Už řadu desítek let, ba možná celé století, neovlivňuje naše vnímání krajiny ani tak krajinomalba (spolu s literaturou), ale fotografie. A to jak umělecká, tak publicistická i „spotřební“ v podobě různých kalendářů, plakátů atp. Proto je vždy navýsost zajímavá výstava fotografií krajiny, která nás změnami našeho postoje k přírodě provází, stejně jako fenoménem tohoto novodobého uměleckého druhu vůbec. Takovou je i výstava fotografií krajiny Double Fantasy kurátora Petra Nedomy v pražském Rudolfinu.
Jestli totiž něco spojuje všechny tři hlavní autory výstavy (jejich snímky doplňuje ještě čtyřhodinové video), pak je to použití značně sofistikované techniky ke „konstrukci“ zcela různých typů krajiny, které nicméně působí ve všech případech i silně esteticky. Od dob ideální krajiny nalézané především v typu arkadské krajiny však uběhla dlouhá doba - ať už v samotném umění, ve vzhledu evropské krajiny nebo v estetických preferencích Evropanů.
Beate Gütschow z Německa pracuje s některými tradičními figurami starých krajinářů, své krajiny však nesestavuje jako tito mistři v ateliéru, ale ve Photoshopu. Vytváří velkoformátové barevné fotografie rovinatých krajin s výraznými stromy a drobnou stafáží, někdy snad dokonce s mírnou ironií komentující tradiční postupy či předvádějící jakousi současnou a mírně kýčovitou obdobu klasických scenérií.
Švýcarský umělec Jan Jedlička ve svém projektu Il Cerchio (Kruh) zase použil speciální fotoaparát konstruovaný v 60. letech minulého století pro vesmírné lety a nastavený tak, že se ve středu obrazu vždy objevuje horizont. Výsledné menší čtvercové černobílé fotografie jsou pak skutečně vystaveny v jedné linii v jedné velké místnosti a tvoří kruh působivých, i když strohých či sporých krajinek s výrazným podílem vodních ploch.
Jeho statické fotografie reprodukují krajinu na rozdíl od ostatních dvou umělců zdánlivě „objektivně“, jedná se ovšem o krajinu prakticky zcela přetvořenou člověkem (jakkoli nějaké výrazné lidské objekty nejsou tématem jeho fotografií). Český fotograf Michal Šeba naopak předvádí velkoformátové a barevné fotografie značně subjektivní povahy. Atraktivní snímky pořízené digitální technikou za soumraku či rozbřesku mají oproti podobným fotografiím (ale i oproti našemu vidění) poněkud ostřejší obrysy a barvy a tvoří tak zajímavý pohled do jakési snové noční země.
Čtěte také: Přírodní zimní scenérie Londýna
Jakkoli byly vystavené fotografie zajímavé a skutečně nabízely i řadu otázek ke vztahu krajiny a jejího zobrazení, stejně jako vztahu krajiny a jejího ideálu, nemůžu popřít určité rozpaky. Otázkou je především spojení všech těchto tří (resp. čtyř) autorů do jedné výstavy. Hned v jejím úvodu je totiž deklarována koncepce založená na „vztahu akademické doktríny evropské krajinářské malby především 17. století, úzce spojené s jmény jako Claude Lorrain nebo Nicolas Poussin a jejího znovupoužití v současné digitální fotografii“.
Beate Gütschow ovšem takový vzájemný dialog určitě nabízí. I když je zajímavé sledovat, v jakých bodech se od starých mistrů odklání - výhledy do širšího kraje jsou spíš výjimkou, scenérie je příliš plochá a ne zvlněná, chybí i téměř povinné hory v pozadí obrazu stejně jako lidské stavby či jejich zbytky. Chybí i práce se světlem starých mistrů, tedy věci založené nejen v koncepcích malířských postupů, ale i v určitém pohledu na krajinu a estetických preferencích v ní, stejně jako na určitém chápání přírody.
„Ideální krajiny“ Beate Gütschow konstruované na počítači jsou sice do značné míry ovlivněny použitím některých tradičních postupů (zlatý řez, drobná stafáž, stromy, přes které je směrován pohled, atd.), jsou však mnohem cizejší a značně chladnější než jejich staré inspirace. Je proto otázkou, zda se do značné míry nejedná spíš o formální než obsahový dialog s Lorrainem či Poussinem.
