Lezecké Cesty v Přírodě: Obtížnost a Bezpečnost

Horolezectví ve svém nejpůvodnějším významu vyjadřuje aktivitu vedoucí k výstupu na vrchol hory. Slovo horolezectví ovšem v současnosti v češtině vyjadřuje celý soubor dalších činností a specializovaných sportovních disciplín. Tyto disciplíny jsou velmi různorodých forem, a některé se již původnímu obsahu horolezectví velmi vzdálily.

Horolezeckým terénem je běžně míněn přírodní terén horský se strmými úbočími, ať už skalnatými, sněhovými nebo ledovými, a mimo hory strmý terén skalní a ledový, anebo terén umělý, který přírodní terén imituje.

Nejčastější motivací, která přivádí lidi k horolezectví, je motivace sportovní. Je potřeba si uvědomit, že všechny disciplíny konané ze sportovních pohnutek tvoří sportovní horolezectví.

Velmi zásadním hlediskem je etické pojetí horolezectví. Výraz „etické pojetí“ v sobě zahrnuje prvky motivace, přání, názorů, zvyků. Etické pojetí má nesmírně velký vliv na způsob a podobu provozování horolezecké aktivity.

Podle intenzity horolezeckého výkonu můžeme horolezectví, podobně jako jiné sporty, dělit na úrovně - úroveň vrcholová, výkonnostní a rekreační. Rozeznává se tak horolezectví letní a zimní.

Čtěte také: Nádobí pro trampy a trekaře

Horolezectví se též člení podle prostředí, kde se provozuje. Tím prostředím mohou být skály, hory, velehory s věčným sněhem a ledem, umělá lezecká stěna, apod.

Částečnou kombinací všech výše uvedených hledisek jsme schopni horolezectví rozdělit dostatečně na to, abychom obsáhli všechny možné aktivity sdružené pod pojmem sportovní horolezectví. Mezi jednotlivými aktivitami či disciplínami však není ostrá a jasná hranice. Naopak, dochází často k prolínání a splývání různých disciplín a jejich pojetí, a to někdy ve vícero rovinách.

Tradiční pojetí horolezectví

Tradiční (někdy nazývané klasické) pojetí horolezectví ovlivňuje podobu řady horolezeckých disciplín. Rozhodujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny je hledisko etické. Základním principem tradičního horolezectví je požadavek, aby přirozený terén po výstupu člověka zůstal v té podobě, v jaké byl před jeho výstupem. V tomto principu je silně obsažena zásada „fair play“ vůči přírodě.

Mimo vztah k přírodě se to nejvíce projevuje na zásadách, které vyžadují, aby člověk při svém konání postupoval přirozeným způsobem. Člověk má výstup vykonat svými schopnostmi, ať už je to síla, pohybová zdatnost, vytrvalost, a nemá při tom přírodu (terén) přemoci svými technologickými zařízeními. Avšak nad tímto ideálem se výše v hierarchii hodnot nalézá lidský život a zdraví, a tak ve výjimečných případech je možno minimálně měnit přirozené prostředí, např.

Jedním z výrazných konkrétních rysů tradičního pojetí horolezectví je tak menší míra používání do skály trvale osazených (fixních) jistících prostředků. Naopak se preferují mobilní jistící prostředky, jakou jsou smyčky, vklíněnce, apod. Tento rys má za následek, že člověk musí mít pro uskutečnění výstupu nejen fyzické předpoklady, ale také psychické, neboť psychická zátěž je při provozování tradičně pojímaného horolezectví značná. Zde člověk musí být schopen vzdorovat strachu.

Čtěte také: Tipy pro Spojení s Přírodou

U tradičních horolezeckých forem zůstává stále požadavek dolézt celou cestu až na vrchol hory nebo věže, nebo nějakého jiného logického bodu v terénu. Významnými oblastmi tradičního horolezectví jsou v Evropě skalní terény Walesu ve Velké Británii, a pískovcové skály v Sasku a Čechách. Z přirozenosti pak doménou tradičního horolezectví jsou především střední velehory (Alpy, Vysoké Tatry, apod.).

