Láska a příroda v Bibli

Při hledání hodnotových zdrojů ekologické krize nelze opomenout judaismus a křesťanství - jeden z podstatných zdrojů evropské kultury.

Otázkou podílu judaismu a křesťanství na vzniku ekologické krize se poprvé zabývala studie Lynna Whita „Historické kořeny ekologické krize“ z roku 1967. Autor obviňuje křesťanství z „arogance vůči přírodě“.

Většina autorů, zabývajících se tímto tématem, se soustřeďuje na rozbor biblických textů. Kritikové většinou poukazují na 26. - 28. verš 1. kapitoly Genesis: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naši podoby.

Oproti tomu zastánci křesťanství zdůrazňují, že citovaný oddíl není výzvou k bezohlednému vykořisťování přírody, ale příkazem pro její moudré spravováni.

V protikladu s představou o vlastnění přírody člověkem byla formulována idea správcovství či šafářství (stewardship). Odvolává se na pasáže dokládající Hospodinovo zalíbení ve stvořené přírodě (Gn 1) a na povahu lidského mandátu: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15), dále na četná místa v knize žalmů, která oslavují velikost a krásu stvoření (např.

Čtěte také: Strání a Květná: Příroda

Tyto obhajoby biblických textů však sotva mohou obstát proti suchému konstatování kritiků, že je totiž Bible výrazně orientovaná na vztah mezi lidmi navzájem antropocentricky), resp. na vztah člověka k Bohu.

Obsahová analýza biblických textů by snadno doložila kvantitativně malou pozornost, kterou věnují otázkám vztahu člověka a přírody.

Při posuzování historického vlivu křesťanství na hodnotové zaměření evropské kultury je třeba si všímat nejen biblických textů, ale především žitého náboženství.

Pojem „odbožštění přírody“

Pojem „odbožštění přírody“ nejlépe pochopíme, srovnáme-li život křesťanů se životem starých pohanů. Staří pohané pociťovali vůči přírodě v okolí svých sídel respekt a bázeň, vždyť byla plná tajemství a božských sil. Bohové sídlili podle jejich představ ve studánkách, stromech, v posvátných hájích. Judaismus Boha z přírody vyňal a umístil jej na nebesa.

Přístup křesťanů často vycházel ze snahy o popření pohanství. Příroda se v pojetí křesťanství stala místem temných mocností, ďábla. S tím úzce souvisí ještě jeden rys křesťanského učení, podle něhož Bůh postavil člověka mimo přírodu a nad přírodu.

Čtěte také: Klimatické změny a mezilidské vztahy

Judajskokřesťanský postoj k přírodě se doplňoval a spojoval s podobnými přístupy řeckými.

Křesťanské pojetí času

Křesťanská představa o čase (na rozdíl od cyklického chápání času v orientálních náboženstvích) je lineární. Svět má počátek a konec, a to konec šťastný a blažený.

Protestantismus

Protestantismus a zejména protestantismus kalvínské větve je povazován za nejvýznamnější proti-přírodní kapitolu v dějinách křesťanství. Kalvínská etika práce nabádá člověka k pilné činnosti, která přepracovává přírodu na užitečné výrobky.

Kalvínská etika práce měla však ještě další dopad. Kalvínské pojetí práce zformovalo pracovitého protestanta-kapitalistu, který roztáčel a akceleroval kola průmyslové výroby v Evropě. Jedním z jeho základních hesel bylo „čas jsou peníze“.

Nechuť do práce je příznakem, že člověku je odepřena Boží milost. Tento typ kapitalisty žil velice přísně a skromně.

Čtěte také: Léčivá láska

Potud tedy kritika žitého křesťanství a jeho podílu na vzniku ekologické krize. Nyní přejděme k tomu, co lze uvést na jeho obhajobu:

Křesťanské náboženství potlačuje či aspoň mírní některé „ekologicky nepříznivé“ lidské sklony - vidění světa v krátkodobých perspektivách, rostoucí hmotné nároky a potřeby, zálibu ve změně a rychlosti.

Kromě toho je člověk křesťanstvím „trénován“ v pocitu i činu povinnosti, pokory a zodpovědnosti. Zároveň však nemůžeme přehlédnout, že tyto křesťanské hodnoty byly až doposud orientovány téměř bez výjimky k lidským bližním.

V neposlední řadě je třeba připomenout i kritické stanovisko, které zaujímají někteří teologové k protestantskému pojetí práce. Zajímavý je zejména odkaz na vztah Bible k práci: v ráji člověk nepracoval, práce je součást boží kletby a trestu za první hřích člověka (Gn 3, 17-19).