Za vidění stojí rovněž asi méně „aktuální“ a výrazná, ale dobře připravená výstava vztahující se ke krajině v přízemní Malé galerii Rudolfina Krajina / obraz / fotografie kurátorky Lucie Vlčkové. Najdeme na ní opět podobné téma - vzájemný dialog fotografie a krajinomalby. Tentokrát ovšem na příkladě krajinářské fotografie a malby přelomu 19. a 20. století.
Na fotografiích např. Jindřicha Eckerta, Františka Drtikola, Karla M. Chotka a naopak na obrazech Antonína Mánesa, Jakuba Schikanedera či Antonína Slavíčka můžeme nostalgicky sledovat proměny nejen samotné české krajiny, ale i vztah dvou různých médií či proměny uměleckých a estetických preferencí. Výstava zejména pěkně ukazuje, jakými změnami procházel vztah krajinářské fotografie a malby, respektive až téměř povinnou inspiraci fotografie tehdejším malířstvím.
Čtěte také: Cíle Londýna v oblasti emisí pro rok 2030
V 19. století, z jehož tradic tato menší výstava čerpá především, se krajinomalba v Evropě konečně etablovala jako žánr rovnocenný dalším, dokonce jako jakýsi vrchol malířského umění. I když už tomu tak delší čas není a ateliéry krajinomalby na uměleckých školách jsou minulostí, tradiční koncepce krajiny, často spojené s národní hrdostí a sebeidentifikací, vědomě i nevědomě působí dodnes. Působí i na umění fotografů, kteří se k němu - opět vědomě i nevědomě - nějakým způsobem vztahují, ať už prostřednictvím dialogu, následování či odmítnutí.
Islington - rezidenční čtvrť centrálního Londýna - se rozkládá na rozloze bezmála patnácti kilometrů čtverečních přibližně tři kilometry severně od koryta Temže. Stejně jako mnoho dalších míst britské metropole, ani jej neminula zkáza v podobě bombardování během 2. světové války. Nálety poničily více než tři tisíce bytů a způsobily tak rozsáhlé škody v místním bytovém fondu. Příkladem takového bloku byl také soubor domů lemujících nákupní třídu Upper Street - jednu z rušných tepen protínajících Islington.
Prázdnou parcelu po zničeném severním rohu místního bloku zakoupila v roce 2012 místní nábytkářská firma Aria, s cílem znovu scelit blok a umístit do prostor nového objektu svůj showroom. Na řešení novostavby, jež by doplnila jinak zachovalý komplex domů z konce 19. století, oslovila londýnské studio GROUPWORK.
Tým vedený berlínským architektem Aminem Tahou přišel s odvážným návrhem. Po důkladném nastudování historických pramenů, dobových fotografií i laserových průzkumů nárožního objektu architekti vytvořili virtuální model, jenž svým řešením odpovídal původní, neoklasicistní stavbě. Římsy, zdobené pilastry i slepé balustrády - bohatý dekor, jímž se budovy konce 19. století vyznačovaly, se tak vrátily na své místo.
Výsledná podoba domu ovšem nepředstavuje věrnou kopii zničeného objektu. Prvky fasády na sebe místy přesně nenavazují, některé z jejich částí dokonce zcela chybí, současné okenní otvory dokonce naprosto nerespektují původní pravidelné rozložení. Jako by se snad někde stala chyba. „Naše vzpomínky nejsou dokonalé, upravujeme si je tak, aby vyhovovaly našim potřebám v současnosti,“ vysvětlují koncept svého projektu GROUPWORK „stejně tak, jak chybně si vybavujeme minulost, jsou chybné i příběhy, které z ní vytváříme.“ Chyb, které z projektu 168 Upper Street činí nedokonalou repliku své předlohy, se tak architekti dopustili úmyslně.
Čtěte také: Odpadkový koš Curver: Vyplatí se?
Čím se ale projekt londýnského studia liší od původního, je jeho materiálové provedení. Celá konstrukce je řešena jako betonový monolit s jednolitým terakotovým zbarvením. Zmiňovaný 3D model architekti rozdělili na 300 tvarově odlišných panelů, sloužících jako předloha pro bezmála 450 metrů čtverečních polystyrenovového bednění. Jednotlivé polystyrenové formy byly následně, již s úmyslnými chybami, sestaveny na staveništi a vyplněny betonem. Vznikla tak půl metru silná konstrukce obsahující veškeré zdobné prvky fasád.