Gymnastické pojetí horolezectví

Gymnastické pojetí horolezectví se uplatňuje u řady horolezeckých disciplín. Základním principem gymnastického pojetí horolezectví je snaha o zvládnutí lezeckého pohybu nutného k přelezení určité části výstupu. Samozřejmě jsou kromě pohybu přítomné běžné motivace horolezectví, jako je snaha se někam dostat v terénu, někam dolézt, nějakou konkrétní cestu vylézt, apod.

Avšak výrazným prvkem je při tom mít radost a úspěch z perfektně provedeného pohybu, díky kterému se přelezlo obtížné místo v cestě. Tento aspekt klade do popředí další vlastnost, která je jinak také přítomná u ostatních horolezeckých disciplín, ale zde se uplatňuje výrazně více, a to je soutěživost a snaha zvýšit obtížnost prováděných pohybů. Nicméně velká část gymnasticky pojatého lezení se odehrává v přírodě, tedy v přirozeném prostředí.

Protože je důraz kladen na pohyb, jsou další složky horolezectví částečně potlačeny tak, aby se pohyb mohl rozvinout. Především jsou do terénu vpraveny trvale osazené (fixní) jistící prostředky, a to ve velkém množství. Tím se výrazně zmenší psychická zátěž při lezení, odpadne strach z nebezpečných následků pádu, a lze se intenzivněji soustředit na čím dál náročněji prováděný pohyb. Zvyšování náročnosti pohybu je doménou výkonnostních lezců.

Pro ně je typické pečlivé sledování obtížnosti slezené cesty, která se vyjadřuje určitým stupněm klasifikační stupnice. I když gymnasticky pojaté horolezectví se nejvíce uplatňuje ve skalách, je možno se setkat s touto formou horolezectví i v horách, především v horách nižších, ale i v středních velehorách. Významnou oblastí gymnastického lezení v Evropě je především jižní Francie, kde jsou světoznámé oblasti Buoux, Verdon, a další, v Německu je to například oblast Frankenjura. V České republice jsou výrazně v gymnastickém duchu zajištěny například některé sektory vápencových skal Českého a Moravského krasu.

Čtěte také: Česká environmentální výchova

Úrovně horolezectví

Kromě pojetí má na způsob provozování horolezectví též velký vliv úroveň na které se horolezectví provozuje. Běžně se rozeznávají tři úrovně - rekreační, výkonnostní a vrcholová. Rekreační úroveň postihuje volnočasové aktivity, tedy prostou sportovní rekreaci. Výkonnostní úroveň již předpokládá cílevědomý trénink. Naprostá většina horolezců provozuje horolezectví na rekreační úrovni.

Tradičně pojaté horolezectví při rekreační úrovni je sportovní aktivita s prvky romantismu a touhou po návratu k nedotčené přírodě. Jedním z odvětví horolezectví je i sportovní lezení, také nazývané „skalní lezení“ a bouldering.

Pískovcové a nepískovcové lezení

Lezení se u nás tradičně dělí na pískovcové lezení spjaté s pískovcovými terény v Čechách (Český ráj, Labské pískovce, Adršpašsko-teplické skály a další pískovce Broumovska) a na nepískovcové lezení, které zahrnuje lezení na tvrdém materiálu jako žule, vápencových skalách apod. Důvodem tohoto rozdělení je charakter pískovce (lezení na pískovcové věže, specifické chyty, stupy, tření), který se promítá do celkového způsobu lezení včetně jištění.

Na pískovcích se uplatňují tradiční způsoby lezení a platí pro ně Pravidla lezení v pískovcových oblastech v Čechách. V rámci těchto tradic jsou na českých pískovcových skalách trvalé jistící body (kruhy, popř. borháky) osazeny spíše poskrovnu a k dojištění se při lezení používají pouze textilní smyčky, takže lezení je často psychicky velmi náročné.