Postoj hluboce protikladný kalvínské etice práce je obsažen v symbolickém rituálu židovského šabbatu, který přísně přikazuje nepracovat sedmého dne. E. Fromm chápe šabbat právě jako snahu nevměšovat se do chodu přírody, docílit „úplné harmonie mezi člověkem a přírodou.

Navzdory tomu se zdá být povzbudivé poslání křesťanství do budoucna. V téměř ekologickém kontextu o něm hovořil už na počátku tohoto století Henri Bergson.

Za jeden z hlavních můžeme považovat sílící potřebu ekologů hlouběji poznat přírodu a svět. Dalším z důvodů je rostoucí přesvědčení ekologů o tom, že řešení ekologického problému leží především v rovině lidských hodnot, a také trpké poznání, že v této oblasti zůstává jejich vlastní výchovné úsilí téměř bez efektu.

Ekologové oceňují náboženství i v tom, že umí spojovat univerzální témata s každodenní praxí jednotlivce (zde se myslí zejména zmenšování lidských nároků na hmotný blahobyt).

Významné přitom je, že náboženství dokáže naplnit uprázdněné místo v člověku novým a vyšším smyslem. Či spíše obráceně: plní život vyšším smyslem a vymaňuje jej tak z tlaku rostoucích hmotných nároků a potřeb.

To je docela pochopitelné, shodneme-li se s psychology, že konzumismus je reakcí na vnitřní prázdnotu. (Je zřetelné, že ekologicky příznivý způsob života by neměl šanci, pokud by šel cestou pouhé redukce.

Ochránci přírody si také uvědomili, že od institucí krátkodobých strategií - vlád, politických stran, ekonomických grémií - lze sotva čekat důslednou a vážně míněnou snahu po nápravě v oblasti, která je charakteristická dlouhodobými horizonty a zároveň nepopulárními újmami na hmotné prosperitě voličů.

Někteří ekologičtí aktivisté se však na spolupráci s křesťany dívají pouze instrumentálně. Křesťanství geograficky rozšířené po celé zeměkouli by se mohlo stát sjednocujícím prvkem při řešení globálních problémů.

Křesťanská společenství a speciálně jejich vůdcové mohou být potenciálním nástrojem pro šíření ekologicky příznivých vzorů cítění, myšlení a chování. Podívejme se, jakou cestou by mohlo dojít k oné zásadní proměně, již by se z viníka měl stát podstatný činitel řešení ekologické krize.

V této souvislosti se používá zvláštní pojem „greening church“ - zelenání církve, jindy se mluví odvážněji o „ekologizaci křesťanství“.

Nejčastěji se přiklánějí k názoru, že by se křesťanství mělo otevřít jiným, převážně východním náboženstvím a inspirovat se jimi. Jde tu především o vlivy buddhistické se stěžejní myšlenkou neubližovat ničemu živému, případně o vlivy čínského taoismu, který se chce dobrat významu světa pozorováním krásy v přírodě, ale také o vztah k přírodě obsažený v kultuře indiánských kmenů i o šamanské praktiky náboženství afrických kmenů.

Snad nejvýznamnějším pokusem v této snaze je „EKO-TEOLOGIE“, kterou formuloval v roce 1985 americký profesor polského původu, filozof ne-teolog, H. Skolimowski.

Křesťanství v jeho pojetí pro svou ekologickou reformaci používá náboženských vlivů Východu, neboť podle jeho názoru nemůže být východiskem spasitelská eschatologie, na níž je křesťanství založeno.

Zachránit se musí každý sám - tak, jak to učí buddhismus. Spásná příležitost člověka spočívá podle Skolimowského v aktivní participaci na životě světa (přístup křesťanství), která však závisí na sebezdokonalování (princip buddhistický).

Mnozí teologové tvrdí, že při snaze „ekologizovat“ křesťanství není třeba vyhledávat inspiraci východními náboženskými systémy. Křesťanství může při dostatečně otevřeném přístupu těžit z názorů Henriho Bergsona, Pierra Teiharda de Chardina a Alberta Schweitzera.

Bylo poukázáno i na dosud nevyužitou hodnotu díla J. A. Komenského i v této oblasti. V této souvislosti nelze opomenout ani cennou a téměř zapomenutou spirituální tradici, která dokázala žasnout nad krásou a velikostí přírody - tradici spojovanou s postavami velkých mystiků: Hildegardou z Bingenu, Františkem z Assisi, Tomášem Akvinským, tzv.

