Limity pro zachování ekologické rovnováhy v České republice

Ve druhé polovině 20. století převládl v České republice trend destabilizace a destrukce krajinných systémů. Ve snaze přizpůsobit krajinu unifikovaným technologickým postupům zemědělské a lesní výroby a potřebám urbanizace vznikaly co největší bloky orné půdy, co nejdelší úseky napřímených, vybetonovaných nebo dokonce zatrubněných koryt potoků, v lesích byly vytvářeny rozsáhlé, ekologicky labilní smrkové a borové monokultury. Během relativně krátkého období tak byl narušen staletý a v pravěkých nížinných sídelních oblastech i tisíciletý vývoj venkovské krajiny, směřující k postupnému dosahování rovnováhy přírodních a člověkem podmíněných krajinotvorných složek.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Kulturní krajina nemůže být harmonická bez trvalého zachování biodiverzity, biologické rozmanitosti, která je v současné době chápána jako rozmanitost druhů živých organismů, jejich populací i jako rozmanitost celých společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, jejich abiotického prostředí a život podporujících procesů. Trvale zajistit biodiverzitu v současné kulturní krajině není možné pouze prostřednictvím pasivní konzervační ochrany přírody, je potřeba promýšlet účelnou aktivní péči o stávající přírodní hodnoty krajiny a také vytvářet podmínky pro jejich další rozvoj.

Proto byla od konce 70. let 20. století v České republice rozvíjena koncepce územního zajištění ekologické stability. Koncepce územního zajištění ekologické stability krajiny od počátku vycházela ze dvou základních operací:

• vymezování kostry ekologické stability jako souboru existujících relativně ekologicky stabilních segmentů krajiny významných z hlediska biodiverzity bez ohledu na jejich prostorové a funkční vztahy,
• navrhování územních systémů ekologické stability jako soustavy existujících i navrhovaných, účelně prostorově propojených segmentů krajiny.

Obě operace na sebe logicky navazují, jsou při nich využívána shodná přírodovědná východiska a geoekologické podklady, ale výrazně se odlišují jak nároky na zajištění adekvátní péče, tak i nároky na kvalifikaci zpracovatelů projektů. Výsledkem obou operací je návrh ekologické sítě v krajině, tvořené všemi existujícími a navrhovanými relativně ekologicky stabilními segmenty, které přispívají nebo budou přispívat k zachování biologické rozmanitosti krajiny. Ekologicky významné segmenty krajiny jsou členěny podle prostorově strukturních kritérií na ekologicky významné krajinné prvky, celky, oblasti a liniová společenstva.

Podle funkce v územních systémech ekologické stability krajiny se rozlišují biocentra, biokoridory a interakční prvky. Podle biogeografického významu jsou ekologické sítě a jejich skladebné části členěny na místní, regionální, nadregionální, provinciální a biosférické.

Čtěte také: Více o limitech znečištění ovzduší

Základ pro přírodovědná východiska při koncipování metodiky ÚSES poskytovala aplikace biogeografické teorie ostrovů v podmínkách kulturní krajiny, vycházející z analogie mezi ostrovy v moři a „ostrovy“ ponechanými přirozenému vývoji v „moři“ ekologicky nestabilní agroindustriálně přeměněné krajiny. Přesto pojetí ekologicky stabilních segmentů krajiny jako specifických „ostrovů“ vystupujících z ekologicky méně stabilního základu kulturní krajiny inspirovalo k analýze prostorových vztahů mezi různými ekosystémy v krajině a k hledání kritérií a parametrů pro takové uspořádání, které by co možná nejlépe zajistilo uchování genofondu populací organismů a také příznivě působilo na ekologickou stabilitu celé krajiny.

Vymezování kostry ekologické stability

Kostru ekologické stability tvoří v současné době existující ekologicky významné segmenty krajiny, což jsou jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, ve kterých převažují přírodní nebo člověkem podmíněná přirozená společenstva. Přírodní společenstva se dlouhodobě vyvíjela v závislosti na přírodních podmínkách bez podstatného vlivu lidské činnosti. V krajině ČR mezi ně patří především vzácně zachované zbytky pralesních, skalních a rašeliništních společenstev.

