Ochrana přírody: Tipy a triky pro rodiny s dětmi

Je sobotní ráno, venku počasí, kterému se říká „ideální na výlet“.

Tipy na výlety s dětmi v přírodě

Zabalíte svačiny, náhradní oblečení, lahve s vodou, mapy, opalovací krémy a repelenty.

Naučná stezka pro celou rodinu

Ve velkoměstě krásný les a ještě se záživnou procházkou? Cestu lesem si zde můžete zpestřit krásnou naučnou stezkou s osmi interaktivními zastávkami. Můžete zde zkoumat stopy zvířat nebo ověřit, jestli skáčete stejně daleko jako třeba zajíc. Na dalších si vyzkoušíte pomocí kamenů vyrovnat houpačku, i když v bedýnkách si na kameny většinou hrají prckové.

Naučná stezka měří necelé tři kilometry a má celkem 11 číslovaných zastavení. Na každém zastavení je i mapa naučné stezky, takže se můžete snadno orientovat, kde se nacházíte a jak to je kam daleko. Tematicky je zaměřená na les. Dozvíte se informace o fotosyntéze, určování stáří stromů podle letokruhů, potravním řetězci, vadách dřeva a dalších zajímavých tématech.

Kromě samotných zastavení na vás a vaše ratolesti čekají i hrací a poznávací prvky. V okolí trasy stezky jsou i malé skalky, které si můžete prolézt. Cestou zpátky je možné se ještě zastavit v areálu Nového rybníka, který je otevřen celoročně.

Čtěte také: Vybavení pro dokonalý relax v přírodě

S většími dětmi je naučná stezka dostupná i pěšky z centra - z náměstí TGM se vydáte Milínskou ulicí, za kruhovým objezdem minete po pravé straně Drupol a areál Nového rybníka, za nímž se dáte menší silnicí, vedoucí vpravo od hlavní - Milínské. Dojdete až na úroveň Fialova rybníku, kde narazíte na první zastavení naučné stezky. A pokud budete cestovat s malými dětmi, je možné se k začátku naučné stezky přiblížit autem.

A protože moc dobře chápeme, že vypravit se na výlet s dětmi není jen tak, doporučujeme protáhnout si výlet a nespěchat domů!

40 kilometrů od Příbrami se nachází Resort Hulín, o kterém nám Markéta napsala: „Lze zde strávit i celý den nebo třeba víkend.

Šmelcovna - příroda v každé roční době

Znáte Šmelcovnu? Ne?! Pak si určitě udělejte čas na výlet do této osady v údolí Bílého potoka. Je tu nádherná příroda v každé roční době. Dostanete se sem autobusem z Brna do Maršova, odtud je to do osady 3 kilometry pěšky. Doporučuji vydat se po červené turistické značce, protože pak uvidíte všechny tři Maršovské vodopády. Ve Šmelcovně je nádherná kaple Marie Bolestné z roku 1905.

Občerstvit se můžete celoročně v hospodě u Čadíků. Poté jsme se vydali po modré turistické značce směrem na Radoškov. Prošli jsme kolem Maršovského a Javůreckého mlýna. Mlýnů je v tomto údolí několik a některé jsou i krásně opravené.

Čtěte také: Přínosy ekologického zemědělství pro hospodářská zvířata

Za Javůreckým mlýnem jsme odbočili doleva podél říčky Stříbrnice. Říčka není široká, takže ji lze přejít suchou nohou. Cesta je trochu náročnější, ale určitě za to stojí. Naším cílem byly uzavřené doly na stříbro. V jednom z nich je zimoviště netopýrů Stříbrnice. Lesní cestou jsme dorazili až do Lesní Hluboké. Zde jsme si prohlédli chátrající zámek a opravenou Kapli sv. Anny. Vhodné spíše pro starší děti.

Jeseníky - čistá příroda a tajemná atmosféra

Mama ambasadorka Zuzana zbožňuje Jeseníky pro tamní čistou přírodu a svébytnou lehce tajemnou atmosféru. Vede zde naučná stezka po dřevěném povalovém chodníku přes rašeliniště až k Mechovému jezírku, zcela bez problémů „sjízdná“ s kočárky, jen někdy to chce trošku šikovnosti, když se musí dva kočárky minout. Celá tato trasa měří od výchozího místa, což je většinou autobusová zastávka, popř. blízké chaty na Rejvízu, k Mechovému jezírku a zpět cca 5 kilometrů, jedná se opravdu o pohodovou turistiku.

Kdo by si chtěl pobyt na Rejvízu ještě trochu zpestřit, mohu doporučit návštěvu Eko-farmy Orlí vrch. Na farmě chovají prasata, pštrosy, koně, ovce a další zvířata ve volné přírodě, což je úžasná atrakce pro děti.

