Latinské texty o přírodě

Již v řeckých spisech, odkud je převzali Římané, se objevují poznatky o přírodě. Tak např. Milétský (625-543 před n. l.) tvrdil, že prapůvodní látkou je voda. Demokritos (460-360 před n. l.) hovořil o existenci atomů. Mago "Veliký" (550-500 př. n. l.) se zabýval zemědělstvím v punské říše (5. a 4. stol. př. n. l.). Od Řeků také Římané získali řadu praktických poznatků.

Ve středověku nedošlo k pokroku v přírodních vědách. Teprve v 16. a 17. století, spolu s nimi se vyvíjí i chemie užitá v zemědělství. Van Helmont se zabýval otázkou života a růstu rostlin. 5 let zaléval rostlinu čistou vodou. Van Helmont však udělal chybu ve vážení a dospěl k závěru, že hmota pochází pouze z vody. Později bylo zjištěno, že přídavek ledku se silně zvyšuje výnos.

Woodward J. objasnil, že rostlina potřebuje určité složení půdy. Práce Palissyho navázala na myšlenku, že rostlina potřebuje určité složení půdy. Ve Francii se Lavoasier (1748) zabýval otázkou, zda rostlina přijímá látky ke své stavbě ze vzduchu a z vody. Sanssure se věnoval stejnému tématu.

A. D. Thayer propagoval teorii, že humus dráždí rostliny k vyššímu příjmu humusu. Tato teorie však měla ve své době i řadu odpůrců. Sprengel (1802-1887) dokázal, že rostliny přijímají živiny ze vzduchu, a ne z půdy. Boussingault označil dusík za rostlinnou živinou. Objeveny byly bakterie poutající vzdušný dusík.

Justus von Liebig (1803-1873) vydal v r. 1840 publikaci "Die organische Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie", ve které formuloval svou teorii. Liebig tvrdil, že jediným zdrojem uhlíku pro rostliny je humus. Později ale Liebig atmosféru označil za zdroj uhlíku pro rostliny. Rostlina přijímá živiny z půdy a vodu s rozpuštěnými látkami. Liebig formuloval "zákon minima", který říká, že bez náhrady odčerpaných živin ho nelze zastavit.

Čtěte také: Latinská Amerika: Přírodní podmínky

Následovalo zavedení výroby umělých hnojiv (superfosfátu) a zakládání pokusných stanic. V r. 1860 se začalo s hnojením minerálními hnojivy. D. I. Mendělejev (1834-1907) se zabýval otázkami půdní úrodnosti. Zkoumal možnosti využití domácích surovin i odpadních látek pro výživu rostlin, zabýval se studiem ložisek v Rusku a studiem sorpční schopnosti půd.

Akademik D. N. Prjanišnikov (1865-1948) se zabýval problematikou amonné a dusičnanové výživy rostlin. V 19. století se u nás začíná rozvoj agrochemie. Zakládají se stanice pro biochemii půdy a rostlin. Sv. Křivan se zabýval vlastnostmi půd a fotosyntézou. Na jeho práce navázali na vysokých školách prof. R. Dominik (1881-1950) studiem průmyslových hnojiv a zeleného hnojení. Vl. Káš, jeho nástupce na VŠZ v Brně, se věnoval využití průmyslových odpadů ve výživě rostlin. V Praze se prof. F. Grébner zaměřil na problematiku hnojiv a životního prostředí. Prof. J. Vašák se zabýval výživou rostlin z fysiologického i technologického hlediska. J. Dvořák se zabýval hnojením podle anorganického rozboru rostlin a dospěl k závěru, že výnos je funkcí hladiny a poměru živin v rostlinách.

V průběhu 2. nebo 3. století po Kristu byl sepsán řecký didaktický text Physiologus, který pojednává ve více než čtyřech desítkách kapitol o podivuhodných vlastnostech zvířat a několika drahých kamenů a stromů. Cílem neznámého autora, působícího pravděpodobně v Alexandrii, nebylo odborné zoologické pojednání, jež by shrnovalo rozličné poznatky o živé a neživé přírodě. Chování a vlastnosti zvířat, rostlin a minerálů mu sloužily pouze jako prostředek k vyjádření duchovní reality. V alegorickém výkladu, který tvoří druhou část každé kapitoly a který spočívá buď v teologické interpretaci, nebo v morální výzvě ke křesťanskému čtenáři, chtěl poukázat na tajemství Boží inkarnace a vzkříšení a povzbudit čtenáře k zápasu proti ďáblovým pokušením a k zachovávání křesťanských ctností.

