Paradoxy Matky Přírody: Propojení přírody a kultury v antropocénu

23.03.2026

Kniha Antropocennosti. Průvodce světem antropocénu názorně ukazuje, co v realitě znamená, že všechno kolem nás je „nerozpletitelně přírodní i kulturní“.

Na první pohled zcela „přírodní“ starý strom uprostřed lesa tak tvarem svého vzrůstu odhaluje, že ve skutečnosti jde o typický antropocenní útvar, který vznikal a byl udržován ve své mohutné kráse díky lidským zásahům do krajiny, pastevectvím či systematickým kácením okolního mladého porostu.

Naopak parkoviště před nákupním střediskem, které ať ho pozorujeme z metru, nebo z kilometru, se stále jeví jako čistě lidský artefakt.

Tuto provázanost kniha demonstruje v mnoha odlišných oblastech.

Kupříkladu ta o orbě, pluhu a motyce archeologa Petra Meduny zdůrazňuje spíše kontinuitu: z několika původních skromných polí, upravených motykou a pluhem, se dnes stala plocha 1 400 000 000 hektarů celosvětové obdělávané půdy.

Čtěte také: Fakta a příběhy o Matce Přírodě

Další autoři poukazují spíše na kontrast mezi dávnými počátky a současností, ať už se to týká pohřbívání (od mohyl ke kapslím, v nichž jsou prý ostatky některých lidí vystřelovány do vesmíru), nebo zbraní: i ty původní sice podle Jana Turka často plnily spíše rituální funkce, podobně jako dnešní atomové zbraně naštěstí slouží hlavně k odstrašení, současně ale má jejich vinou lidstvo možnost zničit svět nukleární válkou a „fakticky ukončit antropocén jako poslední geologickou epochu, kterou Homo sapiens sapiens ovlivnil“.

Zuzana Marie Kostićová píše o happeningu u obnoveného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, při níž byla vztyčena vlajka „nebinární Madony“.

Irena Šímová zase nápaditě vysvětluje, jak se stalo, že stále více návštěvníků Karlova mostu se neřídí starší legendou o blahodárnosti tělesného dotyku reliéfu těla Jana Nepomuckého, ale místo toho zaměřují taktilní pozornost na reliéf loveckého psa krále Václava IV., k čemuž vznikají i nové, odpovídající legendy.

Vedle náboženské roviny mnohé příspěvky zahrnují i rovinu mytickou, i když ta je vždy deziluzivně vyvažována srovnáním s drsnou či špinavou realitou.

Kupříkladu motyka nemusí být jen tak ledajaký předmět: na straně jedné je to „zabahněný nástroj chudých“, na straně druhé nástroj, jímž byl stvořen svět.

Čtěte také: Vliv války na kanibalismus

Kapitola o kuřatech biologů Petra Turečka a Romana Figury zase čtenáře nechává rozněžnit se nad obrazem roztomilého kuřátka, které symbolizuje počátek, klubání, nevinnost.

Kuře tradičně bylo „symbolem života povstávajícího zázrakem z primordiální hmoty žloutku a bílku“.

To ale silně kontrastuje s podmínkami, ve kterých kuřata ve velkochovech většinou žijí a často i záhy umírají. Mnoho se jich nedostane včas k potravě, případně jsou nasypána do pytlů, ve kterých se umačkají či udusí.

Obě roviny pak autoři originálně a odvážně spojují do celistvé vize, podle níž naše technická civilizace možná provedla jakousi magickou operaci, která se jí vymkla z rukou, uvolnila proud mytické energie, který jako by neuměla zastavit: „Jako by provrtala tryskající gejzír života sbíječkou a osvobozený pramen jí vybuchnul do obličeje.

Podobně se mezi až extrémními emočními rovinami pohybuje kapitola filosofky Elišky Fulínové o tukovci, tedy někdy až mnohatunové hroudě tuku a odpadu, která se pomalu vytváří v kanalizaci, až ji může dokonale ucpat.

Čtěte také: Relaxujte s malováním podle čísel

Jak autorka působivě líčí, toto vskutku není ono mytické lůno matky Gaie, „nositelky života“, ani laskavá mateřská děloha, z níž se všechno rodí a která nás smrtelníky nakonec přijme zpět do svého objetí.

Naopak, tukovec je „hrozivá mocnost zrozená v temných hlubinách, tiše bdící a vytrvale bující kdesi pod povrchem“.

Anebo nahlédnuto jinak, dá se tukovec přirovnat ke špinavým dutinám plným smradu, které tvoří nedílný rub našich vlastních životů.

Napříč celou knihou také procházejí témata „mísení odlehlého a exotického s lokálním a známým“.

Radan Haluzík zkoumá napojení všednodenní reality balkánského venkova na mocné globální toky zboží, kapitálu i „lidských zdrojů“.

Souvisí s tím i téma relativizace pojmů jako centrum a periferie: ostatně i zmíněný pes na Karlově mostě byl původně na okraji zájmu, ale postupně se posouvá do významového i symbolického středu.

