Lesní pastva a její vliv na biodiverzitu

Biodiverzita je definována jako variabilita mezi geny, druhy a ekosystémy, přičemž její změny mohou ovlivnit nabídku ekosystémových služeb. Biodiverzita má také kulturní, etické a nepeněžní hodnoty, které přispívají k lidskému blahobytu.

Rostliny, zvířata, houby a jednobuněčné organismy se vzájemně ovlivňují a jsou základem ekosystémových funkcí a procesů. Poskytování ekosystémových služeb, jako je produkce dřeva, čištění vody, sekvestrace uhlíku a rekreace a údržba multifunkčních lesů, závisí na dobře fungujících druzích a jejich interakcích.

Výzkum ukazuje, že zachování genetické, strukturální a funkční diverzity v lesních společenstvech tvoří dobrý základ pro multifunkční a udržitelné využívání lesů. Půdní biodiverzita je méně známá, ale je zásadní pro fungování suchozemských ekosystémů prostřednictvím interakcí s nadzemní biodiverzitou.

Intenzita, frekvence a prostorový rozsah přírodních poruch (disturbancí), jako jsou sucha, požáry, vichřice, povodně a výskyty hmyzu, byly zásadní pro určení struktury lesa a distribuce organismů na stromech, v porostech a napříč krajinou. Tato prostorová závislost dělá biodiverzitu v různých měřítcích důležitou.

Důležitým principem pro ochranu druhů v krajině je zkratka „BBMJ“ (Better (kvalita), Bigger (velikost plochy), More (kvantita) a Joined (funkční konektivita)). Klíčovým faktorem je nakonec množství stanovišť.

Čtěte také: Lesní zákon a stavby

Význam disturbancí pro biodiverzitu také naznačuje, že nejen nedávno narušené oblasti, ale i jejich důsledky (staré stromy a mrtvé dřevo v různých stádiích rozpadu, stejně jako otevřenější lesy), poskytují množství stanovišť pro mnoho druhů. Odhaduje se, že 20 až 40 % lesních rostlin, zvířat a hub závisí na mrtvém nebo odumírajícím dřevě v určité fázi jejich životního cyklu.

Tradiční systémy hospodaření v lesích, jako jsou pařeziny a sdružené lesy, a také agro-silvopastorální postupy, jako je pastva, senoseče a podpora bohaté rozmanitosti druhů stromů, přispěly k udržení specifických stanovišť cenných pro mnoho organismů. Biologická a kulturní rozmanitost zasahuje společně do mnoha evropských krajin a kombinuje historické a přírodní procesy.

Krajina v mnoha evropských regionech má dynamickou povahu a změny jsou výsledkem vzájemného působení přírodních a kulturních faktorů, které často působí v různých časových měřítcích a kde se mohou v průběhu času měnit i tradiční činnosti. Některé krajiny často představují vysokou úroveň rozmanitosti stanovišť související s mozaikou vytvořenou aplikací různých režimů hospodaření.

Historický kontext lesní pastvy

Různé způsoby managementu, jako například pařezení, pastva zvířat nebo hrabání lesní opadanky silně ovlivnily podobu lesních ekosystémů, včetně rostlinných společenstev podrostu. Tradiční formy hospodaření v průběhu 19. a 20. století postupně zanikly, a to v důsledku rozšíření pěstování vysokého lesa. Právě tato změna zřejmě do značné míry způsobila nedávný pokles biodiverzity, jehož součástí byl i úbytek oligotrofních rostlinných druhů náročných na světlo.

Uvažuje se o tom, že návrat tradičních forem hospodaření by mohl být jedním ze způsobů, jak pokles biodiverzity zpomalit. Existuje však nebezpečí, že nedávné změny prostředí, jako například nárůst atmosférické depozice dusíku nebo globální změna klimatu, mohou způsobit problémy při obnově tradičních kulturních ekosystémů. Následkem může být například rozšíření ruderálních a invazních druhů.

Čtěte také: Horská lesní ekologická cesta k niternosti - recenze

Abychom mohli říct, jestli jsou tradiční formy hospodaření vhodným nástrojem v ochraně přírody, je nejprve nutné pochopit reakci ekosystému. Získané poznatky mohou také přispět k pochopení role člověka a jeho vlivu na lesní ekosystémy v průběhu holocénu, a mohou objasnit vliv historického managementu na současnou podobu lesních ekosystémů.

