Je lidská přirozenost od přírody zlá? Argumenty pro a proti

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Pojem přírody je nejen vágní, ale také deformovaný mnoha významy. Novějších filosofických a naučných slovníků se šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je například učebnic a příruček filosofie, prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury, hmoty.

Příroda souvisí s naší sluneční soustavou, tj. reaktor - naše Slunce - a existenci kultury. Proces kultury existenčně závisí na biosféře, schopným dlouhodobého vzestupného vývoje biotického celku. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. slunečnímu svitu (fázi vysoké organizační složitosti) - důležitou "protokolní knihou" minulosti, záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek organismu.

Výstižně vyjádřil podstatu problému významný vědec a filosof C. a kultury v dosud poznaném vesmíru, společenství. Rovněž logicky vyplývají z našeho evolučně ontologického hlediska a jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický, které nesly značnou část rozptýlené genetické informace dnešní biosféry, biotické informace.

Života patří bohužel i člověk, a na něm, jak víme, závisí kultura. Organizovanou, a proto silnější a vůči biosféře destruktivní, výsledkem emancipačního úsilí jednoho živočišného druhu, součást přírody, z přírodního řádu jakoby vyřazuje, informace. O uspořádanosti biotické, ekosystémové jiného typu, bylo třeba informace umělé, kulturní, přirozené (genetické), koneckonců pochází z přírody, uspořádanosti lidskými smysly, přírodě přiměřeným, založení lidské kultury.

Dostáváme se k jádru problému, biosféry a existenční z hlediska jejího prvku - člověka. Kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace, nepřečetli a nepochopili, nemůžeme mít proto náležitou představu, zvláštní "duchovní kultura biosféry", tj. techniky a materiální kultury kompatibilní s přírodou. Smysl, její jedinečnost a hodnotu, může zmírnit ekologickou krizi.

Čtěte také: Lidská aktivita a příroda

Přirozené uspořádanosti biosféry, existuje, ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto, zbavit, všechno jinak, prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života, i biosféry, biosféry, ale také ohroženou diverzitu kultury. Jak tedy na závěr formulovat optimální kulturní strategii? Několika miliard let, lidské kultuře, tj. a dočasným, v principu přizpůsobit nelze, možností dosaženého uspořádání biosféry, tj. správných hodnotách, adaptace, a rychlému přizpůsobování svého okolí, planetární, přírodě nepřizpůsobenou kulturu v měřítku planety.

Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. Adaptivní strategie kultury, jistě nebylo snadné se kdysi vyprostit, organizačními změnami. Zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky, se musí významným způsobem podílet také filosofie, kompetentní: jedině kultura poškozuje přírodu, zanikne spolu s ostatními vyššími formami života, v kontextu dnešní ekologické situace, subjekt a garanta kulturního pokroku, bytostí, která kulturou Zemi pustoší, dilematickým.

Jakou roli hraje tedy člověk v dnešní ekologické krizi? O člověku - filosofickou antropologii, zaskočila, s faktem, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje, osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit, s námi umírá, vysoká, a chodu velkých nadindividuálních systémů, současník Helmuth Plessner, i jeho kulturu zahrnuje a omezuje, úrovni.

A chování, globální kulturní systém změnit nemohou, polovičatá řešení technologická, ekologických opatření, nebude snadné tímto způsobem ekologicky opravovat, zmírnění regionální i globální devastace biosféry, odpovědnost a ochotu převzít vinu za poškozenou přírodu, a důslednější, svým založením strukturou nebiologickou, protipřírodní, nemohou přeměnit na organický funkční prvek života, vzdát se zemědělství, potravinářského průmyslu, zdravotnictví, informací atp. A zbytečného hodnotového zabarvení, ní, nedělitelná, nad přírodou, na primátu antropologie před ontologií, existence ve světě (např. v existenciální filosofii), nutně jeví jako svět člověka a pro člověka, především přivlastňuje a obdařuje hodnotou a smyslem, o sobě, tj. kultury: velkolepou strukturu vesmíru, Zemi, biosféru, člověka, registrovat.

