Liška obecná a ekosystém lesa

31.03.2026

Ve středoevropských zemích s dlouhou historií hustého lidského osídlení již po řadu staletí převládá zastoupení kulturní krajiny nad přirozenými ekosystémy, které vznikají na základě člověkem neovlivňované sukcese a fungujících autoregulačních mechanizmů. Změnil se i charakter výskytu člověka v krajině. Na atraktivních rekreačních lokalitách vzniká neúnosný tlak způsobený rozmachem turistiky, jinde je naopak zatížení kulturní stepi pobytem člověka nižší než v minulém století.

Komplex antropogenních faktorů výrazně ovlivnil vývoj populací jednotlivých druhů zvěře. Tak v roce 1894 bylo v Českých zemích uloveno 3 566 kusů jelení zvěře zatím co v roce 1994 to bylo 16 332 kusů (4x více). Srnčí zvěře bylo v roce 1894 uloveno 25 428 kusů, v roce 1994-105 190 kusů (4x více). Naopak zajíců bylo v roce 1894 uloveno 830 071 a v roce 1994 jen 166 606 kusů, v případě koroptve je tento rozdíl ještě markantnější.

O vývoji počtů ulovených predátorů, významných pro současné kulturní ekosystémy (liška obecná, kuna lesní a skalní) nemáme tolik informací jako o zvěři "užitkové" a ty, které jsou dostupné mají z různých důvodů nižší vypovídací schopnost. Přesto však můžeme konstatovat, že v roce 1933 a 1935 bylo v Čechách a na Moravě v průměru uloveno 8 638 lišek, 1 054 kun lesních a 813 kun skalních. To znamená, že lišek bylo oproti současnosti loveno téměř desetkrát méně, kun lesních asi šestkrát méně a kun skalních dvanáctkrát méně. Naopak množství potenciální kořisti představované, kromě jiného dalšími lovnými druhy obratlovců bylo výrazně vyšší, něž jaké skýtají současné zbytky populací koroptví, zajíců nebo tetřevů.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v důsledku antropogenních změn v krajině došlo k destabilizaci populací drobné zvěře a to ne jen zajíce nebo koroptve, ale také například kachny divoké (což je doposud přehlíženo) na straně jedné a k populační explozi zmiňovaných predátorů na straně druhé. K rychlému vybalancování tohoto stavu, tedy zajištění běžného výskytu všech uváděných druhů v naší krajině, musí sehrát myslivost podstatnou roli, i když současný stav nezpůsobila. Nelze totiž předpokládat, že k stabilizaci populací drobné zvěře, jako nedílné součásti ekosystémů, dojde na základě fungujících vnitro a mezidruhových regulačních mechanizmů.

Vztah populací kořisti a predátorů je velmi často chybně interpretován, na základě chybných aplikací obecných pouček a nevhodných vzorů, bez hlubší znalosti ekologie a etologie konkrétních druhů. Vazby populací predátorů a kořisti ve středoevropských podmínkách, s druhově relativně bohatými ekosystémy, nelze srovnávat s jednoduchým modelem vazby populační hustoty predátora na jeden druh kořisti (např. v Kanadě rys a sněžný zajíc). Pro predátory typu lišky obecné a jí osídlované ekosystémy je charakteristický potravní oportunizmus plošně pokrývající celý home range jedince. Naředění populace jednoho nebo i více druhů kořisti tedy v našich podmínkách většinou nevede k poklesu četnosti predátorů a ani se nesnižuje predační tlak na ně vyvýjený, spíše naopak. Během oslabování populace význam predačního tlaku narůstá geometrickou řadou.

Čtěte také: Politické strany v Ústeckém kraji

Na druhé straně se silné a gradující populace v určitém okamžiku vymykají kontrole predátorů a limitujícím faktorem se stávají jiné faktory (potrava, zdravotní stav, atd). Je zřejmé, že ani současné vysoké stavy lišek (cca 2 ks/100ha) nedokáží zabránit kalamitním výskytům hraboše nebo křečka, které jsou řešeny použitím jedů.