S cílem odpovědět na tyto otázky byl založeny experimenty s pařezením s výstavky, pastvou domácích zvířat a hrabáním opadanky. Výzkum probíhal v nížinné oblasti jihovýchodní části České republiky, převážně v lesích s dominancí dubu. Na trvalých plochách se zde zapisováno druhové složení vegetace podrostu. Kromě toho byl vliv pastvy divokých kopytníků zkoumán pomocí srovnání historických záznamů vegetace z 60. letech 20. století s dnešní vegetací na stejných plochách. Tyto studiejsou především zaměřeny na vliv managementu na druhy cenné z hlediska ochrany přírody, a to převážně světlomilné oligotrofních druhy. Kromě toho se sledovalo potenciální rozšíření ruderálních a invazních druhů.

Pastva divokých kopytníků a obnova pařezení s výstavky vedly k signifikantní změně druhového složení rostlin, zatímco pastva domácích zvířat a hrabání opadanky neměly vliv. Druhovou bohatost ovlivnily pozitivně všechny managementy, kromě pastvy domácích zvířat. Následkem však přibily převážně ruderální rostliny. Vliv na ostatní druhy, včetně druhů cenných z hlediska ochrany, byl zanedbatelný. Tyto druhy podpořil pouze experiment zaměřený na obnovu pařezení s výstavky.

Mezi hlavní vlastnosti, které přispěly k úspěchu ruderálních druhů, patřila především schopnost rychlé kolonizace narušených míst a efektivní využití zdrojů jako světlo a živiny. Absence odpovědi ostatních druhů byla pravděpodobně způsobena jednak tím, že experimenty trvaly příliš krátkou dobu, dále proto, že se druhy díky dlouhodobé historii vlivu člověka v této oblasti mohly na management do jisté míry přizpůsobit.

Současné snahy o obnovu lesní pastvy

Po tříleté přestávce se do borových lesů na území národní přírodní památky Hadce u Želivky vrátila pastva ovcí, aby pomohla proti expanzi třtiny ohrožující vzácné hadcové rostliny. Celkem devadesátihlavé stádo bude v následujících týdnech spásat traviny na ploše o rozloze 5 hektarů.

Čtěte také: Ekosystém lesa

Spásáním a narušováním hustého porostu kopyty pomáhají vytvářet obnažená místa, kde můžou proniknout semena hadcových rostlin, a zároveň pomáhá obnově lesa. Dříve zde převládaly druhy jako je třtina, které celé místo uzavřely a znemožnily růst dalším rostlinám. Tyto lesy byly pastevním už v minulosti, získat k tomu povolení dnes přitom není vůbec jednoduché.

Extenzivní pastva v hektarových oplůtkách potrvá přibližně 21 dní.

Lesní biodiverzita a lidský vliv

Ochranou biologické rozmanitosti (biodiverzity) bývá myšlena především ochrana těch druhů organismů a biotopů, které jsou ohroženy zánikem. Lesy jsou významným nositelem biodiverzity, což platí i pro Českou republiku. Lesní biodiverzita je v naší krajině ohrožena především tím, že hospodářská činnost zjednodušuje a unifikuje lesní ekosystémy, přičemž v lesním prostředí je eliminována celá řada stanovišť, mikrostanovišť či obecně strukturních prvků, které jsou vlastní přirozeným lesům a na něž je vázáno velké množství druhů.

Nejen v hospodářských lesích, ale i v lesích chráněných území s mírným režimem scházejí jednak staré porosty a staré stromy (myšleno výrazně starší a mohutnější než mýtně zralé), jednak struktury vzešlé z působení přírodních narušení - disturbancí,nazývané přiléhavě biologickým dědictvím disturbancí, především pak mrtvé dřevo (obzvláště mrtvé dřevo větších rozměrů, stojící i ležící, osluněné i zastíněné).

Pro přežití saproxylického hmyzu (v čele s brouky - tesaříky, krasci, zlatohlávky…), dřevorozkladných hub, dutinového ptactva, netopýrů a dalších je nezbytné, aby se popsané strukturní prvky a biologické dědictví (vlastní přirozeným lesům) vyskytovaly v krajině v provázané síti, tj. aby vytvářely základní kostru či tzv. hrubý filtr („coarse filter“).

