Mapy ohrožení ZPF vodní erozí v ČR

Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované a pozemky, které byly a mají být nadále zemědělsky obhospodařovány, ale dočasně obdělávány nejsou. Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby.

Vodní eroze ohrožuje více než 50 % výměry orné půdy v rámci ČR. Na vznik vodní eroze má největší vliv sklonitost pozemku v kombinaci s délkou pozemku po spádnici, dále vegetační pokryv, vlastnosti půdy a její náchylnost k erozi, uplatněná protierozní opatření a v neposlední řadě častý výskyt přívalových srážek, které střídá období sucha. Tyto faktory ovlivňují míru eroze vždy ve vzájemné kombinaci.

Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy jsou vyjádřeny v tunách na hektar z období jednoho roku.

Legislativní nástroje pro ochranu ZPF

V ČR platí v současné době následující legislativní nástroje pro ochranu zemědělské půdy: Zákon ČNR č. 334 z 12. května 1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.; vyhláška MŽP č. 13 z dne 24. ledna 1994, kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu a příloha vyhlášky 48/2011 Sb. ze dne 22. února 2011, kterou se definují třídy ochrany zemědělské půdy. Je definováno 5 tříd ochrany na základě zatřídění do BPEJ. I. třída ochrany zemědělského půdního fondu - bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně na rovinatých nebo jen mírně sklonitých pozemcích, které je možno odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze výjimečně, a to převážně pro záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně ...

Od 1. 7. nastavením požadavků dle vyhlášky č. předpisů a nařízení vlády č. 185/2024 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. podmíněnosti plateb zemědělcům, ve znění nařízení vlády č. vlády ze dne 12. 6. 2024.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Stav (DZES) řešena standardem DZES 5. Motivací pro plnění podmínek DZES zemědělci je vyplácení dotací. plochy silně (SEO) a mírně (MEO) erozně ohrožených půd a stanoveny požadavky na způsob pěstování vybraných hlavních plodin.

Kategorie erozní ohroženosti

Kategorie erozní ohroženosti dle DZES 5 od 1. 7. MEO-VR, MEO-NR a NEO.

• Na pozemcích se středně hlubokou a hlubokou půdou hodnota přípustné ztráty půdy Gp ≤ 8 t∙ha-1∙rok-1 a na pozemcích s mělkými půdami hodnota Gp ≤ 1 t∙ha-1∙rok-1.
• Pozemky na mělkých půdách hodnota Gp ≤ 1 t∙ha-1∙rok-1.
• Na pozemcích se středně hlubokou půdou hodnota přípustné ztráty půdy Gp ≤ 4 t∙ha-1∙rok-1 a na pozemcích s hlubokými půdami hodnota Gp ≤ 10 t∙ha-1∙rok-1.
• u mělkých půd limit 2 tuny na hektar a rok.
• a rok, u mělkých půd 4 tuny na hektar a rok.

Metodiky výpočtu eroze

Pro výpočet LS faktoru byl využit model USLE 2D. korektní digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m.

Faktor erozní účinnosti přívalového deště změněn na regionalizovaný (za období 2003-2012).

Mapa Faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R) pro Českou republiku R = 20 MJ·ha-1·cm·h-1·rok-1.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Od roku 2016 doporučuje VÚMOP, v. v. i. hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ). hod byly vyřazeny z hodnocení, pokud nedosáhly aspoň intenzity 6,25 mm za 15 minut.

Plocha způsobilá pro výpočet eroze byla sestavena z tzv. Land Use. vycházela z databází - LPIS (MZe ČR), ZABAGED® (ČÚZK).

Faktor ochranného vlivu vegetace (C) vyjadřuje vliv osevního postupu a agrotechniky na vývoj erozních procesů. udržovaného jako trvalý kypřený úhor (Wischmeier a Smith, 1978). Faktor ochranného vlivu vegetace C dle klimatických regionů (Kadlec, Toman, 2002).

Stupně kategorizují území podle x-násobku překročení hodnot přípustného erozního smyvu. stupňů erozního ohrožení byl odvozen z kategorizace podle Dýrové (VÚT Brno 1988).

model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m a vrstva způsobilé plochy pro výpočet eroze. (Spatial Analyst).