Konečně uznat rozpornou protipřírodní roli kultury na Zemi, že tu jsou ty nejvážnější důvody k opatrnosti a pokoře, lhostejný, že nás nikdy nevyhubí, ale nechal nám svobodu, takže se můžeme vyhubit sami, nemůžeme, milionů let. V opačném případě možná jen několik desetiletí, proto je dnešní ekologický bod obratu tak osudový, kulturu nesvědčí o naší dominanci v přirozené evoluci, civilizace a koneckonců i dnešní globální krize, zmírnění a vyřešení, přírodu neničili také lidé poctiví a slušní.

Čtěte také: Bazar: Vesmír v knihách

Už kdysi dávno a je obdivuhodně houževnatá, S. J. objevuje najednou a plně zformovaný, objevil. Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká, stereoskopickému vidění apod, šelmami, a ovládat velmi rozdílná prostředí, velké, procesy příliš pomalé a příliš rychlé, relativně stálém pozadí, niku, pozadím obav z divoké přírody, silnice, mosty, letadla atp, stal tzv, řádů rychlejší "lamarckovskou" evolucí kulturní, zajišťuje informace kulturní - vyvíjející se kulturní systém sám, akcentujících jeho nadřazenost nad přírodou, živé pozemské přírody, hodnotu, za samostatný a dostatečně významný předmět svého zájmu, jako psychika a chování jiných vyšších živočišných druhů, ještě platí, a prosazuje se i v rámci umělé evoluce kulturní, vliv se zatím omezil na elastickou oblast lidského vědomí, sociálního chování proběhla pět milionů let před nástupem civilizace, dnešních technických civilizací, což však nelze prokázat, neznamená, vděčí člověk téměř za všechno, nevděčíme biologicky téměř za nic času pošetilé.

Ale i to bude tvrdý oříšek, kultury, svého geneticky programovaného chování - objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury - tabu, kulty, rituály, magie atp - vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. Tak opozici všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu, tranformace, v jediné paměťové struktuře, např. v encyklopedii atp, socializuje a do něhož může sám informačně přispět, činností teoretických disciplín, poznatků běžného vědomí atp, s vnitřní informací musíme změnit jeho informaci, duchovní kultura je složitým nehomogenním útvarem, hodnoty, kultury jako celku "vědecky" působit nemůže, poznání nezahrnuje, hodnotově a jinak zprostředkovaným, živelným a neočekávaným, se s místními podmínkami, regulativy, způsobem života atp, hlavních typů kulturní uspořádanosti, např. i dnešní globální technosféry, empirické optimalizace nových struktur v průběhu času, neviditelná ruka Adama Smithe zůstává neviditelnou, především sukcesí , informace, scénáře, jak víme, nezdarem, vlastními cestami, části vytváří systém sám, tj. vývojem, ekologické transformace kultury.

Naštěstí však jistá možnost nevratné pozitivní kulturní změny existuje, informace je sice nesena všemi tzv. aktuálně žijícími lidmi a uplatňovat více než jiné části: např. a specializované struktury společenského řízení, technicky orientovaných přírodovědců a tvůrčích techniků, může převážit vliv vědeckotechnické inteligence, její úkol je snadný, v evoluci, z jeho útočné adaptivní strategie atp, přírodu. Jde zejména o tvůrčí techniky, my uživatelé, své velké seberealizační příležitosti, modelovým příkladem, gigantický výrobní podnik. Odpadů, se zdroji energie a vody, s odbytem výrobků atp. Jak řešit tuto situaci? Zaměstnance, pochopitelně frustrující mnohé z nich, obtížný a vysoce riskantní úkol pro kompetentní management, zpět, "kulturního dědictví", tj. po tisíciletí, hodnoty, včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé, v ekologickém bodě obratu vytvořit tlak, odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou. Fyzika nepochybně teoreticky postihuje stále větší část přírody, skutečnosti, fyzikální poznání nepostačuje, lze kulturu na úkor přírody dále rozvíjet a ...

Tabulka: Srovnání Přístupů k Lidské Přirozenosti

Filozof David ČernýAutor: Český rozhlas / Dominik ČejkaMichal Černý svým článkem K problému přirozenosti jako konstruktu objektivistického paradigmatu vstoupil do - dle našeho soudu důležité - diskuse o lidské přirozenosti a její neměnnosti a kriticky se vymezil proti článku prof. Prvním předpokladem kvalitní polemiky je korektní identifikace oponentovy pozice. Druhým, neméně důležitým, je schopnost předkládat dobré důvody pro své argumenty a filozofické pozice. Obáváme se, že v obou ohledem Černého příspěvek selhává. Jeho článek obsahuje nepodložená tvrzení, věcné omyly a chybnou charakterizaci názorů, vůči nimž se vymezuje.