Physiologus byl mimořádně oblíbený v době svého vzniku i ve staletích bezprostředně následujících a byl přeložen do řady starověkých jazyků, mimo jiné několikrát do latiny. Největší popularity dosáhl v 11.-14. století. Připravovaná publikace sestává ze dvou svazků. První, monografický, nejprve seznamuje čtenáře s jednotlivými verzemi díla, s tématy, jež může ve Physiologu nalézt, a s inspiračními zdroji autora; následující obsáhlé kapitoly jsou pak věnovány recepci tohoto spisu ve středověku a uvádějí čtenáře do prostředí středověkých bestiářů, encyklopedií, kazatelských příruček a typologických děl, v nichž lze vypozorovat vliv Physiologu. Druhý svazek obsahuje komentovaný překlad latinské verze B, jež nejvíce ovlivnila středověkou literaturu. Každá z třiceti sedmi kapitol tvoří samostatný oddíl, který začíná latinským textem. Vzhledem k úzkému vztahu mezi výkladem a jeho obrazovým vyjádřením je kniha doplněna 250 reprodukcemi z iluminovaných bestiářů, encyklopedií a typologických spisů.

Klaret postupoval obdobně ve svém Glossáři: V úvodě Flajšhans upozorňuje na nezbytné rozlišení jmen správných od slov chybných, násilně počeštěných, nově utvořených s oblíbenými koncovkami. Poprvé tu byla přece jen sebrána jazyková látka našeho národa ve stoletá 14 v jednom díle, zachráněna od zapomenutí spousta dobrých starých i nářečních slov, poprvé tu byl podniknut pokus, říci česky vše to, co věda evropská a asijská do té doby poznala. Samo snesení látky budí již úctu - tím větší ta vytrvalá a neumdlévající snaha všechno počeštit. Postup: Bůh a nebe, svět, kamení, vzduch (povětří). Ptáci v domácnosti a na poli, v lese. Potvorní lidé (bájeslovné názvy). Voda, názvy řek českých, ryby, zvířata potvorná. Zvířata, zvěř, jména hadí, červi. Stromy, keře, ovoce, semena, obilí, byliny, koření, jahody a houby. Člověk (zeměpisné a národnostaií názvy). Lidé světští a duchovní. Škola. Druhy lidí rozmanité. Názvy osob. Lidské údy a jejich činnost. Mravy, vlastnosti. Vlastnosti těla lidského. Lidské skutky. Umění a řemesla. Lidské nemoci. Eodina. Jídlo, pití. Kroje. V domě a. v kostele. Domácí nábytek, nádobí, náčiní. Ve městě. Zbraně. Obyvatelé města. Soud, právo. Chrám. Svátky. Ěemeslníci, jejich činnost: a výrobky. Krejčí, švec, ostatní řemesla. Plavci, rybáři, holiči, val-cháři atd. Písaři...

Čtěte také: Složení komunálního odpadu

Complexionarius (Klaretův?) poučuje o čtyřech živlech a shodných s nimi čtyřech letorách lidských (sanguinik, flegmatik, melancholik, cholerik). Literární historik poznává tu v latinské skladbě předlohu staročeského rýmování »Postavy a mravy«, staročeské fysiognomie. Dočte se zmínky, že rýmování ve Svatovítském rukopise »O 27 bláznech« mělo snad předlohu v Klaretově díle, dnes neznámém »De stultis«. Středověké (vlastně mnohé z nich již starověké) poznatky o přírodě, fysiology, obsahující vědomosti o zvířatech (bestiarius), o rostlinách (herbarius), o nerostech (lapidarius), upravil si výběrem Klaret ve skladbu Physiologiarius. Všímám si oddílu o ptácích: Orel, bornúeh (hornúš, ahiira), zlatohlávek, jestřáb, skřivanec, drlicě (annoda, srv.

Canti jsou v kontextu italské literatury jediným dílem, které zcela nesporně patří do hlavního proudu evropské romantické poezie; zároveň jsou však patrně poslední velkou evropskou knihou, v níž se bytostně - a bez nejmenší afektace - propojuje moderní senzibilita s klasickým odkazem řecké a římské poezie. Jestliže [Leopardi] doposud shodně s Rousseauem soudil, že „iluze“ - to jest idály - jsou zakotveny v přírodě a „inherentním systému světa“ a že nelze dovolit rozumu, aby jejich destrukcí rozbíjel pozitivní sociální vazby a vnášel do lidského společenství barbarství sobeckých zájmů („příroda chce být rozumem osvícena, nikoli spálena“), nyní dospívá k názoru, že „cílem přírody, bytí, není nikterak štěstí živých tvorů“ a že skutečným „univerzálním cílem přírody je život univerza, který spočívá jak ve vytváření a uchovávání, tak i v ničení svých komponent“.

