Percepce umění a možnosti interpretace: Ikonologie a tvarová teorie

Tato práce se zabývá otázkami percepce umění. Zaměřuji se zejména na zprostředkování umění minulých dob, neboť bych je chtěl rehabilitovat jako živou součást kultury. Mnohá umělecká díla mají v sobě vepsány duchovní hodnoty. Tyto hodnoty v nich existují stále, pokaždé připraveny otevřít se vnímavé a tvořivé lidské mysli.

Řekl bych, že umělecké obrazy žijí dvojím životem. Jednak existují samy o sobě, i bez nás, jako poselství autora přetavené do hmoty. Pro každého diváka jsou zde jen jako otevřená možnost, jako výzva která může a nemusí být naplněna. Nejsou hotovým produktem, vyžadují naši spoluúčast, investování kousku sebe sama.

Středověké umělecké bývá pro mnohé cennou starožitností, svědkem minulosti, umělecky zpracovanou archiválií, jakousi kulturní „konzervou" minulosti. Je to pochopitelné. Křesťanská ikonografie dávno přestala být součástí výtvarného jazyka, její atributy a symboly jsou dnes málo srozumitelné. Umění minulých dob se zdá být vzdáleným dnešnímu životu, neaktuálním, tedy i „starým" v negativním smyslu. Symbolika atributů, gest apod. patřila ke kulturnímu kontextu uplynulé historické doby.

Jestliže se nám podaří rekonstruovat zapomenuté významy a souvislosti, můžeme tím překonat bariéru, která nám brání k proniknutí k podstatě umělcova poselství (umělecké výpovědi). Uvedené hledisko sleduje ikonologická metoda Ervina Panofského (1892-1968) a také ti, kteří dnes metodologicky navazují na její kontextové pojetí. Ikonologie se nezabývá specifickým výtvarným jazykem výrazových prostředků díla, ale sleduje vnější kontexty. Je zde zkoumán ikonografický námět obrazu je porovnáván s náměty jiných obrazů. Zamýšlíme se nad náboženskými a filozofickými souvislostmi, nad okolnostmi a příčinami jednání postav, nad smyslem zobrazených atributů apod.

Takové pojetí interpretace uměleckého díla ovšem poněkud opomíjí zvláštnosti výtvarné tvorby a jedinečnost jejích výrazových prostředků. Jednostranné sledování souvislostí mezi určitými tématy a historickými podmínkami apod. nás může směřovat k chladnému uvažování o umění jako o dokumentu, při kterém můžeme ztratit ze zřetele jedinečnost bezprostřední percepce artefaktu, schopnost vizuálního prožitku výtvarné formy a podobně.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

Významnou vypovídací hodnotu může mít i samotné uspořádání obrazové plochy, kompozice uměleckého díla. Použité tvary, zvolený způsob jejich umístění a vzájemná poloha -to vše je obrazovým vyjádřením pocitů dynamiky, harmonie, tíže, pohybu apod., zároveň také přediva různých vztahů a vzájemných souvislostí. To vše vytváří vnitřní příběh obrazu, který může souběžný s „oficiálním" námětem obrazu a jeho názvem. Jde tedy o paralelu k příběhu (biblickému, mytologickému apod.) ilustrovanému daným obrazem. Domnívám se, že odhalováním uvedeného ,,vnitřního příběhu" lze překonávat historicky podmíněná omezení (podmíněná historicky apod.), která jinak vzdalují ,,staré" umění dnešnímu životu.

Struktura vesmíru je nejdokonalejším a nejkomplexnějším tvarovým uspořádáním. Arnheimova tvarová teorie vychází z předpokladu, je člověk integrální součástí vesmíru. Struktura lidského vnímání má svůj předobraz ve struktuře vesmíru. Tvarovou senzitivitu, tedy schopnost reagovat na tvarové podněty jako na výrazové prostředky umění, považuji za jeden z důležitých předpokladů percepce umění. Také v procesu umělecké tvorby se uplatňuje tvarová citlivost, respektive její vyšší stupeň, tvarová senzibilita. Projevuje se zde v dovednosti vyjadřovat se specifickou řečí výtvarné formy.

Vizuální vnímavost ovšem není jediným východiskem výtvarného myšlení. V umění by nemělo jít jen o vizuální kulturu, o hru s formami a významy. Důležitý je prožitek lidské existence. Smysl umění spatřuji v duchovním prožitku, v aktivním akceptování duchovních hodnot.

Cílem je poukázat na komplementárnost významů, které získáváme z obou z obou pohledů - z tvarové symboliky vepsané přímo do materie obrazu na straně jedné a z alegorických kontextů figurálního námětu na straně druhé. Významnou pozornost věnuji iluminaci z titulního listu Gumpoldovy legendy (před r. 1006). Uvedené dílo ve své práci podrobně analyzuji. Zmíněnou iluminaci sleduji ze dvou různých úhlů pohledu - prostřednictvím Arnheimovy tvarové teorie, a také z hlediska Panofského ikonologie.

