Marie Vodičková a Fond ohrožených dětí: Historie a boj za práva dětí

Marie Vodičková je přesně ten typ člověka, kterého byste v davu klidně přehlédli. Žádné třpytky, žádná okázalost, žádné pózy. Jenže pak zjistíte, že tahle nenápadná žena stála u záchrany tisíců dětí. A v tu chvíli vám dojde, že opravdová síla bývá často tichá. Jméno Marie Vodičkové je neoddělitelně spojené s Klokánkem. Místem, které pro mnoho dětí znamenalo první noc bez strachu, první klidnou večeři a někdy i první pocit, že na světě existují dospělí, kteří se vás nezaleknou. A právě o tomhle příběhu to celé je.

Dětství a rodinné zázemí

Narodila se 20. ledna 1951 v Praze. Vyrůstala s mladší sestrou v běžné, pracující rodině. Tatínek byl řidič tramvaje, maminka švadlena. Žádné výlety do Monaka, žádné rodinné jmění. Spíš klasická česká realita, kde se věci nekupují, dokud se na ně nevydělá.

Právě tohle prostředí často vychová lidi, kteří si nehrají na city, ale když jde o problém, umí zabrat. Vodičková v tomhle směru působí přesně tak. Neokázale, bez velkých gest, zato s tvrdohlavou výdrží. A kdo ji někdy slyšel mluvit o dětech, pochopí, že některé věci se u ní neřeší debatou, ale tím, že se prostě udělají.

Právnická kariéra a první zkušenosti s dětským utrpením

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Právo zní suše, ale v jejím případě se z paragrafů stal nástroj, jak někoho chránit. Už od konce šedesátých let pracovala na prokuratuře v oblasti ochrany dětí, tedy na místě, kde člověk velmi rychle zjistí, že svět není spravedlivý automaticky.

Sama opakovaně popisovala, že teprve v téhle práci pochopila, co všechno se může dít za zavřenými dveřmi běžných bytů a domů. A také jak snadno se dá dětské trápení přehlédnout, když ho společnost nechce vidět. Vodičková ho viděla denně. A právě tam se v ní nejspíš začalo rodit přesvědčení, že nestačí jen evidovat problémy. Je potřeba dělat záchrannou síť.

Čtěte také: Kostel Panny Marie a Zoo Tlustá Věž

Marie Vodičková chodila koncem 80. let kontrolovat výchovný ústav na pražském Klíčově (pro chlapce od 15 do 18 let) každé dva měsíce, ale ničeho zvláštního si nevšimla. Její kontroly však byly formální. „Sledovala jsem hlavně papíry,“ říká. Pak ji ale odcházející vychovatel upozornil na některé drsné praktiky ústavu a Vodičková se dala do podrobného vyšetřování. Výsledkem bylo upozornění městské prokuratury národnímu výboru a školské správě, že na Klíčově porušují zákony. Konkrétně: v přízemí ústavu byly tři „výchovné izolace“ - kobky bez oken a postelí. Řada svěřenců vypověděla, že tu byla v úplné tmě zavřena sedm i více dní a nocí. Tehdy platná vyhláška dovolovala takový trest nejvýš pětidenní. Ukázalo se navíc, že někteří kluci byli v temné místnosti dvanáct i víc hodin bez jídla a možnosti použít toaletu. Několik z nich se tu pokusilo o sebevraždu.

Založení Fondu ohrožených dětí

Po roce 1989 přišla doba, kdy se daly věci posunout. V roce 1990 spoluzaložila Fond ohrožených dětí a následně ho dlouhá léta vedla. Nešlo o žádnou módní neziskovku pro dobrý pocit. Fond řešil děti, které byly týrané, zanedbávané, vyhazované ze života jako přebytečný nábytek.

Od začátku se snažila o jednu důležitou věc: Aby dítě nebylo jen číslo v systému. Aby to nebyl styl šup do ústavu a dál se uvidí. Jenže právě na tom často systém stojí. Přesuny, formuláře, razítka a hlavně čas. Zatímco dospělí se dohadují, děti stárnou. A někdy i tvrdnou.