Lesy, jež hojně obsahují zmíněné habitaty (ohniska disturbancí, mrtvé dřevo, staré stromy, doupné stromy, osluněné mezery apod.), nazývá vědecká literatura „old-growth forests“, ony habitaty pak často nesou název „old-growth elements“, „old-growth structure“ apod.; ustálené české ekvivalenty k těmto anglickým termínům doposud neexistují, ale nejpřiléhavějším překladem jsou patrně prales, pralesní prvky či pralesní struktury.

Ve zrodu je také koncepce přechodných - dočasných rezervací v hospodářských porostech, kdy by kupříkladu po proběhnuvší disturbanci byla vybraná část lesa s akumulací biologického dědictví a startující sukcesí ponechána bez zásahu. Po určité době (např. v pokročilejší fázi sukcese a při vzniku disturbance na jiném místě) by se tato přechodná rezervace vrátila do běžného hospodářského režimu, za současného vzniku dočasné rezervace jinde.

Biologická rozmanitost není ohrožena jen eliminací pralesních struktur nahodilou těžbou a „předčasnou“ kompletní likvidací porostů při obnově. Neméně závažným aspektem je též zánik faktoru prosvětlenosti a rozvolněnosti lesů, tolik běžného v přirozeně fungujících disturbovaných lesích, jakož i v kulturní předindustriální krajině; se světlými lesy přicházíme například o vzácné motýly (za všechny jmenujme jasoně dymnivkového či okáče hnědého) a ohroženo je též mnoho druhů světlomilných rostlin.

Moderní lesní hospodářství v rámci optimalizace využití porostního prostoru pro dřevní produkci generuje porosty husté a temné, přičemž výrazné prosvětlení (snížení zakmenění), nemá-li pěstební (obnovní) opodstatnění, dokonce zakazuje lesní zákon. Tyto lesohospodářské postupy jsou z hlediska produkčních i většiny tzv. mimoprodukčních funkcí lesa (voda, vzduch, rekreace…) pochopitelné, ovšem svým extrémně důsledným a celoplošným uplatněním dovádějí mnohé obyvatele lesa na práh vyhynutí.

Ekologické lesnictví

Účelná ochrana biodiverzity vyžaduje kombinaci segregačních i integračních nástrojů, tj. jak existenci přírodních či přírodě ponechaných lesů (rezervací), tak vědomé začlenění pralesních elementů do hospodářského lesa. V tomto duchu, s motivem ochrany (resp. podpory) biodiverzity, vzniklo přibližně v 80. letech 20. století v Severní Americe, s brzkým následováním v Evropě, tzv. ekologické lesnictví („ecological forestry“). Hlavním cílem ekologického lesnictví je poznat režim přírodních disturbancí v dané lokalitě, ty pak při hospodaření imitovat a zajistit odpovídajícím způsobem přítomnost biologického dědictví disturbancí a elementů „oldgrowth“ lesů ve svěřených porostech.

V krajinách dlouhodobě ovlivňovaných člověkem, jakou je i Česká republika, není často jednoduché přirozený režim disturbancí identifikovat. Například, jak již bylo výše zmíněno, mnoho druhů organismů je v České republice ohroženo zánikem rozvolněných, prosvětlených lesních stanovišť, doplněných pralesními prvky (např. celá plejáda ohrožených saproxylických druhů vyžaduje pro své přežití osluněné staré stromy).

Problém objasňování přirozených režimů disturbancí (a jejich následné imitace) je kromě popsaných aspektů znesnadněn též přítomností invazních druhů, vysokými stavy spárkaté zvěře či změnami klimatu.

Vedle nástroje bezzásahovosti je rozhodně žádoucí pokusit se na vhodných místech nižších poloh o renesanci zmíněných starých způsobů hospodaření (střední a nízký les, pastva velkých býložravců apod.), například v rámci péče o chráněná území. Je tedy potřebný i aktivní management (člověkem podmíněná narušení), přičemž hlavním a velmi urgentním nástrojem by mělo být uvolňování (zajištění oslunění) starých stromů (zde zdůrazněme význam dubu, na nějž je vázáno mimořádně mnoho druhů).

