Ekosystémová a krajinná ekologie

03.03.2026

Chceš porozumět současné krajině? Zajímá tě, proč je krajina uspořádána do současné struktury a jaké ekosystémy ji tvoří? Chceš se dozvědět o procesech v minulosti, které krajinu a ekosystémy utvořily do současného stavu? Nebo tě zajímají různé přístupy, jak současnou krajinu popisovat, analyzovat a chránit? Tento kurz ti představí ekologické přístupy studia krajiny a ekosystémů na velkých škálách a umožní porozumět interakcím mezi prostorovým uspořádáním, podmínkami prostředí a ekologickými procesy.

Co je ekosystémová a krajinná ekologie?

Krajinná ekologie studuje vazby mezi prostorovým uspořádáním a ekologickými procesy v krajině, tedy příčiny a následky krajinné heterogenity, a to v širším měřítku než je běžné u jiných ekologických disciplín. K tomu, abychom porozuměli jak fragmentace prostředí ovlivňuje distribuci a přežívání druhů, populací a společenstev, potřebujeme zkoumat změny ve struktuře a uspořádání krajiny a způsoby, jak organismy na tyto změny reagují. Jakou roli hraje velikost a uspořádání habitatu na přežití populací ohrožených druhů? Jak struktura krajiny ovlivňuje šíření invazivních organismů a chorob? Jaký dopad má výstavba dopravních komunikací na populace migrujících živočichů? Těmito otázkami se zabývá krajinná ekologie.

Význam prostoru a času

V dnešním globalizovaném světě dochází ke ztrátám a degradaci přírodního prostředí v globálním měřítku. Transformace produktivních ekosystémů na zemědělské plochy, kácení lesů a expanze lidských sídel a infrastruktury stojí za masivním ubývaním a fragmentací biotopů podporujících biodiverzitu.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky (VKP) představují ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utváří její vzhled a udržují její stabilitu. Všechny lesy, rašeliniště, vodní toky a jejich nivy, rybníky a jezera bez ohledu na jejich rozlohu, složení či aktuální hodnotu zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (ZOPK) řadí mezi VKP chráněné ex lege. Zákon tyto tzv. „VKP ze zákona“ blíže nedefinuje.

Nicméně judikatura dlouhodobě zastává přístup, podle nějž je pojem VKP třeba vykládat extenzivně (Vomáčka a kol. 2018), tedy vnímat a vymezovat VKP jako soubor všech částí ekosystémů, které ho utváří. Přičemž ekosystém ZOPK definuje jako funkční, v prostoru a čase se vyvíjející soustavu živých organismů a jejich neživého prostředí, které se navzájem ovlivňují a propojují výměnou látek, tokem energie a předáváním informací. Vymezování VKP jako funkčně propojeného celku je blízká i definice souvisejících pojmů ve složkových zákonech (o rybářství, lesního a vodního). Dodržování funkčního vymezení však má své limity. Příkladem neúplné konzistence s funkčním pojetím vymezení VKP les je právní úprava samotného ZOPK v jiné části, a to v oblasti ochrany dřevin rostoucích mimo les.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

VKP zůstávají jednou z nejdůležitějších částí ekologické sítě v České republice, tvoří spolu s chráněnými územími většinu biocenter a spolu s krajinnými prvky na zemědělské půdě (tzv. ekologicky významnými prvky /cf. Pešout 2024a) většinu biokoridorů či nášlapných kamenů (Pešout & Hošek 2012). VKP jsou důležité i pro uchování obrazu naší krajiny (např. VKP jsou dle ZOPK chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

Ekologická stabilita

V české ochraně přírody je pojem ekologická stabilita zaužívaný zejména díky jeho aplikaci v ZOPK a definici v zákoně o životním prostředí č. 17/1992 Sb.: „Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce.“ V teorii ekosystémové ekologie je pojem ekologická stabilita s. s. překonaný, protože příroda je stále ve stavu dynamických změn. Ve vědeckých základech i v praxi ochrany přírody vnímáme legislativní pojem ekologická stabilita jako zdraví ekosystémů a jejich integritu, jejich rezistenci - odolnost a rezilienci - schopnost zotavení (Levin 2011, Kovář 2012, Plesník 2012, 2020, 2023, Petříček & Plesník 2012, Wurtzebach & Schultz 2016, Sabo et al. 2020, Giraudoux 2022, Hernández-Blanco et al. 2022, Karr et al.