Mateřství bez biologických podmínek

Marie Vodičková se nikdy nevdala a vlastní děti neměla. Vychovala osm dívek, jednu si osvojila a další měla v poručenské nebo pěstounské péči. Vzala je z ústavů, často šlo o děti, o které nikdo nestál.

Tady končí romantika a začíná praxe. Děti z ústavů si často nesou trauma, nejistotu, někdy i vztek. A kdo čeká, že stačí obejmout a vše se zázračně spraví, ten by po týdnu prosil o proplacení psychologa. Vodičková to ale nevzdala. Nehrála si na svatou, mluvila o tom napřímo: Když má dítě za sebou peklo, nedá se čekat, že bude fungovat jako reklama na rodinné štěstí. Ale právě proto ho někdo musí podržet.

Čtěte také: Etický pohled na životní prostředí

Vznik Klokánku

V roce 2000 stála u zrodu Klokánků, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Myšlenka byla jednoduchá a chytrá: Když už dítě musí pryč z domova, ať skončí v prostředí, které připomíná rodinu, ne instituci. Žádné nekonečné chodby, noční služba na několik oddělení a režim jak v kasárnách. V Klokánku se o malé skupinky dětí starají takzvané tety nebo strejdové, a to v režimu, který má blízko běžné domácnosti.

Klokánek byl pro mnoho dětí první místo, kde se nemusely bát usínat. A důležitá věc: Přijímá děti různého věku, což pomáhá držet pohromadě sourozence. Pro dítě v krizi je často brácha nebo ségra poslední jistota, která mu zůstala. Roztrhnout je jen proto, že tabulkově to vychází lépe, je barbarství v obleku. A Vodičková patřila k těm, kteří to říkali nahlas.

Od roku 2003 funguje Klokánek v Hostivicích, v malé obci za Prahou. Vstupujeme do jednoho z dvanácti bytů, které v hostivickém Klokánku jsou. "Každý byt je úplně jinak architektonicky koncipovaný, jinak vybavený. Sedíme v jednom z bytů, vedle nás je postýlka s růžovými nebesy, za námi pokojíček se třemi lůžky pro děti. Teta tady s dětmi i přespává. Mnoho dětí se potýká s nočními děsy a přítomnost blízké osoby i v noci je proto pro ně velmi důležitá. Teta stráví s dětmi celý týden a následující týden má čas na odpočinek.

Financování a problémy Klokánků

Jenže jakmile se z dobré myšlenky stane síť zařízení, začíná realita: peníze, personál a zákony. Financování se měnilo, stát často platil jen za obsazená místa, což zní logicky, dokud si člověk neuvědomí, že Klokánek musí fungovat pořád. Nájem, energie, personál, pohotovost, to nejde vypnout, když dítě odjede na víkend.

K tomu přibyly problémy se sháněním lidí. Práce v Klokánku je psychicky těžká a na trhu práce si pečovatelé často vydělají víc jinde. Výsledek? Kapacity se snižovaly, některé Klokánky se rušily. A záchranná síť, kterou budovala roky, začala řídnout právě ve chvíli, kdy ji společnost potřebuje nejvíc.

Čtěte také: Fond ohrožených dětí: Zápis o jednání

"Dostáváme státní příspěvek, který pokrývá asi dvě třetiny provozních nákladů, ne však vybavení, to jsme všechno dostali sponzorsky. Zbývající třetinu musíme pokrýt buď z dotací, které však nejsou nárokové a nepokrývají celý deficit, a nebo z darů veřejnosti, ze sbírky. Doposud jsou tato zařízení značně podfinancována. Český stát dává na jedno místo v dětských domovech nebo kojeneckých ústavech víc než 400 tisíc korun za rok. Na jedno dítě v Klokánku dává 250 tisíc ročně a v tom je podle šéfky Fondu největší potíž. "Výbor pro práva dítěte při OSN vyzval Českou republiku už v roce 2003, aby snížila počty míst v ústavech a nahradila je pěstounskou péčí, nebo aby pěstounskou péči nebo jinou rodinně orientovanou péči víc podpořila. Klokánek tyto podmínky přesně splňuje," vysvětluje ředitelka důvody, proč by podle ní měl Klokánek mít nárok na vyšší státní dotace.