Oživení této tradice by nepochybně znamenalo přínos i pro současné křesťanství. Britský mnich Bede Griffiths řekl bez obalu: „Nedokáže-li křesťanství obnovit svou mystickou tradici, potom to může jednoduše zabalit a dát se na byznys.

Se zajímavým podnětem přichází M. Balabán, když píše o „zvěstovatelské službě přírody“. Díky ní lze Boha poznat nejen z Písma, ale také pozorováním přírody.

Pro mnohé teology a vykladače Bible je idea správcovství skutečně konečným argumentem a tečkou za diskusí s ekology. Důslednější ekologickou etikou však nebyla nikdy přijata.

Zejména zastánci tzv. hlubinné ekologie, kteří zdůrazňují hodnotu přírody o sobě, myšlenku správcovství zásadně odmítají.

Oprávněně přitom namítají: na základě jakého principu člověk - šafář rozhodne, jak daleko smí zajit v zásazích do přírody? Co když tento Bohem pověřený správce usoudí, že je dobře přírodu spravovat a zdokonalovat („paradeizovat“) genovými manipulacemi nebo velkými přehradami?

Je na místě pochybnost, zda je člověk s celým vědeckým aparátem schopen řídit tak složitý celek, jímž je naše Země. Z této názorové pozice vtipně komentuje ideu správcovství (stewardship) J. E.

Pokud ekologicky interesovaná teologie setrvá u prostého nabádání k odpovědnému spravování země a nespojí se s ekology k důslednějšímu uvažování, tj. Snaha o nové pojetí správcovství je zřejmá v teologii Igora Kišše.

Obohacuje starozákonní šafářství o stěžejní novozákonní hodnoty - pokoru, soucit a lásku ke slabým. Teologicky odvážně vztahuje tyto biblické principy nejen na člověka, ale i na stvoření.

Jan Heller se v konceptu správcovství odhodlal vztah služby člověka a přírody přímo převrátit: tento teolog-starozákonník, obeznalý s dnešním kritickým stavem přírody, radikálně formuluje úkol správce přírody jako úkol oběti.

Ale abych spolupráci mezi „zelenými“ a křesťany či jejich církvemi neidealizovala. Propast mezi oběma přístupy ke světu není zdaleka překonána.

Jakkoli potkáme mezi mladými ochránci přírody čím dál tím častěji lidi se smyslem pro spirituální dimenzi života, nejde o jev všeobecný. Zejména starší a střední generace ochránců přírody a zvlášť generace ekologů - profesionálů, která byla vychována v duchu přírodovědeckého pozitivismu, chová apriorní rezervovanost vůči náboženství.

Překážky na cestě spolupráce mezi ochránci přírody a křesťany však leží i na druhé straně. Naznačená naděje na ekologické reformování křesťanství se zatím převážně týká filozofů a některých odvážných teologů.

V kostelích se ozývá jen vzácně. Křesťanům v cestě k ekologům brání jejich zorný úhel, který až doposud zahrnoval ve vidění pozemského světa pouze lidské bližní.

Pozornost věnovaná přírodě byla dlouho podezřelá z pohanství a viněná z panteismu. Půvabně charakterizuje křesťanský přístup náš obrozenec Josef Linda ve své „Záři nad pohanstvem“ (stěžejním motivem je tu spor mezi pohanským knížetem Boleslavem a jeho křesťanským bratrem Václavem.

Tato etika pomohla přežit americkým osadníkům v nepřátelské divočině. Zároveň se jim však „dostala pod kůži“, stala se normou jejích života. Jejich děděná averze vůči divoké „neužitečné“ přírodě způsobila devastaci rozsáhlých ekosystémů, které se do dnešní doby nestačily regenerovat.

Američtí sociologové a sociální psychologové, zkoumající vztahy lidí ke krajině, konstatují, že negativně orientovaný vztah k přírodě je zřetelně akcentován právě v oblastech s tradicí karvínských konfesí. Alexander považuje dodnes přežívající „anti-forest ethos“ za dědictví po starých amerických osadnících.

tags: #laska #a #priroda #v #bibli

Oblíbené příspěvky:

• Stanovisko k pedagogice
• Průvodce instalací dvojitého odpadu
• Odpady v Životicích
• Inspirace pro interiér s plakáty přírody
• Měření emisí v Hustopečích