Člověkem podmíněná přirozená společenstva buď vznikla, nebo jsou udržována lidskými zásahy. Patří k nim např. louky, pastviny, staré vysokokmenné sady, lada, výmladkové lesy, rybníky a některé mokřady, vyznačující se vysokou druhovou rozmanitostí planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, a tedy i vysokou ekologickou stabilitou. Člověkem podmíněná přirozená společenstva jsou výslednicí staletého harmonického využívání krajiny.

Kostra ekologické stability je vymezována na základě celoplošného průzkumu krajiny v katastrech obcí, nejlépe pomocí mapování biotopů v krajině. Součástí kostry ekologické stability se tak může stát např. polní lesík v bezlesé zemědělské krajině, sloužící jako útočiště některých druhů živočichů, nebo starý zatravněný vysokokmenný sad, poskytující hnízdní a potravní podmínky ptactvu, či opuštěný lom zarůstající keři a stromy.

Ve venkovských sídlech jsou významnou součástí kostry ekologické stability zámecké parky, především jejich části se vzrostlými domácími dřevinami a květnatými loukami, obdobně ve městech náležejí do kostry ekologické stability významné parky s přírodě blízkou úpravou. Zachování území tvořících kostru ekologické stability má pro biodiverzitu a ekologickou stabilitu krajiny zásadní význam.

Čtěte také: Omezení pesticidů v bio produkci

Trvalou existenci území tvořících kostru ekologické stability zajišťuje jejich zákonná ochrana. Z hlediska biodiverzity jsou nejcennější lokality zpravidla vyhlašovány podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jako maloplošná zvláště chráněná území. Další ekologicky významná území mohou orgány ochrany přírody registrovat podle ZOPK jako významné krajinné prvky. Na území České republiky bylo v roce 2006 registrováno více než 5 600 významných krajinných prvků na správním území 183 obcí s rozšířenou působností.

Projektování územních systémů ekologické stability krajiny

Ve venkovské krajině Čech, Moravy a Slezska je jen málo oblastí, kde kostra ekologické stability funguje jako optimálně propojený územní systém. Ekologicky významné segmenty krajiny tvořící kostru ekologické stability, které zůstaly zachovány zpravidla v místech zemědělsky a lesnicky obtížněji využitelných, jsou obvykle prostorově izolovány, nepravidelně rozloženy a velmi často mají nedostatečnou rozlohu. Proto je třeba kostru ekologické stability doplnit nově navrhovanými skladebnými prvky, účelně rozmístěnými na základě prostorových a funkčních kritérií tak, aby vznikl optimálně fungující územní systém ekologické stability krajiny.

Cílem vytváření územních systémů ekologické stability krajiny je zachování přirozeného genofondu krajiny a unikátních krajinných fenoménů, zajištění příznivého působení na zemědělsky a lesnicky využívané části krajiny a na urbanizovaná území a podpora možnosti mnohostranného funkčního využívání krajiny.

Při projektování územních systémů ekologické stability krajiny v ČR je používán metodický postup založený na uplatnění pěti základních kritérií:

• rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů,
• prostorové vztahy ekosystémů v krajině,
• aktuální stav krajiny,
• prostorové parametry biocenter a biokoridorů,
• společenské limity a záměry.

Kritérium rozmanitosti potenciálních přírodních ekosystémů slouží především pro lokalizaci biocenter. Jeho správné uplatnění zaručuje, že v ekologické síti budou zastoupeny všechny typy ekosystémů určité krajiny. Při projektování ÚSES se vychází z rozmanitosti potenciálních přírodních ekosystémů, tedy takových, které by v krajině vznikly, kdyby zde nepůsobily vlivy činnosti člověka.

Čtěte také: Překročení limitů znečištění v Česku

Kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů v krajině slouží především pro navrhování tras biokoridorů. Jednoznačná je lokalizace biokoridorů vodní, mokřadní a nivní bioty, určovaná hydrografickou sítí. U terestrických ekosystémů není lokalizace biokoridorů tak jednoznačná, závisí jednak na mozaice potenciálních geobiocenóz v krajině, jednak na individuálních nárocích jednotlivých populací tvořících společenstva.