Stezka Dřevosochání v Rokytnici nad Jizerou

Když budete chtít v Rokytnici nad Jizerou vyrazit s dětmi na středně náročnou procházku, tak můžete vyzkoušet Stezku Dřevosochání. Na začátku stezky je hned informační tabule, kde se dozvíte, že je dlouhá asi 1 kilometr a něco o historii. Je to lesní, později luční cesta, takže pokud se vydáte s miminkem, určitě doporučuji sportovní kočárek, ale ještě lepší by bylo použít nosítko. Je škoda, že i když tu najdete spousty hezkých soch ze dřeva, tak cesta není moc upravená. Asi po ní moc nikdo nechodí a ani my jsme tu nikoho nepotkali.

Ale co nás opravdu potěšilo bylo Muzeum - Galerie, které na nás na konci stezky čekalo. Stačí zazvonit a požádat o prohlídku vystavené staré hasičské techniky a dalších muzejních exponátů. Zaparkovat se dá kousek před začátkem stezky, v mapách je místo označené jako Ve Vrších nebo Nad Františkovem, u kraje silnice. Jet sem jen na otočku by byla opravdu škoda. Krkonoše, to je jeden výletní poklad vedle druhého.

Čtěte také: Komunální odpad v České republice

Sochy Michala Olšiaka na Vysočině

V okolí Žďáru nad Sázavou, v malebné krajině Vysočiny, je rozeseta zhruba dvacítka monumentálních soch žďárského rodáka Michala Olšiaka. Kůň vytahující povoz z bahna je k vidění (i osahání) v Hamrech nad Sázavou u odbočky k jezdeckému klubu Na Ranči. Naše děti hned nasedly do povozu a pak vyšplhaly koni na záda. Do restaurace Na Ranči jsme si zašli na oběd. Na konci září nabízeli polévku a jedno hlavní jídlo, v sezóně bude výběr zřejmě větší. U restaurace je zahrádka, rybníček a moc hezké hřiště, vevnitř mají pro děti krabici hraček.

Hlava Mamuta v nadživotní velikosti se schovává v lese poblíž místní části Najdek. Malý plácek k parkování je u penzionu Najdek a pak je nutno urazit asi 500 metrů pěšky. V houbařské sezóně rozhodně doporučuji košíky s sebou! Lesní cesta vypadala docela dobře schůdná i pro trošku sportovnější kočárek. Aktivní dovolená u Sázavy ve znamení putování po stopách soch Michala Olšiaka? Že to zní dobře?

Lesopark Knihov ve Zdicích

Na Sázavě totiž je moc dobře. Kousek od Berouna najdete poklidné městečko Zdice s parádním koupalištěm - tuhle informaci doporučujeme udržet v hlavě do horkých letních dní! Ale celoročně děti skvěle vyvětráte v lesoparku Knihov na kopci hned na kraji města směrem od Králova Dvora. Najdete tu i menší parkoviště a pak už hurá na cvičící stroje pro dospělé nebo na dětskou interaktivní stezku, kde ratolesti zapomenou na stoupání. Zastavíte se u pexesa, skládanky a na větší turisty čekají obří dřevěné piškvorky nebo hra lodě (pamatujete B4 potopená galéra?) Cesta vede do kopce, ale dá se vyjet i s kočárkem a kolem hřiště a stezky s úkoly pro menší děti najdete i lavičky. Nechybí ani oblíbená dětská lanovka a dlouhá skluzavka.

Výchova dětí a stanovení hranic

31. 01. „Na začátku života svoboda neexistuje…“, rok a půl stará vzpomínka. Sedím v bývalých stájích v Toulcově dvoře na první přednášce norského waldorfského učitele Godi Kellera. Spíše než pod pojem „přednáška“ si moje paměť jeho vystoupení ukládá do přihrádky „zážitek“.

Tak tedy jedno po druhém: Na začátku svoboda neexistuje. Prvním a nejdůležitějším úkolem rodičů je dát dítěti jistotu, bezpečný rámec. To je jejich hlavní práce. Nejdůležitějším úkolem dětí je osvobodit se od rodičů. Vývoj vztahu dítěte k autoritě má dvě stádia. V prvních letech života, o kterých chci mluvit, si dítě autoritu zvolit nedokáže. Jinými slovy - každý může být v roli toho, kdo má autoritu. Každý je pro dítě vzorem, předobrazem. Autorita v tomto smyslu znamená, že rozhodujeme o věcech, které dítě nemůže samo rozhodnout - co sníst, jak se obléci, jakou si vybrat školu…

Abychom dokázali být touto autoritou, musíme si být vědomi toho, že je to nutné. Malé dítě potřebuje dostatek času, aby postupně získalo nezávislost a pochopilo důsledky svého chování. „O hranicích se nemá mluvit, hranice se mají žít…“, pravdivý výrok, který se ale jen těžko aplikuje v praxi. Řada problémů, které ve výchově máme, souvisí právě s hranicemi. Generace současných rodičů a prarodičů prošla zpravidla výchovou, kde byly hranice nastavené tak úzce a pevně, že nebylo možné se nadechnout, natož udělat krok stranou. Za jejich překročení hrozil trest nejvyšší - odebrání lásky. Děti tak sice „fungovaly“, ale spíše ze strachu. Nezažily bezpodmínečnou lásku a nemohly si vytvořit bazální pocit bezpečí.