Mezi ekologicko-stabilizační funkce VKP patří různé regulační funkce (ekosystémové služby) podle typu prvku (regulace odtoku vody a prevence eroze, tlumení povodní, samočistící procesy apod.) a funkce uchování biodiverzity se všemi jejími přínosy vč. zajištění opylování. Biodiverzitní ekostabilizační funkce spočívá v poskytování biotopu pro druhy a jejich společenstva charakteristické pro stanoviště či jejich mozaiku (druhovou a stanovištní diverzitu), které daný VKP utváří.

ZOPK poskytuje návod, jak přistupovat k hodnocení ekologicko-stabilizační funkce (funkcí) VKP, když od systému ekologické stability (jehož jsou s. l. VKP nedílnou součástí) očekává „uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní (rozuměj ekologicky labilní, Míchal 1994) části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny“. Je tedy zjevné, že nejprve je třeba určit, jaký význam má konkrétní VKP pro okolní krajinu. Tento přístup potvrzuje i dosavadní judikatura (Vomáčka et al. 2018). Přitom je nezbytné uvažovat i potenciál hodnoceného VKP (Petříček & Plesník 2012).

Dalším důležitým postupem, který by při hodnocení funkcí VKP měl být dodržen, je oddělená kvantifikace úrovně rezistence a rezilience jako dvou na sebe sice navazujících, ale časově a prostorově oddělených složek stability, resp. zdraví, protože vysoká či nízká úroveň jedné z nich nemusí znamenat nižší úroveň fungování VKP. AOPK ČR a různé odborné organizace a akademické instituce zpracovaly řadu metodických podkladů pro vymezování a ochranu VKP, které se setkaly s různou mírou oborové shody.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Vybrané z nich MŽP publikovalo v rámci metodické podpory zajištění státní správy vč. několika výkladů.[1] K ochraně VKP existuje také bohatá zkušenost z rozhodovací praxe a judikatura (stanovisko k zásahu do VKP patří k nejčastějším aktům vydávaným orgány ochrany přírody, Vomáčka et al. 2018). Přesto v územně-plánovací praxi a v ochraně přírody a krajiny citelně chybí prováděcí předpis k podrobnostem vymezování a ochrany VKP, který ZOPK předpokládá od doby jeho přijetí v r.

Hodnocení vlivu zamýšlené činnosti na VKP

Vedle vymezení území VKP, identifikace jednotlivých ekostabilizačních funkcí a vyjádření jejich významu je třeba správně provést posouzení vlivu zamýšlené činnosti, která by mohla VKP zničit či poškodit nebo oslabit či ohrozit jeho funkce. Při tom je jistě nejdůležitější rozlišení, které možné vlivy představují (a v jaké míře) zásahy (disturbanci) potřebné k uchování či obnově procesů, funkcí a služeb.

Další podstatnou skutečností, kterou je třeba brát v úvahu při posuzování vlivu zamýšlené činnosti na VKP, je vnitřní heterogenita prvku, která je v určité míře vždy přítomná.[2] VKP často představují rozlehlá území, jejichž jednotlivé části se na plnění výše uvedených funkcí (zejména biodiverzitní) podílí různou měrou. Platí to hlavně v případě VKP ex lege (les, niva ad.). Tato skutečnost by měla být zohledněna při hodnocení záměrů a nastavování vhodného způsobu hospodaření či péče o VKP.

Správa VKP by tedy měla být diferencovaná tak, aby na jedné straně nedocházelo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce a na druhé straně nedocházelo neodůvodněně k omezování jejich využívání. V rámci rozsáhlé praxe ochrany přírody se k ochraně VKP (více či méně vědomě) diferencovaně již dávno přistupuje. Orgány ochrany přírody většinou posuzují činnosti či zásahy v konkrétní části prvku, vyhodnocují, jak se tato část podílí na celkové funkci (funkcích) VKP a jak ji může posuzovaný záměr ovlivnit. V důsledku se tak vyjadřují ke konkrétním částem VKP odlišně (např.