Obecně fungující model vývoje populací kořisti pro naše podmínky předpokládá např. : I. rok - v létě nízký stav populace, během zimy roku I. je populace ovlivněna jednak sezoním snížením kapacity prostředí a povětrnostními podmínkami, limitujícím je v této periodě predační tlak. Rok II. - během příznivého léta dojde k úspěšné reprodukci populace kořiti, která je v podzimní a zimní periodě opět redukována sumou negativních faktorů prostředí a z ní vyňatých predátorů, kteří i v tomto roce působí jako limitující faktor. Do roku III. pak nastupuje populace kořisti jen nepatrně silnější než v témže období roku II. Uvedené cykly se pak opakují rok co rok s postupným nárůstem populace kořisti (u nás často uváděné jedenáctileté periody atd.). V roce N se pak populace kořisti může vymknout populaci predátorů jako limitujícímu faktoru. Dochází k populační explozi a limitujícími se stávají jiné faktory prostředí. Probíhá celkový "šoku populace" a ta se v roce N+1 propadá do populačního minima, kde je opět pořadu let limitována predací, respektive lovem.

Popsaný rok N+1 respektive vysoké naředění populace kořisti však sebou nese značná rizika. Populace, která je v depresi se může v důsledku tlaku prostředí, který je v kulturní krajině eskalován na limitní úroveň biologie druhu, ztratit schopnost kompenzace predačního tlaku. Ten standardně vyvolává sezonní kolísání, které ovšem při dané populační hustotě vede k dalšímu postupnému snižování denzity a totálnímu zhroucení populace.

Pokud hovoříme o kolísání populací kořisti, je třeba si uvědomit také skutečnost, že 65% konzumované biomasy v případě lišky a 51,4% biomasy v případě kun činí v ročním průměru drobní hlodavci. Jejich populační minimum přitom nastupuje v období dubna až května, kdy populace tvoří pouze 28% podzimního stavu. To zřejmě výrazně zvyšuje predační tlak na ostatní druhy kořisti, především zvěře do velikosti srnčí právě v době, kdy jsou jejich populace nejzranitelnější tj. v období reprodukce.

Vzhledem k tomu, že naši predátoři typu lišky jsou potravní oportunisté, nezávislí například na početnosti zajíců, ale celkové biomase, kterou jim ekosystém nabízí, může jejich populační hustota narůstat, zatímco populace určitého druhu kořisti klesá a ztrácí schopnost jej eliminovat. Populační nůžky se rozvírají, vedou k minimalizaci některých metapopulací a v krajní případě mohou končit lokálním vymizením druhu se všemi důsledky jeho absence v ekosystému.

Čtěte také: Co způsobuje globální oteplování?

Na základě literárních údajů lze uvést pro honitbu v průměrných podmínkách ČR, že při zatížení dvěma liškami na 100 ha a jarními sčítanými stavy koroptví 70 ks/1000 ha , tvoří koroptve 1% potravy lišek. To znamená, že lišky uloví 55,7% populace. Za předpokladu, že by měl být zachován výchozí JKS 70 ks, zbývá po odečtení predačního tlaku lišek na krytí ztrát dalšími predátory, antropogením tlakem a klimatickými podmínkami atd. 24,3% populace - tato rezerva je evidentně nedostačující.

Pro řešení daného problému bylo třeba nejprve provést zmapování situace. Z hlediska kvantitativního je zřejmé, že v největší hustotě se v ČR vyskytuje liška, i když je třeba si uvědomit, že její "slovitelnost" je oproti kunám vyšší. Následuje (co do početnosti) kuna skalní a nejnižší úlovky jsou zaznamenávány u kuny lesní ( ještě před nemnoha lety převládaly úlovky kuny lesní nad kunou sklaní).

V případě lišek lze okresy s nejvyšším úlovkem nalézt především ve středních a západních Čechách, okresy s nejnižším úlovkem jsou na severní, popřípadě jižní Moravě. Úlovky kuny skalní byly nejvyšší v severovýchorních Čechách a Východní Moravě. Nejnižší pak v severozápadních, jižních Čechách, jižní Moravě a severní Moravě. Kuna lesní byla nejvíce lovena ve středních a jihozápadních Čechách. Nejnižší úlovky byly registrovány v Krušných Horách, popřípadě Jeseníkách.

Jaká je však vypovídací schopnost údajů o velikosti odlovu z hlediska reálného stavu populace. Je zřejmé, že lokálně existují výrazné rozdíly ve výši odlovu lišek a kun, podle zainteresovanosti několika jednotlivců na lovu. Myslivecké statistika v rámci jednotlivých honiteb například udává nízký odlov v lišek a kun, avšak neříká zda je nízký úlovek způsoben malými počty predátorů nebo nízkou intenzitou lovu. Obdobně to může být pro celé oblasti, v takovém případě je rozklíčování situace ještě složitější.