Koňské „koblihy“ se staly v Londýně koncem 19. století závažným urbanistickým problémem! A nikdo netušil, jak si s tím poradit. Jak hluboká byla hnojní krize a jak ji nakonec puchem omámení Londýňané zvládli? Průmyslová revoluce jen kvete. Šance na výdělek lákají do Londýna dělníky z daleka. Pětimilionový Londýn se pomalu utápí v odpadcích a splašcích, které produkuje obrovská masa nové městské populace. Nejen pod kroky stovek tisíců lidí se prohýbá legendární Tower Bridge. Provoz zde ztěžuje také páchnoucí vrstva koňského hnoje. A tento problém se netýká pouze ikonického mostu. Všechny ulice města jsou tak zahnojené, že se jimi skoro nedá chodit. Humorná příhoda z kategorie bizarních dějin? Kdepak. Závažný problém, který se lidem na přelomu 19. a 20. století zdál takřka neřešitelný. Nebo to všechno bylo trochu jinak?
Koňská síla
Před vznikem automobilové dopravy, tramvají a autobusů se veškerá městská komunikace spoléhala na koňskou sílu. Jistě, Anglie už disponovala bohatou železniční sítí a v roce 1863 otevřelo svou první linku londýnské metro, ale jakmile zboží dorazilo na nádraží, bylo třeba je přeložit na koňmi tažené povozy. To samé platilo pro svoz výrobků k dalšímu železničnímu exportu. Připočtěte do toho všechny ty obchodníky, kteří se svým zbožím křižují městské ulice. A započtěte také dostavníky a hromadnou městskou dopravu realizovanou koněspřežnými kolejovými vozy. V roce 1900 tak brázdily každý den ulice Londýna kočáry, které táhlo více než padesát tisíc koní. Pozor! Teď ale mluvíme jen o těch, které sloužily k přepravě lidí a byly registrované! Náklad přepravovaly další tisíce a tisíce kopytníků zapřažených za povozy a drožkami. Koňská populace Londýna tak mohla činit kolem sta tisíce zvířat.
Problém nebyl ani tak v tom, že by se nevešla do ulic největšího města tehdejší Evropy. Problém byl v tom, co po sobě zvířata v ulicích nechávala, a co nikdo nestíhal uklízet.
Tuny mrvy
Jeden kůň v průměru vyloučí asi sedm až sedmnáct kilogramů „koblih“ denně a k tomu litr tekutiny. Při celkovém počtu koní to v hlavním městě Velké Británie představuje asi milion kilogramů trusu a sto tisíc litrů moči denně! Rychlé tempo dopravy a vzduch plný zplodin, před kterým se londýnští koně nemohli schovat, také způsobovaly, že se průměrný hřebec nebo klisna dožívali pouhých tří let. Koňské mršiny se obvykle nechávaly hnít na ulicích periferie, protože jejich odvoz byl složitý a nákladný a navíc je stejně neměli kam pohřbívat.
Ulice Londýna se tak doslova utápěly ve smrtelném mixu zvířecích výměšků a tlejících mrtvol. Tato toxická směska tlejícího nepořádku lákala hmyz, který v hejnech útočil na nebohé obyvatele. Londýnem se šířily smrtelné epidemie tyfu, horečky a dalších nemocí…
Pohřbeni v trusu?
V roce 1894 měl v londýnském deníku The Times vyjít článek, který tvrdil, že během padesáti let budou ulice Londýna pohřbeny pod třímetrovou vrstvou hnoje, což znamená, že se město stane prakticky neobyvatelným. Problémem se začala zabývat městská rada. S žádným řešením ale dlouho nepřicházela. Jakékoliv omezení provozu by znamenalo ekonomický kolaps. Provozovatelé potahů sice platili daň, která měla sloužit k čištění ulic, ale mrva se hromadila rychleji, než ji byl kdokoliv schopen odvážet. A kdo myslíte, že táhnul povozy, které odvážely koňský hnůj? Ano, správně: koně... Začarovaný kruh?