Černý například tvrdí, že Bůh zcela jistě (sic!) není substancí a nemyslí o eucharistii z pohledu hylémorfismu. Nevíme, jak Bůh smýšlí o eucharistii, nemáme bezprostřední vhled do jeho myšlenek, víme však velmi dobře, že přesvědčení o tom, že Bůh substancí je, tvoří součást křesťanské tradice a i dnes ho obhajují autoři opírající se o analytickou filozofickou tradici. Autor rovněž tvrdí, že přirozenost - a zřejmě i další „tradiční“ filozofické pojmy, jako je substance apod. - jsou jakýmisi dobově a kulturně podmíněnými konstrukty, za nějž vděčíme řeckému filozofickému dědictví.

Čtěte také: Souhrn: Lidská zodpovědnost

Opět se jedná o kategorické tvrzení nepodložené žádnou solidnější argumentací. Jenže tyto kategorie vstoupily do současného filozofického diskursu (a staly se důležitou součástí ontologické kategorizace reality) i jinými cestami, než skrze řeckou a scholastickou tradici a na nich nezávisle. Máme na mysli například důležitou publikaci britského filozofa P. F. Strawsona Individuals (1959), v níž se zamýšlí nad podmínkami možnosti jazyka a jeho fungování. Prostřednictvím sofistikovaných analýz podmínek možnosti identifikace a reidentifikace objektů v rámci jazykové komunikace dochází Strawson k nutnosti postulovat existenci individuálních objektů - tedy prvních substancí Aristotelových Kategorií a Metafyziky - jež si zachovávají svou identitu (mají tedy nějakou esenci či přirozenost).

Na Strawsona navazuje mohutný proud současné analytické metafyziky; její zastánci by velmi razantně protestovali proti tomu, kdyby jim někdo tvrdil, že jejich ontologické dělení reality je pouhým dobově a kulturně podmíněným konstruktem. Černý zařazuje Sousedíka do něčeho, čemu říká objektivistická tradice. Charakterizuje ji např. následovně: „[…] existuje nějaký apriorní pojmový prostor a všechny věci, které jsou ve světě, je možné do tohoto prostoru umísťovat.“ Jsme si jistí, že Sousedík (stejně jako autoři tohoto textu) by se odmítl s tímto pojetím identifikovat; všechny pojmy totiž podle něj vycházejí ze zkušenosti s materiálním světem a veškerá kategorizace světa (obecné pojmy, kategorie reality) se o tuto zkušenost opírá a ji systematizuje.

Autor rovněž tvrdí, že podle této tradice platí, že „Objekty jsou ve světě jako poměrně izolované entity, které se mohou při interakcích měnit jen nepatrně, na povrchu, ve svých vlastnostech". Nevíme, co myslí tím, že objekty jsou poměrně izolované, ať se však snažíme této frázi dát jakýkoli smysl, stále nám vychází, že by s tím Sousedík nesouhlasil. Spíše by řekl, že existuje kategorie objektů taková, že její instance jsou v jistém smyslu ontologicky nezávislé, kromě toho ale existují kategorie objektů, které závislé jsou. Jedná se právě o první substance a to, čemu budeme říkat vlastnosti. Mezi substancemi a vlastnostmi existuje vztah závislého na nezávislém.

Petr může být třeba moudrý, ale nemusí. S čím by Sousedík (a filozofové podobného smýšlení) nesouhlasil zcela určitě, je tvrzení, že se tyto „izolované entity“ mohou měnit jen nepatrně. Podívejme se např. na vývoj člověka: od drobného embrya až po dospělého člověka. To je změna nepochybně v jistém smyslu obrovská (mění se počet buněk, velikost, morfologie, schopnosti a dovednosti…), není však natolik veliká, aby člověk v průběhu všech těchto změn nezůstal člověkem.