Podrobné vymezení VKP a jejich vnitřní diferenciace

Pro zvýšení předvídatelnosti a sjednocení výkonu státní správy a pro zvýšení informovanosti hospodařících subjektů a transparentnosti rozhodování ochrany přírody a krajiny je potřebné ustálit pravidla pro podrobné vymezení VKP vč. jejich vnitřní diferenciace. Pro plnění cílů nařízení EU o obnově přírody (Pešout & Šíma 2022) je důležité zejména vylišení ploch prvků plnících biodiverzitní funkce, tzv. jádrových částí.[3] První návrhy metodického přístupu již vznikají.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Například v rámci výzkumného projektu „Praktické nástroje pro plánování a ochranu VKP údolní niva“ byla vyvinuta metodika podrobného vymezování niv, jejíž součástí je i rozlišení ploch z hlediska poskytování funkcí (Hošek et. al. 2024). Jednou z nejdůležitějších nivních funkcí jsou tlumivé rozlivy povodní podporující procesy zadržování splavenin, živin i polutantů, sedimentaci splaveného materiálu a vzniku půd nebo samočištění povrchové vody. Nivy jsou důležitou součástí protipovodňové ochrany. Navržená metodika člení území VKP niva dle vhodnosti tyto funkce naplňovat. A podobně metodika obsahuje postup pro vymezení tzv. „ekologicky hodnotných segmentů niv“ (v zásadě tvoří podmnožinu předchozí kategorie) postavený na výstupech z vrstvy mapování biotopů AOPK ČR. Tyto segmenty zajišťují přežívání populací na nivu vázaných druhů a nivních společenstev a představují zdroj diaspor pro části VKP určené k ekologické obnově i pro okolní méně stabilní/zdravou krajinu.

Vymezení jádrových částí VKP

Vymezení jádrových částí VKP usnadní správné nastavení péče. Také v tomto již existují první vlaštovky. Příkladem může být dohoda o diferencovaném lesním hospodaření ve VKP Ždánický les (Pešout 2024b). Zde byly na základě dat AOPK ČR a s přihlédnutím k hospodářskému využití v rámci přípravy nového lesního hospodářského plánu vymezeny jádrové části VKP ve dvou kategoriích podle způsobu hospodaření (viz obr. 4).

Pro vymezení jádrových částí VKP, které jsou nositelkami biodiverzitní funkce daného VKP na základě kvality přírodního prostředí a potenciálu obnovy, se nabízí využít indikativně vrstvu mapování biotopů AOPK ČR a podpůrně Nálezovou databázi ochrany přírody. Může jít o různě velké plochy, ale i o drobné plošky v řádu desítek metrů čtverečních (lokality ohrožených druhů, prameniště, významné biotopové stromy apod.). V konkrétním případě bude třeba vždy ověřit aktuální stav, protože informace z vrstvy mapování biotopů může být zastaralá (periodicita mapování je obvykle 12 let) nebo nepřesná (případná chyba mapovatele).

Na základě vyhodnocení lze nastavit cíl péče o konkrétní jádrovou část VKP, která by měla zajistit nezhoršování či zlepšování kvalit zastoupených biotopů či jejich obnovu. Tento postup byl již vyzkoušen v případě výše zmíněného vymezení jádrových zón ve VKP Ždánický les. Zatímco u některých typů VKP bude vymezení jádrových zón na základě kvality přírodního prostředí v čase relativně neměnné (např. VKP rašeliniště, jezero a registrované VKP), u jiných je předpoklad postupného zvětšování jádrových zón, tedy zvyšování zastoupení přírodě blízkých biotopů (v některých případech až do úrovně celé plochy VKP [např. VKP vodní tok]).