Do dospělosti je provází zklamání z toho, že jejich potřeby nebyly v dětství respektovány. Tyhle děti vždycky měly a dost často mají dodnes pocit, že si všechno musí odpracovat a zasloužit. Necítí se být přijatelné jen tak, samy o sobě. Když pozoruju současné děti, které jsou „předčasně svobodné“, vnímám, že jim opačný extrém nepřinesl ani štěstí, ani klid, o dospělých nemluvě. Svoje věty často uvozují sděleními, která mi přijdou jako vyčtená z nějaké knížky: „Já teď potřebuju…“, říkají a následuje nějaká banální věc, o níž chce dítě - stůj co stůj - samo rozhodnout. Prší a ono si usmyslelo, že dnes vyrazí do deště v plátěných teniskách. Naprosto jistě vím, že chci, aby si vzalo gumáky, protože ho mám ráda a mrzelo by mě, kdyby se nastydlo a bylo nemocné. Nemám žádné pochybnosti a svůj názor dávám srozumitelně a pevně najevo. Jsem tu na místě zodpovědného dospělého.

Vzít si do deště tenisky prostě nemá pro nikoho žádné výhody. Moje rozhodnost zpravidla zapůsobí. Dítěti se uleví, že jsem dnes vzala tíhu rozhodnutí na sebe, a poslechne mě. Problém je v tom, že už mám výchovu tří vlastních dětí za sebou. Včetně všech pochybností a omylů. Už nejsem v roli rodiče, ale na místě náhradníka. Blízké vztahové osoby. A to je velká výhoda, protože mě neochromuje strach, že něco pokazím. Že zvolím reakci, která nebude ta pravá. Nemusím dítě zahrnovat bezpodmínečnou láskou a jsem si úplně jistá, že když tentokrát nevyslyším jeho přání, nijak se proti němu neproviním.

Problém je v tomto racionálním nadhledu, kterého jako rodiče někdy nejsme schopni. V období mezi druhým a třetím rokem objevují děti slovo „já“. Nejmenší o sobě nejdřív mluví ve třetí osobě a používají vlastní jméno. Od chvíle, kdy přijdou na to, že „já jsem já“, potřebují se začít oddělovat od dospělých. A za nejlepší způsob, jak vyjádřit, že jsem někdo jiný, považují slovo „ne“. My si to ale často chybně vykládáme, myslíme si, že dítě, které říká „ne“, (se) zlobí.

Ve skutečnosti používá „ne“ reflexivně. Vzniká z toho spousta nesmyslných diskusí o ničem. Rodiče trvale vyzařují nejistotu a mají tendenci všechno verbalizovat. Děti jsou ale z toho mluvení unavené. Vypínají se. Na závěr banální situace, podobná té s holínkami: Venku je zima. Dítě si nechce obléknout svetr. Rodič se lekne dětského „ne“ (protože neví, že znamená „já jsem někdo jiný než ty“) a začíná vyjednávat: „Nechtěl by sis přece jen vzít ten svetr?“ Proč mluví tímto způsobem? Chce být demokratický a přeje si, aby se dítě naučilo samostatnému rozhodování. Ale všechno má svůj čas. Úplně jiná situace ale nastává, když dítě venku najde žížalu, která ho fascinuje, a chce ji pozorovat. Potřebuje si k tomu kleknout, takže se s největší pravděpodobností zamaže. Tady je příležitost, dát dítěti svobodu. Udělat si čas a stát s ním u žížalí díry, tak dlouho, jak jen bude potřebovat, nebo dokud se žížala neuráčí zalézt do díry. Tudy vede hranice.

Připustíme-li, že největší váhu ve výchově nemá to, co říkáme, ale to, co děláme, musíme se od dětí obrátit zpět k sobě. Vypadá to, že pokud nebudeme schopni pracovat sami na sobě, nebudeme moc platní ani našim dětem. Má to vlastně podobnou logiku jako pokyn, který je součástí nudné předstartovní instruktáže v letadle.

tags: #mamo #tato #vim #jak #na #to

Oblíbené příspěvky:

• Využití kávové sedliny v ČR
• Školy v přírodě a státní podpora
• Udržitelná budoucnost díky recyklaci kovů
• Shrnutí zprávy IPCC
• Jak vybrat koš do dětského pokoje?