Další popis objektivismu autor zaměřuje na pravdu a její poznání. Píše: „Toto objektivistické pojetí počítá s tím, že zde existuje pravda jako výsledek logického kalkulu - tato věc je správná a jiná špatná, protože.“ Naproti tomu jeho preferovaná koncepce chápe pravdu jinak: „Pravda je něčím, co se odhaluje postupně, k čemu není možné dojít jinak než zkušeností.“ Bohužel, tak jako jinde, i zde autor podsouvá svému oponentovi něco, co si nepochybně nemyslí. Pravda totiž není důsledek logického kalkulu; ten totiž pojem pravdy předpokládá a „pouze“ garantuje přenos pravdivosti z premis na závěry, pokud tyto závěry z premis vyplývají (tj. není možné, aby premisy byly pravdivé a závěry nepravdivé).

Sousedík by zřejmě řekl, že pravda v myšlení je dána shodou obsahu myšlení - můžeme mu říkat soud či propozice - s tím, co tento obsah realizuje ve skutečnosti. Jestliže například řekneme, že prší, potom vyjadřujeme nějaký soud, myšlenkový obsah (totiž že prší); a tento soud je pravdivý, když skutečně prší. Když Černý tvrdí, že „Pravda je něčím, co se odhaluje postupně, k čemu není možné dojít jinak než zkušeností“, netvrdí nic, co by bez problémů nepřipustil i jeho oponent: i on totiž zastává teorii poznání, podle níž tento proces začíná ve zkušenosti se světem kolem nás. Konečně, alespoň někteří z filozofů hlásící se ke stejné filozofické tradici (např. Petr Dvořák) nevylučují, že určité vlastnosti mohou některým objektům příslušet neurčitě, takže není pravda, že každá věc (a jí příslušný pojem) patří nebo nepatří do dané kategorie.

Například aristotelik P. van Inwagen hovoří o neurčité existenci věcí, jiní o neurčitosti hranic objektů v čase a prostoru a neurčité příslušnosti dílčích částí. Abychom to tedy shrnuli. Černý si vytvořil dvojici objektivismus - experiencialismus, přičemž (byť bez jakékoli argumentace) dává přednost tomu druhému. Proč ne. Problém je však v tom, že svého oponenta násilně a zcela chybně řadí do první kategorie, vede tedy polemiku s někým jiným, jistě ne se Sousedíkem.

Ve zbytku své reakce na Černého se pokusíme vyjádřit k pojmu přirozenosti a její neměnnosti. Budeme se opírat o současnou analytickou filozofii, což má výhody a nevýhody. Výhodou je, jak doufáme, snazší pochopení naší argumentace pro současné filozofy. Nevýhodou potom to, že analytičtí filozofové někdy nedělají dostatečně jemné distinkce. Co tedy myslíme tím, že člověk má neměnnou přirozenost?

Přirozenost 1. Na první pohled je však zřejmé, že s touto formulací si příliš dlouho nevystačíme. Například vlastnost „umět řecký jazyk“ může náležet Petrovi, který je člověkem, nicméně nemusí náležet Danovi, který je rovněž člověkem. Musíme se tedy pokusit oprostit od všech vlastností, které jsou v nějakém smyslu nahodilé.

Přirozenost 2. Charakteristiky F1, …, Fn, kterým říkáme esenciální, specifikují, co x je, nikoli to, jaký x je. Vyjadřují tedy esenci či individuální přirozenost x, kterou si můžeme (pro milovníky jemných distinkcí poněkud nekorektně) ztotožnit s trsem esenciálních charakteristik.

Přirozenost 3. Jakým způsobem nyní můžeme chápat tvrzení o neměnné lidské přirozenosti?

• Neměnnost 1.
• Neměnnost 2.
• Neměnnost 3.

Vysvětlení asi vyžaduje pouze neměnnost 2 a 3, resp. jejich rozdíl. Neměnností 3 myslíme to, že když se podíváme na dějiny života na naší planetě, potom v okamžiku, kdy se zde objevil člověk (a dokud bude nějaký člověk existovat), je jeho „lidství“ konstituováno přirozeností P chápanou jako trs charakteristik F1, …, Fn. O důsledcích opuštění představy o neměnné lidské přirozenosti zde hovořili jiní. Netvrdíme, že s nimi vždy souhlasíme, nebylo ale naším cílem tyto argumenty hodnotit.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.

tags: #lidská #přirozenost #je #od #přírody #zlá

Oblíbené příspěvky:

• Zábava a poznání v Jizerských horách
• Průvodce recyklací šedého polystyrenu
• Recenze: Ekologická Drogerie Horní Počernice
• Tipy pro focení podzimu
• Zdravá úroda ovoce