Pastva v lesích: Pohled do minulosti a současnosti

Pastva v lesích, stejně jako pařeziny, patří k oblíbeným strašákům z lesnické minulosti. V úvodech většiny učebnic o pěstování lesů čteme, jak naši předkové nerozumně užívali lesy a jak jim to osvícená vrchnost musela zakázat, aby ty lesy nevydrancovali úplně.

Často se uvádí, že pastva dobytka v lesích byla v našich zemích zakázána již v roce 1754 „Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovením v Království českém se týkající“, vydaném v době panování císařovny Marie Terezie (tzv. tereziánský lesní řád). Není to přesné. Uvedený patent není závazným právním dokumentem, obsahuje doporučení, jak je třeba se v lesích chovat a v nich hospodařit. K lesní pastvě je možné říci, že se nedoporučovala v mladých lesních kulturách. Vrchnost ji neměla povolovat, dokud neodrostou vrcholky mladých stromků tak, aby je dobytek nemohl okusovat. Zcela byla odmítnuta pastva koz. Důležité je, že nešlo o paušální zákaz pastvy v lesích, jak se dnes občas interpretuje. Tvůrci císařského patentu si uvědomovali důležitost lesní pastvy vzhledem k významu dobytka v tehdejším hospodářství.

Absolutní zákaz lesní pastvy se objevuje až v zákoně č. 96/1977 Sb., tedy v dalším zákoně (první byl z roku 1960) vydaném za minulého režimu, který řešil hospodaření v lesích na území České republiky (byl vydán Českou národní radou). Je zřejmé, že nikoli Marie Terezie, ale až komunisté zakázali pastvu v lesích.

Ochranou lesů stát v extrémním případě zabezpečoval stabilní produkci paliva pro přežití obyvatel, v méně dramatickém vyjádření vytvářel podmínky pro následný hospodářský rozvoj zajištěním dostatku stavebního dříví v období průmyslové revoluce.

V současné době se uvádí a je přesvědčivě doloženo, že pastva v lesích má velký význam pro udržení potřebného charakteru stanovišť, tedy pro zachování či obnovu na tato stanoviště vázané biodiverzity. Řada zvláště chráněných druhů je vázána na otevřená stanoviště. Jedná se o škálu teplomilných a slunných druhů obývajících vhodné plochy, jako jsou lesní lemy, světliny, řídké lesní porosty. Navíc údržba prováděná pastvou je při dodržení předem upraveného režimu biologicky šetrnější než dosud prováděné mechanizované sečení a odklízení biomasy.

Pastva ve prospěch ochrany biodiverzity je analogií pastvy velkých stád kopytníků před příchodem člověka, či pastevního využíváním lesů až do 19.století.

V roce 2019 se při snaze o prosazení změny tohoto ustanovení naši poslanci zachovali přesně v duchu bolševických zákonů, jejichž cílem nebo vyzněním byla unifikace a sjednocení přípustných způsobů hospodaření.

Vnímání lesní pastvy veřejností

Tradiční formy lesního hospodaření, jako je výmladkové hospodaření (pařezení) nebo lesní pastva, byly po staletí běžnou součástí krajiny střední Evropy. V českém prostředí jsou ovšem nyní takřka zapomenuty. Zatímco ekologické přínosy těchto zásahů jsou dobře zdokumentované (ostatně právě proto se k nim vracíme), jejich vnímání veřejností zůstává málo prozkoumané.

Vymizení nízkých a středních lesů je spojeno s ústupem světlých lesních prostředí, která tvoří stanoviště světlo- a teplomilných druhů rostlin a především bezobratlých živočichů.

Ve srovnání s vysokým lesem jsou jak nízký, tak střední les vnímány jako méně vizuálně atraktivní, přičemž negativní postoj je méně výrazný v případě středního lesa.

I pastva dobytka v lese byla v minulosti, cca do 2. poloviny 18. století, běžnou praxí - byť nebyla ve střední Evropě tak rozšířená jako v severní i jižní Evropě. V současné době jde rovněž o zcela okrajový fenomén - až dosud byla pastva v lese velmi omezena a od r. 1977 zákonem v podstatě zakázána až na výjimky relevantní pro lesy „nehospodářské“.