Čtěte také: Pracovní rizika

Větrná eroze

Mapa je syntézou informací o půdních a klimatických faktorech, které vedou ke vzniku větrné eroze. nově zahrnuty klimatické faktory (rizika výskytu přísušků a větrné podmínky). jsou výlučně spojené s problematikou větrné eroze a nikoliv s charakteristikami klimatického regionu. faktory zohledňují problematiku výskytu větrné eroze jak u lehkých, tak u těžkých půd. aktualizována klimatická data (přísušky a větrné podmínky) pro období 1993-2023.

Zdrojem informací o půdních faktorech je celostátní databáze BPEJ a mapa náchylnosti těžkých půd. vrstvy BPEJ je odvozená potenciální ohroženost lehkých půd na základě půdních vlastností. je certifikovaná mapa potenciální náchylnosti těžkých půd k větrné erozi. meteorologické podmínky v zimní období na rozpad půdních agregátů těžkých půd.

výpočtu potenciálně ohrožených oblastí větrnou erozí na podkladu půdně klimatických faktorů jsou uvedeny zde. Výpočet větrné eroze se stanovuje jen na orné půdě dle LPIS. vegetačních bariér.

poznatků o oblastech vymezujících působení nejvýraznějších erozně nebezpečných větrů. vyhodnocení přípustných délek pozemků LPIS ve směru převládajících erozně účinných větrů. byla mapa potenciálně ohrožené oblasti větrnou erozí.

Klimatické regiony

Klimatický region (KR) zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. výpočet hranice sucha ve vegetačním období a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu. Tyto údaje byly vypracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901-1950.

• Klimatický region VT zahrnuje jižní část Moravy (jižní a střední část Dyjskosvrateckého úvalu, Pavlovské vrchy, Dolnomoravský úval) a jeho rozšíření je totožné s rozšířením velmi teplé černozemní oblasti stanovištních jednotek (ČMt).
• Klimatický region T2 je rozšířen ve středních Čechách (východně od Vltavy po Kutnou Horu), dále koncentricky kolem regionu T1 v severozápadních Čechách.
• Klimatický region MT4 je z klimatických regionů plošně nejrozšířenější. Zaujímá všechny vyšší části pahorkatin a navazuje tak na region MT2: patří sem Tachovská brázda, Chodská pahorkatina, části Středočeské pahorkatiny, Brdská vrchovina, největší část Českomoravské vrchoviny, Drahanská vrchovina, Vizovická vrchovina, Nízký Jeseník, Žulovská pahorkatina, Podkrkonošská pahorkatina atd.
• Klimatický region MCH zahrnuje všechna podhůří v nadmořské výšce zpravidla nad 550 m; jeho plocha je zhruba totožná s vrchovinnou oblastí stanovištních jednotek. Zaujímá nižší části Krušných hor a Českého lesa, Šumavské podhůří, nejvyšší části Středočeské pahorkatiny a Brdské vrchoviny, značnou část Českomoravské vrchoviny, Bílých Karpat, Javorníků a Hostýnských vrchů, nižší část Moravskoslezských Beskyd, nižší část Nízkého Jeseníku, Orlické podhůří, Frýdlantskou pahorkatinu atd.
• Klimatický region CH je v podstatě totožný s horskou oblastí stanovištních jednotek, která byla vymezena podle týchž kritérií.

V současné době se řeší nová klimatická regionalizace České republiky v rámci projektu NAZV QH92030 „Hodnocení půd z hlediska jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí s dopady na plošnou a kvalitativní ochranu půd České republiky“. Důvodem jsou klimatické změny, které je nutné v regionalizaci klimatických regionů zohlednit. Nové hodnocení klimatické regionalizace je prováděno Českým hydrometeorologickým ústavem ve spolupráci s VÚMOP, v. v.

Charakteristika BPEJ

Právním předpisem, kterým se stanovuje charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci je Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb. Během bonitačního průzkumu lze v současné době vymezit 89 hlavních půdních jednotek (HPJ), které tvoří jádro až 2995 BPEJ.

