Lyrická Příroda v Díle Jaroslavy Reitmannové

Román Ponorná řeka od Jaroslavy Reitmannové, vydaný v roce 1944, vyniká specifickou slohovou výstavbou. Máme-li úhrnem charakterisovat slohovou výstavbu tohoto prvního románu Reitmannové, rozlišíme funkci tří zásadních typů.

Slohová výstavba románu

Slohově bohaté lyrické pasáže a úvahy podporují snahu vidět vnitřní souvislost věcí a dějů, s vyššího hlediska pozorovat vše, co se zdánlivě děje bez řádu. Pomocným prostředkem jsou líčení přírody a charakteristiky osob. Jejich sloh je proto méně bohatý. Snaha po zkratce a nápovědi je staví doprostřed mezi pasáže lyricko-reflexivní a pasáže epické.

Tyto dějové pasáže jsou psány slohem prostým, v jednoduchých větách paratakticky řaděných, v úsečném dialogu, eliptických větách. Líčení dějů je rozkládáno v řady charakteristických detailů. Těchto prostředků Reitmannová užila jistě proto, aby dodala svému líčení dojem bezprostřednosti. Z téhož důvodu vřadila do textu zajímavé dopisy a výňatky z betlemského časopisu, tiskem a podáním vhodně a výstižně rozlišené.

Jazykové prostředky a zvláštnosti

Reitmannová se nezastavila na slohovém odstínění jednotlivých druhů líčení, nýbrž snažila se využít melodické a rytmické stránky řeči, rozličného pořádku slov, dokonce přinesla několik osobitých novot lexikálních. Polysyndetickým spojením souřad[210]ných členů větných dosáhla zvláštního spádu věty, často strhla zájem na řadu členů takto spojených.

Na př.:

Čtěte také: Jarní inspirace

• Neviděla nic jiného než zdi. Šedivé, vysoké a kluzké zdi, přeplněné balkony a hadry na šňůrách, neřádstvo všelijaké v koutech malinkých dvorků a komíny a světlíky a saze (14).
• Na dvorcích bylo sotva místo pro garáže a káry a popelové nádoby (14).
• Zamířila pomalu do rohu hřbitova, odkud je tak krásný rozhled na Betlem a kraj i řeku (28).
• Neboť Betlem není jen to, co je vidět: zámek a park a svahy snižující se k řece a kostel a fara a domy s podloubími (28).
• Nemůže se starat o závod a zároveň o mléko a ponožky a uhlí a špinavé límce (171).

Zvláštně, poněkud nadneseně působí postavení přívlastku za jménem, které je jím rozvíjeno:

• Neviděla nic jiného než zdi. Šedivé, vysoké a kluzké zdi, přeplněné balkony a hadry na šňůrách, neřádstvo všelijaké v koutech malinkých dvorků… (14)
• K Balabánčinu sluchu dospěl polekaný bzukot včelí (41).
• Hostinská je jako kus dřeva bezcitného (42).
• … což je pro člověka, který je na celý den připoután na jedno místo, přednost nemalá (61).
• Ale paní Míla vyzraje na toho učitele namysleného (135).
• Tvrdošíjní tvrdohlavci se zavřeli do svého důstojného nadutého mlčení a pro důstojnost zbytečnou a namyslenost namyslenou setrvávají ve zlobě a malodušné pýše (173).

Důrazové postavení příd. jména bílé na první místo ve větě bílé poslední podzimní růže rozvily se z líbezných poupat (174) je nezvyklé; staví však do ostrého kontrastu oba krajní přívlastky: bílé - podzimní.

Z lexikálních zvláštností uvádíme užívání archaického slovesa oblibovati, příslovce jasnozřivě a z moravských nářečí příd. jména rozverný (= rozpustilý, divoký):

• … nic neoblibuje Filip méně (98), nic na světě neoblibují lidé víc (111), ze všeho nejméně obliboval kominík Pertlík zamilované (143), zároveň však jasnozřivě tušili (176), živelná vlna probíhala mladým tělem, rozverná, překypující nálada šuměla (180).

Osobitý slovakismus je podst. jméno namyslenost (= pýcha, zpupnost) s příslušným jménem příd.:

• tvrdohlavci… pro důstojnost zbytečnou a namyslenost namyslenou setrvávají ve zlobě a malodušné pýše (173), já ti namyslenost vyženu z hlavy (191).

Kritika a nepřesnosti

Nalezli jsme u Reitmannové jemný jazykový a slohový cit, proto tím nepříjemněji na nás působí některé poklesky a nepřesnosti, namnoze zhola zbytečné. Na jedné straně využila Reitmannová s jemným citem a vkusem všech odstínů pořádku slov při důraze i mimo důraz, ale na druhé straně nedovedla sestavit několik členů prosté věty. Jeví se tu jakási necitlivost k větné melodice.

Čtěte také: Havaj: Ráj pro milovníky přírody

Aby líčení působilo co nejbezprostředněji, užívá autorka rozličných prvků jazyka hovorového a lidového. Nelze mít proti tomu námitek, pokud ovšem toto užití nepřekročuje jistou, i když velmi jemnou mez.

Je-li doplňkem výraz rozšířený, t. j. složený z několika přídavných jmen, nebo stojí-li několik příd. jmen vedle sebe, žádáme, aby všechna byla buď v tvaru jmenném, nebo všechna v tvaru složeném:

• To je tvůj úděl. Ne, být šťastna. Nešťastná - ano (spr. nešťastna, 184), Prodírá se však a rozedraná, otlučená, zbita vyplývá na světlo boží (spr. rozedrána, otlučena, zbita, 186).

V interpunkci by byla na místě větší citlivost v užívání čárek. Někdy jsou tu čárky zbytečné:

• Mladý hoch tam prý leží, a břízu mu nad hlavou vsadila jeho milá (spr. leží a…, 28).
• Ani takovou, ani onakou zahradu nemá paní Sabina (spr. takovou ani…, 100);
• Ta výška a ta podívaná na lidské hemžení tam dole, probouzí v něm touhu (spr. dole probouzí…, 109).

Jindy bychom často čárku žádali. Na př.:

• … říkala: Ano, pane!… Tak jak patří na slušné děvče (spr. … Tak, jak…, 10).
• Ať už bydlí v arkýři se třemi okny do parku anebo úřaduje v zámecké kanceláři (spr. do parku, anebo…, 111);
• Ukázal nejen slovy, [212]ale i skutky jak mu na panu lékárníkovi a jeho rodině záleží (spr. skutky, jak…, 123).

Některé drobné poklesky jsou opravdu zbytečné:

Čtěte také: Příroda v průběhu roku

• jako když se jednou naučíš nějakou roli (spr. nějaké roli, 110);
• na kostelu (lépe: na kostele, 110);
• těšila se tomu (v tomto případě spr. na to, 179);
• slevila byste tím něco ze svého cíle (spr. se svého cíle, 102), jichž hněď, jichž vůně (spr. jejichž, 27) atd.

Ukázali jsme, že Reitmannová zaměřuje svůj pohled v epických pasážích svého románu na dějový detail. Přejeme si, aby i do podrobností procítila a propracovala své jazykové podání.

tags: #lyrická #příroda #sloh

Oblíbené příspěvky:

• Architekt odpadu Michael Reynolds
• Instalace pisoáru – průvodce
• Inspirace pro pozdravy ze školy v přírodě
• Vlastnosti a výhody ekologických podložek
• Uzavírání manželství za mimořádných okolností