Přestože neslyšící a nedoslýchaví byli historicky zobrazováni jako příjemci dobročinnosti či pasivní spotřebitelé asistenčních technologií, byli právě oni první osvojitelé, vynálezci i výrobci miniaturizovaných součástek.

V jistém smyslu tak byli průkopníky v oblastech jako výroba tranzistorů a integrovaných obvodů.

A ačkoli moderní komunikační technologie často vznikaly jako pouhé kompenzační pomůcky pro neslyšící, jejich praktické využití brzy přesáhlo původní představy a plány: „Vývoj sluchadel připravil nejen technologickou, ale zejména konceptuální cestu pro kochleární implantát.

Od otázky Jak pomoci nedoslýchavým? se přesouváme k úvahám Čeho ještě bychom mohli dosáhnout? Kam dál posunout meze lidské komunikace a vnímání?

Autorka zmiňuje i vize těch, kteří v podobných „udělátkách“ vidí první krok k zářné transhumanistické budoucnosti, ale zřejmě se s nimi neztotožňuje.

V celé knize převládá spíše skeptický a varovný tón k možnostem sebereflexe a sebezáchovy lidstva.

Do jisté míry snad ale knihu můžeme označit za oslavu lidského poznávání, které dokáže být sebeironické a místy i hravé.

Překračuje hranice vědních disciplín a pohybuje se napříč mnoha odlišnými vrstvami reality.

Věci autoři vnímají v jejich multifunkčnosti a polysémantičnosti.

Kupříkladu tužka: Steinbeck jejím prostřednictvím tvořil své romány, Degas s ní črtal své studie tanečnic a Beethoven si jejím hrotem „připichoval nápady nových melodií do notesu“.

Také ale slouží jako jehlice do vlasů, pomůcka k restartování „zamrzlých“ elektronických zařízení nebo nástroj na převíjení audiokazet, když magnetofon začne stávkovat.

Antropocennosti obsahují množství myšlenkových podnětů, jež by bylo možné dále rozvíjet.

Kupříkladu kapitola antropoložky a archeoložky Karolíny Pauknerové pojednává o pražském mokřadu Triangl, území tzv.

A k celosvětovému rozšíření Coca-Coly coby symbolu americké kultury jen zcela na okraj podotkněme, že dokonce i v Evropě existovaly výjimky: komunistická Albánie byla podle knihy Bláto sladší než med.

Na základě mnoha kapitol bychom také mohli mluvit o jisté pragocentričnosti knihy, ta je ale vzhledem k pracovišti většiny autorů pochopitelná.

Navíc artefakty, kterými se do hloubky zabývají, jsou pro naši dobu typické, jako pars pro toto obecně zastupují mnohé její výrazné rysy, takže jejich obdobu můžeme najít i kdekoli jinde.

Myslím, že paradoxy jsou dobrá věc. Obarvujou svět. Zbystřujou pozornost.

Slovník říká, že pojem „paradoxní“ pochází z řeckého paradoxos, což znamená nepodobný, neočekávaný.

Je to tedy jev, jehož jednotlivé komponenty se sice zdánlivě vylučují, nicméně se děje.

Někteří lidé jsou doslova směsí paradoxů. Kámoš Honza si geniálně pamatuje milióny anekdot, ale tragicky je neumí vyprávět.

Je majitelem pneuservisu, ale skoro každou zimu vyfasuje pokutu za letní gumy.

Hodiny zasněně švitoří, jak by mu to slušelo za volantem Maserati Levante, přitom ale věrně a hluboce miluje svýho Belmondíčka neboli veterána Renaulta z roku devadesát.

Nezřízeně se prolejvá pivem, cpe se bůčkem a dortíčkama, ale nemá žádný špeky.

Od mládí je ulítlej na blondýny, ale všechny tři jeho manželky měly havraní vlas.

Ta současná a prej poslední se jmenuje Monča a je taky křišťálově zářivým příkladem paradoxy nadívaného tvora.

Na jedné straně vymetá všechny demonstrace za záchranu brouků, motýlů, mravenců, housenek a další všeliké havěti, podepisuje petice proti stavbě dálnice, protože tam někde ve stráni bydlí Gryllotalpa gryllotalpa neboli krtonožka obecná, na druhý straně ale hystericky vříská kdykoliv se ve svým bytě či na chalupě setká s čímkoliv hmyzoidním.

Panicky se bojí pavouků, roztřese se hrůzou když nakousne červivý jabko, s bojovými výkřiky a s Biolitem v ruce pronásleduje cokoliv, co létá.

Jednou jsem viděl, jak s výrazem vražednýho maniaka sleduje umírání nějakýho ováda, kterýho postříkala. Úplně se kochala jeho posledními záškuby.

Paradoxy mají v životě lidském funkci inspiračně-aktivizační.

Jsou přirozeným soupeřem takových zgruntu nudných záležitostí, jako je logika, selský rozum, objektivní podmínky nebo názor široké veřejnosti.

tags: #matka #příroda #paradoxy