Obyvatelé města se tak snažili poradit si po svém. Podél ulic se objevovali podnikaví „čističi přechodů“, kteří za úplatu odhrnuli přecházejícím chodcům úzký koridor či jim na vrstvu kejdy přistavovali prkna, ze kterých tak pro gentlemany neochotné pošpinit si své dandy šaty vytvářeli jakési mobilní lávky. Byl to jediný způsob, jak přejít ulici, aniž by se člověk po kolena nebrodil tlejícím koňským trusem. Když pršelo, ulice se téměř nedaly projet. Do hnoje se propadali jak lidé, tak zvířata s povozy. Když ale deště vystřídalo sucho, problém se paradoxně zhoršoval. Doprava sice tolik nevázla a boty si člověk udržel čisté o něco déle, ale vyschlý trus se drolil na dusivý prach, který pak celé město vdechovalo přímo do plic v podobě mikročástic zvířecích exkrementů. To ještě více zhoršovalo už tak špatnou zdravotní a hygienickou situaci celého města.
Rezignovat?
V roce 1898 v New Yorku uspořádali první mezinárodní urbanistickou konferenci. Jednou z hlavních otázek, kterou architekti i zástupci měst z celého světa řešili, byly problémy s hnojem. Výsledek? Žádný. Nejpovolanějším hlavám celého světa se nepodařilo vymyslet žádné řešení. Zdálo se, že se celá západní civilizace a její raketově rostoucí populace utopí v kejdě.
S odstupem času můžeme říct, že jsme velkou hnojní krizi jako civilizace přežili. Než se dozvíme proč, zastavme se na chvíli u toho, že zprávy o této události mohou být poněkud zveličené. Tak zaprvé: onen zmíněný článek varující před třemi metry hnoje v ulicích se nikdy nepodařilo dohledat. My jej známe jen zprostředkovaně. Zadruhé: hnůj není jen odpad, ale také zemědělská komodita, která má svou cenu. Je pravděpodobné, že za normálních okolností mohl být sběr a transport hnoje výnosnou obživou podnikatelů, kteří mrvu z města vyváželi na venkov. Pěstování zemědělských surovin se bez hnojení neobejde a před rozmachem chemických hnojiv představovala mrva jediný zdroj životadárných živin pro plodiny. Zatřetí: už na konci 19. století tehdejší vědecká avantgarda tušila, že koňskou sílu brzy nahradí úplně jiná, zdánlivě „čistší“ síla pod kapotou. Randolph Churchill, otec pozdějšího předsedy vlády Winstona Churchilla, také například na téma hnojní krize prohlásil, že se určitě nejedná o „nevyléčitelný problém“.
Vůně benzínu
Lidstvo by nikdy nemělo ztrácet naději. Alespoň takové poučení si můžeme z hnojní krize roku 1894 odnést. Problém, ať už byl jakkoliv závažný, se totiž nakonec vyřešil sám. V roce 1886 vynalezl Gottlieb Daimler automobil a jednalo se o vynález natolik praktický, že se začal rychle šířit do celého světa. Rozšíření automobilismu se nevyhnulo ani Velké Británii. V roce 1895 jezdilo na ostrovech asi jen patnáct vozů, ale o pět let později už necelých osm stovek. A za dalších třicet let? Neuvěřitelný jeden milion! A jak známo, auta sice produkují zplodiny, ale alespoň z nich nepadá žádný páchnoucí koblih, který se vám přilepí na lakýrky.
Množství hnoje v ulicích tak postupně klesalo s tím, jak vzrůstal počet automobilů. V Londýně se také rozšiřovalo metro, tramvajová doprava a od roku 1923 ulice města brázdily legendární červené dvoupatrové autobusy. Vlastnictví automobilu se také stávalo běžnějším po zavedení masové výroby. Někteří historikové dnes naznačují, že právě automobilky mohou mít zveličení celé hnojní krize roku 1894 na svědomí. Aby podpořili prodej svých čisťoučkých autíček, které ulice rozhodně nezaneřádí, systematicky vykreslovali koňskou dopravu jako špinavou, zdravotně závadnou a povšechně neudržitelnou. Možná jen a pouze z jejich propagačních kampaní pochází zmiňovaný článek z Timesů, který se nikdy nepodařilo dohledat.
Ačkoliv je tedy možné, že velká hnojní krize z roku 1894 je tak trochu podvrh, tehdejší města trápily reálné hygienické problémy a nejen Londýňanům se poté, co jim koně přestali nadělovat tisíce tun trusu ročně, značně ulevilo.
tags: #londýn #konec #19. #století #příroda #fotografie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]