Nepískovcové lezení zahrnuje lezení na vápencových skalách, na žule, tj. na všech ostatních horninách. Z hlediska platných Pravidla lezení ve skalních oblastech sem patří i lezení na pískovcových skalách na Moravě nebo v několika malých oblastech v Čechách, které nelze považovat za tradiční pískovcové terény. Vzhledem k různorodosti oblastí, materiálu apod. nemá nepískovcové skalní lezení společného jmenovatele ve způsobu lezení, jištění apod.

V mnoha případech se jedná o dobře zajištěné sportovní cesty s vysokou úrovní obtížnosti, ale obvyklé jsou i skalní oblasti, kde není lezení bez dojištění pomocí frendů, vklíněnců apod.

Bouldering

Bouldering je poměrně "mladá" lezecká disciplína, která se postupně oddělila od tradičního skalního lezení. Jedná se o lezení po kamenech či masivech nižších výšek bez zajištění lanem. V případě pádu slouží jako záchrana tzv. „bouldermatka“, což je speciální měkké dopadiště, které si lezec umístí pod sebe. Jedná se o čistě sportovní disciplínu, kdy se lezec pokouší většinou v bezpečných podmínkách, o co nejnáročnější lezecký výkon.

V boulderingu bývají přesně vytyčené linie výstupu, a to včetně přesného přikázání určitého směru výstupu. Jakkoli je lezení na skalách nesoutěžním sportem, lezecké výkony se porovnávají a hodnotí, k čemuž slouží klasifikační stupnice a styly přelezu, které umožňují posoudit celkovou náročnost výstupu (zejména obtížnost lezení a psychickou náročnost).

Klasifikační stupnice se v různých oblastech vyvíjely odděleně a proto není snadné obtížnost cest v jednotlivých oblastech jednoduše posoudit. V současnosti se u nás používá hlavně klasifikace UIAA, saská stupnice na pískovcích a některé další. Při zahraničních cestách po Evropě se vedle klasifikace UIAA setkáme nejčastěji s francouzskou klasifikací. Při posuzování hodnoty výstupu se bere v úvahu nejen stupeň obtížnosti, ale také styl přelezení.

Jak začít s lezením

Lezení je sportem obvykle obdivovaným a často spojovaným s přívlastkem „nedostupný“. Opak je však pravdou. Lezení je výborná sportovní aktivita a míru rizika lze díky propracované metodice snížit na minimum. Důležité je znát své limity a možnosti (které se postupem času mohou posouvat) a mít z lezení a z pohybu radost. Většinou nelezete sami, tudíž má sportovní aktivita i společenský přesah, zpravidla získáte nové kontakty a přátele.

Lézt se dá i s nadváhou nebo dokonce s hendikepem, jak dokazují někteří borci, lezoucí slepí nebo s protézou. S lezením je dobré se seznámit nejprve na umělé stěně, postupně přejít na cvičné skalky, až pak se případně pustit do vícedélkových cest na skalách nebo ve velkých horách, případně do lezení v ledu nebo mixových cest.

Nejjednodušší cestou, jak začít, je přihlásit se na některý z veřejných lezeckých kurzů. Od kvalifikovaných instruktorů se naučíte správnou metodiku, která zaručuje bezpečnost lezení. Můžete samozřejmě také poprosit kamaráda, který leze, a zajít s ním na stěnu nebo do skal. Předpokladem ovšem je, že váš kamarád zná správné metody, díky nimž je provozování lezení bezpečné.

Základní dovednosti a vybavení

• Umět se navázat na lano a znát základní uzly.
• Správná technika jištění.
• Ovládat správnou techniku slaňování.
• Znát lezecké povely.
• Osvojit si jištění techniky toprope.
• Zakládání postupového jištění (např. správně zapnout expresku).