Při aplikaci Arnheimovy tvarové teorie význam nevyvozuji z námětu, ale ze struktury obrazu, ze způsobu uspořádání tvarů na obrazové ploše. V návaznosti na Arnheimovu tvarovou teorii poukazuji na rozdíl mezi pouhou formou a jejím vyšším stadiem - tvarem, který v sobě nese symbolický význam. Analyzuji strukturální téma obrazu, jeho kompozici. Interpretuji také ikonografický a symbolický obsah zobrazené scény. Objevuji symbolické významy zobrazeného námětu, včetně jednání postav, gest , zobrazených atributů a podobně. Zajímají mne také vazby mezi symbolikou vyjádřenou prostřednictvím námětu a symbolikou vyjádřenou bezprostředně, pomocí výtvarné formy.

Čtěte také: Více o deštných pralesích

Dospívám k závěru, že hodnota uměleckého sdělení není dána pouze námětem a symbolickými odkazy s námětem souvisejícími. Významnou vypovídací hodnotu má také kompozice obrazu, jeho tvarové řešení. Hledám duchovní přesahy dané iluminace a zároveň také její souvztažnosti s jinými uměleckými díly. Věnuji pozornost dílům, která jsou si něčím příbuzná - tj. mají podobný figurální námět, podobnou symboliku, ilustrují stejnou biblickou legendu, vyjadřují podobný životní pocit.

Učitel předkládá žákům obrazy ke společnému posouzení a moderuje diskusi. Usměrňuje debatu vhodnými otázkami, kterými vede žáky k zamyšlení nad ikonografií obrazu, nad jeho kompozicí apod. Přál bych si, aby má práce napomohla k tomu, aby lidé byli lépe připraveni rozpoznat a ocenit případy kvalitních uměleckých děl, u kterých je kompozice nositelem výrazové hloubky a prostředkem symbolické výpovědi o světě.

Duchovní hodnoty byly do díla vloženy v tvůrčím procesu, tedy v průběhu konání, při kterém se významně projevuje nejen samotné myšlení, ale i proces smyslového vnímání. Smyslové a duchovní tedy spolu úzce souvisí. Podobně je provázána umělecká tvorba a její percepce. Snad jen s tím rozdílem, že percepce probíhá v opačným směrem, v opačném sledu než samotná tvorba. Na uvedené spojitosti jsem chtěl ve své práci také poukázat.

Od své práce očekávám, že bude příspěvkem k teorii a praxi výtvarné výchovy.

Problémy interpretace a zprostředkování

Učitelé různých typů škol, kteří mají nějaké dočinení s výtvarným uměním se ve své praxi setkávají s otázkou jak a jakým způsobem přiblížit svým žákům umělecká díla minulosti. Stopy zanechané minulým děním, včetně umění, lze číst různými způsoby. Způsob našeho výkladu také souvisí s naší současností. Je ovlivněn dobovým paradigmatem - tedy „vzorcem myšlení" (tj. převládajícím souhrnem základních domněnek, předpokladů a představ), spojeným s určitou společností v určité době. Ovšem i samotná intelektuální a tvořivá aktivita té které doby může být inspirována kulturním dědictvím minulosti, respektive tím, co je z kulturního odkazu minulosti přijímáno nebo i jen tím, co za kulturní odkaz vydáváno.

Čtěte také: Recenze: Encyklopedie Larousse Příroda

Příklady z historie ovšem ukazují, že to, co bývá přijímáno jako nefalšovaný umělecký odkaz minulosti , je obvykle jeho zmutovaná podoba. Příčinou onoho dobově podmíněného zkreslení při reflexi minulých dob bývá to, že každá doba hledí na minulost svou optikou. Recepce minulosti je pokaždé její interpretací, při které je minulost nějak přefiltrována, upravena a ,,obohacena" aktuálními hodnotovými hledisky. Týká se to všech aspektů společenského a duchovního života minulosti, včetně umění.

Také středověké umění bývá nahlíženo různými způsoby. Renesanční humanisté považovali umění, které vzniklo uprostřed mezi antikou a jejich dobou, za hrubé a nedokonalé. Vasari psal o hrubém a tvrdém stylu středověku. Shledával obrodu umění v jeho Itálii díky návratu k pěknému antickému řeckému stylu.

Tento jev částečně to souvisí se sebeuvědoměním národů a potřebou poukázat na stáří domácí kultury. Uznáváno bylo však jen umění gotiky, zatímco umění románské ještě dlouho bylo považováno za hrubé a neumělé. Románské a předrománské umění začíná být významněji oceňováno až od počátku 20. století.

Umělecké dílo bývá začleňováno do kontextu nějakého vývoje - např. slohového, historického, společenského, filozofického, náboženského. Na dané dílo potom bývá pohlíženo jako na doklad určité vývojové etapy, jejíž typické znaky jsou na něm demonstrovány. Formální a stylová analýza se stala důležitou součástí práce ,,kunsthistorika" a svůj význam má i dnes, zejména v oblastech památkové péče, znalectví apod..

Také postmoderní badatelé používají své nástroje pro výklad středověkých uměleckých děl. Namísto tradiční a stylové analýzy se dnes spíše prosazuje sociologický pohled. Dílo bývá interpretováno pomocí více či méně domnělé rekonstrukce dobových vztahů ( sociálních, komunikačních, politických apod.). V tomto ohledu se z metodického hlediska navazuje na Panofského kontextové pojetí, často v kombinaci metodickými východisky přejatými ze sociologie.

tags: #larousse #1000 #slov #priroda #obsah

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné tašky pro muže
• Legislativa ekologického zemědělství
• Srovnání zemního plynu a obnovitelných zdrojů
• Odpad v Nejdku a okolí
• Zbavte se škůdců v kompostu