V roce 2013 vstoupila v platnost novela zákona o sociálně právně ochraně dětí, která upravovala i financování ZDVOP (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) - Klokánků. I přesto, že nezávislá studie tohoto návrhu zákona, kterou si MPSV nechalo vypracovat, poukázala na to, že platnost této novely bude pro Klokánky likvidační, vláda tuto novelu zákona schválila. Tato novela zákona také omezila kapacitu zařízení. To znamená, že v budově, kde bylo vybudováno 12 bytů, můžeme v současné době využívat pouze 7 bytů (celková možná kapacita je dle zákona maximálně 28 dětí).

Odchod z vedení a nový projekt

Vodičková byla dlouhá léta ředitelkou Fondu ohrožených dětí, ale nakonec z vedení odešla. Součástí příběhu byly spory, dluhy a tvrdé střety s realitou provozu i politiky. V určité chvíli se řešilo i to, že musela opustit byt v původním Klokánku v pražských Kbelích. Symbolika jak hrom: žena, která postavila domovy pro děti bez domova, sama řeší, kde bude bydlet.

Jenže tady přichází pointa, kvůli které o ní tenhle článek vůbec stojí. Ona se nezhroutila, nezačala objíždět studia s pláčem a nepsala statusy o zradě světa. Místo toho založila nový projekt, Sdružení na ochranu ohrožených dětí, a soustředí se mimo jiné na terénní práci v rodinách. Řekla jasně, že pokud by bylo potřeba převzít další zařízení, je připravená. A tohle je přesně ten typ člověka, který i po ráně do žeber vstane a začne znovu.

Kritika změn v systému péče o ohrožené děti

Od 1. ledna loňského roku došlo k výrazným změnám v systému péče o ohrožené děti. Vodičková na to upozorňovala hodně ostře: Soudy často nemají děti kam dávat a systém může být pro děti nebezpečný. Zní to jako přehánění, ale stačí se zamyslet: když se omezí kapacity zařízení a zároveň se tlačí na umísťování dětí jinam, vzniká prázdno. A prázdno v sociální péči nikdy nevěstí nic dobrého.

Kritizovala i přístup, kdy se za každou cenu tlačí kontakt s biologickými rodiči, i když jsou objektivně problém. Některé příběhy působí skoro absurdně, návštěvy ve věznicích jako součást „budování vztahu“, přitom se po propuštění rodič vrátí ke stejnému chování a dítě je zase ve stresu. Dospělí tomu říkají sanace rodiny. Dítě tomu říká strach a zmatek. A v tom je rozdíl, který si byrokracie často odmítá přiznat.

Transformaci péče o ohrožené děti, jejímž hlavním cílem bylo: 1) snížit počty míst v ústavech a v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc včetně těch, která dětem poskytují rodinnou péči (Klokánky, Koaly, kde o svěřené děti pečují ve dne v noci dvě stabilní „tety“, které se střídají po týdnu, přičemž nakupují, vaří a pečují o domácnost i o svěřené děti tak jako v běžné rodině - je to střídavá týdenní péče, jaká je běžné v cizině, kdy děti se nestěhují za pečující osobou, ale naopak ta se stěhuje za nimi); 2) rozvinout pěstounskou péči, zejména tu přechodnou, protože podle představy MPSV se naprostá většina dětí z pěstounské péče vrátí do vlastní rodiny - s využitím organizací, které budou rodinám pomáhat. A zatímco první cíl Transformace splnilo MPSV naprosto dokonale (zrušeny byly stovky, ne-li tisíce míst v ústavech a také polovina - víc než 300 míst - v Klokánkách), v cíli druhém naopak katastrofálně selhalo. Nejenže je naprostý nedostatek pěstounů, ať již přechodných nebo dlouhodobých, a děti se od pěstounů houfně do vlastních rodin nevracejí, ale je i naprostý nedostatek míst v dětských domovech, diagnostických i výchovných ústavech (na umístění se čeká měsíce), přičemž akutně chybí i místa v Klokánkách, Koalách i v dalších zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc. A tak se děti nechávají v rodinách alkoholiků, toxikomanů a násilníků, kde jim jde i o život - vloni bylo v takových rodinách podle statistiky MPSV utýráno 8 dětí. V pěstounských rodinách se každoroční počty týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí zvýšily od zahájení Transformace víc než 4x a o život v nich od té doby přišly tři děti (Liborek v Ústeckém kraji, Valérka v Praze a dvouletá holčička v Plzeňském kraji).

