Dopady Druhé Světové Války a Fenomén Kanibalismu v Přírodě

Před devětapadesáti lety začal v Německu soud s představiteli Třetí říše, který vstoupil do dějin jako tzv. Norimberský proces. Od té doby slouží jako vzor pro ostatní soudy s válečnými zločinci. Připomeňme si, co bylo na tomto procesu mimořádného.

Norimberský proces: Průlom v mezinárodním právu

Soud v Norimberku, který vedli společně Američané, Sověti, Angličané a Francouzi, trval skoro celý rok a skončil vynesením dvanácti rozsudků smrti. Přesto, že se o vedení tohoto procesu vedly dlouhé právní spory a německý stát ho dodnes považuje za protiprávní, prosazení mezinárodního práva jako prostředku k udržení míru bylo v naší euroatlantické civilizaci obecně přijato. Díky mezinárodnímu právu byly vyhlazovací války a teroristické činy vyhlášeny jako zločiny proti lidskosti a staly se nepromlčitelnými.

Hlavní americký žalobce Robert Jackson tehdy řekl slavnou větu: ?Zločiny proti mezinárodnímu právu byly páchány lidmi a ne nějakými abstraktními bytostmi. Jedině potrestáním každé jednotlivé osoby, která takové zločiny spáchala, může být naplněno mezinárodní právo.? Právě díky tomuto posunu v právním výkladu, který útočnou válku označil za zločin, neboť do roku 1946, jak řekl právě u soudu obžalovaný Jodl, velitel Wehrmachtu, byl tento termín pouze politický a vojáci ho neznali, je možné dnes soudit i vojáky. Od Norimberského procesu jsou za spáchané zločiny odpovědní nejen politici a generálové či maršálové, ale i vojáci.

Prosazení tohoto procesu nebylo ani po tak velké a tragické události, jakou byla druhá světová válka, úplně jednoduché. Právníci měli jiný problém: Jak řídit proces, v kterém je předem znám rozsudek? Přístupy jednotlivých států ale i přes zásadní shody byly rozdílné: Zatímco Američané od samého počátku viděli hlavní cíl v prosazení nového mezinárodního práva, Evropané chtěli jen potrestání viníků. Rusové se například dlouho bránili i tomu, aby byly kriminalizovány útočné války, protože pak by za pakt s Ribbentropem a obsazení Pobaltí a části Polska, mohli být také obžalováni. Nakonec se proto velmoci domluvily, že proces bude veden jen proti Německu a jejich spojencům za válečné zločiny spáchané v době války.

Pátrání po ztracených dětech

Během druhé světové války měli nacisté s českým národem své tajné plány. Jedním z nich byla násilná germanizace, kterou vyzkoušeli i na dětech. Pátrání po všech zmizelých dětech se rozjelo hned po válce.

Čtěte také: Ekologické značení a GEN

Protektorát Čechy a Morava měl, na rozdíl třeba od sousedního okupovaného Polska, zvláštní postavení a systematické odebírání dětí v něm neprobíhalo. V Polsku během války bylo uneseno až 200 tisíc dětí a vrátilo se jich pouhých 30 tisíc. Jak to bylo u nás? Určit přesná čísla je velmi obtížné a nadto neexistuje výzkum, který by se touto otázkou hlouběji zabýval.

Jisté je, že odebírání dětí a jejich umístění do německých rodin k převýchově se praktikovalo i v protektorátu. Nejznámější jsou případy, ke kterým došlo po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Osudy lidických a ležáckých dětí jsou zmapovány velmi dobře. Známe i další případy dětí odbojářů, které byly odebrány po uvěznění či popravě rodičů a plánovala se jejich „převýchova“. Jak napsal v tajném dopise Heinrich Himmler v roce 1943, tyto děti by mohly být „nejnebezpečnějšími mstiteli svých rodičů, nebudou-li lidsky a správně vychovány“.

Pátrání po zmizelých dětech se rozjelo už krátce po skončení války. Přímo ve státním zájmu bylo nalezení těch lidických. Zemřel jeden z posledních veteránů druhé světové války Ervín Hoida. Ale co osudy dalších dětí, těch, jejichž nalezení nebylo v nejvyšším státním zájmu? Třeba dětí ze smíšených - česko-německých rodin. Právě těch bylo za války nejspíš odvlečeno nejvíc. Nacisté si chtěli pojistit svou krev a zvlášť její dokonalou výchovu, samozřejmě v jejich režii.

Případů ztracených a hledaných dětí byly po válce každopádně stovky. Jak píše historička Jana Kasíková v knize Ať mohou přijeti, organizace poválečné repatriace a návratů 1942-1947, „do roku 1947 bylo podáno (na dětský referát Ministerstva ochrany práce a sociální péče) 1750 pátracích dotazníků. Z toho 413 dětí bylo repatriováno (tedy vráceno do Československa) a u 396 se zjistila nemožnost repatriace (z důvodu jiné národnosti či úmrtí). 901 případů stále čekalo na přešetření“.

