské mrvy s přídavkem zeminy nebo při prohazování některých rostlinných odpadů (tráva, listí, zbytky zeleniny a ovoce) ornicí či vyzrálým kompostem.

Technologie musí umožnit výměnu plynů mezi zrajícím kompostem a okolím tak, aby v substrátu byl zajištěn dostatek čerstvého vzduchu s kyslíkem. Toho je dosaženo překopáváním v určitých časových intervalech. Substrát musí být v průběhu celého procesu kompostování kyprý, porézní a nepřevlhčený. Technologie kompostování musí zajistit maximální homogenitu a promísení všech složek a umožnit optimální teplotní režim zrajícího kompostu.

Kompostujeme-li odpady podezřelé na patogenní organismy (kanalizační kal, žumpy, jateční odpady) nebo na nadměrnou přítomnost semen plevelů, měl by kompost dosáhnout v průběhu zrání minimální teploty 55°C na dobu alespoň 21 dní, ale i u ostatních kompostů by měla být dosažena teplota alespoň 45°C po dobu 5 dnů. Případný vzestup teploty nad 68°C je nutno omezit závlahou (kejda, močůvka), neboť při této teplotě již vhodné mikroorganismy hynou a prodlužuje se doba zrání kompostu.

V hnojivých odpadech mohou být přítomny jednak organické cizorodé látky nebo stopové toxické prvky, tzv. těžké kovy (kadmium, olovo, rtuť, arsen aj.). Cizorodé látky mohou nepříznivě ovlivňovat zrání kompostů, půdní úrodnost a růst rostlin. Jejich hromadění v půdě a jejich příjem rostlinami je nežádoucí s ohledem na možnost ohrožení zdraví lidí a zvířat. Z organických cizorodých prvků se jedná především o rezidua pesticidů, ropné uhlovodíky, chlorované a aromatické uhlovodíky, komponenty dehtu a polychlorované bifenyly.

Největší nebezpečí představují sledované stopové toxické prvky, jejichž maximální přípustná koncentrace se stala jakostním znakem pro komposty podle ČSN 46 5735. Zemědělská půda nesmí být hnojena kompostem nebo hnojivým odpadem, ve kterém obsah některé ze sledovaných látek je vyšší než u kompostu třídy II. Kal z kanalizačních čistíren velkých průmyslových podniků obsahuje zvýšené množství stopových toxických prvků. Koželužské odpady jsou nejčastěji kontaminovány chromem.

Produkce biologicky rozložitelných odpadů (BRO)

Jedním ze sledovaných a objemově důležitých toků odpadů jsou odpady biologicky rozložitelné. Celková produkce těchto odpadů se pohybuje kolem 2,8 milionu tun za rok. V roce 2011 bylo 8 % z celkové produkce BRO ukládáno na skládky (Dl). Spolu s množstvím, které bylo využito k rekultivaci skládek (N11), jako technologický materiál na zajištění skládek (N12), a pro terénní úpravy (N1) dosahuje množství odkloněné od využití na půdy až 12,5 procenta.

V době poklesu počtu dobytčích jednotek dochází i k poklesu množství statkových hnojiv, která je nutno nahradit jiným organickým materiálem, zdrojem humusotvorných látek. Již v dávce 10 tun kompostu na ha a rok jsou minimálně 2 tuny organických látek, což odpovídá průměru nedostatku, který je nutno dodávat.

Půdy a tedy půdní organická hmota představuje jeden z nejvýznamnějších zásobníků uhlíku v suchozemských ekosystémech, obsahuje přibližně 3-4krát tolik uhlíku, kolik je ho v atmosféře nebo v biomase suchozemských rostlin. Do půdy každoročně vstupuje velké množství uhlíku, které rostliny fotosyntézou vážou z atmosféry, zejména formou rostlinného opadu, odumřelých kořenů a kořenových exudátů, a podobné množství uhlíku se uvolňuje formou půdní respirace, tedy rozkladem půdní organické hmoty a její mineralizací na CO2.

Velká část této organické hmoty v půdě je tvořena odumřelými těly mikroorganismů, takzvanou mikrobiální nekromasou, jde zejména o jejich buněčné stěny a extracelulární buněčné obaly přilepené k jílovým minerálům. Právě tato interakce zbytků odumřelé mikrobiální biomasy (nekromasy) s jíly, tedy to jak jsou s nimi těsně spojené, činí tuto část půdní organické hmoty těžko rozložitelnou.

Zkoušky ekotoxicity půdy

Zkouškami ekotoxicity lze posoudit kvalitu půdy obecně, bez znalosti o jaké případné znečištění půdy se jedná. Zkoušky ekotoxicity mají výhodu v tom, že posuzují půdu jako celek, včetně vzájemných interakcí v půdě, neposuzují se jednotlivé faktory izolovaně. Mezi polutanty patří zejména těžké kovy a perzistentní organické látky, tzn. v půdě velmi pomalu rozkládají. Mohou se projevit na kvalitě pěstovaných rostlin a plodů. Rozbor půdy zahrnuje chemické analýzy a samozřejmě i zvýšením nákladů.

Základní rozbor půdy zahrnuje 1 zkoušku ekotoxicity, fyzikální a chemické zkoušky.Zkoušky ekotoxicity: růst kořene salátu. Fyzikální a chemické zkoušky: stanovení pH, sušina, obsah organických látek. Množství vzorku: 1 kg.

Rozšířený rozbor zahrnuje 4 zkoušky ekotoxicity, fyzikální a chemické zkoušky.Zkoušky ekotoxicity: růst kořene salátu, pohyblivost dafnií, růst řas, úmrtnost žížalFyzikální a chemické zkoušky: stanovení pH, sušina, obsah organických látek, 8 rizikových prvků (As, Cd, Cr, Cu, Hg, Ni, Pb, Zn)Množství vzorku: 4 kg.

Minerální látky, jejich obsah a přítomnost určují úrodnost půdy. Pro stanovení obsahu jednotlivých živin existují přesně definované metody. Obsah organických látek ovlivňuje mnoho vlastností půdy. Ovlivňuje mikrobiologické vlastnosti půdy. Mobilita rizikových prvků v půdách ovlivňuje transport do rostlin a akumulaci v rostlinách.

tags: #organické #látky #v #půdě #z #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní složení travních směsí
• Zjistěte více o ochraně životního prostředí.
• Zkušenosti s autoškolou Miroslav Polidar
• Inspirace pro kreslení květin
• Ochrana životního prostředí v ČR