• Černozemě (PT 1, HPJ 01-08) - do této skupiny patří zejména všechny černozemě a smonice, ke kterým byly přiřazeny i půdy podobných vlastností, zejména po stránce obsahu a kvality humusu, zrnitostního složení, vláhových poměrů nebo vrstevnatosti substrátu. V této skupině se nevyskytuje větší skeletovitost, pokud existuje, pochází z terasovitých štěrků nebo je původu flyšového. V HPJ 08 jsou pak soustředěny půdy na sprašových pokryvech nebo svahovinách s výraznou plošnou erozí. Výskyt půd černozemního typu je v naprosté většině soustředěn ve velmi teplých a teplých klimatických regionech, výjimku tvoří nečernozemní půdy postižené degradačními procesy.
• Hnědozemě (PT 2, HPJ 09-13) - do této skupiny patří převážně hnědozemě s méně výrazným procesem illimerizace. Dále pak i tzv. šedozemě (HPJ 09) se svými agronomickými vlastnostmi bližšími hnědozemím. Půdy této skupiny jsou středně těžké až těžké, většinou bez výrazného skeletu a velmi hluboké.
• Luvizemě (PT 3, HPJ 14-17) - tato skupina půd je definovaná výrazným půdotvorným procesem illimerizace. Pod humusovým horizontem se nachází plavý eluviální horizont s menším zastoupením konkrecí, sahající do hloubky 0,3 až 0,4 m. Často jsou ovšem během agrotechnických úprav tyto dva horizonty homogenizovány. Přechodný horizont s poprašky často jazykovitě proniká do zrnitostně těžšího iluviálního horizontu hnědé barvy. Připouští se u nich pouze velmi slabý znak oglejení. Charakteristickým substrátem jsou sprašové pokryvy anebo polygenetické hlíny, většinou bezskeletovité.
• Rendziny a pararendziny (PT 4, HPJ 18-20) - skupina zahrnuje rendziny a pararendziny vytvořené na typických karbonátových horninách nebo na karbonátosilikátových zvětralinách (opuka, slínovce apod). Půdní profil středně hluboký až hluboký. Obsah skeletu je závislý na půdotvorném substrátu.
• Regozemě (PT 5, HPJ 21-23) - skupina, která sdružuje všechny půdy vyvinuté na píscích a štěrkopíscích, popř. s podložím méně propustným (HPJ 23).
• Kambizemě (PT 6, HPJ 24-33) - tato skupina zahrnuje převážně půdy vyvinuté na zvětralinách pevných hornin. Z této skupiny byly vyčleněny půdy silně skeletovité - mělké, silně sklonité a také všechny definované klimatickými podmínkami, jenž tvoří samostatné skupiny (PT 7 až 9). Kambizemě jsou typické půdy pahorkatin a nižších a středních poloh vrchovin. Interval zrnitostního složení je velmi široký, tj.
• Půdy chladných oblastí (PT 7, HPJ 34-36) - kambizemě dystrické (řidčeji modální), podzoly a kryptopodzoly vyvinuté ve vyšších polohách vrchovin až horských oblastí. Typickým znakem těchto půd je vyšší obsah méně kvalitního humusu a silně kyselá nebo kyselá půdní reakce.
• Půdy mělké (PT 8, HPJ 37-39) - kambizemě, rankery, litozemě vyznačující se malou mocností půdního profilu (cca do 30 cm) a převážně výraznou skeletovitostí. Za mělké jsou považovány i půdy hlubší s extrémní skeletovitostí, jenž výrazně zhoršuje agrotechnické zásahy.
• Půdy silně svažité (PT 9, HPJ 40-41) - tato skupina zahrnuje všechny půdy o sklonitosti větší než 12° bez ohledu na půdotvorný substrát nebo mocnost půdního profilu, přičemž respektujeme dvě kategorie sklonu: 4 (nad 12°) a 5-6 (nad 17°). Rozdělení v rámci skupiny je dáno zrnitostním složením.
• Pseudogleje (PT 10, HPJ 42-54) - diagnostickým znakem této skupiny půd je tzv. oglejení, tedy periodické převlhčení profilu, především v jarním období. Tyto půdy jsou rozšířené v mírně teplé až chladné oblasti, kde se vyskytují jak v rovinatém, tak mírně sklonitém terénu či terénních depresích.
• Fluvizemě (PT 11, HPJ 55-59) - půdy rovinatého území zejména na nevápnitých i vápnitých sedimentech podél vodních toků, včetně glejových a oglejených subtypů a variet. Vnitřní třídění ve skupině je založeno na zrnitostním složení a na hloubce hladiny vody spojené s tokem. Jsou to většinou půdy bezskeletovité.
• Černice (PT 12, HPJ 60-63) - skupina charakteristická hlubokými humusovými horizonty, vždy přesahujícími hloubku 30 cm a s vysokým obsahem humusu. Ten je vždy vyšší, než mají okolní černozemě. Černice se vyskytují v rovinatých částech niv nebo v depresních polohách plošin velmi teplého a teplého klimatického regionu. Určujícím znakem pro diferenciaci HPJ v rámci skupiny je výška hladiny podzemní vody a zrnitostní složení.
• Gleje (PT 13, HPJ 64-78) - tato skupina zahrnuje širokou škálu zejména hydromorfně ovlivněných půd - od meliorovaných glejů na rovinách, přes organozemě a katény, až po různě hluboké strže.
• Koluvizemě (PT 14, HPJ 79-81) - tato nově vymezená skupina půd zahrnuje půdy vznikající akumulací erozních sedimentů lokálního původu v tzv. koluviálních pozicích v terénu (úpatí svahů, průlehy a suchá údolí, konkávní prvky svahů).
• Antropozemě (PT 15, HPJ 82-89) - druhá nově vymezená skupina zahrnuje půdy přímo ovlivněné člověkem, a to takovým způsobem, který však přesahuje běžné antropické ovlivnění (antropozemě a kultizemě).

