Ultrapravici podle českých specialistů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše charakterizuje požadavek zákonnosti a pořádku, hledání charismatického vůdce, harmonie a bezpečnosti, znechucení z mechanismů a procedur parlamentní demokracie. Vytváří konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím, nepřipouští si jiný způsob fungování demokratických institucí než prostřednictvím tajné manipulace.
Neustále konstruuje obrazy nepřítele podle černobílého modelu manicheismu, z čehož vyplývá její neustálý akcionismus. Jednání krajní pravice je ovlivněno velikášstvím a stihomamem, odtud se bere sebevědomý nacionalismus, hrdinský mýtus a vůdcovský princip a pak pocit ohrožení ze strany Židů, intelektuálů, cizích a neznámých sil. Chce mít nárok na vysvětlení světa a finální řešení problémů, ze stereotypu přítel-nepřítel se rodí nejen teorie spiknutí, ale i duchovní strnulost, ke složitým problémům jsou nabízena zdánlivě jednoduchá řešení.
Např. česká skupina Dědicové předků volá po "budoucnosti bez židovských vládců a vyděračů, bez obrovského vlivu zednářských lóží, které již od francouzské revoluce tahají za nitky dějin, bez šiřitelů zvrhlosti a dekadence, drog, anarchie, bolševismu, pornografie, homosexuality a jiných perverzních zvráceností..." (Mareš 2003: 35-38, 82-83, 525, Mazel 1998, s. 119). Stoupenci ultrapravice, uvádí český psycholog Josef Smolík, se většinou vyznačují autoritářským charakterem.
Ten se vzdává nezávislosti vlastního Já a slučuje je s něčím mimo sebe, aby získal sílu, která jeho vlastnímu Já chybí. Autoritářská osobnost má nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny a chce vyhledávat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty. Projektuje své emoce navenek, takže se domnívá, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný. Vnímá ostatní jako nedokonalé, kteří potřebují proškolit a kontrolovat. Přitahuje ji prostředí, kde může svoji patologii skrývat za institucionalizovanou autoritu či dávat najevo svoje neurotické obsese ve jménu dodržování mýtu, je na "své" autoritě emocionálně závislá.
Autoritářství je propojeno s religiozitou, vzájemně se spolu dotvářejí a posilují a domnívají se, že člověka řídí síla mimo něj. Pro autoritáře má silnou integrující funkci idea společného nepřítele, který mnohdy nemá žádné skutečné rysy a někdy ho ani nezastupují konkrétní lidé. Proto vytvářejí konspirační teorie s pomocí mystiky, a nepřítelem se pak stávají členové imaginárního spiknutí proti hnutí, kteří se hnutí pokoušejí zdiskreditovat či zlikvidovat.
Čtěte také: Říhova odborná činnost v ekologii
Pěstují cenzuru, která chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí, posilují nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje opomenout důsledky jejich rozhodnutí. Často zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se jim nedaří realizovat vysněný ideál. Zákonitý nezdar pak nevysvětlují jako chybu nereálných myšlenek a ideologií, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele, přičemž argumentace ohledně vnitřního nepřítele je nevyčerpatelná.
Absolutní idea a absolutní nároky dávají autoritářům možnost překonat odcizení a poskytují jim ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Příslušnost k takové skupině přináší jedincům pocit splynutí. Skupinu integruje přítomnost charismatického vůdce, s níž se členové identifikují. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím silněji se s vůdcem identifikuje. Jedinec má pocit výjimečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, i když vůdce sám takovou jedinečnost opačným směrem nevnímá.
Sklon autoritářů obviňovat druhé z vlastních nedostatků a při všech problematických situacích hledat viníka bývá většinou manévrem odvracejícím pozornost od jejich vlastních chyb. Ve vůdcovském principu se na postavu vůdce upíná mýtus, kterému někdy i sám vůdce podlehne a není schopen odlišit jej od reality. Jeho vysokému ideálu pak odpovídají i vznešené symboly a hesla (Smolík 2005). Jakkoli se možná zdá průnik těchto ultrapravicových fantazií s dnešní zelenou politikou vyloučen, v minulosti se hnědý a zelený odstín ve specifických případech dokázaly prolnout a za určitých okolností se tak může dít i dnes.