Pro konkrétní příklady můžeme nahlédnout i do repatriačního vysílání Československého rozhlasu: „Anna Frieblová z Kladna odjela 6. května s německým vojskem z Horosedel u Rakovníka. Odtud šla pěšky na Karlovarsko nebo Chomutovsko. Vezla sebou dvě děti, ze kterých šestiletý Petr je její nevlastní syn. Petr je syn zemřelé české matky a na příkaz Národního výboru v Kladně má býti vrácen svým bývalým českým pěstounům, rodině Emanuela Müllera v Třeboni. Kdo by věděl o pohřešované Anně Frieblové, ať to oznámí na adresu Emanuel Müller, Třeboň. Je pravděpodobné, že Němkyně Anna Frieblová je někde internována.“

Čtěte také: Emise z Londýna

Péči o přemístěné osoby měla po válce na starosti mezinárodní organizace UNRRA neboli Správa spojených národů pro pomoc a obnovu. Jejím úkolem byla mimo jiné koordinace pomoci obětem 2. S organizací UNRRA na české straně spolupracoval například repatriační odbor Ministerstva ochrany práce a sociální péče. Jeho úkolem bylo pátrat po českých a slovenských dětech, které se měly vrátit domů.

Jedním ze styčných důstojníků, kteří toto pátrání vykonávali, byla Josefina Napravilová, která vzpomínala: „My jsme tenkrát zařídili z vyslanectví v rakouském rozhlase: „Kdo má české děti, hned je vraťte, nebo bude zle!“Vyprávění Josefiny Napravilové zaznamenal spisovatel Miloš Doležal, když jí bylo 96 let. Dožila se stovky, zemřela 19. února 2014. A její vzpomínky uslyšíte také v pořadu Téma Plus.

Tabulka: Pátrání po dětech do roku 1947

Kanibalismus v přírodě

Příroda dokáže zužitkovat vše. Pojídat tvory svého druhu, tedy stát se kanibalem, je v přírodě naprosto běžnou záležitostí. Tento způsob obživy tabuizovala až lidská kultura a ani tady to neplatí stoprocentně.

Například na Nové Guinei, kde se lidské mozky jedly ještě relativně nedávno, vedly k rozšíření nemoci kuru kuru. A žádný zodpovědný antropolog nebude tvrdit, že je tamní lidožravost definitivně vymýcena. Nejbizarnější kanibalismus se dá dohledat mezi žraloky. U některých druhů, jako jsou například žralok písečný (Carcharias taurus), žralok sleďový (Lamna nasus) či žralok mako (Isurus oxyrinchus) se vyskytuje kanibalismus už v lůně matky. Ještě nenarozená embrya dokážou zhltnout svého nedovyvinutého sourozence.

Mnohem známější kanibalové jsou pavouci. Jejich namlouvací rituály, během kterých samička dokáže nápadníka ulovit a sníst, vedly k tomu, že samci, kteří často bývají výrazně menší, uplácejí své partnerky malými dárky. A co taková ukousnutá hlava kudlančího milence? Bezhlavé milování u kudlanek trvá dál, zbytek těla dokoná akt bez ztráty kvality.

Čtěte také: Řešení znečištění

Pavouci, cvrčci či kudlanky patří mezi tvory méně atraktivní, ale co milí a na první pohled nekanibalizující ptáci? Erika Engelhaupt pracující pro server Science News popisuje osobní zkušenost ze ZOO, kdy samice výrečka amerického (Megascops asio) zabila a snědla samečka s nímž sdílela klec. Než chovatelům došlo, že by mohlo jít o vzácný případ kanibalismu, podezřívali samečka z úspěšného úniku ze zajetí. Nakonec samici prozradilo podezřele nacpané břicho a rozbor vývržků potvrdil domněnku o krutém osudu samce.

Milenecké láskyplné sežrání je ale odvarem od matrifagie, tedy pojídání matky vlastními potomky. Takovouto výživu si dopřávají například někteří pavouci. Drsně vypadá výživa u krabů druhu Diaea ergandros. Mladí krabíci pojídají neoplozená vejce a zároveň „přikusují“ vlastní matku. Cedivka domovní, pavouk běžně se vyskytující i v našich domácnostech, vám předvede matrifagii ve vašem vlastním sklepě.

V knize Animal Cannibalism: The Dark Side of Evolution popisuje David Soulsby 2000 druhů ze zvířecí říše, které v rámci jídelníčku nepohrdnou svými příslušníky. Jak ví každý akvarista, běžný je kanibalismus u ryb. Okoun je typickým představitelem ryby, která si pochutnává na svých potomcích. Smrtelným nebezpečím jsou pro mladé okounky nejen rodiče, ale i starší sourozenci.

Soulsby zmiňuje bizarní případ candáta severoamerického (Sander vitreus), kdy menší rybu sežrala větší a tu ještě větší... a v konečném důsledky v sobě byly čtyři ryby naskládané podobně jako panenky v ruské matrjošce. Kanibalistických obojživelníků je celá řada. Zmiňme jen pamloka hokkaidského (Hynobius retardatus) jehož larvy jsou masožravé a bratra ze stejné snůšky napadnou bez váhání. Evoluce je dokonce vybavila dvěma formami, z nichž jedna je v lovu „rodinného masa“ výrazně úspěšnější.

Jak vidno, kanibalismus je v přírodě mnohem běžnější, než si my lidé se svým nánosem humanismu a kultury jsme ochotni připustit.

tags: #světová #válka #z #matka #příroda #příklady

Oblíbené příspěvky:

• O obnovitelných zdrojích
• Ekologické plenky a odpad
• Aktuální data o ovzduší Ostrava
• Jak recyklovat platební karty
• Skládací koše na listí – recenze