Ostatní faktory ovlivňující erozi

• Sklonitost se v terénu stanovuje sklonoměrem a označuje se ve stupních kvadrantu. Pokud se některými přístroji udává sklonitost v procentech, je 100 % sklonu rovno úhlu 45°, tj.
• Expozice vyjadřuje polohu lokality BPEJ vůči světovým stranám ve čtyřech kategoriích označených kódy 0-3. Při praktickém vymezování expozice byl vzat prokazatelný vliv expozice na produkční schopnost půd až od třetího stupně sklonitosti (> 7°), pouze v některých případech (lehké půdy, velmi těžké půdy a další) je uvažován vliv expozice od druhého stupně sklonitosti. Samostatně se hodnotí expozice jižní v klimatických regionech 0, 1, 2, 3, 4 a 5 jako negativní a zbývající expozice se slučují bez rozlišení. V klimatických regionech 6, 7, 8 a 9 se samostatně hodnotí expozice severní jako negativní a zbývající expozice východní, západní a jižní se opět slučují a hodnotí jako celek.
• Skeletovitost vyjadřuje komplexní hodnocení štěrkovitosti a kamenitosti podle obsahu v ornici a podorničí. Obsah skeletu se uvádí v procentech objemových v půdní hmotě formou zlomku, kde skeletovitost v ornici se značí v čitateli a v podorničí ve jmenovateli. Štěrkem se rozumí pevné částice hornin velikosti 4-30 mm, kámen jsou pevné částice velikosti 30-300 mm. Nad 300 mm se jedná o balvany.
• Hloubka půdy je důležitým půdním limitem. Je definována jako mocnost půdního profilu, kterou omezuje v určité hloubce buď pevná skála, nebo její rozpad, silná skeletovitost (> 50 %), nebo ustálená hladina podzemní vody. Zjednodušeně lze za hloubku půdy považovat prostor pro zdárný růst rostlin. Hloubku půdy lze zjistit nejlépe na profilu kopané, ale i vpichované půdní sondy (větší počet vpichů).

tags: #mapy #ohrožení #ZPF #vodní #erozí #ČR

Oblíbené příspěvky:

• Princip PIXE
• Návod k použití kladkové věže
• Koše na třídění pro děti
• Bloomingville Dustbin: Podrobná recenze
• Používání a údržba odpadkového koše