Reakční environmentalismus či ekofašismus u žádné vlivnější zelené strany nepřevládl díky postupnému ukotvení zelených v evropské demokratické, humanistické tradici, a to i přes angažmá části krajní pravice při zakládání zelených. V Česku, kde svoje postavení Strana zelených (SZ) pozvolna stabilizuje do podoby páté, nejmenší parlamentní strany, ale může -- ať už s otevřeným hledím či skrytě -- ojediněle uspět v komunální či regionální politice.
V horším případě pak sloužit k celostátní diskreditaci zelených poukazem na "hnědá jádra" v jinak "rudozeleném", tedy sociálně-ekologicky zabarveném melounu. Stojí proto za bližší pohled. Text přináší přehled závažnějších snah krajní pravice uchytit se v různých evropských ekologických stranách.
Čtěte také: Kdo je RNDr. Martin Černý, Ph.D. a jeho role v ekologii?
Jeho cílem je ale především zmapovat úspěšné i neúspěšné překryvy zelených a hnědých (či nahnědlých) proudů v Česku, kde kromě "zelenajících" fašizujících skupin působí ultrapravici blízcí politici též uvnitř sílící, multikulturně a demokraticky zaměřené SZ. V současné SZ, orientované většinou už na západoevropské postmaterialistické hodnoty, drží pozice málo důležité.
Jistou úlohu však ultrapravice sehrála v SZ v období 2003-2005 při vnitrostranickém střetu mezi "realos" kolem novináře Petra Uhla a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a sektářskou skupinou kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa SZ, šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky. Ultrapravice celkem přirozeně inklinovala k autoritářským sektářům. Právě těmto nahnědlým enklávám na zeleném teritoriu je věnována hlavní pozornost.
Při psaní textu autor použil většinou původní materiály, získané díky jeho členství v SZ, kde se hlásí k demokratické levici. S ohledem na přesnost pracuje v textu s téměř doslovnými citacemi krajně pravicových stanovisek. Zamořenost přírody jedy ohrožujícími zdraví, vyčerpání surovin, vymizení různých druhů zvířat a rostlin, přelidnění, výskyt dosud nepoznaných nemocí, strach z následků jaderných či chemických havárií, touha po klidném životě bez stresu a zdravotních rizik uprostřed přírody, to vše vybízí k pokusům zužitkovat tuto problematiku i z krajně pravicových nebo určitých religiózních, ultrapravici blízkých pozic.
Část zelených témat lze totiž pospojovat s nacionalismem, tradicionalismem, xenofobií a hlavně s argumentací o vhodnosti diktatury. Na Západě, a především v samotném Německu, se krajně pravicovým odrůdám ekopolitiky věnuje množství titulů. V Česku se téma "hnědých zelených" prodiskutovávat teprve začíná.
Ultrapravicová zelená politika má tradici starou desítky let. Heywoodova encyklopedie politických ideologií. Rysy reakčního environmentalismu se objevují už u Waltera Darrého, ministra zemědělství a filozofujícího stoupence přírodního agrarismu v hitlerovském Německu v období 1933-42. Darrého činnost se potkávala s aktivitou staršího studentského hnutí Tažní ptáci, rozčarovaného následky industrializace Německa a spojujícího kontrakulturu, romantismus, přírodní mysticismus a touhu po pospolitosti. (Heywood 1994: 228-252).
Čtěte také: Odborná činnost Martina Černého
V Česku patří k dosud nejobsáhlejším materiálům o reakčním environmentalismu práce Janet Biehlové a Petera Staudenmaiera, nazvaná Ekofašismus, poučení z německé zkušenosti. Autoři, z jejichž textů lze vyčíst sympatie k sociální ekologii Murraye Bookchina a k Juttě Ditfurthové, která v 90. letech jako radikální socialistka opustila německé Zelené, ukazují skloubení témat organického zemědělství, vegetariánství a čisté přírody s vyhlazovací teorií i praxí nacismu.