Pro řešení tohoto problému lze doporučit odvozenou kontrolní metodu, která využívá kontroly sebraných návnad s vakcinou, nebo bez vakciny. Na základě námi provedených šetření mizí v současnosti 75-90% návnad, únosný predační tlak přitom signalizuje příjem na úrovni 50%. Uvedenou metodu lze použít jak lokálně, tak v rámci oblastí. Ukázalo se, že výskyt lišek ve vyšších lesnatých polohách není nižší, než v polohách středních, jak o tom hovoří výška odlovu. Nižší lov lišek v uvedených oblastech má zřejmě své kořeny v nižším zájmu o jejich lov zde.

Čtěte také: Význam lišky pro biodiverzitu

V oblastech s orientací na chov spárkaté zvěře totiž existují jen slabé stimuly lovu lišek a kun. Stávají se tak, v rámci republiky, rezervoárem predátorů i pro přiléhající nižší polohy, vhodné pro chov drobné zvěře.

Není pochyb o tom, že pomoc destabilizovaným populacím drobné zvěře a dalších druhů spočívá v urychlené redukci predačního tlaku lišek a kun. V současnosti používané způsoby lovu a jeho plošně nevyrovnaná intenzita není schopna zabrzdit nárůst stavů predátorů, natož je redukovat.

Řešení je tedy třeba orientovat na:

Celkové zintenzivnění lovu lišek a kun.
Zintenzivnění lovu by mělo být relativně nejsilnější ve vyšších polohách, jakožto rezervoárech predátorů (stimulace dotacemi za ulovený kus)
Především ve středních polohách, kde je predační tlak pravděpodobně limitujícím faktorem populací drobné zvěře, je třeba dále stimulovat lov lišek a kun do odchytových zařízení (stimulace dotacemi na odchytová zařízení)
Vzhledem k tomu, že klasické metody lovu lišek a kun odstřelem a norováním nejsou schopny zastavit populační expanzi predátorů, je třeba zintenzivnit lov do lapacích zařízení

Liška obecná (Vulpes vulpes)

Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenější divoce žijící zástupce šelem. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky.

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 3,1,4,2/3,1,4,3. Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes.[3] Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.

Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které primárně slouží jako úkryt a prostor pro vyvádění mláďat. Mimo období rozmnožování dává většina lišek přednost životu venku, v oblastech s hustou vegetací, přestože se občas ukryjí v noře, aby se vyhnuly špatnému počasí. Liščí nory jsou nejčastěji vyhrabávány ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Přitom dbají na dobře odvodněnou půdu. Nory hloubené mezi kořeny mohou být v použitelném stavu po celá desetiletí, zatímco hloubené ve stepi slouží jen několik let.

Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe, nebo osídlí noru po jiné zvěři. V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Mláďata poprvé otevřou oči za 2 týdny a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam.

Liška je relativně nenáročný všežravec. Je schopná se v případě výpadku oblíbené kořisti rychle přeorientovat a velmi ráda dává přednost tomu, co je snadno ukořistitelné a má vysokou energetickou hodnotu (potravní oportunismus). Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách.

Mezi základní složky potravy patří:

Myš a jí podobní hlodavci (lumíci, hraboši, veverkovití, pískomilové): Tvoří převážně - až na lokální výjimky - jednu z nejdůležitějších kořistí.
Králík může místy tvořit hlavní kořist (zejména v oblasti dun).
Žížaly loví zvláště na vlhkých loukách. S ohledem na vysoký obsah tuku a proteinů tvoří energeticky velmi hodnotnou potravu.
Srnčí zvěř: Lišky mají schopnost ulovit dospělý kus, pokud je omezen v pohybu vysokým sněhem. Obvykle ale strhává pouze srnčata do 2 měsíců věku.
Ovoce - plody jako např. třešně, švestky, mirabelky, maliny, borůvky liška ráda konzumuje, pokud nejsou příliš kyselé.
Mršiny: Tak jako jiná zvířata, i lišky poznaly, že podél některých silnic nabízí přejetá zvířata dobrý zdroj potravy.
Odpad: Ve městech se lišky živí kromě výše uvedeného i kompostem, před dům nachystaným krmivem pro kočky domácí apod. Na rozdíl od koček liškám chutná i sladké.

Při dočasném přebytku zakládají zásoby. K tomu vyhrabou v měkké půdě asi 10 cm hlubokou jamku, do ní vloží potravu a opět ji zahrabou. Ukořistěnou potravu intenzívně hájí a jsou ochotny o ni bojovat i se silnějšími predátory. Příležitostně loví i pro zábavu, tedy více, než mohou spotřebovat.