Aktivity a sbírky Fondu ohrožených dětí

Zatímco před sbírkou byl rozpočet FOD v řádu statisíců, čistý výtěžek již prvního (vánočního) kola celonárodní sbírky v roce 1994 přesáhl 11 milionů korun. Výtěžek sbírky byl věnován na rozvoj pěstounské péče a na vytvoření sítě regionálních poboček zaměřených na terénní sociální práci.

Na projekt Klokánek je určeno vždy minimálně 50 % prodejní ceny. Motivem v pořadí již páté kolekce DPP, který bez nároku na honorář nakreslil grafik Petr Netík alias Nejty, je tentokrát pražské metro. Fascinující příběh pražského metra posloužil jako inspirace pro naši novou kolekci, která zčásti mapuje historii souprav. Vyobrazeny jsou tři hlavní typy - nejstarší Ečs jako první souprava jezdící od roku 1974 na lince C, od roku 1978 postupně nahrazovaná z důvodu potřeby vyšší přepravní kapacity a vyššího stoupání typem 81-717/714 až po současné soupravy typu M1, které se poprvé objevily na lince C v roce 2000 a přinesly cestujícím větší komfort a moderní interiér.

A tak nadále nebýt naší sbírky a další podpory veřejnosti, nebyly by ani Klokánky. Za tuto podporu a za každý dar a příspěvek proto mnohokrát děkujeme!

Příklady aktivit Klokánku Dolní Benešov v letech 2017-2020

Děti z Klokánku Dolní Benešov prožily v letech 2017-2020 plno nádherných dnů, které byly pro všechny inspirativní, poučné, zábavné, plné smíchu, spokojenosti, soutěživosti.

• 2017: Koncert Sebastiána Navrátila, Dny otevřených dveří, výlety do Beskyd, návštěva Hepparku v Tošovicích a Muzea Slezský venkov Holasovice.
• 2018: Maškarní ples, návštěva Světa vědy a techniky v Dolních Vítkovicích, výlety do Jeseníků, návštěva ranče u Humpolce a ZOO Ostrava.
• 2019: Velikonoční jarmarky, návštěva areálu československého opevnění v Darkovičkách, výlet do Světa techniky v Dolní oblasti Vítkovice, návštěva Národní přírodní památky Landek a Hradu Sovinec.
• 2020: Návštěva Divadla loutek v Ostravě, Maugliho stezka v Bohumíně, zámek Radúň, ZOO Ostrava a naučná stezka Bílá Opava v Jeseníkách.

V říjnu a v listopadu 2020 Klokánek zasáhl COVID-19, sedm dětí a dva zaměstnanci onemocněli, byli jsme v karanténě odříznutí od světa, ale opět jsme vše zvládli s vědomím, že zákeřná nemoc pomine a bude zase líp.

Marie Vodičková: Bojovnice za práva ohrožených dětí

Marie Vodičková není bezchybná superhrdinka z plakátu. Je to tvrdá, paličatá a odolná žena, která se desítky let rvala za děti, na které se jiní raději nedívali. Bez pozlátka a bez sentimentu. A právě proto působí tak silně. Není to dojemná pohádka. Je to práce, která bolí.

A jestli je na jejím příběhu něco opravdu inspirativního, pak to, že je to příběh o vytrvalosti. O člověku, který se mohl dávno stáhnout do klidu a říct si své odslouženo. Jenže ona ne. Dokud existují děti, které se bojí jít večer spát, dokud existují rodiny, které padají na dno, dokud existuje systém, který má díry, Marie Vodičková prostě nezmizí.

tags: #marie #vodickova #fond #ohrozenych #deti #historie

Oblíbené příspěvky:

• Zábava pro děti v přírodě: 7 tipů
• Obora Hvězda: Ekologická studie
• Ochrana přírody a turismus v Českém lese
• Přeprava odpadu: Jenštejn
• Koš na tříděný odpad nerez