V poslední době narůstá v lesnictví význam mimoprodukčních funkcí lesů, což reflektuje i novela lesního zákona (č. 250/2025 Sb.), která od ledna 2026 lesní pastvu nově opět umožňuje, aby bylo možné tyto funkce - pokud je to žádoucí - podpořit. Podmínkou je souhlas vlastníka lesa a neomezování práva volného vstupu do lesa - tj. musí být zajištěn volný průchod lesem pro veřejnost.

Volně se pasoucí zvířata mohou být vnímána jako zdroj nebezpečí (v závislosti na druhu dobytka; strach mohou vzbuzovat rovněž pastevečtí psi), především je-li pastva prováděna bez ohradníku.

Obecně jsou preferovány vzrostlé porosty před mladými, bezpečná a upravená prostředí před divokými a neudržovanými. Lidé dávají přednost souvislému porostu před řídkým porostem. Starší lesy bývají vnímány jako vizuálně atraktivnější než mladé, zejména pokud jde o smrkové monokultury. Lesy s nízkou prostupností, nízkou mírou bezpečnosti a lesy vnímané jako neudržované jsou obecně méně atraktivní, přičemž tyto charakteristiky se často pojí právě s mladšími porosty.

Výsledky výzkumů o tom, jak lidé vnímají lesy, ale nejsou jednotné. Do se může zdát, že si mnohé z nich protiřečí. To je způsobeno tím, že vědci zkoumají les z různých úhlů pohledu a zaměřují se na různé aspekty vnímání lesa. Stejné místo v lese může být hodnoceno úplně jinak podle toho, na co se přesně lidí ptáme.

Všechny sledované vlastnosti lesního prostředí podle výsledků modelu významně ovlivňují preferenci (souhrnné preferenční skóre). otevřenost a prostupnost jsou významnými prediktory preference. Z našich výsledků i z předchozích studií plyne, že lidé nejvíce preferují referenční prostředí (vysoký, hustý les), které je ale ve skutečnosti nejméně otevřené a prostupné.

Celkově spolu obě dimenze silně korelují (tj. prostředí vnímané jako více vizuálně atraktivní je zároveň vnímáno jako více preferované k rekreaci). Některé hodnocené vlastnosti prostředí pak dobře vysvětlují oba tyto rozměry.

Nejen ekologický kontext, ale i informace o historické hodnotě mají velký potenciál ke zvýšení akceptace především pařezení.

S hodnocením environmentální preference dle předchozích studií souvisí i socio-demografické faktory, jako je vzdělání, příjem apod.

Legislativní rámec lesní pastvy

Podle § 20 odst. 1 písm. n) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je v lesích zakázáno pást dobytek, umožňovat výběh hospodářským zvířatům a průhon dobytka lesními porosty. Výjimku z tohoto ustanovení udělit nelze.

Na základě vyjádření legislativního odboru Ministerstva životního prostředí ze dne 20.5.2008, které bylo vydáno na základě žádosti o stanovisko ze strany Správy Národního parku Podyjí, tedy „pastva dobytka (ovcí) prováděná v lese na území národního parku výhradně za účelem hospodaření v lese (tj. pokud přispěje k obnově nebo udržení žádoucího stavu lesního ekosystému) není podle § 20 odst. 1 písm. n) lesního zákona zakázána; tento typ opatření by měl být určen postupem podle § 36 lesního zákona, tj.

Ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) zakazuje v lesích stavět oplocení, ale vlastník lesa je oprávněn podle § 20 odst. 4 povolit z tohoto zákazu výjimku. Zároveň je v § 32 odst. 7 oplocování lesa zcela zakázáno, aby „nedošlo ke zneužívání oplocení jako prostředku k zamezení výkonu práva užívání lesů veřejností“.

Hospodářská zvířata se od příštího roku budou moci pást v lese, pokud s tím jeho vlastník bude souhlasit. Podmínkou je, že lesní pastva neomezí právo volného vstupu do lesa. Novelu lesního zákona schválili poslanci v polovině tohoto roku a nadále platí, že les je zakázáno oplotit.

tags: #lesní #pastva #biodiverzita

Oblíbené příspěvky:

• Srovnání emisí automobilů a letadel
• Jak se zachovat v nebezpečné situaci
• Romantický básník Byron
• Správný postup připojení vany
• Milešovka – klima