Mezi individuem a přírodním celkem zeje propast a člověk j nešťastný nejen jako společenský tvor, ale i jako tvor přírodní. Morální dílka jsou textem, v němž Leopardi postupně zkoumá rozum, aby nakonec shledal, že právě on zrazuje člověka nejkrutěji, že mu znemožňuje úplně se poznat a přijmout se. Leopardi v nich podstupuje jakousi Candidovu cestu, nepohybuje se však mezi hrůzami skutečnosti, která se ostatně rozpadá, ale mezi teoriemi a interpretacemi (platónským idealismem, křesťanstvím, racionalismem, tím, co nedlouho poté bude nazváno pozitivismem), a právě v nich je nalézána příčina toho, že lidé jsou nešťastni. V podstatě má být řečeno, že skutečnost zůstává tím, čím je pro člověka je však mnohem důležitější způsob, jak se k ní staví, tedy její poznávání.

V Dílkách Leopardi dospívá k přesvědčení, že filozofie je pro toto poznávání zcela bez užitku a že neposkytuje ani únikové cesty, jaké nabízí například poezie. Leopardi nyní ví velmi dobře, co znamená věrnost pravdě v rovině každodenní praxe: obavy ze strany církevní a vládní hierarchie; odmítání a v lepším případě hluchota a rozpaky ze strany kritiků a literátů; instinktivní a sebezáchovný odpor lidí obecně. Nelze ostatně popřít, že v Morálních dílkách se deklaruje ta nejabsolutnější negace; a že věci, které Leopardi říká, jsou v jeho době zvláště provokativní vzhledem k nepochopitelné osamělosti a výstřednosti toho, kdo je vyslovuje. Jako syn nejen tohoto světa a této doby, ale také kolosální knihovny, paradoxně vybudované jeho otcem za účelem sebereprezentace, a jako člověk, jenž se narodil v tom nejreakčnějším městě reakčního státu reakční země, Leopardi vyslovuje nejartikulovanější a nejdemokratičtější žalobu, jakou kdy bylo v Itálii možno slyšet (do té doby a od té doby dodnes) na nekonzistenci a absurditu života, zbaveného závojů zdání.

To vše by nicméně nestačilo k objasnění tak velikého skandálu, kdybychom nedodali, že tato žaloba není předkládána v rovině abstraktní teorie, jež by problém odsunula do odborné a „neutrální“ sféry, ale je formulována v termínech bolestné a zajíkavé filozofie, garantované osobně. O rozumu a citu... Podle Leopardiho romantismus vyplývá z racionalismu, a to ne jako dialektická antiteze, ale protože rozum ničí představy, ve zdání jejichž věcnosti se antický svět uzavřel a opevnil, a dovoluje vzplanutí citu. Vytváří se tak velice osobitá kontinuita mezi rozumem a citem, která se stane niterným rysem kontaminované Leopardiho poezie. Vstřebal do sebe veškeré bohatství našeho básnického dědictví, vytvořil svůj vlastní jazyk v „klasickém“ duchu velikých antických básníků a společně s ním objevil novou prostotu citů, schopnost přímo pojmenovat hnutí duše a věci a spontánně odhodit stylistická a rétorická omezení.

Čtěte také: Škola v přírodě: co napsat na pohlednici?

O člověku a přírodě... Konstatování lidské pomíjivosti v porovnání s přírodou nevede Leopardiho k tomu, aby si vytvořil mýtické „království Ducha“… Místo toho rozvíjí analýzu vztahu člověk-příroda, definovaného naprosto demystifikujícími termíny. Občas, na několik dní i týdnů, se na něho snáší apatie jako smrtelná maska. Z psychologického hlediska jsou to stejné duševní stavy, stejné případy zbožného kómatu, které nám popsali a analyzovali křesťanští mystikové. O srdci... Rozličná témata a rozličnou formu mohou mít Leopardiho básně; ale ve všech se čtenáři zdá, že rozpoznal jediného původce, básníkovo srdce… Leopardiho báseň nevypráví, nepopisuje: je to srdce, které se vylévá, které překonává obvyklou vyprahlost nebo bolest z neštěstí a oddává se jedinému citu.

Zakázal si laskavost a pohrdavým, krystalickým slovem dal druhým možnost poznat život: vrhl je do ledové koupele zdravého rozumu, aby se probrali z otupění moderních narkotik. Vybrali, a kde bylo nutné, přeložili Milena Nováková a Jiří Špička. Texty P. Ruffilliho a G. Colliho přeložil Jiří Pelán. J. Pelán, Giacomo Leopardi: pravda a báseň, in: G. L., Zpěvy, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2000, str. 249-291. P. Ruffilli, Leopardiho "Morální dílka", in: G. L., Morální dílka, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003, str. 279-293. N. Bellucci, Per leggere Leopardi, Bonacci, Roma 1988. A. Giudice, G.

tags: #latinské #texty #o #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Ekologická výchova v SEVERu
• Těžba dřeva v Milevsku
• Rozsah Ostrova Odpadu srovnatelný s Německem
• Armáda České republiky a životní prostředí
• Udržitelné balení pro pekárny