Líčí pozvolný vzestup "völkisch" hnutí 19. století jako "patologické reakci na modernizaci", působení nazelenalého křídla v NSDAP kolem Waltera Darrého a Rudolfa Hesse a jeho potření Martinem Bormanem, Josefem Goebbelsem a Reinhardem Heidrichem. Vysvětlují důvody současných "národních revolucionářů" - tedy německých neonacistů upřednostňujících "socialismus" - podporovat ekologii, protijaderné akce a některá národně osvobozenecká hnutí ve Třetím světě a zaznamenávají jejich krátkodobé působení v řadách německých Zelených na různých stranických postech. Všímají si ekologických prvků u Svobodomyslné dělnické strany Německa (FDAP), Republikánů atd.
Přinášejí pohled na dvojí tvář antroposofie a jejího zakladatele, okultisty Rudolfa Steinera, k němuž patří v alternativním prostředí oblíbené waldorfské školy a biodynamické farmy, ale i kosmologická nauka o "astrálně-éterických" a vyvolených rasách Atlanťanů-Evropanů. Zaznamenávají též částečné kontakty některých antroposofů na Světovou ligu na ochranu života (WSL), ekologicko-rasistickou skupinu vedenou bývalým nacistou Georgem Haverbeckem, jež organizoval výměnu zkušeností mezi některými ekofašisty, esoteriky, antroposofy a novopohany. Nezapomínají na ultrapravicového propagátora ekologických farem a člena německých Zelených Baldura Springmanna.
Osvětlují postupný přerod uznávaného východoněmeckého disidenta a ekosocialisty Rudolfa Bahra, autora sloganu "rudá a zelená patří k sobě" v tvůrce spiritualistické nauky o dané, neměnné špatné lidské přirozenosti. Ta podle Bahra může znovu probudit německé povaze odpovídající hnutí podobné nacismu, jenž však tentokrát do svého čela údajně postaví charismatického "zeleného Adolfa", naprosto odlišného od Hitlera a nastolí tak nikoli bestiální nacismus jako v roce 1933, ale zelenou boží vládu spásy. Tedy, využije životaschopné nacistické spirituality, ale nasměruje ji k jiným, dobrým, ekologickým cílům.
Biehlová mapuje životní dráhu i argumentaci někdejšího křesťanského demokrata Herberta Gruhla, spoluzakladatele Zelených a později tvůrce Ekologicko-demokratické strany (ÖDP), jenž hlásal ukončení přistěhovalectví z ekologických důvodů a přizpůsobení společnosti daným přírodním zákonům. Požadoval též oddělenost národů, aby si zachovaly charakteristické vlastnosti a tak se udržela etnická rozmanitost a adaptabilnost lidstva. Pro Gruhla byla nakonec i jeho 6000členná ÖDP málo napravo, založil si tedy 400členné Nezávislé ekology Německa (UÖD).
Sociální ekologové Biehlová a Staudenmaier vidí riziko zapuštění ultrapravicových myšlenek v těch ekologických proudech, kde převládá mysticismus, antiracionalismus, biologismus, volání po "přirozeném řádu", kde se upřednostňují city a intuice nad rozumem a převaha "zájmů Země" nad lidmi, kde se uznávají antiracionální kulty New Age se svým esoterismem a primitivismem. Ideologické volání po "přírodním řádu" neponechává podle nich prostor ke kompromismům, jeho požadavky jsou absolutní.
Aniž by přiřazovali celou hlubinnou ekologii nebo všechny směry New Age do blízkosti fašismu, Biehlová a Staudenmaier vidí smysl své publikace takto: "Aby ekologická politika neobohacovala ekologickým nátěrem reakční či fašistické ideologie, musí ekologické hnutí udržet své široké sociální zaměření, které nahlíží ekologickou krizi ve společenském kontextu. Z pohledu sociálních ekologů spatřujeme kořeny dnešní ekologické krize v iracionální společnosti -- nikoli v biologickém ustrojení lidských bytostí, nikoliv v některém konkrétním náboženství, rozumu, vědě nebo technologii. Zdůrazňujeme naopak nezastupitelnost rozumu, vědy a technologie pro utváření pokrokového ekologického hnutí i celé společnosti".