Územní ekologické limity těžby v SHP

Když došlo koncem 80. let minulého století k prvním výrazným sesuvům jižních svahů Krušných hor pod Jánským vrchem západně od zámku Jezeří, začali ekologové i ochránci památek ve státní správě i mimo ni poprvé bít na poplach. Varovali, že bude-li pokračovat povrchová těžba Velkolomu Čs. armády v odlehčování paty svahů dotěžováním až k výchozu sloje směrem na východ k Černicím a Hornímu Jiřetínu, ohrozí to nejen stabilitu zámku Jezeří s arboretem a svahů na východ od něj, ale odvodněním i bučiny, tvořící důležitou součást územního systému ekologické stability a biodiverzity zdejší krajiny, vodní režim pod horami, poslední zachovalé osídlení a torza původní krajiny.

Tyto impulzy byly natolik silné, že se jimi začaly zabývat krajské i celostátní stranické a vládní orgány, jinak k takovým aktivitám odmítavé. Díky tomu se už před rokem 1989 poprvé začaly přehodnocovat plány těžařů a bylo rozhodnuto o zachování ochranného pilíře pod Jezeřím a arboretem, což byl do té doby nevídaný úspěch stejně, jako v téže době odpis zásob uhlí pod městem Duchcovem, snímající Damoklův meč těžby z historického města s Valdštejnským zámkem a torza zámecké zahrady.

Bez ohledu na tyto dílčí úspěchy zaniklo jen v SHP na stovku obcí a celé desítky, ne-li stovky kilometrů čtverečních krajiny - polí, lesů, vodních toků a ploch i solitérních památek v krajině. Malebný kraj se tak v průběhu 60.-80. let minulého století stal těžce postiženým územím nejen po stránce životního prostředí, ale postupně i po stránce ekonomické a sociální. Lidé se dožívali kratšího věku, byli více nemocní, zpožďoval se vývoj dětí, vzdělanější lidé začali z kraje utíkat.

Logickým pokračováním po Listopadu 1989 bylo úsilí nově vzniklých ústředních orgánů péče o životní prostředí - tedy Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR a Ministerstva životního prostředí ČR potvrdit změnu trendu a tyto přírodní i kulturní hodnoty napříště trvale uchránit. Stalo se tak přijetím Programu ozdravění Severočeského kraje, schváleného federální i českou vládou, a navazujícím vyhlášením Územních ekologických limitů těžby v SHP počátkem 90. let.

Tento vývoj se od počátku nelíbil těžařům, zvyklým z minula, že těžba byla vždy prohlašována za veřejný zájem, kterému musí ustoupit vše. Ačkoliv horní zákon i tehdy obsahoval ustanovení, že jiné veřejné zájmy, včetně kulturních či ochrany přírody mohou v odůvodněných případech převážit, nebyla tato ustanovení prakticky uplatňována ani u památek, ani u zvlášť chráněných území přírody, tím méně v ostatním „nechráněném“ území.

Od vyhlášení územních ekologických limitů těžby jsou jako překážka další těžby opakovaně napadány a zpochybňovány tu právními nástupci původních státních těžařských společností, tu Ministerstvem průmyslu a obchodu, Českým báňským úřadem, tu Krajským úřadem Ústeckého kraje, jindy některými politickými stranami. Jsou ale také houževnatě bráněny občany potencionálně dotčených měst a obcí, ekology, nevládními environmentálními organizacemi a zatím naštěstí opakovaně i vládami ČR.

Dnešní vláda si dala úsilí o zachování územních ekologických limitů těžby a ochranu sídel i krajiny před postupem těžby v SHP dokonce do programového prohlášení vlády. Jenže jak je zřejmé z balónků vypouštěných do hromadných sdělovacích prostředků, někteří ministři to stále zkoušejí, jakoby pro ně programové prohlášení současné vládní koalice neplatilo. Jednou pod záminkou zvýšení konkurenceschopnosti našeho hospodářství, podruhé soběstačnosti v energetických surovinách, potřetí z obav z vysoké nezaměstnanosti, pokud těžba na limitech opravdu skončí, počtvrté pro údajný budoucí deficit uhlí pro naše teplárenství - zkoušejí to prostě oťukávat ze všech stran a zkoumají, co lidé a jejich nervy v ohrožených obcích vydrží.

tags: #limit #pro #zachovani #ekologicke #rovnovahy

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu Trutnov
• Údržba pračky pro delší životnost
• Emise a dálkové vytápění v ČR
• Jak nakládat se stavební sutí v Bořitově
• Inspirujte se přírodou v kanceláři