Liška obecná je dominantní vůči ostatním druhům lišek rodu (Vulpes). V místech, kde oba druhy žijí společně, se polární liška vyhýbá konfliktu s liškou obecnou tak, že dává přednost lumíkům a mořem vyvrženým zbytkům, zatímco hlodavce z čeledi hrabošovitých (Arvicolinae) přenechává lišce obecné. Pokud se naskytne příležitost, vzájemně si dáví liščata. V Izraeli liška kana (Vulpes cana) uhýbá lišce obecné do skal, zjevně se vyhýbá touto liškou osídleným nížinám. Liška obecná oba druhy zabíjí v boji o potravu a nory.

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách. Liška obecná je přemnoženou zvěří a donedávna byl povolen její celoroční odstřel,[25] protože lov březích a kojících lišek byl i pro mnohé myslivce eticky nepřijatelný, byla v roce 2025 zavedena doba hájení lišky od 1.března do konce června . Argumentující jejím přemnožením uvádí, že únosný stav je jedna liška na 500 ha,[26] v krajině smíšené honitby o rozloze 3 000 ha,[27] kde se střídá les s otevřenými plochami a jedna liška na 750 ha v čistě lesním terénu. Tím se zvyšuje jak predační tlak na drobnou zvěř, tak i riziko přenosu prašiviny, některých parazitárních onemocnění jako tasemnice liščí, případně i vztekliny na domácí zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo jen o ojedinělé případy.

Způsoby lovu lišky:

norování - za pomoci loveckého psa (tzv.
hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit spíše náhodně.
čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv.
újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada.
šoulačka - pomocí stop, zvláště na čerstvém sněhu, tzv.
vábení - pomocí vábniček (např. zaječího vřeštidla nebo myškovačky...

Liška obecná (Cantharellus cibarius) - královna lesa mezi houbami

Mezi nejvíce sbírané houby u nás patří lišky, které právem můžeme považovat za královny lesa. A to pro jejich jedinečnou chuť a vůni i zdraví prospěšné látky, které obsahují. Každého houbaře v lese potěší nález praváka, ale skutečným úlovkem je právě liška liška obecná (Cantharellus cibarius), která je v kulinářství velmi ceněná, a tak i její tržní cena je poměrně vysoká. Najít lišky vždycky udělá radost. Lišku obecnou můžete nalézt od června do listopadu, a to v listnatých i jehličnatých lesích. Nejvíce ale roste ve smrčinách a u borovic, se kterými tvoří mykorhizu. Bývají ukryté v borůvčí, mechu, na mýtinách, ale i v trávě. A také rostou většinou ve větším počtu nebo i ve velkých skupinách.

Na našem území je známo více než deset druhů lišek. Mezi houbaři je nejpopulárnější liška obecná a jí příbuzné - liška ametystová a liška bledá. U lišky nenaleznete pod kloboukem rourky ani póry, ale tzv. Lišky obsahují velkou škálu prospěšných látek jako vitamín C, draslík a jsou považovány za nejbohatší zdroj vitamínu D2, který je pro lidský organismus velice důležitý. Liška je také skvělým ukazatelem čistoty ovzduší. Kde je čisto, tam můžete najít i lišku.

Díky tomu, že lišky je občas možné koupit v obchodech, se mezi lidmi rozšířil mýtus, že je lze vypěstovat doma. To bohužel není pravda, protože lišky patří mezi mykorhizní druhy a ke svému růstu tedy potřebují partnerskou dřevinu. Za nejedlou se považuje lištička pomerančová, kterou si někdy houbaři s liškami spletou. Liška Friesova je lišce obecné velmi podobná, je však drobnější. Barva klobouku je živě oranžová až narůžovělá. Liška ametystová se odlišuje nafialovělým barevným nádechem klobouku, na kterém jsou navíc malé šupinky. Liška bledá je také jedlá a vyhledávaná houba. Lištičku pomerančovou rozeznáte např. podle klobouku, který má lištička má pravidelný a pod ním oranžové lupeny. Také noha je výrazně tenčí než u jiných lišek. Celkově je menší a drobnější než lišky a na rozdíl od nich není tak křehká. Liška nálevkovitá má žlutou až šedohnědou barvu a na dotek je křehká a láme se. Patří mezi jedlé, ale její dužina není příliš masitá.