Publikace končí varováním: "Autoritativní mystifikace se naštěstí nemusí stát osudem současného ekologického hnutí, jak dokazuje sociální ekologie. Mohou však ohrozit jeho budoucnost, bude-li ekomystikům, ekoprimitivistům, misantropům a antiracionalistům uvolněna cesta" (Biehlová, Staudenmaier 1999: 5-101). Ohlasy na publikaci Ekofašismus sahaly od nadšeného přijetí sociálně ekologicky zaměřeným politologem Vítem Klepárníkem (Klepárník 2001) až po její kritiku za "zjednodušující pohled" na mystické a hlubinně ekologické tendence a na hnutí New Age od ekologického publicisty Jakuba Kašpara (Kašpar 1999).
Protitechnické zaujetí části západoněmeckých protestních iniciativ 70. let a tím pádem i jistou přitažlivost zelených pro silně konzervativní kruhy zaznamenává v práci Vývoj a struktura německých Zelených Tomáš Lindner. Společné působení konzervativců vedle radikální levice zde vysvětluje negativním vymezením širokého "anti" hnutí zelených, což se projevilo v okamžiku vytváření pozitivního programu. Rozebírá pestré složení fundamentalistického proudu Zelených, v němž po určitou dobu vedle radikálně marxisticky založených aktivistů pracovali i silně naturalisticky založení ekofundamentalisté, odmítající modernitu, industrializaci a celou civilizaci, jimž byl vlastní spiritualismus a myšlenka blížící se apokalypsy, neodvratitelné pouhými reformami. Pod vlivem Rudolfa Bahra hlásali koncept Zelených jako strany mimo pravici a levici (Lindner 2003).
Na hnědý okraj zelené politiky 80. let v Německu se zaměřuje i část rozsáhlé publikace Martina A. Lee o neofašismu Bestie se probouzí: "Pokusy Zelených o nalezení třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem se v mnoha směrech podobaly myšlenkám intelektuálů nové pravice i neonacistických militantů, kteří se snažili vyzrát na své levicové současníky tím, že sami zaujímali radikální pozice v ekologii, v odmítání nukleárních zbraní i v boji proti americkému imperialismu a za národní osvobození... Nezřídka se uchylovali k levicové rétorice, která se líbila stoupencům Zelených... Myšlenky stejného druhu se objevovaly i v článcích levicových autorů a neofašistických národních revolucionářů... Stratégům krajní pravice se nabízely nové možnosti, jak se vymanit z okrajového postavení... Snažili se proto svézt na ramenou Zelených, kteří získali dost hlasů ke vstupu do západoněmeckého Bundestagu -- úspěch, kterého žádná krajně pravicová strana od roku 1949 nedosáhla. Ačkoliv většinu Zelených tvořili bezesporu antifašisté, někteří z nich postrádali politického filipa, takže nebyli s to si uvědomit, že neonacisté a jiní krajně pravicoví šejdíři už od samého počátku pronikli do jejich řad. Roku 1980 berlínská organizace Zelených vyloučila skupinu národních revolucionářů, kteří se pokusili zaujmout vůdčí postavení...Roku 1983 vyloučili jednoho poslance Bundestagu, jakmile vyšlo najevo, že byl členem NSDAP."
Lee se kromě Gruhla a Bahra po jeho přechodu od levice k teorii "zeleného Adolfa" zaměřuje i na spoluzakladatele Zelených Augustina Haussleitera, "brunátného chlapa s býčí šíjí, veterána Hitlerova pivnicového puče" (Lee 2004: 242-248, 235). O prostoru, kde se může překrývat část krajní pravice a část některých nových náboženství pojednává titul Pozor esoterika od Hugo Stamma. Autor, redaktor švýcarského listu Tages-Anzeiger a odborník na sekty, sám nechce propagovat vědecký a racionální obraz světa a obhajuje "skutečnou spiritualitu a sociální zodpovědnost". Podle svých slov pouze kritizuje radikální výstřelky mystiky: "Radikální esoterici připomínají svým pojetím přírodně-náboženských a národně-rasových idejí a starogermánského k...
tags: #martin #cibulka #ekolog #životopis
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]