Často bude také docházet k posunům jádrových částí v rámci jednoho VKP při zohledňování hospodářských zájmů, samozřejmě vždy za podmínky zachování ekostabilizační funkce a schopnosti obnovy VKP jako celku: typicky v případě VKP les, kde vývoj bude vždy dynamický, zejména pak v případě drobných ploch (Hošek et al. Správné nastavení ochrany a diferencované péče o VKP v místech překryvu se skladebnými částmi územního systému ekologické stability (zejména pak biocentry) přispívá k zajištění ekologické stability, resp.

Kromě již zmíněného chybějícího prováděcího předpisu ZOPK k podrobnostem vymezování a ochrany VKP a metodiky k vymezování jádrových částí VKP (vč. zajištění diferencované péče) je potřebné v zájmu zajištění transparentnosti a předvídatelnosti státní správy zavést evidenci registrovaných VKP a jejich zobrazování ve formě účelových prvků v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí. Je zjevné, že legislativním ukotvením institutu VKP spolu s územním systémem ekologické stability v devadesátých letech autoři ZOPK předběhli dobu.

Studium krajinné ekologie

Cílem tohoto předmětu je seznámit posluchače s teoretickými základy a metodami moderní krajinné ekologie a jejich aplikací v oblasti ochrany přírody a životního prostředí.

Témata přednášek:

Krajinná ekologie jako vědní disciplína - definice a principy, historie, základní úkoly, vztah k dalším vědním oborům
Krajina a její dimenze - krajinná heterogenita, koncept měřítka (scale), hierarchická struktura krajinných komponent
Příčiny krajinného uspořádání - abiotické faktory, biotické interakce, antropogenní změny (land use, land cover change)
Data a technické nástroje pro studium krajiny (GIS, DPZ)
Měření a kvantifikace krajinného uspořádání - plošky-koridory-matice (patch-corridor-matrix concept), indexy krajinného pokryvu (landscape metrics), prostorová statistika
Dynamika krajiny - disturbance a disturbanční režimy, krajinná rovnováha, stabilita, resilience, vliv krajinného uspořádání na ekologické procesy (pattern-process), fragmentace
Organismy v krajině - krajinné uspořádání a jeho vliv na organismy, populace a společenstva, teorie ostrovní biogeografie, metapopulační teorie, zdroje a propady, koridory a konektivita, ekotony, identifikace vhodnosti habitatu, modelování distribuce druhů
Krajinná ekologie v domácí praxi - historický vývoj krajiny v ČR, ochrana krajiny v rámci ochrany přírody (VKP, ÚSES, CHÚ, NATURA 2000), mapování krajinného pokryvu a biotopů, krajinný ráz a jeho hodnocení, krajinné plánování

Znalosti

Definovat krajinu a vymezit krajinnou ekologii v systému ekologických vědních disciplin.
Popsat hlavní principy spjaté s rozlišováním krajinné struktury, s fungováním a vývojem/změnou v krajině.
Podat základní přehled v oblasti aplikované krajinné ekologie.

Doporučená literatura

Collinge, S.K. (2009). Ecology of Fragmented Landscapes. J. Hopkins University Press.
Farina, A. (2000). Principles and Methods in Landscape Ecology. Dordrecht.
Forman, R. T. T., Godron, M. (1993). Krajinná ekologie. Praha.
Franklin J. Mapping Species Distributions: Spatial Inference and Prediction..
Gergel, S.E. & Turner, M.G. Learning Landscape Ecology. Springer, 2001..
Kovář, P. (2012). Ekosystémová a krajinná ekologie. Praha.
Lindenmayer, D. & Fischer. J. Habitat Fragmentation and Landscape Change: An Ecological and Conservation Synthesis..
Měkotová, J. (2007). Principy v obecné a aplikované krajinné ekologii. Vydavatelství UP Olomouc. Olomouc.
Miklós, L., Izakovičová, Z. (1997). Krajina ako geosystém.. Bratislava.
Turner, M.G., R. H. Gardner & R. V. O'Neill, R.V. Landscape Ecology in Theory and Practice: Pattern and process. Springer-Verlag, 2001..
Wiens, J. Foundation Papers in Landscape Ecology..
Zonneveld, I.S. (1995). Land Ecology.. Amsterdam.