V prvé řadě potřebujete pořádné dynamické lano, jehož délka a typ se odvíjí od toho, na co ho budete používat. Obdobně je to se sedacím úvazkem. Bezpečnost především! Jistících pomůcek je široká škála, každá má svoje specifické vyžití. Pochopitelně budete potřebovat karabiny, kterých je celá paleta a expresky. Též nezbytné doplňky, jako je přilba, která chrání vaši hlavu, či pytlík na magnezium.

Lezení na různých typech skal

Materiálů skýtajících platformu pro sportovní, rekreační či tradiční lezení je mnoho a každý má svá specifika.

• Vápenec: Většinou jde o silové lezení. Na často lezených cestách nižší obtížnosti musíme počítat s hodně uklouzanými stupy.
• Žula: Můžeme většinou počítat s drsnou, nekluzkou skálou. Na rozdíl od strmých vápencových útesů přináší granit a žula velmi často ukloněné plotny pro „pohodové“ lezení. Skvělé lezení po žule je ve slovenských Tatrách, vynikající granitové terény jsou např.
• Pískovec: Lezení na pískovcových skalách a věžích má u nás velkou tradici a vysokou úroveň. Přísně se dodržují specifická pravidla pískovcového lezení. Potřebujete-li zlepšit techniku lezení i odvahu - vyrazte na písky.

Chování v chráněných oblastech

Obecně platí, že lézt můžeme pouze na vyhrazených místech a ve stanoveném období. Vhodné skály jsou navíc často v oblastech s různou mírou ochrany přírody, a to je nutné respektovat. Typickou a všudypřítomnou záležitostí jsou odpadky a biologický odpad doplněný o vlhčené ubrousky.

Rostoucí návštěvnost se projevuje v erozi přístupových cest a blízkého okolí skal, které se stává celodenním pobytovým místem pro lezce a jejich doprovody. Zvyšuje se opotřebení skalního povrchu, lezci mimoděk či záměrně ničí vegetaci na skalách a kolem nich. Velkým problémem je rušení živočichů, zejména ptáků v hnízdním období, ale nejen jich.

Jsou různé skály, různí lidé i různé názory na to, jak se ve skalách chovat. Podle ČHS můžeme pravidla lezení rozdělit do tří „šuplíků“ dle typu skal. Právě tady jsem poprvé okusila pocit svobody, který člověk zažívá, když vyleze nahoru nad koruny stromů a svět kolem sebe má jako na dlani.

Stupnice obtížnosti

V současné době se podle mě nejvíce používá Francouzská a UIAA stupnice k určování obtížnosti cesty.

Server 99boulders.com společně s Willisem Kuelthem vytvořil podrobný přehled o počtu cest těch nejvyšších obtížností. V posledních letech se obtížnost (za velkého přispění Adama Ondry, ale i např. Chrise Sharmy a Ramona Juliana Puigblanque) posunula o několik levelů výš.

Nad stupněm 9a+ přelezlo cesty již 69 lezců, mezi nimi najdeme i tři ženská jména: Margo Hayes, Anak Verhoeven a Angela Eiter. Za první 9a+ je považována cesta Alexe Hubera „Open Air“ (rok 1996), jelikož Adam Ondra navrhl po jejím přelezu zvýšení obtížnosti právě na tento stupeň.

Závěrem

Lezení je úžasný sport, který nabízí mnoho radosti a uspokojení. Důležité je však dbát na bezpečnost, chovat se ohleduplně k přírodě a respektovat pravidla lezení v dané oblasti. A nezapomeňte, lezení je především o zážitku a radosti z pohybu.

tags: #lezecké #cesty #v #přírodě #obtížnost

Oblíbené příspěvky:

• Přehled výluk a změn
• Ekologický problém nedopalků
• Kompost a kompostéry: srovnání cen
• Více o ekosystémové a krajinné ekologii
• Udržujte sprchový kout v perfektním stavu