Živá příroda a ekologie

30.03.2026

Ekologie je věda zkoumající vzájemné vztahy mezi organismy a vztahy organismů k prostředí. Využívá poznatků chemie, matematiky a fyziky. Pojem ekologie zavedl Ernest Haeckel r. 1866, jako samostatný obor se rozvíjí od počátku 20. století.

Dělení ekologie

Obecná ekologie: zabývá se obecnými principy a zákonitostmi.
Speciální ekologie: zaměřuje se na specifické životní podmínky v různých typech prostředí (ekologie vod, lesa), ekologie rostlin, živočichů, bakterií, moří, souší…
Autoekologie: zkoumá jednotlivé druhy.
Demekologie: zkoumá populace.
Synekologie: zkoumá společenstva, ekosystémy.

Základní ekologické pojmy

Biotop: Místo, které poskytuje organismům místo pro život.
Stanoviště: Lokalita, jednoznačně vymezené místo výzkumu (pařez, rybník).
Populace: Soubor jedinců téhož druhu žijících na určitém místě v určitém čase.
Biocenóza: Společenstvo - soubor jedinců různých druhů na daném biotopu.
Ekologická nika: Souhrnné a funkční zařazení organismu do ekosystému (úloha organismu ve vztahu k jiným druhům a faktorů životního prostředí).
Biom: Soubor podobných ekosystémů.
Biosféra: Soubor všech ekosystémů na Zemi.
Ekosystém: Soubor organismů a jejich prostředí.
Ekologická valence: Rozmezí podmínek, za nichž je organismus schopen přežít.

Rozlišujeme druhy stenovalentní (úzká ev, nesnesou výrazné kolísání) a euryvalentní (široká ev). Faktor limitující: Hlavní faktor, který rozhoduje o přežití druhu. Liebigův zákon: Žádný z faktorů nesmí překročit hranici ev.

Ekologické faktory (životní podmínky organismů)

Biotické (životné): Působení organismů na sebe navzájem včetně potravních vztahů a působení člověka.
Abiotické faktory prostředí: Soubor všech fyzikálních a chemických faktorů působících na organismy.

Abiotické faktory prostředí

Mezi abiotické faktory patří:

Sluneční záření: Hlavní zdroj energie pro život na Zemi.
Teplota: Zdroje: infračervené záření, příjem z okolí, vznik při exoterm.
Vzduch: Tlak - klesá se stoupající nadm. výškou. Hustota - klesá se stoupající nadm. výškou.
Voda: Sukulenty - zdužnatělé rostliny.
Půda: Teplota - v hloubce se nemění, v povrch. vrstvě ano. Slanost - ve větším množ. omezuje příjem vody, živin (přímoř. oblasti).

Půda

Půda vzniká zvětráváním matečné horniny (nejsvrchnější část zemské kůry) za působení větrů a organizmů. Vzniká zvětralinový plášť = půdotvorný materiál = půda. Půda je složka přírodního prostředí na rozhraní mezi živou a neživou přírodou.

Struktura půdy:

Čtěte také: Ústní zkouška z ekologie

Svrchní část = ornice
Spodní část = spodina
Základ = matečná hornina

pH půdy:

pH = 7 - neutrální
pH < 7 - půda je kyselá (kopřivy, mech)
pH > 7 - půda je zásaditá

Půdní organizmy = bakterie, prvoci, houby, měkkýši, kroužkovci, …, kteří žijí v půdě. Všechny ovlivňují úrodnost půdy svou životní aktivitou. Živé organismy (žížaly) mechanicky rozrušují půdu, kypří ji, provzdušňují, rozrušují v ní organické zbytky a promíchávají je s minerálními částicemi.

Humus = soubor organických látek rozkládajících se těl živočichů a rostlin.

Přirozená půda = vyvinula se v přírodních podmínkách bez zásahu člověka. Vznik půdy je velmi složitý děj, na kterém se podílejí tzv. půdotvorní činitelé (matečná hornina, čas, exogenní činitelé, fauna, flora, podnebí, ….). Podle půdního horizontu a matečné horniny se určují půdní typy.