Lišky mají pevnou konzistenci, která jim zůstane i po tepelné úpravě. Doporučuje se tepelná úprava všech hub, snad jen s výjimkou hlívy ústřičné. Z lišek je samozřejmě vynikající omáčka k masu či těstovinám. Pokud bychom mohli doporučit jeden z nejlepších receptů s liškami, určitě vyzkoušejte ravioly plněné liškami s telecím ragú. Když budete mít chuť na něco rychlejšího, tak zaručený úspěch budete mít i s rizotem, kde si vystačíte v malých obměnách i s minimem dalších surovin.

Liška obecná náleží mezi nejcennější houby našich lesů. Je určitě také jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších hub českých lesů, třebaže neroste všude a vždy. Svou zářivě žlutou barvou prozáří každý kout lesa a její nález potěší každého houbaře. Lidově se jí někde říká kuře nebo kuřátko. Je to pevná a voňavá houba, která se hodí na sušení, do omáček i do polévek, a právě díky své tuhosti se dobře uchovává. Klobouk lišky obecné je žlutý, plochý až nálevkovitý, s typicky zprohýbaným okrajem. Noha je válcovitá, směrem dolů se zužuje, dužnina je pevná, bělavá až nažloutlá a voní ovocně, s jemně kořenitým nádechem. Pod kloboukem se táhnou silné, sbíhavé lišty, které se větví.

Liška obecná roste v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích, nejraději v mechu, na vlhčích místech pod smrky, borovicemi a také pod břízami. Po druhé světové válce se z našich lesů téměř vytratila kvůli znečištění a kyselým dešťům.

Lišku obecnou lze zaměnit za jiné, podobné druhy - například za lišku ametystovou (Cantharellus amethysteus) nebo lištičku pomerančovou (Hygrophoropsis aurantiaca). Oba druhy jsou jedlé, i když u lištičky se běžně uvádí, že je nejedlá a neznám nikoho, kdo by ji sbíral. V lese můžeme narazit na další druhy jedlých lišek. Jsou to liška nálevkovitá a ametystová nebo bledá. Liška nálevkovitá má ráda vlhké, kyselé půdy. Nejčastěji ji najdete ve smrčinách, v mechu a v blízkosti pařezů. Její klobouk je nálevkovitý, hnědožlutý až okrový, vrásčitý a matný. Chuťově je jemnější než liška obecná a výborně se hodí do směsí, polévek i omáček. Vynikající je i naložená ve sladkokyselém nálevu - zachová si barvu i vůni podzimního lesa. Ostatně i klasická liška obecné je ideální na nakládání.

Ale jsou vynikající a nezaměnitelné. Český název prý vychází z podobnosti mezi barvou plodnic a barvou liščího kožichu. Tam by barevná podobnost seděla výrazně víc. Liška není kuřátko! Pod názvem kuřátko se skrývá jiná, tentokrát nejedlá, houba.

Lišky jsou jedlé, takže i když nerozeznáte jednotlivé druhy, neuděláte jejich sběrem chybu. Zaměnit se snad dají jen se stročkem kadeřavým, ale i ten je skvělou jedlou houbou, byť vypadá poněkud nevzhledně. Takže i kdyby se vám tato záměna „povedla“, z hlediska rizika otravy se nic neděje. Lišky mají „lišty“ u některých druhů sahající do třetiny až poloviny třeně a nálevkovitý klobouk. Zatímco liška obecná a Friesova mívají krásnou žlutou barvu, tak liška šedá a černající jsou spíše vybledlé a tmavší.

Je dobré brát v úvahu barevnou proměnlivost hub, ale lišky dostanete poměrně rychle „do oka“. Jakmile je máte „nakoukané“, tak už se nespletete. Chuťovky a obsahové látky. Smetanová omáčka z hub je skutečně skvělá mimo jiné proto, že některé z obsahových látek jsou rozpustné v tucích. Mladé houby se dají zavařit do sladkokyselého nálevu, lze je využít do polévky i na smaženici. Navíc obsahují poměrně hodně vitamínu C a D, odborníci zmiňují i vysoký podíl draslíku.

První záznamy o její konzumaci pocházejí ze 16. století, dnes je běžná na jídelníčku několika kontinentů.

Vliv lišky obecné na ekosystém lesa

Liška obecná je významný predátor v lesních ekosystémech, který ovlivňuje populace mnoha druhů živočichů. Její potravní oportunismus jí umožňuje adaptovat se na různé podmínky a využívat širokou škálu zdrojů potravy. Regulace populace lišek je důležitá pro udržení rovnováhy v lesních ekosystémech a ochranu ohrožených druhů zvěře.

Tabulka: Srovnání úlovků zvěře v Českých zemích